Averze k tchýni

Anonymní
31.7.13 07:58

Jak říct tchyni, že...

Hezké ráno.
Potřebovala bych od vás pomoct.
S tchyní jsem měla nádherný vztah. Ale bohužel jen pár let do porodu. Od doby co jsem přivedla na svět dceru se vše změnilo o 180 stupňů. To jak se chovala ve mně zanechalo strašně krvavé rány, které se nehojí, naopak hnisají a zhoršují se.
Možná vám přijde jako banalita, jak se zachovala, ale jsem hodně citlivá, možná až přecitlivělá a toto mi hodně ublížilo. Dokonce i víc než otec, který nás v dětství opustil.

Jelikož jsme ještě neměli hotové podkroví v domě, kde bydlí i tchyně, tak jsem po porodu bývalá chvilku u rodičů a chvilku v jednom pokoji v bytě s tchyní. Po porodu jsem si přála klid. Chtěla jsem si užívat miminko. Což nešlo. Chodila k nám pořád! Například jsem kojila. Ona během kojení i 2× přišla, aby se přesvědčila, že stále kojím. Po dokojení zavelela tím svým křiklavým hlasem „Dej mi jí!“ a už po ní nataovala ruce, které si po záchodě ani neopláchne! :poblion: Byla jsem po porodu, nedokázala jsem se ozvat. Já jsem ale chtěla být ta, která je s dcerou po nakojení. Chtěla jsem se s ní mazlit, poznávat jí. Myslíte, že to bylo možné?! Vůbec ne! Pořád jen rozkazovala, vubec, ale vůbec a ani trošičku nekoukala na mé a dcery potřeby! Chtěla ukojit jen ty své! Přitom dcera měla být hlavně se mnou. :( Já jsem s dcerou měla hlavně trávit čas, kdy bychom se poznávaly. :( Pamatuji si, jak párkrát dcera plakala hlady. Chtěla jsem odejít z obýváku, abych nakojila. Tch, zase zavelela „Dej mi ji!“ a snažila se jí utišit. Myslela si, že asi jako nepoznám, kdy má hlad. A chudinka dcera plakala zbytečně hlady u ní v náručí. :(
Vůbec nerespektovala, když jsme jí něco řekli. Například, ať jí neposazuje. Stejně posazovala a tak jsme jí to jen opakovali a opakovali. :zed: V sedmi měsících jí dávala buchtu, jak kdyby se nechumelilo. :zed:

Ono je toho mnohem víc. A už je to všechno tak dávno. Jenže já to vše mám stále před očima. Myslim na to každý den. Každý den mě přepadne vztek a chuť brečet. Byla jsem k vůli tomu i u psycholožky, která mi pomoct nedokázala. Mám k ní takovou averzi! Tak strašně se to ve mně zlomilo a já jí nenávidím! :( Jen jí potkám a rozklepu se, začne mě bolet žaludek. Mám z ní strašný psychický blok, který asi nikdy nezmizí. :,(

No a tch. si všimla, že se něco děje a tak se včera ptala přítele, co se děje. Je mi tedy divné, že až po tak dlouhé době, ale budiž. Já k ní dolu totiž vůbec nechodím a když se před barákem potkáme, tak jen pozdravím a utíkám pryč. On jí vše řekl, ale nechci, aby toto řešil on a tak bych jí to měla říct sama. Ale jak?

Chceme bydlet jinde, myslíte, že se má averze potom trochu zlepší?

