Poradna na téma jóga pro zdravé tělo
Karolína Racková
Emoční přejídání
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
13.9.20 13:20
Podívej se na cukrfree a její Podcasty, kde mluví právě o Tvém problému s odborníky a i více do hloubky 
budu držet palce..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.20 14:16
Ja sem se kdysi prejidala. Ale opravdu hodne. Nechapu jak sem to do sebe mohla nacpat to vsechno. Vzdy mi strasne zle po tom. Pak sem zacala resit vahu ze sem hodne nabrala a prestala uplne jist. Zlomilo se to az kdyz sem si uvedomila ze sem normalni a je jedno kolik vazim. Ted jim vsechno a kdy chci a je mi fajn. Vahu mam relativne normalni. tohle prejidani je ze sebehodnocení. Hlavne spousta lidem nezajima jak vypadas a nehodnotí jak vypadas. Je to jen v hlave
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.20 14:37
Nahraď emoční přejídání za emoční dřepy, aspoň budeš mít hezký zadek potřebuješ se uklidnit, choď na procházky, medituj, cvič jógu..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.9.20 15:52
@Quertizop
Nemas nejaky tip na jogu? videa, nebo spis chodit vylozene na lekce? diky
- Citovat
- Upravit
13.9.20 20:22
Zkus si emoční požitek z jídla nahradit jiným příjemným prožitkem… Nějaké týrání na mě nikdy nefungovalo, to bych jen byla ve stresu, že jsem strávila čas nějakou nepříjemnou činností.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.2.21 20:10
Jedu v tom taky
Jedu v tom taky.
Nevím, jak nahradit jídlo něčím jiným. Beru sladkosti dětem, schovávám je před manželem. Mám 20 kg nadváhu - již v pásmu obezity. Vím, že to dělám, protože cítím vnitřní samotu. Bohužel neměla jsem štěstí na šťastné dětství. Jím čím dál víc…sladké, tučné…dvě sklenice nugety na posezení je norma. Samozřejmě to zajím něčím slaným nebo kyselým, to aby se vyrovnaly chutě. Nechodím mezi lidi, stydím se. Nebyla jsem na gyndě od porodu dcery - nešla jsme ani na prohlídku po šestinedělí. Obvoďačka, že musím zhubnout, tak už jsem tam nikdy víc nešla. Jsem v terapii od roku 2013 - řešila jsem spoustu problémů, a hodně věcí vyřešila. Možná proto tohle vstoupilo do popředí, protože to tam někde bylo schované a teď na to přišel asi čas. Zkrátka jsem se vyčistila, ale největší šutr v mé duši se odhalil. Nedokážu o tom mluvit. Zkoušela jsem výživového poradce - bez preparátu, vážit, měřit, rychlá chůze, posilovna…umím si naložit na talíř vyvážené jídlo, ale je to úplně jedno…přijde stres, smutek, samota…a jsem v tom zas. Už nechci jídlo vážit, připadám si trapně, manžel mě vidí a ptá se, zda zase budu hubnout…nechci, aby to věděl, aby pak nemohl nic říct, když selžu a dám si brambůrky. Má mě rád takovou jaká jsem, miluje mě…
- Citovat
- Upravit
10.2.21 22:23
@Anonymní píše:
Jedu v tom taky.Nevím, jak nahradit jídlo něčím jiným. Beru sladkosti dětem, schovávám je před manželem. Mám 20 kg nadváhu - již v pásmu obezity. Vím, že to dělám, protože cítím vnitřní samotu. Bohužel neměla jsem štěstí na šťastné dětství. Jím čím dál víc…sladké, tučné…dvě sklenice nugety na posezení je norma. Samozřejmě to zajím něčím slaným nebo kyselým, to aby se vyrovnaly chutě. Nechodím mezi lidi, stydím se. Nebyla jsem na gyndě od porodu dcery - nešla jsme ani na prohlídku po šestinedělí. Obvoďačka, že musím zhubnout, tak už jsem tam nikdy víc nešla. Jsem v terapii od roku 2013 - řešila jsem spoustu problémů, a hodně věcí vyřešila. Možná proto tohle vstoupilo do popředí, protože to tam někde bylo schované a teď na to přišel asi čas. Zkrátka jsem se vyčistila, ale největší šutr v mé duši se odhalil. Nedokážu o tom mluvit. Zkoušela jsem výživového poradce - bez preparátu, vážit, měřit, rychlá chůze, posilovna…umím si naložit na talíř vyvážené jídlo, ale je to úplně jedno…přijde stres, smutek, samota…a jsem v tom zas. Už nechci jídlo vážit, připadám si trapně, manžel mě vidí a ptá se, zda zase budu hubnout…nechci, aby to věděl, aby pak nemohl nic říct, když selžu a dám si brambůrky. Má mě rád takovou jaká jsem, miluje mě…
Za mě se zkus zamyslet, proč se tak strašně moc stydíš za jídlo a své tělo… je jistě řada lidí, co má ještě větší nadváhu a co jí ještě mnohem větší prasárničky a je jim to úplně jedno, neřeší to nebo i považují za normální. Čeho se tak strašně bojíš? Že Tě někdo bude soudit za to, že jíš sladké? Nebo že máš pár kilo navíc? Je to jen tělo, je to jen váha. Dá se změnit a mění se. I když se Ti to momentálně zdá nemožné a mimo Tvou kontrolu. Je to jen tělo, je to jen jídlo… žádný důvod ke studu. Nedržíš děti ve sklepě, neokradla jsi stařenku ze sousedství, nezpronevěřila miliardu ze státního rozpočtu. Prostě jen máš aktuálně nějaké tělo, které může být za rok úplně jiné… 
Druhá věc je, proč se cítíš tolik sama a proč to tolik vadí?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.2.21 05:57
@Freeandwild celé dětství jsme žila v násilí mezi rodiči, nepoznala jsem lásku ani zájem. Máma na to neměla už sílu, otec byl pijan a agresor. Vychovala mě prakticky babička s dědou. Prošla jsem si několikaletým šikanováním, velmi krutým. Než jsem šla do školy, pokusil se mě děda mého kamaráda (člověk, který mi byl částečně vzorem a cítila jsem se s ním bezpečně) znásilnit. Říct jsem nic nemohla. Kdo by to řešil? Ožralej táta nebo vypsychovaná máma? Takže jsem se naučila vše zvládat sama. Už od druhé třídy jsem chodila každé ráno do obchodu kupovat si sladkosti. O prázdninách jsem dělala nájezdy na sámošku, dala jsem dohromady všechno kapesné a utratila ho za 1 den, schovala se v lese a vše snědla.
Toto vše zapříčinilo to, co se mi děje. Odpověď znám, zracionalizovat si to umím. Stojím v kuchyni a říkám si, jak to bude vše v pohodě a proč se mi to děje, že svému tělu zas ublížím, přitom toho se mnou tolik vydrželo…a pak otevřu skříňku, ledničku a vyberu co se dá a naláduju to do sebe. Třeba několikrát denně.
Nemám žádnou spřízněnou duši. Vztahy s rodiči jsou sice v normálu, ale ten pravý vztah máma -dcera, otec - dcera nikdy nebyl a nebude. Rodiče dítěti chybí celý život. Manžel je fajn, super…ale je to „ajťák“ a moc číst mezi řádky neumí, empatie taky moc nepobral…on je logicky založený. Je moc hodný, pomáhá, stará se, věnuje se dětem…obejme…ale nepochopí.
Šikanovali mě, protože jsem měla malá prsa. Máma po mém prvním porodu řekla mé sestře, že bych měla zhubnout, že nechce, abych byla tlustá. Když jsem měla depky, doma fakt veliký bordel a máma přijela s tím, jak bude pomáhat, tak když odjížděla, napsala mému muži, že naše děti žijí ve špíně a lituje je. Když jsem hodně plakala a bylo mi zle, navrhla jsem kamarádce, že si uděláme výlet. Když mě uviděla, jak vypadám zbědovaně, prohlásila, že jsem nějaká protivná. Druhé kamarádce jsem se pokusila říct, co mě trápí, dostala se mi odpověď, že všude je něco a můžu být ráda za chlapa jakého mám. A mohla bych pokračovat… snažila jsem se včera zkontaktovat psychiatrickou ambulanci…kam jsem zavolala, tam plno.
V roce 2013 jsme začala s psychoterapií a přestala rodinu navštěvovat, než jsem se dala jakžtakž do kupy, umřel mi můj dědeček. V průběhu dalších let zemřela teta, strýc…lidé, kteří mi byli víc než rodiči. K celkovému nepřijetí přispěl fakt, že otec celý rodný dům napsal na svou novou ženu a mě tak úplně odstřihl od kořenů. Prostě jednou zavolal, ať si vše odvezu. V tom domě je ještě moje milovaná babička…až tu nebude…nebude už žádné „doma“. Nejraději bych přízemí, kde žije, zakonzervovala…zabalila se do jejích dek…a zůstala tam. Mám k tomu hodně silný vztah, můj rod tam žil téměř 300 let. O tom, že bych nejraději vykopala ze dvorka trochu hlíny a snědla jí…to budu vypadat jako úplný blázen. Hlína, po které chodili všichni moji předci…třeba nějak zaplní tu samotu a spojí mě to s celou rodinou.
Vše řeším v terapii. Jen pojem „porucha příjmu potravy“ mě v souvislosti se mnou nikdy nenapadla. Všichni mě mají za tu, co ráda jí, miluje maso a čokoládu…prostě to jsem já…ale už jsem obézní a vleču 20 kg, které nechci.
A těch problémů mám víc a víc…dělá mi velký problém, když můj muž na děti zvýší hlas a já tam nejsem a slyším je. Mám tendenci utíkat a zachránit je. Můj otec mi říkal, že jsem blbá. Napsala jsem cvičení za domácí úkol, zkontroloval ho…řekl, že tam mám dvě chyby…a musela jsem to celé přepsat, a udělala jsem zase jiné chyby…přepisovala jsem to třeba 10× a on na mě řval, jak jsem blbá. Jsem dyskalkulik, manžel řešil nějaký příklad a ptal se mě, zda vím, jak ho spočítat a snažil se mě to naučit…v klidu a postupně, byla to legrace…pak řekl další část příkladu a já přemýšlela o něco déle a on řekl: No? Kolik to je?…neřekl to zle, ale já se úplně rozklepala a chtělo se mi zvracet, slzy v očích. Zvracím z mléčných výrobků - pokus otce mě znovu naučit pít mléko - trychtýř do pusy a lil to do mě. Když mě nešlo něco vypočítat ve škole, napsala mi moje teta (moje třídní učitelka) do sešitu: „Myslíš vůbec?“
Byla jsme krásná, štíhlá, kluci mě chtěli. Pak zjistili, že s nimi nemohu spát, že mám blok a byl konec. Takže jsem se stala náruživou kuřačkou, aby mě měl aspoň někdo rád. byla jsme i chytrá, ale bála jsme se to ukázat. Pak jsem odmaturovala se samými 1…můj táta na to: „hm“.
Dělám druhou VŠ, u té první mi oponentka napsala super hodnocení a u obhajoby mě sjela jak malou holku, jak ta práce je o ničem. Teď mě čekají další státnice, mám psát bakalářku a jsem jak paralyzovaná. Tím, že vím, že to bude číst víc lidí, tak se úplně bojím něco psát. Přitom na to samé téma jsem napsala práci s výzkumem, kterou škola publikovala. Umím psát, jsem dobrá…ale není to seminárka, kterou si přečte jen vyučující. Do všeho učení dávám 1000%, vše podrobně, aby mi nic neuniklo a já nebyla trapná a ubohá blbka při zkoušení…pak kolabuju, protože nestíhám (třeba 1 státnicová otázka na 7 stran 
)…a když se snažím být stručná, stejně se rozjedu…a na tohle se zeptají a já to nebudu vědět…
Od roku 2013 v terapii a udělala jsem obrovský pokrok, psát, jak jsem teď vlastně v pohodě bude znít divně, poté, co jsem to tu vše vypsala…ale je to tak…už před kolejemi nestojím.
Mám teď objednanou knížku, kterou mi doporučili v jednom centru, kde se věnují poruchám příjmu potravy…jsou v ní techniky, jak překonat emoční jedení. Doufám, že mi to pomůže.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
4.5.21 01:35
Já to měla podobně, ale hlavně díky tomu, že jsem kolem sebe měla špatné lidi. Dřív mě šikanovali a já si potom přestala věřit. V jídle jsem hledala útěchu a pak jsem zase ze sebe měla výčitky, že jsem toho tolik sežrala. Nicméně jsem vždycky vymetla celou lednici a šlo to i dost do peněz. Pak jsem si ale řekla stop a našla jsem si psychologa. A bylo to to nejlepší, co jsem mohla pro sebe udělat. Ze začátku jsem se styděla a všichni na mě koukali tak nějak jinak, když jsem jim řekla, že navštěvuju psychologa. Ale pak jsem si řekla, že tohle se týká vlastně jen mě a všechny cizí názory mi můžou být víš kde 
Musím říct, že to byla dlouhá cesta a taky mi přijde, že je to jako s kouřením. Klidně tomu můžeš zase propadnout. Ale na druhou stranu, teď mám kolem sebe super lidi, kteří mi vytvořili obrovskou podporu. Fakt jsem to potřebovala. Je třeba to prostě řešit. Psycholog mi pak doporučil i výživového poradce a kouče abych to nevzdala a pracovala na sobě. Teď je super, že všichni fungují online, našla jsem na netu jsemspoko.cz , mají docela slušné ceny a jde jim to. Ale v tvém případě bych uvažovala i o změně psychologa, protože to, že by to mělo být normální, neznamená že ti to vyhovuje. Jinak mrkni na odborníky, je jich hodně. Obzvlášť, pokud už fakt cítíš, že tě to i nějak omezuje. Budu ti držet pěsti, ať to zvládneš 
- Citovat
- Upravit
Holky, zeny.. zajima me, zda jste si timto prosly a kdy u vas nastal zlom, ze jste si rekly “uz stacilo”. Nastoupila jsem do tretiho rocniku ss a od karanteny se “prejidam”, nedokazu mit den bez alespon jedne tycinky, susenky.. no a jednou za tyden na me padne vlcak (ted v patek, kdyz po tydnu skoly konecne dorazim domu) a sezeru co najdu..
taky zajidam kdyz se vyskytne nejaky problem, stresujici situace, konflikt.. nikdy drive jsem nemela problem s vahou ani jidlem, vazila jsem okolo 60ti kil na 165cm, ovsem ted se blizim k 70tce a dziny pomalu nedopnu.. Drive jsem jedla vesmes normalne (jako kazdy pubertak), obcas nekam na jidlo, misto skolni jidelny na pizzu, nejaky ty sladkosti, sladke piti a vaha se mi drzela, nepribirala jsem. k tomu se vaze i to, ze nemam zadne sebevedomi a v hlave zmatek. Nechodim prakticky nikam ven, co kdyby me videl nejaky znamy a rekl si, jak jsem pribrala.. moc me to trapi, s psychologem jsem si o tom povidala (dochazim na prav. sezeni), ovsem ten to konstatoval s tim, ze je to v mem veku “normalni”, tyhle vykyvy nalad ve spojitosti s jidlem. pohyb uz jsem taky vypustila, takze jen neco malo o vikendu (v tydnu nachodim denne kolem 10km, ale to je nic). Ani uz si nezacvicim, pomalu to neudejcham.. a to me zitra ceka prvni telocvik v letosnim skolnim roce, mam z toho dost obavu..
Doma jsem nadhodila, ze mam asi problem, ze nalitnu kazdy vecer na kosicek se sladkostma a ujidam. Jestli by neslo to nekupovat. Ovsem nesetkala jsem se uplne s pochopenim a nejakou pomoci…
Je tu nekdo, kdo s timhle bojuje? Pripadne jak s tim bojovat? Uz nejak tapu.. strasne rada bych se zbavila neustaleho mysleni na jidlo, ale nejde to. Vyhledat odbornou pomoc? Zapis jidla do tabulek?
Omlouvam se za prip. kostrbatost prispevku