Proc sis tedy pořizovala další?

A to te nebaví s dětmi vůbec nic? Co větší děti, s těmi te to taky nebaví?
Asi se budeš muset kousnout, aby to deti nepoznaly a mladší co nejdriv udát do školky. 

@tasa
Zkrátka jsme chtěli dvě děti, manžel opravdu hodně, on je milovník dětí. No a mě asi chlácholila ta pěkná představa, až budou větší… na to se dokonce těším. Když mají děcka tak 8, 10 let, to už zvládám.

Mela jsem strach, ze na tom budu podobne. Kolem 25 jsem prohlasovala, ze deti nechci. V 31 jsem si to uz umela predstavit, vyresili jsme bydleni a dnes mi v pokoji spi tritydenni syn. Bala jsem se, ze se o neho nebudu umet postarat, ze me to nebude bavit apod. Prislo to samo, neskutecne ho miluju a pece o neho me dela strasne dobre na dusi. v podstate jsem neprestala pracovat, coz ma urcite taky vliv na moji pohodu a jako bonus mam neskutecne hodne a klidne dite, coz spoustu veci usnadnuje.

Podle me jsi dobra mama a mas jen nedobre mezidobi, ktere muze pramenit z unavy, stesku po praci apod. Mozna az budes mit deti vetsi, budou pro Tebe lepsimi partaky aTve pocity zmizi.

Být hodně venku pomáhá a časem možná zkusit dát do jeslí a sama jít do práce

@Jogrr píše:
Mela jsem strach, ze na tom budu podobne. Kolem 25 jsem prohlasovala, ze deti nechci. V 31 jsem si to uz umela predstavit, vyresili jsme bydleni a dnes mi v pokoji spi tritydenni syn. Bala jsem se, ze se o neho nebudu umet postarat, ze me to nebude bavit apod. Prislo to samo, neskutecne ho miluju a pece o neho me dela strasne dobre na dusi. v podstate jsem neprestala pracovat, coz ma urcite taky vliv na moji pohodu a jako bonus mam neskutecne hodne a klidne dite, coz spoustu veci usnadnuje.Podle me jsi dobra mama a mas jen nedobre mezidobi, ktere muze pramenit z unavy, stesku po praci apod. Mozna az budes mit deti vetsi, budou pro Tebe lepsimi partaky aTve pocity zmizi.

Vždy, když čtu něco podobného, je mi ještě hůř… Strašně moc bych chtěla cítit přesně tohle samé, aby mě to mateřství jakoby naplňovalo, aby mě to bavilo a dělala jsem to ráda. Vždyť je to přeci přirozené. 

Zakladatelko, myslím, že to chce jen čas.. Za chvili bude jaro, to se líp chodí ven na delší porcházky, potkáváš třeba i ostatní maminky. Věř, že mateřská láska nechodí sama. I já to vím, jelikož jsem měla druhý porod komplikovaný a pak byl prcek 3 tydny ještě na JIP a v nemocnici, tak jsem si k němu dlouho hledala cestu.
Naprosto nesouhlasím s tvrzením, že není rozdíl mezi 1 a 2 detmi, je a to pořádný!
Domluv si s chlapem nějaké vycházky, zajdi na jogu, kafe s kamoskam, prostě ať na chvlku vypadneš z toho mimi světa.. Vydrž, myslím, že čas to všechno zpraví  

A kolik maji děti?

Hlavně si vymaž z hlavy představu že každá žena je zároveň skvělou matkou. Důležité je ze mas sve deti ráda. Nemusis si s nima hrat, zajisti slečnu na hraní a je to ok…

Najdi si chůvu.. když k tomu dáš práci na částečný úvazek nebo nějakou brigádku, tak to finančně pokryje a budeš mít volno. Předpokládám, že by ti stačilo na „nadechnutí“ nejprve třeba dvě dopoledne v týdnu, to by mělo zvládnout i dítko. Nic si z toho nedělej, znám případy, kdy se žena necítí na „matku v domácnosti“, přizpůsob situaci, ať ti to vyhovuje.

@Anonymní píše:
Hezké ráno všem nedokonalým… Stydím se, už mám druhé dítě, jsem zase na té nenáviděné mateřské dovolené a být mámou zkrátka stále neumím. Vše kolem dětí mě strašným způsobem nebaví, je to utrpení, jsem vyhořelá, frustrovaná a kvůli tomu podrážděná. Když dítě usne a druhé je ve školce, neskutečně se mi uleví. Nejraději bych šla hned teď do práce, ale bohužel to nejde, finančně bychom to neutáhli, pokud bychom se s mužem vyměnili. Moje otázka je, jak to přežít? Jak se naučit být ráda mámou, když to očividně nemám v sobě? Se svojí vlastní mámou nemám dobrý vztah, spoustu špatných vzpomínek na dětství, takže zřejmě opakuji její chyby.
Co se týče odpočinku od dětí, ten vcelku mám, cca 2× týdně si odcházím alespoň na 2 hodiny po svém, muž hodně pomáhá. Jenže přijdu domů a za chvíli jsem tam, kde jsem byla.
Mám své děti ráda, ale raději se s láskou dívám, jak si s nimi hraje někdo druhý, než abych tu aktivitu vyvinula sama. Trpím jak pes.

Musíš si holka uvědomit, že to období, kdy tě děti potřebují je krátké. Uteče to jako voda a najednou půjdou do školy, ty budeš v práci, pak se sejdete doma, uklidíš, uvaříš, děti přijdou z venku, napíšete úkoly, večeře a do hajan. Bude ti najednou připadat že by jsi s nimi chtěla být a budeš litovat že jsi nevyužila těch prvních pár let a s láskou se jim nevěnovala. Až přijde puberta-a věř že je to jako hod kamenem, tvoje děti budou samostatné už úplně. Mateřství není med, ale je to na chvilku a aby jsi později nelitovala, aby ti tvé děti nevyčetli že jsi se jim víc nevěnovala, ony to vycítí.

Každý proste není okamžitě skvělým rodičem. Hlavní je ze dětem neubližuješ.

Jak se tu psalo, nějakou studenku l dětem aby si s něma pohrála a později třeba chůvu a jít do práce (jesle ne, to je fakt ústav co dítěti nic nedá ale chůva je super).

U mě to přišlo až později, ke třetímu roku mě dítě teprve začalo bavit. Do té doby jsem to měla podobné jako ty, čas kdy dítě spalo byla nejlepší část dne. Ale u mě to bylo kvůli určitým okolnostem a ne tím dítětem jako takovým.

Je to občas na budku, ale musíš se zkrátka snažit si to udělat příjemný a hezký s dětma. taky se kolikrát překonávám, hlavně když si syn chce hrát neustále každý den s tou a samou stavebnicí ,ale mě pomáhá, že jsme po většinu času dne venku.tam se dítě zabaví hodně samo(nevím tedy, jestli máte domeček a zahradu nebo bydlíš v bytě, my máme to první),ale i na procházky chodíme hodně. pobyt venku dělá zázraky, řekla bych No a jindy se zkrátka překonat a být dítěti tou dobrou mámou.

Byla jsem na tom podobne jako zakladatelka, 2 deti s 3 letym rozdilem, hodne casto nemocne, manzel pres tyden pryc, caste nocni buzeni atd., to vse u me vedlo az k temer nenavisti jak k detem tak sama k sobe… dodnes si s nimi hrat je pro me „za trest“- nedokazu porad vymyslet aktivity, aby to bavilo obe, dost rozdilne deti, casto koukaji na TV a ja sice pocituji vycitky svedomi, ale nedokazu se premoci…dokud byl starsi ve skolce a mladsi v kocarku, vychazela jsem na dlouhe prochazky, v zime deti jsou ale dost nemocne a byt s nima doma je pro me psychicky narocne… skoncila jsem na antidepresivech, mam diky „chemii“ ted vic energie na ne, navic ted chodi obe deti do skolky a ja nastupuji do prace a docela se tesim, ale i si rikam, ze to strasne rychle ubehlo a ja se jim dostatecne nevenovala mam pocit, ze se o negativnich pocitech v materstvi moc nemluvi, je to spatne a clovek ma pak vycitky svedomi za to, ze je jaky je…pry takove pocity maji casto zeny perfekcionistky, ktere vzdy budou mit pocit, ze nedelaji to co maji …

anonym B.