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

2406
31.7.13 08:04

Ty se určitě uklidníš, když budete bydlet jinde, ale neřekla, že se averze nějak výrazně zlepší. Na tom musíš zapracovat ty.
To co píšeš, že tchýně dělala, není zas tak hrozného. Některé babičky takové prostě jsou, že se snaží pomáhat, ikdyž o to nikdo nestojí a jedou si podle svého na co byli zvyklí. Ale od toho jsi ty máma a dospělá ženská, aby jsi nastavila pravidla ohledně tvého dítěte. Neměla jsi tchýni dítě dávat, když jsi nechtěla. Odmítnout, vysvětlit to a je to. Neviděla bych problém jen v tchýni, ale taky v tvém jednání.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1640
31.7.13 08:05
@Anonymní píše:
Hezké ráno.
Potřebovala bych od vás pomoct.
S tchyní jsem měla nádherný vztah. Ale bohužel jen pár let do porodu. Od doby co jsem přivedla na svět dceru se vše změnilo o 180 stupňů. To jak se chovala ve mně zanechalo strašně krvavé rány, které se nehojí, naopak hnisají a zhoršují se.
Možná vám přijde jako banalita, jak se zachovala, ale jsem hodně citlivá, možná až přecitlivělá a toto mi hodně ublížilo. Dokonce i víc než otec, který nás v dětství opustil.

Jelikož jsme ještě neměli hotové podkroví v domě, kde bydlí i tchyně, tak jsem po porodu bývalá chvilku u rodičů a chvilku v jednom pokoji v bytě s tchyní. Po porodu jsem si přála klid. Chtěla jsem si užívat miminko. Což nešlo. Chodila k nám pořád! Například jsem kojila. Ona během kojení i 2× přišla, aby se přesvědčila, že stále kojím. Po dokojení zavelela tím svým křiklavým hlasem „Dej mi jí!“ a už po ní nataovala ruce, které si po záchodě ani neopláchne! :poblion: Byla jsem po porodu, nedokázala jsem se ozvat. Já jsem ale chtěla být ta, která je s dcerou po nakojení. Chtěla jsem se s ní mazlit, poznávat jí. Myslíte, že to bylo možné?! Vůbec ne! Pořád jen rozkazovala, vubec, ale vůbec a ani trošičku nekoukala na mé a dcery potřeby! Chtěla ukojit jen ty své! Přitom dcera měla být hlavně se mnou. :( Já jsem s dcerou měla hlavně trávit čas, kdy bychom se poznávaly. :( Pamatuji si, jak párkrát dcera plakala hlady. Chtěla jsem odejít z obýváku, abych nakojila. Tch, zase zavelela „Dej mi ji!“ a snažila se jí utišit. Myslela si, že asi jako nepoznám, kdy má hlad. A chudinka dcera plakala zbytečně hlady u ní v náručí. :(
Vůbec nerespektovala, když jsme jí něco řekli. Například, ať jí neposazuje. Stejně posazovala a tak jsme jí to jen opakovali a opakovali. :zed: V sedmi měsících jí dávala buchtu, jak kdyby se nechumelilo. :zed:

Ono je toho mnohem víc. A už je to všechno tak dávno. Jenže já to vše mám stále před očima. Myslim na to každý den. Každý den mě přepadne vztek a chuť brečet. Byla jsem k vůli tomu i u psycholožky, která mi pomoct nedokázala. Mám k ní takovou averzi! Tak strašně se to ve mně zlomilo a já jí nenávidím! :( Jen jí potkám a rozklepu se, začne mě bolet žaludek. Mám z ní strašný psychický blok, který asi nikdy nezmizí. :,(

No a tch. si všimla, že se něco děje a tak se včera ptala přítele, co se děje. Je mi tedy divné, že až po tak dlouhé době, ale budiž. Já k ní dolu totiž vůbec nechodím a když se před barákem potkáme, tak jen pozdravím a utíkám pryč. On jí vše řekl, ale nechci, aby toto řešil on a tak bych jí to měla říct sama. Ale jak?

Chceme bydlet jinde, myslíte, že se má averze potom trochu zlepší?

