Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dilema, zůstat nebo odejít
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
19.3.22 19:08
Teda, je to litanie, ale přelouskala jsem to.
Já myslím, že tě ubíjí ten stereotyp hlavně, já bych ten vztah ale rovnou neodpískala, můžeš jít do práce, přijdeš na jiné myšlenky, doma to díky tomu nabere jinou dynamiku, odejít pak můžeš vždycky…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 19:08
Žes byla nerozumná, když jsi šla do tohoto vztahu, to asi tušíš. Asi pro tebe byla tenkrát ta vize a celistvost jeho rodiny víc, než ty dlouhodobé potřeby a na ty jsi teď dojela.
Já bych s člověkem, který má názory tvého manžela, nikdy nebyla, dokonce bych nikdy nebyla ani na vesnici. Jenže tys do toho přivedla naprosto vědomě dítě a co teď.
Ono asi jiné řešení než rozchod není, ale uvědomuješ si, že nikam daleko, pokud on na tom bude trvat, dceru neodvezeš? Že na to výletování a podobně nebudou peníze, možná ani hlídání, tito lidé nejsou typy, kteří by po rozvodu zachovávali vztahy na vysoké úrovni.
Dost možná poznáš, že tchyně si o tobě nic hezkého nemyslí a toleruje tě jen kvůli vnučce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 19:10
A pokud ti mamka s přítelem nabízí, ať na výlety jedeš s nima, jela bych.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 19:33
V tom, co píšeš, vidím dost z toho, co jsem zažila i já, tedy v těch názorech Tvého manžela.
Já jsem to u nás neustála a s malými dětmi jsem se rozvedla a vrátila se do rodné vsi.
Ze své zkušenosti si myslím, že se s manželem moc nedomluvíte, jste každý diametrálně odlišný, ale třeba se pletu a dokázali byste mít spolu hezký vztah. Moje manželství bylo docela peklíčko, ale třeba to u vás bude jinak.
Zkus manžela přesvědčit, abyste spolu komunikovali. Můj ex uznal, že jsem v lecčems měla pravdu, až když už bylo pozdě. Já rozvodu nelituju, časem jsem zjistila, že jsme měli společné jenom to, že už jsme měli oba nejvyšší čas mít děti. Jinak jsme společného neměli nic.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 19:34
Muž má pravdu v tom, že se potřebuješ naučit budovat si přátelské vazby s lidmi okolo.
Dost to pomůže i vašemu vztahu a tvé frustraci.
Chceš utíkat, protože jsi nespokojená a úplně se ti nedaří řešit konflikty tak, aby bylo bráno zřetel i na tvoje potřeby.
Ale útěk z toho, co popisuješ ti úlevnu nepřinese - zejména se soustřeď na to co si napsala, že si vlastně nikdy neuměla být sama. A samoživitelka s dvěma dětma fakt není jednodušší cesta, než se teď věnovat tomu, aby ses naučila ve svém životě a ve své rodině se cítit dobře.
Ty ses sama rozhodla, že tam kde teď jsi, s tím mužem se kterým jsi založíš rodinu a budeš budovat svůj život. No je to těžší a nedaří se ti to úplně na první dobrou. No a co? To se tak stává - nechceš to zbořit a utéct pryč - nebude ti úplně líp.
Jestli netušíš jak to měnit, tak holt zajdi párkrát do nejbližší poradny pro rodinu (nejdřív sama, pak uvidíš jestli najdeš cestu jak tam vzít i partnera).
A teda popisuješ siutaci, tkerá mnohdy frustrrované paničky řeší milencem - nedělej to, jen se to celé zhroutí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 20:03
@Anonymní píše:
Krasny den, napisu sem muj pribeh, mozna trosku delsi, ale treba najdu nejakou podporu, pochopeni nebo „kopanec“ jak se pohnout dal. Zacnu od zacatku. Vyrustala jsem na malem meste, kde je v podstate vse (ms, zs, gympl, zus, volnocasove aktivity…), kdyz mi bylo 18 nasi se rozvedli, mamka se odstehovala za pritelem, tata si nasel novou pani. Ja stravila cele dospivani vzdy s nekym, partnery jsem opravdu dost vystridala, protoze jsem neumela byt sama a az odstupem casu jsem zjistila, ze to bylo vse hlavne kvuli tomu, ze jsem nemela pevne zazemi u rodiny, takze jsem utikala. S zadnym partnerem to nebylo na dlouho..rok, rok a pul max. A tim, ze sli nasi od sebe jsem necitila soudrznost s nimi a vedela, ze chci hlavne pryc. Po maturite jsem sla na VS do jineho mesta, bydlela tam a mela super studentsky bezstarostny zivot. Co jsem si v duchu rikala, ze bude super si tam najit partnera. Domu jsem jezdila sporadicky, takze i veskere vazby pratel se zpretrhaly, ono jich i moc nebylo, vzdy to byli pratele partneru a ja mela par kamaradek, zadna velka parta. Na VS jsem poznala sveho nynejsiho manzela. Uz pri skole stavel dum ve vsi, kde vyrustal, je opravdu pracovity, coz jsem obdivovala, jen nebyl uplne vzhledove muj typ, ale brala jsem to jako impulz, ze by tohle tentokrat mohlo vyjit. Hlavne se mi libilo ze ma to zazemi. Je to 40km od mestecka, kde jsem vyrostla a zila. Zacali jsme spolu chodit a ja se ve 3.rocniku castecne prestehovala k nemu, ale pri skole jsem spala jeste v pronajatem byte u VS, takze jsme se vidali spis o tech vikendech. Domu jsem tak moc nejezdila, ani me to netahlo. Po dokonceni VS jsem si nasla praci ve meste kousek od jeho vsi, protoze me ani nenapadlo jit jinam a predtehovali jsme se do jeho postaveneho domu. Vse bylo super, postupne jsme dodelavali dum, jezdili jsme na vylety, travili jsme cas s prateli u neho ve vsi. Po 2 letech vztahu me pozadal o ruku a rok na to jsme se vzali. Chodila jsem do prace, chodila cvicit, dal jsme budovali. Prislo mi to uplne nejskvelejsi. Rodinu ma ve vsi, takze je nima hodne ovlivneny, samozrejme jinam nikdy nepujde. Dite jsme chteli, poprve to nevyslo, na druhy pokus se zadarilo a od r.2019 mame holcicku. Dcerka mela od malicka porad nejake potize a mne to silene psychicky ubijelo, ale od manzela jsem slysela jen to, ze to prejde a ze je to jenom v hlave, zadna empatieHo zajimala hlavne jen prace a prace kolem domu. Podle jeho mustru z rodiny je proste zenska od toho, aby bylo postarano o domacnost a o deti a chlap aby si prisel a uzil si. Od konce sestinedeli porad cekal az bude moct byt sex, ale ja byla hotova a pomoc od nej byla minimalni. S dcerkou si pohraje, sle v urcitych nazorech se neshodujeme a je tech neshod cimdal vic. Ve vsi mam jen zname, nikde neni ale zadna „kamaradka“, ktera by mela dost podobne nazory anebo kdyz je, tak je rada sama doma, proste citim se tam stale strasne sama. Tim, ze nemam ani zadne vazby v tomhle okoli (skola, krouzky…), tak se citim strasne sama a vic nez kdy jindy mi chybi rodina, ktera sice nebyla nikdy idealni, ale s temi lidmi si mam co rict, podporuji me a citim skvelou energii z nich vsech. Posledni rok jezdim casteji za rodinou i na delsi cas a kdyz tam jedu, opadne ze me vse a jsem tam sama sebou, plus jako bonus potkam x znamych, navstivim babicky a zbytek rodiny. Zkratka utikam z baraku a taky od zivota, pro ktery jsem se sama rozhodla. Manzelovi se to moc nelibi, protoze by me nejradsi videl prikovanou v baraku, ale v tomhle si do toho nenecham kecat. Kdyz mu reknu, ze ve vsi nemam s kym kam jit, tak mi jen odpovi, ze tam je spousta lidi, spousta maminek, ze je chyba ve me, ze se neumim seznamit a ze je to jenom muj problem.. Ano to je, ale mne prijde, ze konverzaci chci jen ja a pak z tech dotycnych jen taham informace, ale bez jakehokoliv rozvinuti konverzace a potom se opravdu spatne navozuje jakykoliv kontakt. Navic mi pripada, ze jsou opravdu vsechny putky domaci a nezajima je nic jineho nez starost o deti. Jenze ja mam rada spolecensky zivot a to jde i s ditetem. Vzdy jsem si rikala, ze jak budu na materske, tak si najdu v okoli kamaradky s detmi a budem jezdit na vylety, pak se i treba stykat jako rodiny, jezdit na dovolene, grilovat, chodit na kafe, poradat rodinne oslavy atd. No, bohuzel. Manzel pracuje ve stavebnictvi, takze jak je teplo, je sezona a je od rana do vecera pryc a ja kolikrat jen cekam doma nez prijde. Jindy se samozrejme snazim s dcerou vymyslet aktivity, chodime do rodinneho centra, ale tim, ze jsme mala ves a chodime na tyto aktivity do mesta, tak jsme tam skoro inkognito. Nikdo nezna nas, my nikoho. A kazdy kdo tam je, ma proste ty vazby v tom meste, ja jsem ta naplava. S manzelem je to tezsi a tezsi, prijde mi, ze ho uz ani nemiluju, protivi se mi, prijde mi, ze nemame o cem mluvit, jen porad resime mezi nami problem, ale ten je primarne v jeho vychove, protoze ma predlohu u svych rodicu - mamka uslapla a otec ma vzdy pravdu. A ted posledni dobou na me jeste tlaci s druhym ditetem, ze proste mala bude mit sourozence a pres to nejede vlak, protoze to rekl. Ale ja nechci. Tech veci je vic, vadi mu, ze chci jezdit, vyletovat, cestovat.. on v tom pry nebyl vychovany, tak to nevyzaduje a nepotrebuje. Moje mamka s pritelem cestuji vsude mozne, na kolach, v zime lyze, vzdy mi nabizi at jedu s nima, uplne me jen ta predstava naplnuje a zacnu se tesit a manzel to vzdy shodi, ze to jsou ty nase moresy porad nekam jezdit, ze on to tak nema. Spolecne konicky se daji spocitat na prstech jedne ruky, ho nebavi to co me a opacne. Co jezdim ted casteji za rodinou, pripadam si tam vic jak doma, lituju, ze jsem odesla a v myslenkach si i predstavuju, jake by to bylo se tam vratit. Mala by tam byla spokojena, mam zname ve skolce, ve skole, v umelecke skole, vim, ze bych tam (sobecky) ja byla klidnejsi a spokojenejsi, coz mi potvrdila i kartarka. Dokonce uz jsem v myslenkach i premyslela o tom, ze bych si tam nasla byt a praci. Dcerka by mohla mit skoly tam, krouzky taky, je tam i dost znamych, co se zname od meho detstvi a uz maji taky deti v podobnem veku jak dcerka a jsou zkratka podobne naladeni.. Co se vztahu tyce, tchyne je skvela s tou si rozumime, ale proste porad je podrizena tchanovi, dcerku pohlida, jako babi s dedou funguji uzasne. Ale proste jak je klasicky zvykem, porad do vseho mluvi. A se zbytkem rodiny se respektujeme, ale moc si nemame co rict, jen obecna temata. Ted jen zkratka resim dilema, zda setrvat ve vztahu, ktery me bude psychicky ubijet, budu se uzavirat sama do sebe a nebudu mit ani zadnou podporu v zadne seberealizaci, nicem co bych chtela delat ja sama anebo odejit a mit mozna svetlo na konci tunelu a vidinu treba lepsich zitrku… Dekuji vam za kazdy nazor
No nevim, tvuj partner se nezmenil, a to co se ti libilo, ti nyni vadi, rodina s kterou sis nerozumela je nyni uzasna..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 20:48
Asi bych se zamyslela, co se vlastně změnilo.. Chodili jste spolu pár let, až poté měli dítě. Do té doby to bylo fajn, budovali jste domov atd. atd. To Ti manžel nevadil? Nejspíš se takhle zásadně nezměnil.. Zrovna tak jako Tvoje rodina, kterou jsi dosud odmítala.. Myslím si, že Tě drtí stereotyp na mateřské, rozhodně bych se neunáhlovala s odchodem. Druhé dítě odložte, začneš pracovat, zase se Ti uvolní ruce, přijdeš mezi lidi, navážeš vztahy, s větším dítětem se už dá ledacos podniknout..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 21:03
Ja bych vsechno ustala - ale ne tveho muze a jeho nazory z roku 1949.
Takze bych odesla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 21:38
No nevím, takhle citově vyprahlá jít do práce, to je nejlepší cesta do pekel podlehnout nějakému kolegovi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 21:40
No jo, manžel je dríč, to ti imponovalo, dokud jsi nebyla uvazana doma s dítětem. Z mého pohledu je to hodně stereotypem, nechodíš zatím do práce, kamarády nyní nemáš a v rodné vsi to najednou vypadá růžově.
Já nevím, co poradit. Přijde mi to jako typická situace na rodicaku, když ta žena nemá žádné koníčky nebo treba zkrácený úvazek. V čem se nyní realizuješ? Nejsou ty výlety zas jenom útěk?
Podle mě pak nastoupíš do práce, kolega dvakrát zalichoti a budeš zamilovaná a budeš pálit mosty…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 21:40
Tím nechci zakladatelku nějak zranit, jen upozorňuji na riziko.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 21:47
@řeřicha Konicky mam, jednak tvorim ruzne vyrobky z papiru, dost pecu, cvicim a do prace chodim jednou za tyden na par hodin… Jen to nejsou konicky mimo domov. Vylety bych nerekla, ze jsou utek, ale spis chci jezdit, abychom jednak porad nebyli jen doma a taky abysme videli a zazili nove veci..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 21:53
Omlouvam se vsem, az ted jsem si vsimla, ze jsem prispevek vlozila anonymne. To byl omyl, nepotrebuji to skryt.
@Lojzísek Kupodivi nevadil, nejspis az ted, co mame dite poznavam jeho nazory na vychovu a nejen na tu, je se vsim hned hotovy, protoze to proste rekne a tak to je. Driv jsme se normalne domlouvali a rozhodne to takhle negradovalo 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 21:56
@Lucluc21 a to hlídá manžel, když jsi v práci? Tak snad ti nenutí jen domov a plotnu.
Jinak zkus mluvit otevřené o svých pocitech, přece pokud dřív byl nakloněn domluvě, tak to tam někde pořád má.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Krasny den, napisu sem muj pribeh, mozna trosku delsi, ale treba najdu nejakou podporu, pochopeni nebo „kopanec“ jak se pohnout dal. Zacnu od zacatku. Vyrustala jsem na malem meste, kde je v podstate vse (ms, zs, gympl, zus, volnocasove aktivity…), kdyz mi bylo 18 nasi se rozvedli, mamka se odstehovala za pritelem, tata si nasel novou pani. Ja stravila cele dospivani vzdy s nekym, partnery jsem opravdu dost vystridala, protoze jsem neumela byt sama a az odstupem casu jsem zjistila, ze to bylo vse hlavne kvuli tomu, ze jsem nemela pevne zazemi u rodiny, takze jsem utikala. S zadnym partnerem to nebylo na dlouho..rok, rok a pul max. A tim, ze sli nasi od sebe jsem necitila soudrznost s nimi a vedela, ze chci hlavne pryc. Po maturite jsem sla na VS do jineho mesta, bydlela tam a mela super studentsky bezstarostny zivot. Co jsem si v duchu rikala, ze bude super si tam najit partnera. Domu jsem jezdila sporadicky, takze i veskere vazby pratel se zpretrhaly, ono jich i moc nebylo, vzdy to byli pratele partneru a ja mela par kamaradek, zadna velka parta. Na VS jsem poznala sveho nynejsiho manzela. Uz pri skole stavel dum ve vsi, kde vyrustal, je opravdu pracovity, coz jsem obdivovala, jen nebyl uplne vzhledove muj typ, ale brala jsem to jako impulz, ze by tohle tentokrat mohlo vyjit. Hlavne se mi libilo ze ma to zazemi. Je to 40km od mestecka, kde jsem vyrostla a zila. Zacali jsme spolu chodit a ja se ve 3.rocniku castecne prestehovala k nemu, ale pri skole jsem spala jeste v pronajatem byte u VS, takze jsme se vidali spis o tech vikendech. Domu jsem tak moc nejezdila, ani me to netahlo. Po dokonceni VS jsem si nasla praci ve meste kousek od jeho vsi, protoze me ani nenapadlo jit jinam a predtehovali jsme se do jeho postaveneho domu. Vse bylo super, postupne jsme dodelavali dum, jezdili jsme na vylety, travili jsme cas s prateli u neho ve vsi. Po 2 letech vztahu me pozadal o ruku a rok na to jsme se vzali. Chodila jsem do prace, chodila cvicit, dal jsme budovali. Prislo mi to uplne nejskvelejsi. Rodinu ma ve vsi, takze je nima hodne ovlivneny, samozrejme jinam nikdy nepujde. Dite jsme chteli, poprve to nevyslo, na druhy pokus se zadarilo a od r.2019 mame holcicku. Dcerka mela od malicka porad nejake potize a mne to silene psychicky ubijelo, ale od manzela jsem slysela jen to, ze to prejde a ze je to jenom v hlave, zadna empatie
Ho zajimala hlavne jen prace a prace kolem domu. Podle jeho mustru z rodiny je proste zenska od toho, aby bylo postarano o domacnost a o deti a chlap aby si prisel a uzil si. Od konce sestinedeli porad cekal az bude moct byt sex, ale ja byla hotova a pomoc od nej byla minimalni. S dcerkou si pohraje, sle v urcitych nazorech se neshodujeme a je tech neshod cimdal vic. Ve vsi mam jen zname, nikde neni ale zadna „kamaradka“, ktera by mela dost podobne nazory anebo kdyz je, tak je rada sama doma, proste citim se tam stale strasne sama. Tim, ze nemam ani zadne vazby v tomhle okoli (skola, krouzky…), tak se citim strasne sama a vic nez kdy jindy mi chybi rodina, ktera sice nebyla nikdy idealni, ale s temi lidmi si ted mam co rict, podporuji me a citim skvelou energii z nich vsech. Nasli jsme si k sobe cestu. Posledni rok jezdim casteji za rodinou i na delsi cas a kdyz tam jedu, opadne ze me vse a jsem tam sama sebou, plus jako bonus potkam x znamych, navstivim babicky a zbytek rodiny. Zkratka utikam z baraku a taky od zivota, pro ktery jsem se sama rozhodla. Manzelovi se to moc nelibi, protoze by me nejradsi videl prikovanou v baraku, ale v tomhle si do toho nenecham kecat. Kdyz mu reknu, ze ve vsi nemam s kym kam jit, tak mi jen odpovi, ze tam je spousta lidi, spousta maminek, ze je chyba ve me, ze se neumim seznamit a ze je to jenom muj problem.. Ano to je, ale mne prijde, ze konverzaci chci jen ja a pak z tech dotycnych jen taham informace, ale bez jakehokoliv rozvinuti konverzace a potom se opravdu spatne navozuje jakykoliv kontakt. Navic mi pripada, ze jsou opravdu vsechny putky domaci a nezajima je nic jineho nez starost o deti. Jenze ja mam rada spolecensky zivot a to jde i s ditetem. Vzdy jsem si rikala, ze jak budu na materske, tak si najdu v okoli kamaradky s detmi a budem jezdit na vylety, pak se i treba stykat jako rodiny, jezdit na dovolene, grilovat, chodit na kafe, poradat rodinne oslavy atd. No, bohuzel. Manzel pracuje ve stavebnictvi, takze jak je teplo, je sezona a je od rana do vecera pryc a ja kolikrat jen cekam doma nez prijde. Jindy se samozrejme snazim s dcerou vymyslet aktivity, chodime do rodinneho centra, ale tim, ze jsme mala ves a chodime na tyto aktivity do mesta, tak jsme tam skoro inkognito. Nikdo nezna nas, my nikoho. A kazdy kdo tam je, ma proste ty vazby v tom meste, ja jsem ta naplava. S manzelem je to tezsi a tezsi, prijde mi, ze ho uz ani nemiluju, protivi se mi, prijde mi, ze nemame o cem mluvit, jen porad resime mezi nami problem, ale ten je primarne v jeho vychove, protoze ma predlohu u svych rodicu - mamka uslapla a otec ma vzdy pravdu. A ted posledni dobou na me jeste tlaci s druhym ditetem, ze proste mala bude mit sourozence a pres to nejede vlak, protoze to rekl. Ale ja nechci. Tech veci je vic, vadi mu, ze chci jezdit, vyletovat, cestovat.. on v tom pry nebyl vychovany, tak to nevyzaduje a nepotrebuje. Moje mamka s pritelem cestuji vsude mozne, na kolach, v zime lyze, vzdy mi nabizi at jedu s nima, uplne me jen ta predstava naplnuje a zacnu se tesit a manzel to vzdy shodi, ze to jsou ty nase moresy porad nekam jezdit, ze on to tak nema. Spolecne konicky se daji spocitat na prstech jedne ruky, ho nebavi to co me a opacne. Co jezdim ted casteji za rodinou, pripadam si tam vic jak doma, lituju, ze jsem odesla a v myslenkach si i predstavuju, jake by to bylo se tam vratit. Mala by tam byla spokojena, mam zname ve skolce, ve skole, v umelecke skole, vim, ze bych tam (sobecky) ja byla klidnejsi a spokojenejsi, coz mi potvrdila i kartarka. Dokonce uz jsem v myslenkach i premyslela o tom, ze bych si tam nasla byt a praci. Dcerka by mohla mit skoly tam, krouzky taky, je tam i dost znamych, co se zname od meho detstvi a uz maji taky deti v podobnem veku jak dcerka a jsou zkratka podobne naladeni.. Co se vztahu tyce, tchyne je skvela s tou si rozumime, ale proste porad je podrizena tchanovi, dcerku pohlida, jako babi s dedou funguji uzasne. Ale proste jak je klasicky zvykem, porad do vseho mluvi. A se zbytkem rodiny se respektujeme, ale moc si nemame co rict, jen obecna temata. Ted jen zkratka resim dilema, zda setrvat ve vztahu, ktery me bude psychicky ubijet, budu se uzavirat sama do sebe a nebudu mit ani zadnou podporu v zadne seberealizaci, nicem co bych chtela delat ja sama anebo odejit a mit mozna svetlo na konci tunelu a vidinu treba lepsich zitrku… Dekuji vam za kazdy nazor 
Příspěvek upraven 19.03.22 v 21:08