Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem plná vzteku
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
24.6.13 11:00
Dýchej, to mi často říkala máti a nesnášela jsem ji zato, ale teď mi to hrozně pomáhá
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.6.13 11:03
Neměla a nemáš to jednoduché. Rady budou padat pravděpodobně takové, že se máš snažit zajistit hlídání a někam vypadnout. Což by pomohlo nejvíce. Nicméně sama ze své zkušenosti vím, že to není lehké.
Určitě pomůže někomu se svěřit.
Snaž se vytěžit maximum z toho, že máš nového přítele. Dívej se dopředu co nového a pestřejšího vám vztah přinese.
Snažíš se v tom sice nerýpat, ale sama vidíš, že to nikam nevede. Klidně se rýpej, okolí třeba netuší jak se cítíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.6.13 11:07
Hloupá otázka, leč stejně ji položím, nebereš HA?
Já když ji jako bezdětná brala, tak jsem měla úplně to pověstné rudo před očima. Třeba nákup, šílený, všechny důchodce s vozíkem napříš uličkou a študujících nějaký výrobek bych byla postřílela, jako fakt beze srandy, měla jsem co dělat, abych to do nich nenapálila vozíkem.
Chronický zánět žaludku je nějaká oficiální diagnoza nebo jen tvůj odhad?
Jinak jsem teda vzteklá i teď, ale já se zkrátka snažím řídit heslem, že když nejde o život, tak jde o h… 
Ne vždycky to jde snadno. Ale nádech, výdech, otázka, zda mi stojí za to se kvůli tomu rozčilovat a ten prvotní nášleh hormonů trochu poklesne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.6.13 11:24
@suricata Díky, zkusím 
@Trojlístek Já obecně nejsem nějak smutná nebo v negativní náladě. Těším se na léto že spolu pojedeme na dovolenou, těším se z toho, že spolu konečně bydlíme… ale stačí, že se mi něco nepovede (fakt kravina typu že mi něco upadne) a vyskočila bych z kůže…
S tím „rýpáním se v tom“, já mám dojem, že to už nepomůže, rýpala jsem se v tom děsně dlouho (dlouhý pomalý rozchod nadvakrát) a nic novýho už nejde vymyslet, už se jenom točím v kruhu. Přijde mi lepší to uzavřít s „no tak to nevyšlo, je to chyba obou, nemá cenu se tím dál trápit, je to minulost“. 
Ale asi něco nedořešenýho mám, že se cítím tak blbě, ale nevím, co
@Gladys, chronický zánět žaludku mi zjistili na gastroskopii asi před půl rokem. S pomocí léků se to zlepšilo, ale teď mě to zas rozbolelo, tak se chystám k doktorce.
HA neberu, bohužel (bohužel jako že nemám co vysadit ).
S těma důchodcema v supermarketu, jo, takový věci mě taky dostávají, ale zdaleka nejhorší je, když něco provede syn anebo se něco nepovede mě samotné (třeba s přítelem to tak nemám, že by mě doruda vytočil když o mě zakopne nebo něco)…
- Citovat
- Upravit
24.6.13 11:32
Kdyz sem mela narocnejsi obdobi pomohlo mi naplno si uvedomit otrepanou pravdu, ze vsecho zly je pro neco dobry… teda nevim, jak to aplikovat na privreny prsty ve skrini, ale treba decka totalne vycakaly vanu - aspon se dukladne vytre koupelna vcetne vsech koutu za prackou. Dcera polila testem na palacinky linku - no aspon ji celou umeju, stejne sem se k tomu porad nemohla dokopat atp. Driv sem nechapala Petrovu mamku - i kdyz deti byly nemocny, uzivala si to, ze o sva vnouvata pecuje. Chvilema mi to ripadalo jakoby si sobecky hrala s panenkou a nevnimala jeji bolest - ani nahodou! Jeji laskyplna vseprijimaci pece byla mnohem prinosnejsi nez moje procitene pobihani a nervovani se… ja vim, ze se to tezko rika, ale proste prijimat zivot jaky je. Kdyz budes ty klidnejsi, sklidni se i syn. I kdyz ma treba predpoklady k tomu byt vzteklejsi a narocnejsi dite, bude to u par stupnu lepsi, to mi ver, mluvim z vlastni zkusennosti
