Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Averze k tchýni
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Mišanila
31.7.13 08:39
- Citovat
- Upravit
31.7.13 08:41
@Bábrdl píše:
Určitě si najděte jiné bydlení.
Nicméně doufej, že ty jednou nenajdeš takovou snachu, která bude dělat dlouho jako že nic a pak ti najednou řekne, že jí strašně vadilo tvoje chování a teď už tě nemůže vidět.
souhlas 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.13 08:44
Holky, tady jsou občas takové příspěvky, co tchyně dělají a nedělají, jak jsou zlé, dělají naschvály, pomlouvají a já nevím co a vy tady z téhle děláte takovou megeru. Třeba chtěla mamince (zakl.) po kojení pomoct a dát odbrknout a pochovat, třeba to je úžasná a milující babička, která má prostě jen trochu jinou představu… kór, když byl její syn (zakl. manžel) malý, tak bylo normální krmit buchtama. Stačilo jen říct…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.13 08:45
@renč píše:
Cítím s tebou, kdybych měla 1. děcko a moje tchyně mi dělala, co dělá, taky bych z toho asi byla celá vedle, teď už se umím ozvat. Taky se mi stalo, že jsem tam spala, m alou bolelo ucho, jen začala brečet, tchyně tam byla a rvala mi ji z rukou, že si ji vezmou k sobě do ložnice, řekla jsem NE. Tak zas zalezla. A je toho víc, teď mi řekla, že u nich na vsi je holce líp, že bych jí tam měla nechávat častěji. Zatím se mi nepodařilo jí vysvětlit, že dítěti je nejlíp s mámou a že nebydlíme na Václaváku, ale na malým městě, kde sice nemá dvůr se slepicema, ale ven se dostane taky. Dokonce jsem dostala i nabídku, že by mohla chodit do školky u nich a já bych si pro ni jezdila na víkendy. Někdy mám pocit, že by byla nejradši, kdybych se jí vzdala a zmizela jim ze života. Ale já se nedám. Ona to nejspíš nemyslí zle, milujou jí, je to jediný vnouče, budu s nima muset hodit prostě řeč a vysvětlit, kde je jejich místo. Že je v pořádku, že když tam malá je, že je tam spokojená, ale neznamená to, že doma není. Že jí snad doma něco chybí.
tak to už je jiný kafe, ono říct mi, že má moje děcko bydlet u nich a ke mě jezdit jen na víkendy, tak se taky ozvu a mrzí mě to 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.13 08:47
Jééééžiši jak já tady z toho rostla. To když na mě někdo zkusil - „dej mi ji..“ - v nějaké takové situaci jako když měla hlad, bolelo ji bříško, byla unavená apod.. tak jsem se ptala „a nepotřebuje ona náhodou být u maminky??“ a bylo prostě jasno.. Stejně jako teď u syna. To už jsem tím tuplem otrkaná a vím, co a jak chci a nenechám si do ničeho kecat. Když měla tchýně nebo tchán touhy malého utišovat, když byl unavený nebo hladový, že „my ho nějak rozebereme“, tak jsem prostě zavelela, že teď ne, že má hlad/chce spát/je rozrušený/lekl se.. atd.. že ho u sebe uklidním, protože matka je prostě základ a až bude v pohodě, zas si s ním můžou hrát.. Osobně bych tohle chování netolerovala, ale jak se znám, tak bych ho neodpustila (možná fakt za roky rokoucí nebo intenzivní práci přes odbloky..). Hlavně odpouštěj sobě, máš v sobě dost uložený pocit viny - z toho ten vztek..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.13 08:48
Tak ja chápu ze to bylo velmi nepříjemné, a každy se třeba neumí ozvat a pak se uzira, ale myslet na to i po letech každy den a nazývat to krvavymi ranami? To je trochu prehnane se mi zda. Najdi si lepší psycholozku, tohle si musíš odstranit sama v sobe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.7.13 08:49
Ahojky. Omlouvám se, že taky anonymně, ale jinak nemůžu. 
Prošla jsem si v jistém ohledu něčím podobným jako ty. Bydleli jsme s tchánama v baráku v patře, oni dole. S tchýní jsem vycházela tak nějak normálně, měla jsem jí i docela ráda. I tak mě ale vždycky vadilo, jaká je to stíhačka co se týče manžela, a pak nakonec i mě. Volala mu pořád, kvůli každé kravině, pořád musela vědět, kde jsme, kdy přijdeme.. No, a porodem syna se to taky strašně zlomilo. Ne že by k nám chodila nahoru kdy se jí zachce, ale když už tam byla, huba se jí nezastavila. Hned první den po příchodu z porodnice zkritizovala celou mojí výbavičku pro dítě (kterou do té doby neviděla), že jsem se prý měla poradit s ní, vybrala by všechno lepší. Pak začala dvouhodinovou přednášku, jak se máme starat, co jak dělat.. Neměla se vůbec k odchodu, i když malej spal. To samé druhý den. Já byla nevyspalá z porodnice, úplně hotová, chtěla jsem si na vše zvyknout, naučit se.. Ty její kecy jsem neunesla a sesypala se vedle v pokoji. Manžel mě pochopil až za pár dnů (asi vůbec netušil, jak se mnou hormony mávají), a tak nastavil tvrdá pravidla - nahoru už tchýně chodit nebude, manžel bude malýho nosit dolů, když budeme chtít, a bude tam s ním, aby dohlídl co a jak, zatímco já si nahoře odpočinu.
Jenže dole se odehrávaly další a další scény. Když tchýně malýho posazovala, tahala ho za ručičky, a ještě dvě hlavní věci, které tu ani nechci zmiňovat (přes ně jsem se nikdy nepřenesla), manžel jí to zakazoval - ale normálně s klidem, jí chtěl vysvětlit, že i doktorka nám zakazuje posazovat atd. Tchýně to vůbec nepobírala, strašně se hystericky rozkřičela, že ona vychovala děti a ví všechno nejlíp, že z ní nikdo nebude dělat idiota.. Řvala na celý barák, že si snad s malým může dělat co chce, a mě se nahoře svíral žaludek, i u srdce. Nikdo si přeci nebude vynucovat (navíc tímto způsobem), co bude dělat s naším miminkem. 
Když mi ho manžel donesl, brečela jsem a klepala se, že když se ona chová takhle, tak už ho tam dávat nebudeme. Jenže je to přeci jeho máma, takže si to s ní vždycky nějak (z její strany v řevu) vyříkal (on neřval nikdy), a nosil ho tam pravidelně pořád (i kvůli svému tátovi, kterej byl vždycky v pohodě, nikdy neřekl nic - max. řekl své ženě, že je blbá, že takhle ničí vztahy, ale ona si jela pořád svoje). Ani nevíš, jak jsem začala tchýni nesnášet, averze přerostla do neskutečných rozměrů. Začala jsem se jí vyloženě vyhýbat. Dole jsme se viděly, jen když jsme někam jeli. To vždycky vyhlížela, aby žvatlala na malýho. My jsme se sotva pozdravily. 
No, prakticky od porodu jsem na muže začala tlačit, že já tam nadále bydlet nemůžu, že to psychicky nezvládám. Mockrát jsme se kvůli tomu pohádali i mezi sebou, hodně nám to poničilo manželství, bavili jsme se často i o rozvodu. I když manžel dělal vše proto, aby to tam tak nějak fungovalo, tchýně svým arogantním chováním všechno úplně zazdila. Manžel se jen tak k odchodu neměl, takže jsme se nakonec odstěhovali až po 14m. Od té doby jezdíme na návštěvy jednou týdně všichni spolu. Syn už není malé miminko, nikdo ho nechová v náručí, já jsem se víc uklidnila, tak už mě ty návštěvy tolik neničí. I tchýně si přede mnou nedovolí tolik prosazovat svou. Tak nějak se respektujeme. Jedno vím jistě, nikdy už jí ráda mít nebudu. Některé z jejich výstupů mám uložený hodně hluboko, a nemůžu je odpustit. Averzi mám pořád, když si třeba ze syna dělá cvičenou opičku a chce po něm třeba 10× za den pusinku. 
Ona je strašně konfliktní člověk, pořád se s každým hádá, z rodiny se všema. V jádru třeba není zlá, ale neumí vyjít s nikým, na všechny se povyšuje, rupou jí nervy a je hysterická když není po jejím.
A teď to nejlepší nakonec. Vypadá to jako „happyend“. Jenže já jsem znovu těhotná, a jak se pomalu blíží porod, všechny ty hrozné vzpomínky se mi začínají vracet, a já často myslím na to, jaké to bude s dalším miminkem, že si vším projdu zase , než to miminko vyroste. Protože ona nikdy nechtěla ustoupit, a uznat naše požadavky. Bude si to obhajovat a vynucovat zase všechno znovu. Aspoň, že už tam nebydlíme!!!
Takže za mě ano, odstěhováním se situace může výrazně zlepšit. I tím, že mimi nebude pořád kojený malý mimi, apod. Držím palečky v brzké zlepšení a soucítím. 
Anonymní C.
- Citovat
- Upravit
31.7.13 08:50
@Elata píše:
Jééééžiši jak já tady z toho rostla. To když na mě někdo zkusil - „dej mi ji..“ - v nějaké takové situaci jako když měla hlad, bolelo ji bříško, byla unavená apod.. tak jsem se ptala „a nepotřebuje ona náhodou být u maminky??“ a bylo prostě jasno.. Stejně jako teď u syna. To už jsem tím tuplem otrkaná a vím, co a jak chci a nenechám si do ničeho kecat. Když měla tchýně nebo tchán touhy malého utišovat, když byl unavený nebo hladový, že „my ho nějak rozebereme“, tak jsem prostě zavelela, že teď ne, že má hlad/chce spát/je rozrušený/lekl se.. atd.. že ho u sebe uklidním, protože matka je prostě základ a až bude v pohodě, zas si s ním můžou hrát.. Osobně bych tohle chování netolerovala, ale jak se znám, tak bych ho neodpustila (možná fakt za roky rokoucí nebo intenzivní práci přes odbloky..). Hlavně odpouštěj sobě, máš v sobě dost uložený pocit viny - z toho ten vztek..
Přesně tak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.13 08:53
@Jitka1976 píše:
Myslím, že nemáš ani tak vztek na tchýni jako NA SEBE… vyčítáš si, že jsi se nedokázala tchýni vzepřít…že jsi si neprosadila svou…že jsi byla slabá…
Ubíjíš se vlastníma výčitkama…přestaň si ubližovat…tchýně je pro tebe cizí člověk, nemusíš mít výčitky…žij svůj život a život své dcery…vrátit to nemůžeš, tak si to odpusť sama v sobě…a vůči tchýni vymez jasná pravidla soužití…
Vidím to stejně. Ještě mnohokrát se dostaneš do situace, kdy budeš muset obhájit základní a přeci tolik samozřejmé věci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.13 08:54
@renč píše:
všechno to jsou ale z její strany jako by čisté úmysly, nemůžem sehnat školku, tak jako že by se to vyřešilo takhle a že by mi ulevila od starostí s malým dítětem, když chodím do práce. Trochu si neuvědomuje, že ona taky chodila do práce brzo, od malých dětí, ale když přišla z práce, chtěla je mít prostě u sebe.
tak zase je od tebe hrozně fajn, že v podstatě tchyni hájíš a chápeš, že to dělá z lásky, nicméně musí pochopit (sama je matkou), že nejde dát dítko pryč i za cenu školky… mě přijde tady ta honba za tchyněmi a slova ve stylu jako neodpustitelná zrada apod. hrozná, pokud tchyňky naše děti milují, je to fajn a je škoda jim prarodiče brát (pokud nejde fakt o nějaké hrůzy, které tady právě bývají často popisované, v jiných diskuzích teda)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.13 08:55
@Anonymní píše:A teď to nejlepší nakonec. Vypadá to jako „happyend“. Jenže já jsem znovu těhotná, a jak se pomalu blíží porod, všechny ty hrozné vzpomínky se mi začínají vracet, a já často myslím na to, jaké to bude s dalším miminkem, že si vším projdu zase
Takže za mě ano, odstěhováním se situace může výrazně zlepšit. I tím, že mimi nebude pořád kojený malý mimi, apod. Držím palečky v brzké zlepšení a soucítím.
Anonymní C.
Domluv si s manželem dopředu pravidla, podle kterých pojedete, vysvětli mu, čeho se bojíš a co chceš a co nechceš, ať ví 
a ať se pak nediví. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.7.13 09:13
Od té doby co chodím na emimino mám pocit, že největším problémem dnešní doby je, neumět se ozvat v případě, že nám něco vadí.
Nezlob se na mě, ale pokud vidíš, že dcera řve hlady a ty místo toho, aby jsi žadostivé tchýni řekla, že jí malou dáš, až jí nakrmíš, tak dceru poslušně předáš.
Chápu, že byla složitá situace s bydlení, ale přesto nevidím problém v tom se zamykat i v tom jednom pokoji a ospravedlnit se tím, že potřebujete klid a že zajdeš s malou za chviličku.
Takže moje rada zní nebojte se ozvat, když se vám to nelíbí. Nejdříve slušně a nezabereli to, tak klidně neslušně. Jednou to ty netvrdlý tchýně pochopit musí…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.7.13 09:23
Já už si nic líbit nenechávám, ale ona vůbec nerespektuje, co po ní chceme. Řekne mi, ať jí obleču svetr, ale je letní podvečer a i já se potím v tričku. Zopakuje to ještě jednou, odmítnu, tak jde a obleče ho sama. Sundáme ho a ona hodí obličej.
Její reakce na to, co jí přítel řekl byla, že se tak nechovala, přitom přítel u toho vždy byl, takže ví, jak to doopravdy je. Nebo reagovala tím svým výrazem. Ona nechápe, že se chovala špatně, když mi přikazovala, ať novorozeně s problematickou kůži koupu každý den a při protestu se urazila jí neposlechnout. Nechápala, že když jsem jí řekla na to, ať jí dceru DÁM ne, že mi jí z náruče nemá pomalu až vytrhnout. Ona se chovala opravdu strašně. I přítel to tak vidí. Jen rozkazovala a pokud jsme neposlechli, házela ty své obličeje.
Teď už se vždy ozvu, když se mi něco nelíbí. Půl roku po porodu jsem to ale moc nedokázala a vše řešil přítel. Ono bylo i demotivující, jí v něčem odporovat, protože mě stejně neposlecha a člověk jí to musel říct několikrát a dost nahlas.
Stěhovat se co nejdřív chceme, ale myslím si, že nenávidět ji budu už navždy.
- Citovat
- Upravit
31.7.13 09:25
@Anonymní píše:
Já už si nic líbit nenechávám, ale ona vůbec nerespektuje, co po ní chceme. Řekne mi, ať jí obleču svetr, ale je letní podvečer a i já se potím v tričku. Zopakuje to ještě jednou, odmítnu, tak jde a obleče ho sama.
No a co, tak hodí obličej
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
novo123
31.7.13 09:28
@lleennttiillkkaa píše:
Od té doby co chodím na emimino mám pocit, že největším problémem dnešní doby je, neumět se ozvat v případě, že nám něco vadí.
Nezlob se na mě, ale pokud vidíš, že dcera řve hlady a ty místo toho, aby jsi žadostivé tchýni řekla, že jí malou dáš, až jí nakrmíš, tak dceru poslušně předáš.
Chápu, že byla složitá situace s bydlení, ale přesto nevidím problém v tom se zamykat i v tom jednom pokoji a ospravedlnit se tím, že potřebujete klid a že zajdeš s malou za chviličku.
Takže moje rada zní nebojte se ozvat, když se vám to nelíbí. Nejdříve slušně a nezabereli to, tak klidně neslušně. Jednou to ty netvrdlý tchýně pochopit musí…
Tak tohle jsem si myslela opravdu dlouho, ale nemusí… Věř mi, ani po roce, kdy z toho původně funkčního vztahu nezůstal kámen na kameni, nepochopila, že bude muset ustoupit nebo se to nikdy nespraví. No, asi nespraví 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Tak tchyně by se měla chytit za nos, tohle se nedělá, brát neustále matce dítě, lízt jí několikrát při kojení do bytu, rozkazovat jak generál a dělat něco, co si jako rodiče nepřejete. Ženská nemá soudnost a slušné vychování a nerespektuje vás jako rodiče. Slušný člověk s průměrnou sociální inteligencí by měl vědět sám, že tohle se nedělá. Pokud chtěla pomáhat, tak to se přece dá dělat i s rozumem a jinak.
Na druhou stranu jsi se měla ozvat, já chápu, že po porodu v těch hormonech je člověk přecitlivělý a nechá si líbit věci, které by normálně nenechal, ale jestli jsi jí to nechal dělat tak dlouho aniž by ses vůbec ozvala, tak je částečná chyba i u tebe.
Je dobře, že chodíš k psychologovi a zapracuj na svém sebevědomí a asertivitě, nesmíš s nechat některé věci líbit, to co dělala tchýně je přes čáru.