Tak tohle by mě taky naštvalo, neni to žádná banalita. Nebudu to prodlužovat - myslim že kdybys jí to řekla ty, bylo by to lepší a ano, když se odstěhujete může to být lepší. Oni to ty starší generace nemyslí zle, chtějí pomoct, poradit… snaž se na to spíš koukat takhle, vysvětli jí že ty jsi matka a bude zkrátka podle tvého. Ale odstěhovala bych se určitě, společný bydlení nedělá dobrotu. Teda až na nás, bydlíme s rodičema (my právě v podkroví) a klape nám to parádně :palec:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4144
31.7.13 08:08
@Anonymní píše:
Hezké ráno.
Potřebovala bych od vás pomoct.
S tchyní jsem měla nádherný vztah. Ale bohužel jen pár let do porodu. Od doby co jsem přivedla na svět dceru se vše změnilo o 180 stupňů. To jak se chovala ve mně zanechalo strašně krvavé rány, které se nehojí, naopak hnisají a zhoršují se.
Možná vám přijde jako banalita, jak se zachovala, ale jsem hodně citlivá, možná až přecitlivělá a toto mi hodně ublížilo. Dokonce i víc než otec, který nás v dětství opustil.

Jelikož jsme ještě neměli hotové podkroví v domě, kde bydlí i tchyně, tak jsem po porodu bývalá chvilku u rodičů a chvilku v jednom pokoji v bytě s tchyní. Po porodu jsem si přála klid. Chtěla jsem si užívat miminko. Což nešlo. Chodila k nám pořád! Například jsem kojila. Ona během kojení i 2× přišla, aby se přesvědčila, že stále kojím. Po dokojení zavelela tím svým křiklavým hlasem „Dej mi jí!“ a už po ní nataovala ruce, které si po záchodě ani neopláchne! :poblion: Byla jsem po porodu, nedokázala jsem se ozvat. Já jsem ale chtěla být ta, která je s dcerou po nakojení. Chtěla jsem se s ní mazlit, poznávat jí. Myslíte, že to bylo možné?! Vůbec ne! Pořád jen rozkazovala, vubec, ale vůbec a ani trošičku nekoukala na mé a dcery potřeby! Chtěla ukojit jen ty své! Přitom dcera měla být hlavně se mnou. :( Já jsem s dcerou měla hlavně trávit čas, kdy bychom se poznávaly. :( Pamatuji si, jak párkrát dcera plakala hlady. Chtěla jsem odejít z obýváku, abych nakojila. Tch, zase zavelela „Dej mi ji!“ a snažila se jí utišit. Myslela si, že asi jako nepoznám, kdy má hlad. A chudinka dcera plakala zbytečně hlady u ní v náručí. :(
Vůbec nerespektovala, když jsme jí něco řekli. Například, ať jí neposazuje. Stejně posazovala a tak jsme jí to jen opakovali a opakovali. :zed: V sedmi měsících jí dávala buchtu, jak kdyby se nechumelilo. :zed:

Ono je toho mnohem víc. A už je to všechno tak dávno. Jenže já to vše mám stále před očima. Myslim na to každý den. Každý den mě přepadne vztek a chuť brečet. Byla jsem k vůli tomu i u psycholožky, která mi pomoct nedokázala. Mám k ní takovou averzi! Tak strašně se to ve mně zlomilo a já jí nenávidím! :( Jen jí potkám a rozklepu se, začne mě bolet žaludek. Mám z ní strašný psychický blok, který asi nikdy nezmizí. :,(

No a tch. si všimla, že se něco děje a tak se včera ptala přítele, co se děje. Je mi tedy divné, že až po tak dlouhé době, ale budiž. Já k ní dolu totiž vůbec nechodím a když se před barákem potkáme, tak jen pozdravím a utíkám pryč. On jí vše řekl, ale nechci, aby toto řešil on a tak bych jí to měla říct sama. Ale jak?

Chceme bydlet jinde, myslíte, že se má averze potom trochu zlepší?

Když to přítel tchýni řekl jak ona reagovala? Přišla a promluvili jste si nebo ještě nic neproběhlo?
Myslím si, že až se odtěhujete, že to bude lepší, ale může to trvat několik měsíců..ne-li pár let..takové křivdy se těžko zapomínají..
a proč jsi se trochu nebránila? Třeba bych si dítě vzala pokud by brečelo hlady..já bych se trochu prosazovala..jednou tam jsem a mám dítě které je tvoje a přítele a jí bych se až tak neptala a naopak už v začátku ji řekla tak takto ne…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4932
31.7.13 08:09

Ja ti rozumim v mnoha smerech a pe0rave proto, ze se toho uz dopredu bojim, nastavuji mantinely jiz ted. Myslim si, ze je spravne, ze to resi manzel, nicmene nastaveni tech mantinelu je na tobe, protoze ty jsi s malou casteji. Drzim pesti.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5166
31.7.13 08:17

Můžu se zeptat, jak máš starou dceru? V příspěvku píšeš, že jí tchýně dávala buchtu v sedmi měsících, ale že už je to všechno tak dávno. Za tu dobu ses mohla x-krát ozvat a nastavit pravidla podle sebe. Jinak stěhování je dobrý nápad, s tou averzí nevím, jestli se zlepší, ale když se budeme míň vídat, určitě ti to prospěje. Ale hlavně už jí nenech dělat věci, které ty si nepřeješ. Klidně si dej panáka na kuráž, možná radši dva a tohle cos tu psala nám jí řekni. Sice to bude s křížkem po funuse, ale aspoň to v sobě nebudeš pořád dusit.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
25130
31.7.13 08:20

Chápu, taky si tchýně myslela, že malého ukonejší, když plakal hlady :roll: a já byla taky taková husa, že jsem nic neřekla, nebo ho brala hned z autosedačky, když měl hysterák, protože ji neznal. No, pak jsem to řekla manželovi, že takhle ne a ať jí to příště řekne. Stejně nepomohlo, tak jsme tam přestali jezdit. Naštěstí s ní nebydlíme…ale chápu, jaký to je, když něco nechceš a neumíš se ozvat. Teď už budu snad držkatější, vám radím se odstěhovat a zkusit si s ní promluvit…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
7590
31.7.13 08:25

Myslím, že jsi si spoustu věcí zapříčinila sama. Tím, že jsi vždy polevila a nebyla jsi schopná se jí postavit, když ti neustále brala malou. A taky tím, že svou citlivostí jsi vše přenesla do podvědomí, stále si vracíš tento blok a chování z minulosti do popředí a nyní k ní máš neustálou averzi. Je dobře, že jsi vyhledala pomoc psychologa. Měla by jsi v tom pokračovat. Jediné řešení na spravení vztahů by bylo si najít samostatné bydlení od tchýně.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
colafit
31.7.13 08:28

Asi půjdu proti proudu, ale krvavé rány, které se nikdy nezahojí si představuji jinak. Ty jsi máma, tak jsi měla říct rázné Ne a ne se užírat a mlčet. Tchyně dost možná ani neví, že se něco stalo. Ty se cítíš ukřivděná, že jsi nemohla být sama s dítětem, ale jasně si se za to nepostavila, takže můžeš nadávat tak akorát sama sobě.

Pokud jde o odstěhování, tak to bych realizovala určitě.

  • Nahlásit
  • Citovat
27187
31.7.13 08:32

Určitě si najděte jiné bydlení.
Nicméně doufej, že ty jednou nenajdeš takovou snachu, která bude dělat dlouho jako že nic a pak ti najednou řekne, že jí strašně vadilo tvoje chování a teď už tě nemůže vidět. :zed:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1493
31.7.13 08:33
@Anonymní píše:

No a tch. si všimla, že se něco děje a tak se včera ptala přítele, co se děje. Je mi tedy divné, že až po tak dlouhé době, ale budiž. Já k ní dolu totiž vůbec nechodím a když se před barákem potkáme, tak jen pozdravím a utíkám pryč. On jí vše řekl, ale nechci, aby toto řešil on a tak bych jí to měla říct sama. Ale jak?

Chceme bydlet jinde, myslíte, že se má averze potom trochu zlepší?

Všimla si, že se něco děje, to „něco“ je vaše rozhodnutí přestěhovat se? To bych nechala klidně na chlapovi, ať si to s maminkou vysvětlí. Pokud by se tě ptala, tak si připrav pár vět, ale jednak asi už všechno ví od manžela, jednak si myslím, že moc dobře ví, jak se k vám chová.
Vztah se zlepší, protože ubude třecích ploch. A tchýně se bude nejspíš víc snažit, protože vás bude mít z dosahu. U tebe averze ustoupí podle toho, jak moc se bude tchýně snažit vztah urovnat - a nechat si tak otevřenou cestu k vnoučeti (tipuju, že bude mít obavy, jak často vás bude vídat). Ale hlavně se ti ohromně uleví, že s ní nebudeš bydlet.
Nezaobírej se pořád dokola tím, co bylo, protože to stejně nezměníš. Ber to jako inspiraci pro tvůj budoucí postoj k tchýni a vůbec lidem jejího ražení. Jednu cestu jsi vyzkoušela a nefungovala, najdi jiný způsob, jak s tchýní vyjít - buď ty tou, která určuje pravidla ohledně tvého dítěte. ;)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3403
31.7.13 08:37

Bohužel Ti neumím poradit, ale je mi Tě moc líto. Já to mám taky ložité jak s thyní tak s tchánem, jsem teď těhotná a po porodu taky budu muset u nich přežít 1 - 2 měsíce :,( Něž budeme mít hotové bydlení v podkroví.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Kies
31.7.13 08:37

Vůbec nechápu, jak můžeš tolerovat, že Ti chodí ke kojení, ač ty nechceš, vůbec nechápu, že si ŕekne dej mi jí a ty jí dítě dáš, vůbec nechápu, procč se nechováš jako dospělý člověk s ‚vlastním‘ dítětem a nerozhoduješ ty! u koho kdy a jak bude! Chce to prostě postavit se k tomu čelem, ne dělat beránka! a opět se mi potvrzuje, mladí a staří nemaj bydlet pospolu- teda minimálně ne s přístupem každý ke každému, kdy chce, jak chce, ta by jela! Jsem v podbné situaci… Jediný človék, kterého opravdu nenávidím je moje tchýně… ALE já s ní ukončila veškerý vztah, tak se mě dotkla, že to nehodlám akceptovat… Naštěstí je 100kiláků daleko, manžel to ví a bohužel je ‚mezi‘ námi, ač mě chápe a ‚souhlasí‘… Ať s ní kontakt vede on, já ne… Teď co mám syna… Viděla ho 3 x… Samozřejmě všechno špatně, ale to už jde jedním uchem tam a druhým ven, ba ne… Z poslední návštěvy ani nevím, co říkala… Opravdu :mrgreen: Je to smutné ceĺe

  • Nahlásit
  • Citovat
6528
31.7.13 08:38

Holky, já teda doufám (/a modlím se za to, protože mám 2 syny), že ke mě jednou nepřestanou jezdit jenom proto, že jsem jejich maličkého pochovala, v 7 měsících nakrmila buchtou apod. Beru to tak, že rodiče vychovávají a babičky rozmazlují, když nechci, ať mi tchyněčka něčím dítka krmí, tak jí to řeknu a jsem naopak ráda, když děti pochová (i když řvou) a já si můžu v klidu vypít kávu bez vzpouzejícího mimča na rukách. Jo a dát buchtu v 7 měsících nepovažuju za katastrofu. dala, dala, no bože, pokud se mi to nelíbí, poprosím, ať příště nedává. Chápou, že jsou v buchtě věci pro mimčo nevhodné, sama se snažím krmit zdravě, ale mimču to pro jednou rozhodně neublíží. Nic, jdu se modlit za tolerantnější snachu, co mi styk s dítkem dovolí a bude třeba ráda, že budu ochotná hlídací babča :jazyk:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Jitka1976
31.7.13 08:38

Myslím, že nemáš ani tak vztek na tchýni jako NA SEBEvyčítáš si, že jsi se nedokázala tchýni vzepřít…že jsi si neprosadila svou…že jsi byla slabá
Ubíjíš se vlastníma výčitkama…přestaň si ubližovat…tchýně je pro tebe cizí člověk, nemusíš mít výčitky…žij svůj život a život své dcery…vrátit to nemůžeš, tak si to odpusť sama v sobě…a vůči tchýni vymez jasná pravidla soužití…

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama