Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Averze k tchýni
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
16.3.18 13:13
@Anonymní píše:
Já si právě taky říkám, zda nežárlí. Po druhém porodu mi přišla SMS „Gratuluji a dvě stačí. Měla by jsi jít taky do práce a Pétovi pomoc, ne jen brát.“ - hormony a tak, brečela jsem a svěřila se mojí máme. Ta je toho názoru, že ji bolí, že druhý nemá děti (ačkoli chtějí a oba jsou zdraví) a nám to jde tak snadno a že taky už toho prvorozeného nemá pro sebe a najednou jsem tady já - sebevědomá, rázná (asi jsem) a máme vše - jasný, že mě mamka bude klepat po rameni a říkat, že je na mě pyšná. Ale na druhou stranu - jsme dostudovaní, tvrdě jsme pracovali, jediný dluh co máme je částečná hypoteka a hlavně se máme opravdu rádi
Ale i přes to, mě to prostě strašně mrzí.
Mrzí i vuči dětem, nevím jak se chovat v její přítomnosti - tak jsem jak pěna potichu, jen přikyvuju a chválím jak blbá vše co říká a čím se chvástá.
Tak si říkám, že prostě budeme fungovat jako rodina pro sebe a ji nepotřebujeme. Jen mě ještě trápí ta svatba a pak at si dělá co chce a na oslavách ji nepotřebujeme - nebyla předtím a tak nemusí být ani nadále - přijela celá široká rodina a nikdo si jeji absence nevšiml
Prostě vím, že muži to bude hlavně líto, že nebude mít tu mámu na svatbě a dokonce se mě i ptal, zda by jsme nešli jen my dva a děti - ale copak to mužu svým rodičům udělat? Nebýt jedináček, tak by třeba svatbu vypravili sourozenci…
Když to tak po sobě čtu, tak mám nějaký komplex se všem zavděčit
Tou poslední větou jsi si odpověděla sama. 
Taky mám ten pocit z tvých příspěvků. Proto jsem ti psala, ať se zaměříš více na sebe. Všem se opravdu nezavděčíš. A tvůj manžel je už dávno dospělý, svoji matku zná lépe než ty, takže to bude brát tak, jak to je. A naštěstí má tebe, a děti, takže jak správně píšeš, si vystačíte i bez ní. Její boj. Ona se ochudí o hezké chvíle a vztah s vnoučaty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.3.18 13:41
@Anonymní píše:
Já si právě taky říkám, zda nežárlí. Po druhém porodu mi přišla SMS „Gratuluji a dvě stačí. Měla by jsi jít taky do práce a Pétovi pomoc, ne jen brát.“ - hormony a tak, brečela jsem a svěřila se mojí máme. Ta je toho názoru, že ji bolí, že druhý nemá děti (ačkoli chtějí a oba jsou zdraví) a nám to jde tak snadno a že taky už toho prvorozeného nemá pro sebe a najednou jsem tady já - sebevědomá, rázná (asi jsemAle i přes to, mě to prostě strašně mrzí.
Tak si říkám, že prostě budeme fungovat jako rodina pro sebe a ji nepotřebujeme. Jen mě ještě trápí ta svatba a pak at si dělá co chce a na oslavách ji nepotřebujeme - nebyla předtím a tak nemusí být ani nadále - přijela celá široká rodina a nikdo si jeji absence nevšiml
Prostě vím, že muži to bude hlavně líto, že nebude mít tu mámu na svatbě a dokonce se mě i ptal, zda by jsme nešli jen my dva a děti - ale copak to mužu svým rodičům udělat? Nebýt jedináček, tak by třeba svatbu vypravili sourozenci…
Když to tak po sobě čtu, tak mám nějaký komplex se všem zavděčit
To je baba zlá. 
