Duše zvířat
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
@Marketapato u Tvého příběhu mi utekla slza a vzpomněla jsem si na zprávu, kterou mi poslala kamarádka…nakopíruju jí sem…bulim u ní zas a znova, protože se mi po naší čubince stále stýská, moc mi chybí a ty otázky „kdyby“ taky pořád jsou! ale tohle si vždycky přečtu a tajně doufám 
Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí.
Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý - tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho opustila.
Hrají si a běhají spolu, ale přijde den kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji.
Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšť šťastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce. A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete…" 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Moc děkuji za mila slova. Chci veřit tomu, že je mu dobre. Zase se mi o něm zdalo, jak si přisel pro podrbani… Tak doufam, že jemu se zdá to samé. Hodně sil všem co prožívají něco podobného a ješte jednou děkuji za vyslechnuti a povzbuzení
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Dobrý večer.Zakládám celkem zvláštní téma, ale zajímá mě.
Předem prosím nevěřící na takové věci, neplevelte diskuzi a nekažte ji. Nepotřebuji číst věty typu „nevěřím na to“ a bla bla, zkrátka nepřispívejte.Zajímalo by mě to, jak je to s duší zvířat? Když vezmu v úvahu, že existují duše lidské, musí přece i zvířecí. Nejen při úmrtí člověka, ale také i zvířete, se mi stalo mnoho zvláštního. Dokonce nejen mi.
Mám pár takových zvláštních zážitků.
Když mi zemřel pejsek, slyšela jsem jeho kňučení, budilo mě ze spaní. Někdy i štěkot. Po mnoha letech jsem se o tom bavila s matkou a ta mi potvrdila, že vnímala to samé. Dokonce i specifickou chůzi po dlažbě (špatně došlapoval na nožičku a ten zvuk jiný pes nenapodobí), psa tu v paneláku nikdo jiný tehdy neměl. Podotýkám, zvuky na dlažbě slyšel i můj tehdejší partner.
Když jsme museli uspat fenečku, v noci mě velmi často budil šramot pod postelí, pravidelně se tam předtím chodila zašívat. Trvalo to tak týden a po té to odeznělo. Tehdy mi psal jeden člověk, že zvířátka po smrti chodí tam, kde to měli nejraději, což by na fenečku pasovalo.
Po mnoha letech, když jsem již žila ve své domácnosti, jsme přišli o kocourka (teď asi některé uživatelky budou vědět o co jde, ale prosím o respektování mojí anonymity před ostatními). Pravidelně jsem cítila po jeho smrti chlad v místě lýtek, když žil, velmi často se o mě otíral. Můj tehdy 1,5r starý syn po jeho smrti ukazoval dost často, že „čiči“ a ukazoval na prázdné místo, často se i tím směrem smál a občas jakoby se chtěl do prázdna přitulit. Když bylo týden od kocourkova smrti, probudila jsem se uprostřed noci a zkrátka jsem cítila, jakoby u nás na posteli něco bylo, sedla jsem si a snažila se nějak vzpamatovat. Do toho jsem zaměřila pohled na postýlku a v ní stál syn (málem mě trefil šokem strach, protože jsem si ho nevšimla a on tam stál tak ticho). Najednou syn začal ve tmě ukazovat na postel a řvát „čičí, čičí“ a dožadovat se vstupu na postel. Kocourek k nám do postele nikdy nechodil, když byl syn doma a přesto syn věděl, na které místo jít a lehnout si tam. Partner (velký skeptik), mi za několik dní přiznal, že také se probudil zhruba v tu samou chvíli jako já a byl svědkem toho, jak se zachoval syn. Od té noci jsem necítila ani chlad u lýtek a syn, jakoby zapomněl - už nikdy nikam do prostoru neukázal, že je tam „čiči“ i když tam nebyla.
Raději anonymně, nechci být za blázna.Navíc, v den, co jsme pohřbili kocourka, tak partner měl také velmi zvláštní zážitek (jaký nevím, nechce prozradit).
@Anonymní píše:
Dobrý večer.Zakládám celkem zvláštní téma, ale zajímá mě.
Předem prosím nevěřící na takové věci, neplevelte diskuzi a nekažte ji. Nepotřebuji číst věty typu „nevěřím na to“ a bla bla, zkrátka nepřispívejte.Zajímalo by mě to, jak je to s duší zvířat? Když vezmu v úvahu, že existují duše lidské, musí přece i zvířecí. Nejen při úmrtí člověka, ale také i zvířete, se mi stalo mnoho zvláštního. Dokonce nejen mi.
Mám pár takových zvláštních zážitků.
Když mi zemřel pejsek, slyšela jsem jeho kňučení, budilo mě ze spaní. Někdy i štěkot. Po mnoha letech jsem se o tom bavila s matkou a ta mi potvrdila, že vnímala to samé. Dokonce i specifickou chůzi po dlažbě (špatně došlapoval na nožičku a ten zvuk jiný pes nenapodobí), psa tu v paneláku nikdo jiný tehdy neměl. Podotýkám, zvuky na dlažbě slyšel i můj tehdejší partner.
Když jsme museli uspat fenečku, v noci mě velmi často budil šramot pod postelí, pravidelně se tam předtím chodila zašívat. Trvalo to tak týden a po té to odeznělo. Tehdy mi psal jeden člověk, že zvířátka po smrti chodí tam, kde to měli nejraději, což by na fenečku pasovalo.
Po mnoha letech, když jsem již žila ve své domácnosti, jsme přišli o kocourka (teď asi některé uživatelky budou vědět o co jde, ale prosím o respektování mojí anonymity před ostatními). Pravidelně jsem cítila po jeho smrti chlad v místě lýtek, když žil, velmi často se o mě otíral. Můj tehdy 1,5r starý syn po jeho smrti ukazoval dost často, že „čiči“ a ukazoval na prázdné místo, často se i tím směrem smál a občas jakoby se chtěl do prázdna přitulit. Když bylo týden od kocourkova smrti, probudila jsem se uprostřed noci a zkrátka jsem cítila, jakoby u nás na posteli něco bylo, sedla jsem si a snažila se nějak vzpamatovat. Do toho jsem zaměřila pohled na postýlku a v ní stál syn (málem mě trefil šokem strach, protože jsem si ho nevšimla a on tam stál tak ticho). Najednou syn začal ve tmě ukazovat na postel a řvát „čičí, čičí“ a dožadovat se vstupu na postel. Kocourek k nám do postele nikdy nechodil, když byl syn doma a přesto syn věděl, na které místo jít a lehnout si tam. Partner (velký skeptik), mi za několik dní přiznal, že také se probudil zhruba v tu samou chvíli jako já a byl svědkem toho, jak se zachoval syn. Od té noci jsem necítila ani chlad u lýtek a syn, jakoby zapomněl - už nikdy nikam do prostoru neukázal, že je tam „čiči“ i když tam nebyla.
Raději anonymně, nechci být za blázna.
vlášť malé děti je můžou vidět. Já je vidím i slyším a někdy semnou i komunikují. Ani jsem se to nemusela nějak učit prostě mi to nějak jde samo. ahoj to, co se ti stalo je celkem normální jev. Dušičky zvířátek se k nám pořád vracejí a z
- Citovat
- Upravit
věřím, že zvířata jsou v lecčem dál, než my
Ráda bych také přispěla do diskuze.
Jak jsem byla malá, tak nás takové historky samozřejmě bavili, mluvili jsme o takových věcech a tak…Pak jsem si myslela, že jsem dospěla, dostala jsem rozum a přestala na takové „nesmysly“ věřit.
Dokonce potom, co nám zemřela teta(taková moje druhá mamka) jsem zamítla přemýšlet nad nějakou duší, posmrtným životem, nadpřirozenem, intuicí apod. Prostě jsem si začala myslet, že po smrti je konec. tma, nic…
Jenomže taky jsme měli u mých rodičů psa. Zlatého retrívra, miláčka hrozného. Měl 13 let a už nemohl na klouby, stáří.
Jeden krásný slunečný den jsem šla k našim, ze žádného důvodu, jen tak, z nějakého zvláštního pocitu. Šla jsem i se svou novou, dvouletou fenkou bígla. Ta se mi hned u branky začala kroutit, vztekat, zapírat, že dál nejde. Nakonec se mi vysmekla z postroje a zdrhla. Jen jsem se naštvala neřešila to, protože bydlíme na vesnici, a vždy když zdrhla, tak si polétala jen po poli a vrátila se.
Nicméně, šla jsem dál k našim a na dvorku na svém místě ležel ten náš retrívr, Rony. Svítilo na něho sluníčko, chroptěl a jen ztěžka trošku zvedl hlavu, aby se na mě podíval. Ihned jsem k němu skočila, klekla si, vzala jeho hlavu do náruče a hladila ho.Hned pak zemřel.
Prostě si mě nějak přivolal, aby nebyl sám, Máma i táta byli v práci.
Bylo to hrozné. Ale byla jsem strašně moc ráda, že jsem u toho byla, že nebyl sám.
Ta naše druhá fenka to místo, kde lehával a zemřel, nemohla měsíc ani cítit. Chodila kolem něj velikým obloukem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Dobrý den, nevím, jestli se ještě někdo chodí, na tohle téma, ale zkusím to…dnes je to 11 dní, co mi umřel muj milovany Jorkširek..je to pro mě obrovska rada, vubec nevim co si počit…po X nevydařenych IVF sem si poridila moje psí miminko…7 let mi delal spolecnika 24 h denne..doma v praci na cestach atd..před 2 tydnama jsem mu šla nechat odstranit zubní kámen ( moje zivotni a osudova chyba) tu noc mu nebylo dobre, zvracel a mej prujem, takze doktorka mu to vubec nemela delat…z narkozy se probral az asi za 8 hodin..byl chudacek uplne mimo…a venku vedro… do konce zivota si to neodpusim…za dva dny uz byl spatnej na chate, bez nalady nejedl…bylo vedro, tak sem myslela, ze proste kvuli teplu..dalsi den sem se rano probudila a on vedle v pokoji schovany, to jsem vedela, ze je zle…teplota 40,takze k Murd co mu delala zuby..nejedl, nepil, mel prujem..ona mu dala neco na prujem, a antibiotika..navecer se zhorsil, neudržel moc, pokud sem mu dala strikackou vodu, okamzite se pocural..moc tmave hneda jak cola…takze zpet k Mudr vecer..zase mu neco dala, zjistila ze ma malo bilych krvine..proste at to zkratim.,,rekla at dojdeme rano zase..Muj chlapecek byl tak spatnej, ze sem k ranu skocila do auta ( mela sem to udelat uz vecer) a sup na veterinu..v aute se najednou na me otocil, zvedl se a uprene mi koukal do oci..dnes uz vim, ze se loučil..chtel abych ho pochovala, ikdyz ho to urco bolelo, a na Veretine mi rekli, ze je ve vaznem stavu…druhy den k ranu tam umrel…sám, beze me…mel tezky zanet prostaty a od toho zazivani..doktorka ho lecila na prujem..zjistuji, co vse zanedbala a neudelala..jsem uplne na dne, nevim jak se s tim vyrovnat…byl moje vse na svete..miminko, pritel, spolecnik, naucil me co je to laska a opravdu milovat..dala bych vse na svete, aby se mi vratil…zajimam se, jestli by se mi jeho dusicka mohle vratit??? nemate nekdo zkusenosti??? dekuji
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@bublenudle Určitě se Vám vrátit může. Mně se vrátila moje kočka, kterou jsem měla někdy v 17 letech. Nikdy jsem se nesrovala s tím, že ji máma dala bez mého vědomí pryč, když jsem byla mimo domov, ani nevěděla, kam si ji paní odvedla, neměla na ni číslo, nic.. Po letech, když už jsem byla ve vlastním, jsem sháněla vytouženou birmu nebo ragdollu, už už jsem měla jet zamluvit koťátko a zaplatit zálohu, když nečekaně odvezli mamku do nemocnice, kde byla na pokoji s paní, kterou taky odvezli zničehonic.. bavily se spolu a paní řekla, že ona zrovna prodává ragdollu, kterou si koupila vytouženou, na stará kolena, ale prostě se jí v 55 letech rozvinula silná alergie a kočička musí pryč.. Tak jsem se na ni jela podívat a v první moment bylo jasno, že je moje. Až po pár dnech doma jsem si z jejího chování a konkrétních věcí všimla, že je to celá moje Cinema, všechny specifické věci, které ze všech mých koček (a že mi jich rukama prošlo spousty - záchranářka spasitel hadra…) nedělala žádná jiná. I ten její pohled je naprosto totožný. Tak už mám tu moji čarodějku sedm let zpátky. A věřím, že až jednou přijde její čas, nahoře si odpočine a zase si ke mně najde cestu. Spřízněné duše si k sobě vždycky cestu najdou, ať lidské nebo zvířecí.. Moc mě mrzí Vaše ztráta, je to opravdu chvilička, dejte tomu chvilku čas, potřebuje teď nahoře nabrat novou sílu, odpočinout si, než si najde svoji cestičku zpátky na zem atd..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Elata Děkuji Vám moc za vaše pismenka..už zase brečim..nemužu vubec fungovat…prostě vše jsme delali spolu…já vím, že není dobré se na zvířátko talhle zafixovat, ale tak to prostě je..všichni blizcí mě přemlouvaji, at si pořidim noveho, abych měla zase z něčeho radost a tolik netesknila po Ginečkovi..mě zase jedině zajimá, že vlastně potřebuji tělíčko, aby se mi měl kam vrátit..prostě mě si už opravdu hrabe… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@bublenudle Já musím reagovat na to vrácení zvířátka zpět. Jsem zakladatelka tohoto tématu.
Já přidám takové pokračování. Před dvěma roky mi zemřel můj Mainský mývalí kocourek. Zbyli mi tu už jen kočička a další kocourek, oba jsem měla 5 let. Bohužel mi i ten pětiletý letos odešel za duhový most. Bylo to v dubnu hned začátkem a v ten den jsem měla zvláštní zážitek. Kocourek trpěl HCM, na které se přišlo v listopadu 2015. Od té doby ochrnul na zadní ťapky, dokázala jsem ho znovu postavit na nohy (přestože to bylo nesmírně náročné) a znovu ho naučila chodit - trvalo to 2 měsíce. Dva týdny tu radostně lítal, radoval se znovu ze života. V ten hrozný den „D“ mě probudilo takové těžké skočení na postel. V duchu jsem si říkala, že je buď kočka nebo kocour. Cítila jsem, jak se sune ke mě těžkými kroky a už jsem jenom čekala, kdy se konečně uvelebí, ať můžu spát dál. Jenže v tu ránu mi to došlo, vytřeštila jsem oči a zaječela jméno našeho Mainského kocourka, který zemřel před dvěma lety. Na mojí posteli nebyla žádná z mých koček a navíc dveře do ložnice byly zavřené. V tu chvíli jsem si v hlavě říkala „snad jsi mi broučku nepřišel pro našeho XXX (nechci moc sdělovat jména)!“ Nevím, jak moc jsem si to vsugerovala, ale do hodiny nám kocourek znovu ochrnul (trombózy), upalovali jsme na veterinu. Bohužel, doma i po aplikaci léčiv mu ochrnul zbytek tělíčka a to už byla konečná, očičkama mě zoufale prosil, ať mu ulevím. Jakmile jsem viděla, že ochrnul i na přední ťapky, museli jsme jej dát spinkat úplně, hodně si vytrpěl, než jsme mu dokázali ulevit (a to mě mrzí do dnes, už při první návštěvě u veterináře v ten den mi něco říkalo v duchu, že teď už se z toho nedostane, ať ho ušetřím trápení… já blbá svou intuici neposlechla) . Zařekla jsem se, že si nechám už jenom naší kočičku, že už nechci nikoho dalšího. Jenomže v červenci jsem viděla „jeho“, ty oči koťátka, které hledalo domov. Zhruba 200km od místa, kde bydlím, nabízeli malé drobátko, kocourka, který se narodil koncem dubna. Do té doby jsem viděla tisíce inzerátů, ale ten pohled kocourka z fotky mě přesvědčil, že čekám zrovna na něj. Měla jsem sice v duchu trápení, jestli by to tak zemřelý kocourek chtěl, že jsem si ke kočičce našla tak rychle „náhradu“ (do necelých tří měsíců), ale já zkrátka měla ten vnitřní pocit, že si to koťátko musím vzít.
Hned dva dny na to jsem si pro něj jela. V tu noc se mi zdál sen, než jsem si pro něj měla jet. Ocitla jsem se na zvláštním, nádherném místě a slyšela svého kocourka, který v dubnu zemřel. Šla jsem za hlasem a najednou jsem ho viděla a začala jsem se s ním mazlit. Cítila jsem z něj, že se na mě nezlobí, jakoby to bylo naše poslední rozloučení. Byl na krásném místě, šťastný, veselý a hlavně ZDRAVÝ!! Cítila jsem každý dotek, když jsme ho hladila, jeho vrnění. Probudila jsem se a zjistila jsem, že mám polštář od slz a celou tvář také od nich, ještě jsem v rukách „jakoby“ tiskla jeho tělíčko, cítila jsem poslední doteky v prstech, neumím to popsat. Možná to tak mozek chtěl, abych se s tím takto smířila, ale ten sen byl tak neuvěřitelně živý.
A víte co? S odstupem času na nového kocourka mohu říct jediné:
dávám ruku do ohně za to, že je to ten můj Mainský - chováním je úplně přesný, přestože mě to ze začátku absolutně nenapadlo ani srovnávat. Vyžaduje si na mě spánek v té samé specifické poloze, zahrabává si misku s vodou, oblíbil si hračku, která tady ležela ladem dva roky, dokonce se i stejně zvukově projevuje. Přesně tak, jak to dokázal jen on a ještě jsem to u jiných koček nikdy neslyšela. Když jsem viděla ty jeho kukadla poprvé, nenapadlo by mě vůbec to, že by se ke mě můj kocourek mohl vrátit. Jenom jsem v tu chvíli jednala srdcem.
Přeji vám mnoho sil a ať se k vám vaše láska také vrátí. Všichni, co mého kocourka znali, tak tvrdí, že se chová stejně jako on (aniž bych jim něco říkala). Víte, moc bych si přála, aby se ke mě vrátil i tento kocourek, který mi zemřel letos. Jenomže mám takový vnitřní pocit, že přestože mi nesmírně chybí a z jeho urničky utírám prach každý den, tak ten sen měl být takové definitivní rozloučení. Vnímám to tak, přestože mě to znepokojuje a hodně mě to mrzí. Kéž bych se pletla a i on se mi vrátil zpět.
- Citovat
- Upravit
@bublenudle píše:
@Elata Děkuji Vám moc za vaše pismenka..už zase brečim..nemužu vubec fungovat…prostě vše jsme delali spolu…já vím, že není dobré se na zvířátko talhle zafixovat, ale tak to prostě je..všichni blizcí mě přemlouvaji, at si pořidim noveho, abych měla zase z něčeho radost a tolik netesknila po Ginečkovi..mě zase jedině zajimá, že vlastně potřebuji tělíčko, aby se mi měl kam vrátit..prostě mě si už opravdu hrabe…
Z toho si nic nedělej, čas to trošičku zhojí 
a zviřátku už je lépe, netrápí se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zkusenosti s dusemi
Udajne existuji fotografie zachycujici nejen projevy lidskych dusi, ale prave i „mlhoviny“ predstavujici duse zvireci. Nevim, ale klidne bych tomu verila, ptze zvire ma stejne citeni a prozivani jako clovek (kdo nema doma zvire a veri spise vede, at si precte pragmaticke studie). Taky proto, ze s projevy lidskych dusi kratce po smrti nekoho blizkeho mame v rodine zkusenosti. A protoze deti v tom nejranejsim veku vnimaji jeste jinak nez my.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kralicek
Taky je mi smutno po kralickovi, by špatný nohy slabé, krmiva jsem a třetí doktor mi řekl, že operaci by nemusel přežít, chtěla bych ho vidět
- Citovat
- Upravit
Je to těžký...
Tak to postihlo i nás, včera jsme museli nechat uspat našeho 3.letého králíčka. Bylo to jak rána z čistého nebe, tři dny zpátky se ještě spokojeně válel na svém oblíbeném místě, pochutnával si na svých pamlscích, předevčírem se mu hlavička stočila lehce do strany a začínal mít nejistý pohyb. Mrtvice se jeví nejpravděpodobněji, tak zněla diagnóza na veterině, následovaly 2 injekce kvůli snížení co nejvíce následků, nicméně přišla řeč i na případně parazitální onemocnění, jejíž léčby by ale králíček pravděpodobně nezvládl. Už při těhle slovech na mne šly mrákoty, kdo to zažil tak ví jak strašný je pocit ve chvíli kdy se dozvíte, velmi špatnou diagnózu. Nechtěl jíst, jen se 2× pokusil dát si kousek toho co nejvíc miloval, sladkého pečiva, to už se mu bohužel nepodařilo 
jeho ochrnutí ze horšilo snad každou minutou ale bojoval, přes mnohé snahy se nám ho podařilo donutit pít i jinak než stříkačkou, začal sám pít z hubičky pítka, sice s obtížemi ale měl tu snahu se napít, bral jsem to jako signál že to nevzdává, že chce žit a popravdě jsem byl asi hodně naivní ale nakoplo mě to že se nevzdává, začal jsem doufat že přes noc se stav přeci jen může zlepšit, prostě jsem doufal v zázrak. Noc sice přežil ale jeho stav byl žalostný, nedokázal se pohybovat na polovinu těla, už ani pít z pítka nezvládl, jediné na co měl sílu bylo slízat vodu z koberce který jsem mu poctivě zaléval o chvilku později na veterině už nebyl schopný pohybu, jenom ležel a odevzdaně na nás koukal, doktorka potvrdila svou domněnku a obavu z předešlého dne a tou byla encefalitozoonoza a doporučila uspání, o této nemoci jsem četl, jsem obeznámen s její léčbou ale ta rychlost s jakou to udeřilo.. museli jsme jit na chvíli pryč aby jsme se mohli vydýchat a vstřebat co jsme se dozvěděli, rozhodnout o tom jestli ho nechat žit nebo ne… to bylo strašné. Následovalo mnoho slz a smutku, z toho v jakém stavu ho vidíme, z toho jestli je správné ho teď nechat uspat, třeba by jiný doktor pomohl… to se mi honí hlavou pořád,,, nicméně nám stačil pohled do jeho očí a viděli jsme že on je s tím smířený, že už nemůže ani nechce, to jen my jsme se s tím nesmírili, následovalo bolestné loučení a návrat do ordinace. Vím že nejen zvířata jsou radši když mohou odejít o samotě ale co jsme měli dělat, dát ho do ordinace a jít pryč? To jsme nemohli, byli jsme s ním celou dobu, hladili ho, konejšili řečmi že už bude dobře… netrvalo to více než pár vteřin a stačil mi pohled do jeho očí abych věděl že už je mu fájn, asi minutku na to doktorka konstatovala smrt. Cesta domu byla nejhorši co jsme zažili, těla bez duše a v přepravní tašce našeho mrtvého kámoše a druha který byl ještě před pár hodinami plný života a lumpačil jak to měl ve zvyku, odmitli jsme tělíčko nechat na veterině. Pochovali jsme ho a symbolicky mu dali do hrobečku hrst jeho oblíbených pamlsků. Dnes tu sedím, smutním a přemýšlím jestli nešlo něco změnit ale asi ne, říkám si sakra mít tak víc času třeba by šel zachránit, ale nástup a průběh byl příliš rychlý, tak nějak podvědomé cítím že to tak bylo správně a že jsme si tímto museli projít, jen nevím proč. Již nějakou dobu se zajímám o duchovní cestu astrál atd. takže jsem se s jeho smrtí vcelku statečně vyrovnávám a díky této diskuzi i narazil na pro mne zatím neprozkoumané téma reinkarnace zvířat a zase mě to o kousek nakoplo, doufám že budu mít šanci se s ním znovu setkat ať už pomocí reinkarnace nebo jen ve snech… moc nám chybíš kámo…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ale duši mají ostatní zvířata. Kráva, prase, ovce, slepice,atd.Na to ale bohužel nehledí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