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.6.13 11:36
S těma důchodcema v supermarketu, jo, takový věci mě taky dostávají, ale zdaleka nejhorší je, když něco provede syn anebo se něco nepovede mě samotné (třeba s přítelem to tak nemám, že by mě doruda vytočil když o mě zakopne nebo něco)…
S pritelem to tak nemas zatim, nejste spolu jeste tak dlouho, ale casem by to nejspis prislo taky. Vim, ze je to tezky, i tak na sobe zkus zapracovat, bude ti pak v tech kazdodennich situacich lip… zicot neni takovy, ze si neco naplanujem a vse se bez chybicky dari, dari se to, pokud zvladnem ty bezne prekazky na ceste.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.6.13 11:49
Rozhodně vyzkoušej Magnesium, třeba šumivý tabletky, nebo obyč a k tomu vápník, kvůli vstřebávání.. léčila jsem se s nervama a nakonec zafungovalo líp než nějaký uklidňující pilule a antidepresiva.. Nervovej systém je při nedostatku hořčíku podrážděnej - mně taky dřív rozhodila kdejaká blbina 
Ale určitě se poraď v lékárně, nesmí se to zas přehánět kvůli ledvinám
- Citovat
- Upravit
24.6.13 12:50
Na mě taky často doléhají takové ty těžší období - jsem s malou od narození, bez hlídání, a též vztekací (tvrdím že řevem dětí by se mohli týrat nepřátelé 
).
Jediné co myslím můžeš, tak využít volné chvilky, které máš - pokud spí přes poledne, a večer - sednout si a vědomě relaxovat a meditovat, zklidňovat a uvolňovat. To dělám já, a pomáhá, taky dýchání, jak už tu padlo. Taky mi pomáhá třeba obědvat, až malá usne (jídlo ve stresu taky nic moc na žaludek).
Myslím, že ti prostě chybí to odreagování. Jé jak já závidím maminkám, co si zajedou k rodičům, předají, a zažijí ten pocit „vypnutí“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.6.13 12:54
@Gladys píše:
Hloupá otázka, leč stejně ji položím, nebereš HA?
Já když ji jako bezdětná brala, tak jsem měla úplně to pověstné rudo před očima. Třeba nákup, šílený, všechny důchodce s vozíkem napříš uličkou a študujících nějaký výrobek bych byla postřílela, jako fakt beze srandy, měla jsem co dělat, abych to do nich nenapálila vozíkem.
to zvládám i bez HA
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
30.1.18 21:13
Holky, jdu se vypovídat, možná pro radu, možná pro nakopnutí, abych věděla, že je to normální a měla bych se hodit do klidu. Poslední dobou padám na pusu a jsem zoufalá, vzteklá a znechucená sama sebou a nevím, jak se mám ovládat. Abych trochu osvětlila situaci. Jsem na roční dceru sama, daleko od veškerých babiček a dědečků, manžel neustále v práci od rána do večera, dneska zase od sedmi až do půlnoci, dělá vynucené přesčasy a já mám pocit, že na mě všechno stojí a už nevím kudy kam. Malá se poslední dobou vzteká furt kvůli každé prkotině a to že vážně každé prkotině. Řeknu ne, ona řve, pak to zkusí znova, jen se na mě podívá a když vidí, že kývu hlavou, že nene, tak zase výbuch řevu a vteku, jakobych jí lámala ruce nebo co… V kočárku mi sedět nechce, nikam se s ní nedostanu, vyvěšuje se z kočáru a řve, nechce v něm být, ale když já potřebuju nakoupit, něco rychle vyřídit a nemůžu ji zrovna teď pustit, tak mi ztropí takový divadlo a lidi se otáčejí, kdo tomu dítěti asi ubližuje nebo co 
Doma to samé, jen se postavím na chviličku k lince, nebo v koupelně k umyvadlu a zrovna se jí asi pět vteřin nevěnuju, řev a vztek, kňourání a činohra jak z jiné planety. Dneska mi do toho všeho začala bojkotovat oběd, nechtěla jíst, pak vzala lžičku a mrskla s ní tak, že celý oběd na vymalované zdi, tak už jsem ten nápor nevydržela a prostě mi ujela ruka a já dala malé přes plínu. Já se prostě neovládla, řvala jsem na ni jak tygr, a teď mě to strašně mrzí, a zároveň jsem vyděšená z mojí reakce. Jak se mi div nezatmělo před očima a já pak skoro na nic nehleděla a prostě jsem si na ní ten vztek vybila. Stydím se za to. Obrečely jsme to obě. Jí to sice přes plínu nebolelo, ale o to víc mě asi mrzí, že ten brek byl z toho překvapení a zrady… 
Že jsem to prostě dopustila, aby se mě to celé takhle dotýkalo a že jsem vypěnila. Vím, že by to bylo lepší a nebrala bych si to tak, kdybych na ni tu nebyla furt sama, prostě zafungovala ponorka a to všechno co musím za ten den řešit, ale holt situace je teď taková, manžel nepohlídá, babičky nepohlídají, ty máme 300 kiláků odtud a já se s tím musím nějak smířit. Rok jsem s ní 24 hodin denně až pár výjimek a už mi to fakt asi leze na mozek a já nevím, jak tyhle situace zvládat, aby k tomu už nikdy nemuselo dojít? Aby mě každá taková prkotina tak nevytáčela. Je to dítě, zlobí jako každé dítě, to vím. Dokonce bych řekla, že je v mnoha ohledech strašně hodná, miluju ji a dýchala bych za ni, ale někdy už to prostě nedávám… Prosím nesuďte mě, sama se cítím dost mizerně za to všechno, jen teď potřebuju radu, jak tohle zvládat a neřešit, nepěnit, bohužel jsem po 30 letech zjistila, že jsem vlastně do morků kostí cholerik… 
- Citovat
- Upravit
30.1.18 21:20
@Anonymní píše:
Holky, jdu se vypovídat, možná pro radu, možná pro nakopnutí, abych věděla, že je to normální a měla bych se hodit do klidu. Poslední dobou padám na pusu a jsem zoufalá, vzteklá a znechucená sama sebou a nevím, jak se mám ovládat. Abych trochu osvětlila situaci. Jsem na roční dceru sama, daleko od veškerých babiček a dědečků, manžel neustále v práci od rána do večera, dneska zase od sedmi až do půlnoci, dělá vynucené přesčasy a já mám pocit, že na mě všechno stojí a už nevím kudy kam. Malá se poslední dobou vzteká furt kvůli každé prkotině a to že vážně každé prkotině. Řeknu ne, ona řve, pak to zkusí znova, jen se na mě podívá a když vidí, že kývu hlavou, že nene, tak zase výbuch řevu a vteku, jakobych jí lámala ruce nebo co… V kočárku mi sedět nechce, nikam se s ní nedostanu, vyvěšuje se z kočáru a řve, nechce v něm být, ale když já potřebuju nakoupit, něco rychle vyřídit a nemůžu ji zrovna teď pustit, tak mi ztropí takový divadlo a lidi se otáčejí, kdo tomu dítěti asi ubližuje nebo co
naprosto tě chápu…já se taky úplně děsím, co ve mně mé vlastní děti dokáží vyvolat, jaký pocit beznaděje a šílenýho vzteku…Pomáhá jedna věc - odpočinek, hodina denně-jít ven, běhat, cvičit, to, co tě baví…Bohužel, pro tebe nedosažitelné. Nemůžeš se sbalit a za babičkama třeba na 14 dní dojet? Zaplatit si paní na hlídání na pár hodin týdně?…Já mám dva uvztekané divoké kluky, těch scén, co mi udělali a dělají. Úplně citím, jak se cítíš. Mně stačí už náznak ječáku a stáhne se mi žaludek, trpělivost rapidně ubývá, pomáhá opravdu vypadnout…Nevyčítej si, že si vyjela, to musí každý pochopit, v jakým jsi zápřahu.
Jinak moc nechápu manželovu práci, to jako takhle dlouho dělá každý den, vč. víkendů? Nechci malovat čerta na zeď, ale to není normální a ani by to snad nikdo nevydržel, dělat 18 hodin denně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
30.1.18 21:32
@Adinka_2012 S manželovou prací je to teď tak, že je tam držej v práci víceméně pod pohrůžkou vyhazovu, protože se něco slíbilo velkému zákazníkovi někde v Anglii a oni to nestihli dodat a teď ty kluky všechny zdírají z kůže, aby se to stihlo. Takže dělá do večera, víkendy dělá z domu, ale to je možná ještě horší, protože malá je po něm jak pořklá, takže za ním furt leze a on nemůže dělat, vzteká se, malá se vzteká, že tam být nemůže a prostě no cirkus. Někdy teda přijde dřív, ale to je tak, že si s malou hodinku pohraje, já stihnu pofackovat věci, co jsem přes den díky ní nestihla a pak jde malá spát… Večery mám jakž takž pro sebe, když usne, ale nějak mi to přestává stačit po tak dlouhé době s ní jsem večer ráda, že vůbec jsem a pamatuju si jak se jmenuju 
Aspoň si mě uklidnila, že v tom nejsem sama, jen nevím, jak se mám obrnit, abych tak nevyšilovala… Pak jí dám odpoledne spát, ona usne a za půl hodinky jdou sousedi domů a začnou třískat dveřma, klíčema, řvát na chodbě a malá je vzhůru, nedospaná a ukňouraná, protivná a další dvě hodiny s ní vůbec nic není. To by se ve mě díky nim krve nedořezal v tu chvíli 
- Citovat
- Upravit
30.1.18 21:36
Mám to doma podobně, akorát mám děcka 2. Babičky nic, manžel věčně v práci… Prostě i matky jsou jen lidé. Proč brečíš, když dáš dítěti, které mrská jídlem na zadek? Jaká zrada? Tak ti prostě bouchly saze Kdybys nebrečela, tak si to dítě zapamatuje a třeba už to příště neudělá. Buď v klidu, moc necháu dnešní styl výchovy - hlavně nekřičet, tvářit se, že jsem v klidu, domlouvat, domlouvat… Proč být v klidu, když nejsem. Ty děcka musí taky pochopit, že i rodiče mají jen jedny nervy.
Udělej vše proto, abych někam na chvilu vypadla sama. Moooc to pomáhá 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.1.18 21:50
Tak ji dej spát někam kde bouchání sousedů neuslyší, pokud to jde.nebo jít s ni ven do kočárku. taky jsem měla takovéhle stavy, moc si to nevycitej, je důležité, aby jsi byla vpohode.to že na ni občas zakricis a placnes přes plínu, ji trauma neudělá. to hlídání je blbě, že nemáš. hrozne to pomůže, kdyby tu alespoň manžel občas pohlídal. nebo někam vypadnout s malou, ke kamarádce, na plavání. aspon zabiješ čas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Jsem na mateřské s jedním dítětem (2.5 roku).
Mateřská pro mě byla těžká - nemám žádnou podporu rodiny, syn byl dost nespokojené, uřvané, nespavé mimino, teď je to živé vzteklé batole. Během těhotenství jsem začala mít problémy s partnerem, v synově roce jsem se s ním definitivně rozešla. Se synem vůbec nepomáhal, u soudu pak dělal problémy (že mi dítě vezme, nebude nic platit…).
Teď už je to lepší, ale mám problémy se zvládáním vzteku. Nebo možná ani ne se zvládáním, ale spíš s tím, že ho cítím hrozně často hrozně intenzivně kvůli kravinám, což mi dost škodí.
Mám (ze stresu, vzteku…) chronický zánět žaludku. Všechno mě nepřiměřeně moc rozhodí, hlavně teda syn. Stačí, že mi třeba omylem ublíží nebo přitíží (zavře mi prsty do skříně, něco rozsype), ať už schválně nebo omylem, a ve mně se všechno vaří. Chce se mi sprostě nadávat nebo si musím držet ruku, abych syna neplácla (jsem proti tělesným trestům). Nebo když se začne vztekat, úplně mám chuť začít křičet nebo do něčeho mlátit. Většinou teda neudělám nic (někdy křičím), ale vztek mě úplně dusí a rozbolí mě žaludek.
Syna mám moc ráda, přes neshody s jeho otcem jsem v těhotenství nikdy nezapochybovala, zda bylo dítě dobrý nápad, a přes probdělé ubrečené noci, kdy mi nidko nepomohl, jsem nikdy ani na vteřinu nezalitovala.
Občas teda cítím silný vztek na expartnera - že mě v tom nechal samotnou a pak měl tu drzost vyhrožovat tím, že si ho vezme sám do péče (nebyl ochotný se o něj postarat ani půlden v kuse), že měl tu drzost mi vyčítat, že jsem špatná matka (když třeba syn vztekavě brečel). Ale snažím se v tom moc nerýpat, mám nového přítele, který se skvěle chová ke mně i k synovi a v podstatě jsem teď šťastná…
Nemá někdo radu, co s tím?