Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@sirikit Kdybys docetla diskuzi, tak bys zjistila, ze uz jsem na to reagovala.
Soud ti muze ulozit maximalne par korun vyzivne a to jeste velmi zridka.
Nikdo te nemuze donutit k peci a zajmu.
@Liberalissima píše:
Jenom dodám, že jsou to „flying monkeys“ podle létajících opic z Alenky v říši divů![]()
Ale termín „flea“ (blecha, čte se stejně jako slovo flee, takže odtamtud asi to zmatení) existuje jako termín pro toxické návyky lidí, kteří vyrůstali s narcisty a museli se jim přizpůsobit, mají tedy některé nezdravé návyky a také následky traumatu. Narozdíl od narcisty, oběť je ale schopná se svými chybami pracovat, když k tomu dostane příležitost (a když jí nikdo nevykládá hovadiny ve stylu „týrání je láska“).
Konec psychologicko jazykového okénka
Tento pojem je ze rčení „If you lie down with dogs, you get up with fleas“ tj pokud si lehneš se psy (toxičtí lidé), vstaneš s blechami blechy(toxické vzorce chování).
Ach, Liberalissima, kdepak zmatení
. Ten AJ termín jsem tu použila prvně já, němčinářka (pro lepší představu: měla jsem povinnou maturitu z RJ
). Na zmatek v jazyku 10 lekcí nestačí… ![]()
To vytučněné jsem nikdy neslyšela. To je super, to si zapamatuji. Děkuji
![]()
@Kolotočč píše:
@Bramborova Plácáš naprosté hovadiny, až z toho jde strach. Nechceš zvážit nějakou terapii?
To jsi tedy vystihla, klobouk dolu
To mne nenapadlo.
A představ si, že tahle schizofrenická (či jinak patologická) osoba má doma dvě malé děti, jak sdělila… Jímá mne hrůza.
@poučená píše:
Vidět v matkách otrokáře, to je nějaká nová forma sociálního fanatismu?
Vidět v otrokáři otrokáře, byť je to matka, je naprosto legitimní věc. Přemýšlím, co tě vede k tomu, aby ses matek-otrokářek zastávala. Jejich existence je pro dítě zátěž a pro společnost taky. Nulový přínos pro všechny, kromě té pošahané matky.
Ani v zákoně tu oporu nenajdeš, pokud matka dítěti něco provede a někdo jí zažaluje, pak si jde sednout jako každý jiný. Rovněž nárok na výživné ve stáří pro tyto matky odpadá.
Čili mi není jasný, proč tady pořád ty nesmysly trousíš. Napadá mě bohužel už jen hloupost, nebo narcismus.
@smečka.blech píše:
Vidět v otrokáři otrokáře, byť je to matka, je naprosto legitimní věc. Přemýšlím, co tě vede k tomu, aby ses matek-otrokářek zastávala. Jejich existence je pro dítě zátěž a pro společnost taky. Nulový přínos pro všechny, kromě té pošahané matky.Ani v zákoně tu oporu nenajdeš, pokud matka dítěti něco provede a někdo jí zažaluje, pak si jde sednout jako každý jiný. Rovněž nárok na výživné ve stáří pro tyto matky odpadá.
Čili mi není jasný, proč tady pořád ty nesmysly trousíš. Napadá mě bohužel už jen hloupost, nebo narcismus.
Všechno je otázka úhlů pohledu a určitě svědomí.
Já už jsem vyprávěla o manželově a jeho matky trápení, kterého jsem byla pár desítek let účastna. Odkopnout člověka, protože „zlobí“, mně to přijde hnusné.
@poučená píše:
Všechno je otázka úhlů pohledu a určitě svědomí.
Já už jsem vyprávěla o manželově a jeho matky trápení, kterého jsem byla pár desítek let účastna. Odkopnout člověka, protože „zlobí“, mně to přijde hnusné.
To není o odkopnutí, protože jak ty píšeš zlobí, ale pokud se matka chová patologicky, je zlá a ubližuje, tak většinou jediná možnost jak jít dál, jak se posunout a jak začít normálně v klidu žít a užívat si života, je nemít matku ve svém životě. Protože jinak to prostě nejde.
@BeaL píše:
Ach, Liberalissima, kdepak zmatení. Ten AJ termín jsem tu použila prvně já, němčinářka (pro lepší představu: měla jsem povinnou maturitu z RJ
). Na zmatek v jazyku 10 lekcí nestačí…
To vytučněné jsem nikdy neslyšela. To je super, to si zapamatuji. Děkuji
![]()
Němčina je poslední jazyk co mi chybí se doučit abych byla spokojená, miluju jí ![]()
@smečka.blech píše:
Vidět v otrokáři otrokáře, byť je to matka, je naprosto legitimní věc. Přemýšlím, co tě vede k tomu, aby ses matek-otrokářek zastávala. Jejich existence je pro dítě zátěž a pro společnost taky. Nulový přínos pro všechny, kromě té pošahané matky.Ani v zákoně tu oporu nenajdeš, pokud matka dítěti něco provede a někdo jí zažaluje, pak si jde sednout jako každý jiný. Rovněž nárok na výživné ve stáří pro tyto matky odpadá.
Čili mi není jasný, proč tady pořád ty nesmysly trousíš. Napadá mě bohužel už jen hloupost, nebo narcismus.
Bohužel to musím trochu poupravit, za týrání dětí u nás prakticky nikdo do vězení nejde, a vůči přestárlým rodičům je vyživovací povinnost bez ohledu na to, co dítěti provedli. Považuji to za největší hnus nového občanského zákoníku.
Nicméně, jak správně napsala @VitaminC, soud maximálně vyměří výživné. K osobní péči nikdo nikoho nedonutí.
@poučená píše:
Všechno je otázka úhlů pohledu a určitě svědomí.
Já už jsem vyprávěla o manželově a jeho matky trápení, kterého jsem byla pár desítek let účastna. Odkopnout člověka, protože „zlobí“, mně to přijde hnusné.
Někomu přijde hnusné týrat a ponižovat vlastní děti (i dospělé), jinému přijde hnusné když oběti takového chování udělají kroky pro svoji ochranu, každému podle jeho vkusu ![]()
Příspěvek upraven 16.08.22 v 15:10
@Lucy75 píše:
Pozor
KOLIK jí je??
mám v okolí pár případů a opravdu za to třeba nemůže a jde o projev stařecké demence![]()
přesně v tomhle stavu mi matka (měla tehdy přes 70) mé nejkydržela za ruce a říká : Víš, ty, ty jsi úplně jiná než ona (myslela svou dceru, úžasná holka, starala se a vše kolem), ju nenávidím, ty jsi úplně jiná
ona mě nikdy neměla ráda, ty ano, že…
TAK moc nás to obě s kámoškou mrzelo… časem se u té mámy samzřejmě diagnoza potvrdila, přestala se i mýt, starat se, vařit, uklízet, později i problémy s hygienou
nezazlívej jí to, je to Nemoc.. vyhledejte lékařskou pomoc
ale fakt to začlo takovými proklamacemidodnes máme z toho obě husí kůži…
oni za to nemůžou
ve stáří se z nás mohou stát bohužel zase „děti“… a nikoliv hodné a vděčné…
U nás to měli bohužel oba rodiče.
Měli svoje „zlaté“ dítě a černou ovcí. A mluvili o nich i verejne. Koukali na svět černobíle. S vekem se to u nich zhoršilo, ale pořád byli jako zdravého rozumu. I když ty návyky, jak čtu, taky ochabovaly.
@topazio píše:
Děti nemají povinnost k rodičům, kteří je týrali nebo odložili do DD a pak si rodiče vzpomněli, že mají děti.
Jo, to mi taky občas říkali: „Buď ráda, že jsme tě nedali do dětského domova! Buď vděčná, nejsi vděčná, jsi málo vděčná…“ atd. Pritom já se před nimi skoro plazila po kolenou.
@Anonymní píše:
Ahoj. Mám obavu že moje matka trpí nějakou poruchou a čím je starší, tím je to horší a horší. Poslední dobou kdykoliv se vidíme tak mi před ostatními příbuznými i rodinou opravdu ošklivě nadává. Například včera přišla na návštěvu a nadávala mi, že jsem svině, že se o mě musela v dětství starat, že kdybych potřebovala pomoc já, tak mi nepomůže, ostatním by pomohla, ale mně ne, já jsem si to vybrala v dětství, prý jsem byla otravné dítě. Nadává mi opravdu sprostě. Nadává mi třeba za to, že jsem počůrala nějaký kočárek, zranila si ruku apod. věci, 20let staré. Nadává mi takto před dětmi, přes manželem, ale i v obchodě, před sousedy ve výtahu a někdy u toho výhružně zvedá ruku. Navrhovala jsem ji psychiatra, že je hrozně ve agresivní celkově, odmítla. Jak se k ní chovat?
