Jak začít žít svůj život po úmrtí maminky?

Anonymní
15.4.20 09:53

Jak zacit zit svuj zivot po umrti maminky?

Nemam se komu sverit. Nevim, co dal…jak se mam vyporadat s umrtim meho nejblizsiho cloveka, kterym byla moje maminka. Lidi mi radi, ze je na case poridit si dite a zit svuj zivot, ale kde vzit silu? ???? ctu to po sobe a prijde mi to jako zmateni myslenek… asi nejsem normalni :(
Mamka mi umrela pred 14 dny pri nehode. Mela 52 let. Do nemocnice ji privezli se zranenim neslucitelnym se zivotem. Kvuli covidu jsem se nedostala do nemocnice, ani jsem ji nechtela videt ze strachu, ze ma vazne poraneni a chci si ji pamatovat zdravou. Bracha se do nemocnice dostal na posledni rozlouceni. Mohl ji videt velmi kratce, pry ji kapla slza. Pak uz nas k ni nepustili. Zemrela druhy den. Me je 34 a brachovi 28. Nemame deti. Mamka mela poslednich nekolik let psychicke problemy kvuli rozchodu s otcem. A ted, kdyz se vse vyresilo, urovnaly se vztahy, nasla si noveho pritele, venovala se svym zajmum…jeji zivot ukoncila nehoda. O to horsi je, ze mela nehodu v lete, ketrou prezila. Asi to byl pro nas dar - dostali jsme par mesicu jejiho zivota navic, kdy jsme se vsichni vic sblizili. ❤️Porad tomu nemuzu uverit. Odesla mi nejen mamka, ale nejblizsi clovek. Nejlepsi kamaradka. Tolik casu jsme si povidaly, byla sranda v dobrych i zlych casech.
Bracha…ten se zhroutil - ani nezvlada chodit do prace. Mam o nej strach. Pujde k psycholozce. Je sam. Nema pritelkyni, vztah s otcem spatny. Jinak uz nikoho nemame.
A ja…mam silene stavy. Funguju na 200% delam ze nic…Zaridila jsem sama pohreb, obvolala lidi - kamarady a kolegy - ke vsem jsem byla vstricna - vysvetlovala - opakovala dokola co se stalo (znala jsem vsechny jeji kontakty v mobilu - byly jsme si velmi blizke), bylo to tezke…prestehovala jsem brachu do domku po ni… ale je na nem hypoteka a nevime, co bude dal… nechceme o domek prijit. Je to jedina vzpominka na ni…uklizim, pracuju…pak mam stavy kdy se mi chce umrit. Nechci bez ni zacinat nic noveho. Mit dite? Bez babicky… neni to s kym sdilet. Lidi radi, ze bych v mem veku uz dite mela resit… ale jsem tak zranena…nemam na to silu. Odkladam to uz nekolik let - kvuli praci, kvuli nemocnym prarodicum a jejich umrti, kvuli rozchodu rodicu…porad odkladam svuj zivot. Dite jsem chtela, ale nikdy neni vhodna doba a klid. Mam strach z potratu a postizeni ditete. Manzel je mi ted oporou ale ani nevim, jestli s nim chci zustat…nechci mit zadne zajmy… nic. Mam pocit, ze mi je 70 a chci uz umrit…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Anonymní
15.4.20 09:58

Když jsem byla mladá, umřela mi nejlepší kamarádka při nehodě (18 let) i s taťkou. Její mamka zůstala úplně sama. 5 let byla troska. Pak si našla nového přítele a začala žít znovu. Ale přesto to nikdy neprebolelo. Tomu pomůže jen čas a myslím, že až si založiš svou rodinu bude to zase dobré

  • Citovat
  • Nahlásit
466
15.4.20 10:05

Tenhle smutek nejde jen tak zahnat, po čase se ti v mysli dostane na druhou kolej, ale bolet to bude už vždycky. Musíš si tím projít sama. Nehraj si na hrdinku, ukaz lidem okolo jak moc tě to zasáhlo a že teď potrebujes pomoct taky ty. Dítě není špatný nápad, pokud bude holcicka, můžeš ji druhým jménem pojmenovat po svoji mamince. Tak budeš mít pocit, že je s tebou stále a mamka by měla určitě radost :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1972
15.4.20 10:57

Chápu tě, mně taky umřela maminka náhle. Sice byla starší než tvoje a měla nějaké nemoci i tak to byl šok. Je to už nějakou dobu a vím, že celý život ve mně zůstane to, že už nemám maminku. Nejbližšího člověka na světě. Opravdu jen čas pomůže, aby to nejhorší přebolelo nic jiného. Smutek si prožij, pokud to půjde bez antidepresiv, pokud nebudeš zvádat jdi si pro ně.
Mně při životě drželo to, že jsem měla malé dítě, které potřebovalo maminku, která se směje, blbne s ním, že jsem tu pro něj jako kdysi tu pro mě byla moje maminka. Nemohla jsem celý den jen brečet ( i když bylo strašně těžké slzy zastavit). :(
Myslím, že by bylo pro tebe fajn, aby sis to dítě pořídila, budeš mít smysl života a pocit pokračování tvé maminky v něm. To dítě ti zaplní teď strašně prázdné místo po mamice.
Jinak věř, že smrtí život nekončí, že duše tvojí maminky je teď na jiném místě. Já jsem se po ztrátě maminky dostala ke knížkám, které napsal Michael Newton a moc mně pomohly.
Drž se, vím jak je to těžké, tvůj život půjde dál i když bude už navždy jiný. Budeš ho dělit na období s maminkou a období, kdy maminka už není. :,(

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
108
15.4.20 13:41

Nedalo mi to a přečetla jsem tvůj příspěvek :-( vůbec si to nedokážu představit, musí to být šílený. Když mi bylo 20, zemřel mi při nehodě přítel, zrovna jsem nastoupila na VŠ a myslela jsem, že se zblázním. Čas opravdu tu bolest trochu otupí, ale není den, kdy bych si na něj nevzpomněla, ještě teď po mnoha letech, i když už mám rodinu. Jak píšou holky výše, vybreč se, povídej si o tom, prohlížej fotky a prostě to „odžij“. Rodina je výborná motivace do budoucna. Maminka by určitě nechtěla, aby ses dlouho trápila a nedej Bože zůstala sama. Zkus i bráchu vytáhnout ven, popovídat. Jinak, je to jen taková berlička, ale podívej se na netu na Bachovy esence, třeba to trochu pomůže. A zkus si přečíst nějakou tu knihu, jak píše ivunak. Já četla od Raymonda Moodyho (Život po životě) a věřím, že na tom něco bude. Přeju Ti hodně sil, drž se…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1466
15.4.20 15:29

Všem nám někdy zemřela, zemře či právě umírá maminka, nic s tím nenaděláš, jenom čas pomůže

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.4.20 17:34

@Mystery-lady @sheran @ivunak @evulinda79 Moc dekuji za podporu ☀️Asi to mam opravdu v zivote tak, ze ho rozdeluji na obdobi “pred a po”. Tohle bylo ale tak necekane, ze budu muset zacit nejak zit a hodit myslenky na smrt mamky “na druhou kolej.” Prvni dny jsem brala Neurol, jinak jsem se klepala a nemohla jsem dychat. Ale ted ho neberu a mam pocit, ze jsem si jen oddalila a neprozila emoce. Zkusim knizky - at pred spanim prijdu na jine myslenky. Ty esence - uz jsem neco o nich slysela..pokud to funguje tak..za zkousku to take stoji. Dekuju za vase slova utechy, rozumny nadhled.
Stale se k tomu vracim, je to moc cerstve a chce to cas. Lidem se deji i horsi veci. Zivot je fakt krutej…Nekdy k hodnym lidem, kteri maji zdravy zivotni styl, jsou pracoviti a nikdy nikomu neublizili ???? Proc moje uzasna maminka musela umrit…? proc misto ni nemohl takhle skoncit nejaky vrah, pedofil, nekdo kdo jen skodi druhym… Jedna vterina ji ukoncila zivot. Neda se to vratit. Ja bych ji darovala treba 20 let meho zivota. Nejde tak premyslet. Nikam to nevede.

