Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zkus to trénovat, nacvičit si třeba pár frází (počasí apod.) a zkusit s někým prohodit na zastávce, čekárně apod., vždyť tam o nic nejde
Kolik ti je? Každý se stydí a tři kamarádky nejsou málo. Čím víc se budeš těm situacím vystavovat, tím líp se budeš časem cítit, prostě se nadechnout a jit So toho.
Můžeš si třeba postěžovat, na to lidi slyší
bus dlouho nejede, fronta je dlouhá apod.
@Anonymní píše:
Dobrý den, nevím jak začít, ale pokusím se. Od nepaměti mě trápí pro mě jeden dost zásadní problém. Nemám žádné seběvedomí, jsem strašně stydlivá a od toho se to všechno odvíjí. Například, dnes jsem si šla zařídit praxi (dodělávám si kurz). Doma jsem se připravovala, ale stejně jsem se opět znemožnila. Byla jsem nervozní, uplně mi vyschlo v puse a při rozhovoru mi nejspíš bylo sotva rozumět. Takhle to dopadne vždycky. Nemám ani moc kamarádek. Vlastně mám jen tři. Mezi nima ale problém nemám. Problém prostě vždycky nastane, když se dostanu do kontaktu s někým cizím. Kolikrát vidím, jak se semnou pokouší někdo bavit, ale já vlastně nikdy nevím co říct. Přitom mezi „svými“ si připadám strašně upovídaná. Poradíte mi jak situaci řešit? Tak moc bych chtěla být „normální“
nejsi naprosto nemožná - to je nesmysl.. máš prostě jen zesílenou formu trémy a s tím se dá pracovat..
především se zkus pochválit - třeba za to, že i přes trému a vyschlo v puse jsi na pohovor šla a rozhovor zkusila…
Tyjo…tohle mam za sebou. Zakladni vec je prijmout sebe sama. S chybama. Se selhavanim. Ale zaroven si uvedomit, ze jses kompletni bytost. U puzzle taky vsechny kousky nevypadaj pekne ale dohromady delaj obrazek.
Az Ti to dojde, budes umet i druhe prijmout takove, jaci jsou. A s tim si uvedomis, ze stejne jako Ty maji trapeni a chyby. A prestanes se tolik bat vlastniho selhavani ![]()
Jak píše @pikola, tři kamarádky není málo. Souhlasím i s @Elishka1, je to hodně věcí tréninku a postupného osmělování. Zkus poalu začínat tím, že prohodíš vždy pár slov se sousedy, prodavačkou, řidičem atd.
Když jdeš na nějaký pracovní nebo úřední rozhovor, tak si připrav pár úvodních vět, klidně si to doma napiš na papírek, nahlas (to je důležité) si to přečti.
Komunikace se stejně jako jakákoliv dovednost dá tréninkem obrovsky zlepšit.
Neprožíváš nic mimořádného, trpí na to docela dost lidí, chce to jen najít odvahu a postupnými krůčky to odbourat. Nic, co by šikovná holka nezvládla!
Nejspolehlivější způsob, jak to vyřešit je najít si psychoterapeutku/psychoterapeuta (podle toho jeslti je pro vás snazší mluvit s muži či ženami) a na bezpečném, cvičném, terapeutické vztahu se postupně naučit svou plachost a úzkost překonávat, získat sebejistotu a naučit mít se ráda.
To že s zpočátku nebudete vědět co říkat, nebo budete jen mlčet, nebo se třeba rozpláčete je v pořádku, psychoterapeuti jsou na to zvyklí a vědí, že tak je to správně, nebudou vás za to soudit či si myslet něco špatného
Btw zakladatelko, jakou vychovou jsi prosla? Vesmes lide kteri maji takovehle problemy nebyli rodici uplne dobre vedeni ke zdravemu sebevedomi…
Proč máš malé sebevědomí? Nešlo by zapracovat na tom? Vyprdni se na ostatní, je fuk, co si myslí, neznáš je. Jsi mladá a určitě i hezká! Tak se zakoktáš, no. To se stane každému. Zasměj se tomu. Nenech si mládí utéct mezi prsty! ![]()
A nejsi nemozna. Nemozni lidi neresi, co je trapi. Jen si neveris. ![]()
Dřív jsem řešila úplně to stejný co ty. Ve mě se to zlomilo když jsem dostala práci kde musím komunikovat skoro každý den s lidma. Ze začátku, když mi měl přijet zákazník, jsem se potila, sucho v puse, nervy v kýblu
teď se těším, že zvednu zadek od PC a pokecám si
Prostě jsem to překonala. A kamarádky mám 4, přijde mi to dost ![]()
Zkus knihu Miluj svůj život od Luise Hay, to by ti mělo pomoci se zvýšením sebevědomí..
Dobrý den, nevím jak začít, ale pokusím se. Od nepaměti mě trápí pro mě jeden dost zásadní problém. Nemám žádné seběvedomí, jsem strašně stydlivá a od toho se to všechno odvíjí. Například, dnes jsem si šla zařídit praxi (dodělávám si kurz). Doma jsem se připravovala, ale stejně jsem se opět znemožnila. Byla jsem nervozní, uplně mi vyschlo v puse a při rozhovoru mi nejspíš bylo sotva rozumět. Takhle to dopadne vždycky. Nemám ani moc kamarádek. Vlastně mám jen tři. Mezi nima ale problém nemám. Problém prostě vždycky nastane, když se dostanu do kontaktu s někým cizím. Kolikrát vidím, jak se semnou pokouší někdo bavit, ale já vlastně nikdy nevím co říct. Přitom mezi „svými“ si připadám strašně upovídaná. Poradíte mi jak situaci řešit? Tak moc bych chtěla být „normální“