Snažila ses až dost. Já bych se s takovým člověkem nestýkala. Chodím tam, kde je mi dobře. Respektovala bych, že je to mužova mamink a posílala bych je tam samotné. Chápu, že to je muži líto, ale tys nic špatného neudělala, tak ji přece nebudete prosit, babu. Úplně mám vztek, jen to čtu. Vy jste jeho nová rodina. Ať si to bába srovná v hlavě, a když je taková, zůstane sama. A ty se netrap. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.3.18 13:43
@Anonymní píše:
Je vtipné, jak je to všude jinak. Já mám na tchýni averzi, ale z opačného důvodu - pořád otravuje. Co bych dala za to, kdyby si nás nevšímala
A co teprve od obojeho. Donedávna byla děsně vlezlá a otravovala kvůli každé ptákovině. Tak jsme dali na dveře kouli a teď jako bychom neexistovali a to bydlíme v jednom domě 
Taky bych ocenila projevy toho, že mě má ráda, a to že to řekne někomu jinému a pak se chová jako bych jí ublížila…vím že ji nezměním, ale averzi na ni mám, už mi na ní vadí úplně všechno, ale zapříčinila si to sama tím, že pokaždé, když sem se za ní stavila na kafe, tak řešila jen ostatní, příbuzné, jak se mají všichni dobře a že ona je chudák, že má malý plat, že švagrová je chudák protože má malý rodičák-tot mi vykládala pokaždé když jsme koupili něco pro miminko, tak hned povzdech a no ona si nové dovolit nemohla, ona MUSELA mít bazarové, a přitom je to blbost. Já pobírám ID 12 tisíc, ona brala plat 17, její manžel 19, můj bere v průměru 16-17. Tak kdo si nemohl co dovolit??? Takže poslouchyt podobné kecy mě přestalo bavit, tak radši oželím její přízeň a zachovám si zdravý rozum. 
- Citovat
- Upravit
16.3.18 14:02
@Anonymní píše:
Hezké ráno.
Potřebovala bych od vás pomoct.
S tchyní jsem měla nádherný vztah. Ale bohužel jen pár let do porodu. Od doby co jsem přivedla na svět dceru se vše změnilo o 180 stupňů. To jak se chovala ve mně zanechalo strašně krvavé rány, které se nehojí, naopak hnisají a zhoršují se.
Možná vám přijde jako banalita, jak se zachovala, ale jsem hodně citlivá, možná až přecitlivělá a toto mi hodně ublížilo. Dokonce i víc než otec, který nás v dětství opustil.Jelikož jsme ještě neměli hotové podkroví v domě, kde bydlí i tchyně, tak jsem po porodu bývalá chvilku u rodičů a chvilku v jednom pokoji v bytě s tchyní. Po porodu jsem si přála klid. Chtěla jsem si užívat miminko. Což nešlo. Chodila k nám pořád! Například jsem kojila. Ona během kojení i 2× přišla, aby se přesvědčila, že stále kojím. Po dokojení zavelela tím svým křiklavým hlasem „Dej mi jí!“ a už po ní nataovala ruce, které si po záchodě ani neopláchne!
Byla jsem po porodu, nedokázala jsem se ozvat. Já jsem ale chtěla být ta, která je s dcerou po nakojení. Chtěla jsem se s ní mazlit, poznávat jí. Myslíte, že to bylo možné?! Vůbec ne! Pořád jen rozkazovala, vubec, ale vůbec a ani trošičku nekoukala na mé a dcery potřeby! Chtěla ukojit jen ty své! Přitom dcera měla být hlavně se mnou.
Já jsem s dcerou měla hlavně trávit čas, kdy bychom se poznávaly.
Vůbec nerespektovala, když jsme jí něco řekli. Například, ať jí neposazuje. Stejně posazovala a tak jsme jí to jen opakovali a opakovali.Ono je toho mnohem víc. A už je to všechno tak dávno. Jenže já to vše mám stále před očima. Myslim na to každý den. Každý den mě přepadne vztek a chuť brečet. Byla jsem k vůli tomu i u psycholožky, která mi pomoct nedokázala. Mám k ní takovou averzi! Tak strašně se to ve mně zlomilo a já jí nenávidím!
No a tch. si všimla, že se něco děje a tak se včera ptala přítele, co se děje. Je mi tedy divné, že až po tak dlouhé době, ale budiž. Já k ní dolu totiž vůbec nechodím a když se před barákem potkáme, tak jen pozdravím a utíkám pryč. On jí vše řekl, ale nechci, aby toto řešil on a tak bych jí to měla říct sama. Ale jak?
Chceme bydlet jinde, myslíte, že se má averze potom trochu zlepší?
No jo no klasika… tchýně dokážou být sakra nepříjemný a sama nevím proč to tak v životě je!!!pokud dělá tchýně problémy rázně ji to říct!!a nejlepší je pokud manžel stojí při své ženě je to pak jednodužši…pokud je tvá tchýně taková já osobně bych se s ní nebavila…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