Vzdy jsem byla vzorna holcicka, bezproblemova. Nikdy jsem nezila svuj zivot podle sebe. Nemam rada zmeny. Kdyz mam udelat nejake zivotni rozhodnuti, bojim se, ze se vydam spatnou cestou. Uvedomila jsem si, ze si musim dat zivot doporadku. Vztahy v rodine.. S otcem nic moc. Brachu vodim za rucicku ackoli o to kolikrat nestoji.
Achjo nejsem si jista, co vlastne chci dal delat. Bez mamky mi uz spousta veci nedava smysl.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
16.4.20 18:03

Mně zemřela máma, když jí bylo 55. Já 32 a brácha 21. Měla rakovinu. Už je to dost let. Nedozila se vnoucete. Když kolikrát vidím našeho skoro 3 letaka, tak ještě teď brecim, jak by z něho byla oprdena. Bohužel trápí mě to o to víc, že druhá babička nemá žádné „ambice“ být babičkou. :,(

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
16.4.20 22:07

Je smutne nemit zivot s kym sdilet. Clovek touzi po laskou naplnenych vztazich kolem sebe. A nekdy se realita uplne lisi :,(
Aspon je bezva mit vedle sebe chlapa jako oporu. Ja takoveho mam, ale nevim co delat s tim, ze nejsem zamilovana a city casem vyhorely. Jsme spolu, deti nename…je to pro me spis partak a kamarad…vic k nemu necitim. Prehlizela jsem problemy nekolik let a ted vse nejak vyplavalo na povrch.

@Anonymní píše:
Mně zemřela máma, když jí bylo 55. Já 32 a brácha 21. Měla rakovinu. :( to je mi lito… jak to zvladl bracha?
  • Citovat
  • Nahlásit
13
16.4.20 22:43

Zažila jsem něco podobného u svého otce (50let), úmrtí bylo opravdu náhlé, z minuty na minutu. Chceš být za každou cenu silná, ale má ráda zní nebuď, zavři se doma a vybreč se z toho a buď jen z 90% sama se sebou. Já jsem dva dny řvala jako túr, až jsem nemohla dýchat, přítel a mamka na mě dohlíželi. Ale musíš si to odžít sama se sebou. Pak už jen čas vše „zahojí“. Bolet to bude stále, ale to nejhorší musí zahojit čas. Dítě bych si teď určitě nepořizovala, jen by tě to bolelo ještě více. To zvládneš :*

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1024
17.4.20 08:27

Dva týdny je moc krátká doba na to, aby ses s takovou skutečností mohla srovnat. Říká se, že to trvá minimálně půl roku. Mně osobně to trvalo skoro rok, než jsem se srovnala s tím, že mi maminka zemřela. Podle psychologů existuje 5 fázi smutku, kterými musíš projít, abys mohla zpracovat.

Dovol si to prožít, dovol si být smutná, nebýt silná. Bez toho prožitku se nemůžeš posunout dál. A zbytečně nespěchej.

Já jsem o maminku přišla náhle před 5 lety a stále mi chybí a vždycky už chybět bude. Jen už to není tak trýznivé. Vzpomínám na ni ráda a s láskou.
Koncem minulého roku mi nečekaně zemřel i tatínek. Tentokrát jsem prožívala nejen ztrátu, ale i neskutečnou bolest mého 14leteho syna, který měl s dědou zcela mimořádný vztah :srdce:

Dej si čas, a to co bude neřeš. Ona Tě budoucnost jistě mile překvapí, jen teď to nemůžeš vidět. A třeba se nakonec rozhodneš mít i to dítě. Dítě je dar. Protože ta láska, kterou k němu cítíš se ničemu nevyrovná. Ani lásce k rodičům. Teď se věnuj sobě. A když zjistíš, že to sama nezvládáš, tak se neboj požádat o pomoc.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
17.4.20 08:37
@Anonymní píše:
Je smutne nemit zivot s kym sdilet. Clovek touzi po laskou naplnenych vztazich kolem sebe. A nekdy se realita uplne lisi :,(
Aspon je bezva mit vedle sebe chlapa jako oporu. Ja takoveho mam, ale nevim co delat s tim, ze nejsem zamilovana a city casem vyhorely. Jsme spolu, deti nename…je to pro me spis partak a kamarad…vic k nemu necitim. Prehlizela jsem problemy nekolik let a ted vse nejak vyplavalo na povrch.
@Anonymní píše:
Mně zemřela máma, když jí bylo 55. Já 32 a brácha 21. Měla rakovinu. :( to je mi lito… jak to zvladl bracha?

My s bráchou jsme měli a stále máme hezký vztah. Byl mi za svědka, je našemu malému kmotrem. Tak pro něj to byla ještě rána v tom, že byli jsi s mámou blíž (typické máma- syn, dcera- táta). Ale žít se muselo a musí. Naštěstí je hodně akční- kamarádi, sport. Taky v té době nastoupil do práce, tak se musel nějak s tím poprat. Taky jsme všichni žili spolu i s tátou. Nějak jsme v tom plavali všichni :,(

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat