Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem divná, bezcitná?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.11.24 14:04
Tak emoce nejsou o slzách, ne? Třeba moje extchyně brečí skoro furt, ale že by se něčím nějak vyloženě trápila, si nemyslím. Prostě nejsi plačka, to je fajn.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.11.24 14:08
Může to být tím, že se vám po porodu změnily hormony. Ale jinak to, že nebrečíte, neznamená, že jste necitlivá. Já to tak mám třeba celý život, že na první pohled vypadám, že mě nic nedojímá a nic se mnou nepohne. Nikdy to nikdo nekomentoval. A kdyby ano, tak co už. Určitě nebudu na sílu brečet, jen aby někdo měl pocit, že jsem adekvátně smutná… Takže se tím netrapte. Důležité je, abyste si to prožila autenticky a tak, jak to odpovídá vaší přirozenosti…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.11.24 14:09
Že by obranný mechanismus..? Prostě si to nepřipouštíš.., řekla bych..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.11.24 14:10
Tohle leto nam odesel tatinek. Kazdy z nejblizsi rodiny jsme prosli nekolika fazemi, jak jsme se citili. Vcetne ulevy/pusobilo to az jako euforie, bolest a zoufalstvi, pochopeni, i to citeni niceho. Stridalo se to sem tam, u kazdeho z nas jinak. Vyrovnava se s tim telo i mysl, odchod milovaneho je strasne narocny, dej si cas a neocekavej od sebe nic.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.11.24 14:12
Ano samozřejmě, že to není o slzách ale já právě naopak vždy byla přes ty slzy, i kvůli kravinám 
a není to jen o tom, kdo si co pomyslí ale i já se cítím prostě divně vůči tomu. Jsem schopna se mnormálně smát, byla jsem teď i doma a viděla otce jak je slabší, mamku jak se trápí i když nechtěla moc dávat najevo, a stejně to semnou nehlo. Ani myšlenky na to, co vše se může stát semnou nehnou. Je to opravdu zvláštní
- Citovat
- Upravit
6.11.24 14:12
Emoce nejsou o slzách. Já za poslední roky zjistila, že už jsem tak vycepovana, že nedávám najevo vůbec nic. Ale vnitřně mě to dostává 
jen o tom prostě nikdo neví.. Že nebrecis neznamená, že nemáš city
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.11.24 14:15
@Anonymní píše: Více
Muze to byt sok ze zjisteni, chvili trva nekomu nez to mozek zpracuje, u nas tchan..manzel jakoby nic, jenze kdyz zacali prvni zdravotni vetsi problemy, tak jakoby mu to doslo, ze se to deje a docela ho to vzalo. Ostatni s tim byli uz nejak popasovani, odprozili si to na zacatku.. 
Příspěvek upraven 06.11.24 v 18:48
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.11.24 14:39
Nemyslím že jsi bezcitná nebo divná. Já to mám celej život. Nejsem nějak moc emotivní. Mám z těchto zpráv strach, šok, je mi to nepříjemný, ale nebrečím. Většinou si pobrečím později ve slabý chvilce, když zemřela babička, brečela jsem až na pohřbu.
Neprožívám vlastně žádný silný emoce, mám je v sobě, vztek, lítost, radost. Navenek moc ne. Tak si nemyslím, že jsi divná. Divná bys byla, kdyby ti to bylo úplně fuk, i přes to že máte dobrý vztah.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.11.24 14:47
Jestli to máš takhle, jsi ideální zdravotník 
Dám trochu hloupé přirovnání. Náš pes měl taky rakovinu (nechci srovnávat samozřejmě psa s milovanou osobou). Brala jsem to dobře. Smířila se s tím, byla jsem to já, kdo rozhodl, že necháme uspat. Já u toho byla. A byla jsem vnitřně klidná, bez výrazných emocí.
Pak jsem brečela s přestávkami asi 3 dny, týden před spaním a ještě po 3 letech se mi o něm zdá.
Smrt svých prarodičů jsem nesla taky bez většího výkyvu.
Prostě to bereš, jak to je. Ber to jako pozitivum. Když s někým mlátí emoce, ničemu to nepomůže a akorát ho to zneschopní a vyčerpá. Navíc ten dojezd může být později.
Smrt je součástí života. V některých kulturách to berou jako nový začátek
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.11.24 15:30
Může to být obranná reakce, třeba kvůli dítěti. Mámě se vrátila rakovina během mého prvního těhotenství a ačkoliv jsem citlivá, chovala jsem se úplně racionálně, věcně, skoro jako by se mě to netýkalo. Když pak jeste před porodem umřela, vůbec jsem nemohla plakat, všichni kolem me truchlili a já nic, úplně bezcitná. Po roce mě to dohnalo a sesypala jsem se trochu. To zas na mě všichni koukali divně, proč až po tak dlouhé době, že už bych s tím měla být trochu srovnaná. Každý to má jinak a myslím, že matka může v těchto situacich upřednostnit dítě a jeho pohodu a nepřipouštět si negativní věci úplně nadoraz.
- Citovat
- Upravit
6.11.24 17:32
Já jsem dost citlivá a jsem schopná brečet u reklamy, ale když mi před 3 lety nečekaně zemřela babička tak taky ani slza. Bylo mi to líto, ale nebrečela jsem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Zdravím dámy.. potřebovala bych slyšet vaše názory, nemám to ským probrat a ani nevím co si o tom myslet.
Myslíte, že to má spojitost? Nebo třeba někdo prošel něčím podobným? Mám docela obavu, že budu vypadat jakoby mi to bylo jedno i když není. 
jsem divná??? 
Pár dní zpět jsme zjistili, že má otec rakovinu.. nevypadá to dobře, a celá rodina to prožíváme společně. S otcem mám dobrý vztah, není žádný problém.. co mě překvapuje jsou moje emoce vůči tomu. Ano myslím na to neustále, a trápí mě to ale nejsem schopna projevit žádnou emoci. Celá rodina při zjištění uronila slzu, a já nic. Ani ň. Cítím se vůči tomu divně, byla jsem vždy dost citlivá a přijde mi že teď nějakou dobu ( řekla bych že to trvá od porodu ) jsem jak bezcíťa.