No ty jo
Co na to říká manžel?? Utnula bych s ní kontakt, když bych jí někde potkala, tak ignor. Tohle chování není normální.
@poučená píše:
Ano. Ale i v případě, že by se chovala podobně celý život, tak celý život byla nemocná. Nemoc v širším slova smyslu. Nyní je zakladatelka sama dospělá a má dospělý náhled. Ona přece ví, odkud maminčiny stesky pramení. Každý potřebuje citové zázemí a zakladatelka je v plné životní síle, na rozdíl od matky, tak ať najde způsob, aby se její maminka cítila tak dobře, jak jen to je možné. Matka jí v podstatě tímto způsobem prosí, aby jí nenechávala opuštěnou. Zakladatelka to vnímá jako výčitky, to není pro zakladatelku vůbec příjemné, co se děje. Ale tak. Svou myšlenku jsem už sdělila a věřím, že ji zakladatelka pochopila, jinak by sem s dotazem nevstoupila. Přeji hodně štěstí a držím palce zakladatelce a její mamince
Chápu tě a celý život jsem k rodičům přistupovala s láskou a péčí. K stáru se ale ještě více primkli ke „zlatému dítěti“ a jeho rodině a moji pomoc odmítali. Mrzelo me to. Přece jen je to možná v člověku zakódované, že se o rodiče v případě potřeby postará. Nebo jsem už taky vadná?
No, nakonec to dopadlo tak, že rodina „zlatého dítěte“ usoudila, že by péče o maminku přišla na nějaké peníze ( táta už nežil), tak mi dovolili za ni chodit a postarat se o ní v posledních chvílích života. O vlastní mámu, která mi taky vyčítala, že jsem ji jako mimino kousala při kojení a smála se tomu, že jsem byla zákeřná. A že ji celý život nesnáším apod. Bolelo to.
Pro některé z Vás: to, že jste měli zlé matky, Vám dává právo být na lidi hnusné a někoho - mně tak drsně odsuzovat?
Já se spíš děsím každé matky, která se ve své roli vnímá jenom pozitivně a není schopna nahlédnout, kde jsou její limity - a co jí tím pádem na vztahu k dětem dává práci. Protože taková matka většinou žádnou seberozvojovou práci nedělá a samozřejmě, že její děti to více nebo méně pocítí. O matku, která mluví - píše o svých slabých místech, tolik obav nemám. Je to jedno ze znamení, že když její děti jednou zahlédnu, jsou to psychicky zdravé a psychicky krásné děti. To úplně neplatí o všech matkách, které mají pocit, že vše v jejich způsobu, jak vychovávají, je v pořádku.
A jen tak mimochodem, mám tři malé děti, ne dvě, tak se můžete bát o tři děti. Nebo se raději zamyslete nad těmi svými.
@Parninas píše:
Jenže ty to nemusíš tolerovat ani v soukromí, natož pak na veřejnosti. Kdyby to bylo nemocí, tak pro to má člověk pochopení, ale pokud byl člověk tyranem vždy, tak se to nezmění. Nebylo by ti líp kdybyste se prostě nestýkaly? Chápu, je to rodič, ale nenech si ničit život člověkem, co nikdy nepochopí, že se tak trápíš. Pro klid duše bych se domluvila se sourozenci a zkusila bych vyběhat nějaké vyšetření, kdyby to bylo umocněné nějakou nemocí, ale mysli v tom všem i na sebe.
Přeju hodně sil.
U nás stal sourozenec vždycky v opozici a zbytek rodiny taky. Proto možná umřel táta - všichni včetně jeho samotného dost zlehčovali příznaky nemoci, mohl tady s námi ještě být, kdyby rodina „zlatého dítěte“ neřekla, že je to banalita, a naši se toho nechytli. Neměla jsem absutne žádnou šanci cokoli u nás měnit, posouvat, řešit. I takova je realita.