Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem porouchaná
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
7.11.23 12:52
Ne, ten kdo u vás selhal je tvůj chlap, jako partner i otec.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Svetluska55
7.11.23 13:00
Zakladatelko, je mi líto, že máš dite s blbem, který nemá rád ani tebe, ani vaše dítě.
Kdyby vás měl rád, choval by se jinak.
Ty potřebuješ teď už odbornou pomoc, tak se toho neboj a nech si pomoci. A ne, neznamená to, že jsi špatná máma.
Zkus třeba kontaktovat organizací Úsměv mámy, nasmeruji tě.
- Citovat
- Upravit
Tala20
7.11.23 13:18
@Anonymní píše:
měla jsem touhu být a zároveň vůbec nebýt s malou. Aby se to nestupňovalo, tak jsem požádala partnera, zda by …
Jsi silně submisivní člověk. V tom je Tvůj problém.
Napřed ses otrocky podřizovala dítěti, až se Ti „vybily“ psychické baterky. Právě v prvních měsících jsi udělala tu zásadní chybu: prošvihla jsi možnost zapojovat otce pravidelně a postupně do péče o malou.
Odháněla jsi ho, nechtěla jsi ani jeho „rady“, ani jeho pomoc. Nezapojovala jsi ho. Nevycvičila jsi ho. Říkala sis „Já sama!“ No, a teď Tě to dohnalo. Teď máš tedy přesně to, co jsi tak dlouho sama budovala: máš doma partnera, který se na péči o dítě dívá se strachem, s odporem a s nechutí.
Muž nemá v sobě ten zdroj hormonů, který řídil po porodu Tebe. Pro muže je dítě záhada, asi jako nový Playstation, nebo robotický vysavač. Před dítětem se cítí bezradně, protože ten řvoucí balík nemá ani vypínač, ani k tomu není přiložen žádný návod k použití. Potřeboval Tvé povzbuzení, radu, pochvalu. Inu, velké dítě …
tak jsem požádala partnera, zda by mi s malou občas nepomohl (hodina 2× týdne), že bych si vyvětrala hlavu a dobila baterky (jsem silně introvertní člověk), jenže partner měl jiných „povinností“ dost a z mého nápadu sešlo …
Nechápu Tvou poznámku „z mého nápadu sešlo“. Jsi submisivní člověk a nezdravě se podřizuješ partnerovi. To je Tvá záhuba. Tvůj psychický stav je jen důsledek Tvého postoje ke světu..
Příspěvek upraven 07.11.23 v 14:50
- Citovat
- Upravit
7.11.23 13:23
Máš zřejmě depresi. Poporodní hormony dohromady s traumatem, které ti způsobil otec dítěte jsou nejspíš příčinou. Zajdi si k obvodnímu nebo na gyndu, oba můžou předepsat léky, které smíš i při kojení. Zároveň můžeš kontaktovat úsměv mámy, nebo zkusit online terapii přes hedepy cz. Pokud máš blízko, tak duševním zdravím maminek se zabývá národní ústav duševního zdraví. Řeš to, není potřeba se trápit déle. K otci tvého dítěte se nevyjadřuju, trošku se mi otvírá kudla v kapse.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.23 13:38
Nejsem odborník na poporodní deprese, ale jde z toho husí kůže co píšeš.. dle mne je tvůj chlap sobec, nikdo ti pořádně nepomůže a ty se opravdu cítíš mizerně, pokud o sobě mluvíš jako o „hmotě“, tak je to moc zlé a chce to fakt odbornou pomoc, za to se nemusíš stydět! v rodině máme ženskou, co malého nenáviděla pár měsíců co se narodil, nekojila a vyhýbala se styku s ním, naštěstí tam super zafungovaly obě babičky i švagrová, ona se zaléčila a pak už byla a je skvělá máma.. tak to nevzdávej a drž se, nech si pomoc, jak fyzicky, tak duševně… začni u praktika či gyndaře, může tě nasměrovat brzy… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.23 13:53
Souhlasim s nazory vyse, neco spatne je v zakladu vaseho partnerskeho vztahu, pece o dite to jen vygradovala
urcite je na miste se obratit o pomoc a radu k odbornikum, k lekarum pro AD, k terapeutovi pro rozbor co se u vas deje…
ted strilim od pasu, informaci na to je od tebe malo, ale vidim v tom ze tvuj dominantni muz te odstrihava od okoli a ted kdyz jsi se chtela navazat na dite, tak rusil i vztah k nemu (odkdy je pochovani novorozence rozmazlovani?), protoze chce byt uznavan jen on sam, ted kdyz uz padas unavou na usta tak ti odmita vyhovet protoze jeho pohodlicko… sobecky az manipulativni jedinec
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Prostě Vodnář
7.11.23 14:01
Ten se kterým žijete není partner. Kdyby jím byl, tak s velkou pravděpodobností nejste v situaci ve které se nacházíte. V tomto případě má dítě jen jednoho rodiče. Jedna věc je se na přírůstek těšit, druhá je postavit se k tomu zodpovědně. A ta zodpovědnost ze strany spolubydlícího absolutně schází.
@Anonymní píše:
Dobrý den všem,
nadpis zřejmě mluví za vše.
Brzy po porodu jsem se začala cítit po psychické stránce špatně. Nebylo to hned, ty začátky byly krásné. Miminko bylo plánované a celou dobu jsem se na něj s partnerem těšila. Porod byl také krásný a začátek šestinedělí rovněž tak. Nicméně, mám pocit, že již v tom šestinedělí ta nejistota ve vlastní schopnosti nenápadně nastávala. Myslím si (nechci však házet vinu na druhé), že mi to odstartovaly události, kde jsem musela neustále obhajovat své konání a přání. Např. Chtěla jsem kojit (to se podařilo a kojím do teď), tak mi přišlo v rámci doporučení logické, že budu mít v těch začátcích miminko často a dlouze u sebe, nicméně partnerovi to přišlo zvláštní a velmi často mi do toho mluvil. Nebo nejsem jedna z těch, která by nechala své dítě vyplakávat. A opět partner mě hned v prvních týdnech, kdy se mi ještě silně vyrovnávaly hormonální hladiny, až vyloženě nutil, abych malou nechodila konejšit a když jsem stejně šla, hned mi říkal, že si věci dělám neustále po svém a že kvůli tomu z našeho dítěte bude rozmazlenec. Takovýchto situací bylo za ten rok a kousek nespočet a mé argumenty, vysvětlování nebo odkazování na názory odbornějších stran bylo v těch chvílích naprosto zbytečné.Více jak před půl rokem jsem u sebe zachytila změny, které se ve mě odehrávaly a které začaly silně narušovat vztah k malé a celkově k životu samotnému. Začala jsem být podrážděná, slovně agresivní k partnerovi a měla jsem touhu být a zároveň vůbec nebýt s malou. Aby se to nestupňovalo, tak jsem požádala partnera, zda by mi s malou občas nepomohl (hodina 2× týdne), že bych si vyvětrala hlavu a dobila baterky (jsem silně introvertní člověk), jenže partner měl jiných „povinností“ dost a z mého nápadu sešlo, takže jsem se snažila hledat jiné způsoby (hodně jsem s malou chodila ven, do přírody celkově), ale moc to nepomohlo, jelikož jsem se ji při tom stejně musela plně věnovat (což já chtěla, ale byl to zase další výdej mentální energie).
Bohužel to vygradovalo do takové podoby, kdy si připadám jako hmota, které se neustále střídají nálady a sama nevím co vůbec cítím, jakou emoci k malé chovám. Nikdy bych ji neublížila, jen z té představy se mi dělá nehorázně špatně. Ale mám pocit, že jsem ve svém životě celkově selhala, že nemám žádný cíl, radost, motivaci, důvod, proč žít. Když si představím sebe a malou za dalších např. pět let, mám z toho spíše hrůzu. Večer, když už se zadaří, tak nemohu vůbec spát, takže za noc naspím tak tři hodiny a to ještě přerušovaně.
Děkuji, že jsem se mohla vypsat. Nicméně, ani nevím, co očekávat od těch, co by eventuálně chtěli reagivat.
Cítím, jak se měním v zrůdu, která není schopná být mámou a já si pokládám otázku, zda-li jsem tou zrůdou nebyla vždy, jen teď se to začíná značně projevovat. Těch otázek a zmatků mám v hlavě enormní množství a já nevím co s tím, co se sebou…ten kaz v naši rodině jsem teď převážně já a nejsem schopná to nějak změnit, sebe nějak změnit, jelikož veškeré pokusy o mou změnu mi spíše sebraly sílu a vůli se dále snažit.
- Citovat
- Upravit
7.11.23 14:07
Stačila mi věta, ze partner ti zakazoval konejšit dite. Za mě magor a nejspíš příčina tvých problémů.
Příspěvek upraven 07.11.23 v 18:13
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.23 14:25
@Alušáček píše:
Stačila mi věta, ze partner ti zakazoval konejšit dite. Za mě magie a nejspíš příčina tvých problémů.
ze? normalni chlap spis vypousti reci typu: udelej s nim neco, cokoliv, jen at uz nekrici 
a pak rezignovane houpe na balonu
jeste me napada ze tyhle studeny odchovy razily drsny tchyne, ale o ni zakladatelka nepise ani slovo
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Neilika
7.11.23 14:26
To se nedivim, ze jsi na chlapa zacala byt agresivni. Byt v tve situaci, prohodila bych ho oknem, pokud by me takhle omezoval v kontaktu s ditetem. Prej neuklidnovat a nebyt moc casto s novorozenetem, co to je za blba???
Mela bys vyhledat odbornou pomoc a velice se zamyslet nad tim, jestli je dobry napad s timhle clovekem zustavat.
- Citovat
- Upravit
7.11.23 14:34
Nejsi v tom sama
Ahoj,
Myslím že ty spíš v této situaci potřebuješ povzbudit, a ne číst komentáře typu „můžeš za to sama“, „tvůj přítel je blb“. Řekla bych že jsem na tom Dost podobně, ale jelikož už mám třetí dítě že tyhle depky zase přejdou. Jestli ti nepomáhá chlap, tak to zkus jinak. Najdi si hlídání, a buďto si udělej den pro sebe, a nebo běž na jeden den v týdnu do práce, Ony ty depky tě rychle přejdou:) Já jsem taky introvert, ale kontakt s nějakou blízkou kamarádkou, nebo novou kámoškou by ti taky určitě pomohl. Anebo si piš deníček, vypíšes se, to taky pomáhá… Pravidelneji, ne jednou a tady, i když to může taky docela ulevit;) Hlavu vzhůru, bude líp.
A Nemyslím si, jak psal někdo přede mnou, že by jsi odmítala pomoc od svého přítele, dle mě máte jen rozlišný náhled na výchovu dítěte. On je asi ráznější a ty budeš ta citlivá, takže jsi nechtěla aby miminko dlouho plakalo, což je logické…
Klidně mi napiš sz, pa
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.23 15:09
To je hrozně smutný příběh 
.
Jak se žena v nejcitlivějším a nejzranitelnějším období života stala obětí sobeckosti a bezohlednosti partnera. Je tak zmatená, že dokonce hledá chybu v sobě.
Těhotenství, porod a šestinedělí je nejnáročnější období v životě, kdy by partneři měli k sobě být obzvláště citliví a ohleduplní.
Všehovšudy se jedná o necelý 1 rok života, kdy je opravdu potřeba být pro druhého oporou a vážit slov.
Když muž není schopen zvládnout toto období jednoho roku, těžko to je člověk se kterým bych já jako žena chtěla trávit zbytek života. Že s němých chci strávit zbytek života, je něco, s čím člověk tak nějak přirozeně počítá, když si s dotyčným pořizuje potomka, chtěného.
Každopádně zakladatelko tvůj chlap je blb, to však nemusí být jednoznačně ten největší problém. Problém je pouze pokud si to nepřizná a nebude s tím chtít nic dělat. Potom je na pořadu dne zvážit další soužití. Když je schopen tě byť třeba nevědomým blbym chováním rozložit za pár týdnů, jak se bude chovat v dalších vypjatých životních situacích? V životě přijdou další výzvy, nemoci, finanční potíže, úmrtí v rodině, problémy ve škole, v práci apod. Jak tě tento člověk podpoří? Bude to oporou, nebo tě bude srážet ještě víc?
Klidně mu to dej přečíst. Chlap je někdy prostě jen blb, co si neuvědomuje, co dělá a říká, dokud mu to někdo nedá dostatečně jasně najevo. Často se potom vzpamatuje a uvědomí.
Když ne, nemá moc cenu nad tím dál meditovat, čekat, že ho osvítí později většinou nemá cenu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tosidelassrandu
7.11.23 17:21
Mě by zajímalo, jakým způsobem jste si vyjasnili, jak to rodičovství a péče o dítě bude probíhat. Píšeš, že mimino bylo plánované, tak na to byl prostor před samotným početím. Neříkej mi, že úplně změní svůk postoj na výchovu a přístup k dítěti. Pokud už předtím byl v tomhle nesoulad, proč sis s ním to mimino dělala? Tady všichni kritizují chlapa (oprávněně), ale v tomhle jste oba prostě. 
- Citovat
- Upravit
7.11.23 17:30
@Tosidelassrandu píše:
Mě by zajímalo, jakým způsobem jste si vyjasnili, jak to rodičovství a péče o dítě bude probíhat. Píšeš, že mimino bylo plánované, tak na to byl prostor před samotným početím. Neříkej mi, že úplně změní svůk postoj na výchovu a přístup k dítěti. Pokud už předtím byl v tomhle nesoulad, proč sis s ním to mimino dělala? Tady všichni kritizují chlapa (oprávněně), ale v tomhle jste oba prostě.
dobry dotaz, presto si dovolim poznamku, existuji typy (netvrdim ze to je tento muz, ani nevylucuji) ktere se projevi naplno az maji jistou, napr zenu po diteti… trebas se zakladatelka o jejich vztahu rozepise vic…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dobrý den všem,
nadpis zřejmě mluví za vše.
Brzy po porodu jsem se začala cítit po psychické stránce špatně. Nebylo to hned, ty začátky byly krásné. Miminko bylo plánované a celou dobu jsem se na něj s partnerem těšila. Porod byl také krásný a začátek šestinedělí rovněž tak. Nicméně, mám pocit, že již v tom šestinedělí ta nejistota ve vlastní schopnosti nenápadně nastávala. Myslím si (nechci však házet vinu na druhé), že mi to odstartovaly události, kde jsem musela neustále obhajovat své konání a přání. Např. Chtěla jsem kojit (to se podařilo a kojím do teď), tak mi přišlo v rámci doporučení logické, že budu mít v těch začátcích miminko často a dlouze u sebe, nicméně partnerovi to přišlo zvláštní a velmi často mi do toho mluvil. Nebo nejsem jedna z těch, která by nechala své dítě vyplakávat. A opět partner mě hned v prvních týdnech, kdy se mi ještě silně vyrovnávaly hormonální hladiny, až vyloženě nutil, abych malou nechodila konejšit a když jsem stejně šla, hned mi říkal, že si věci dělám neustále po svém a že kvůli tomu z našeho dítěte bude rozmazlenec. Takovýchto situací bylo za ten rok a kousek nespočet a mé argumenty, vysvětlování nebo odkazování na názory odbornějších stran bylo v těch chvílích naprosto zbytečné.
Více jak před půl rokem jsem u sebe zachytila změny, které se ve mě odehrávaly a které začaly silně narušovat vztah k malé a celkově k životu samotnému. Začala jsem být podrážděná, slovně agresivní k partnerovi a měla jsem touhu být a zároveň vůbec nebýt s malou. Aby se to nestupňovalo, tak jsem požádala partnera, zda by mi s malou občas nepomohl (hodina 2× týdne), že bych si vyvětrala hlavu a dobila baterky (jsem silně introvertní člověk), jenže partner měl jiných „povinností“ dost a z mého nápadu sešlo, takže jsem se snažila hledat jiné způsoby (hodně jsem s malou chodila ven, do přírody celkově), ale moc to nepomohlo, jelikož jsem se ji při tom stejně musela plně věnovat (což já chtěla, ale byl to zase další výdej mentální energie).
Bohužel to vygradovalo do takové podoby, kdy si připadám jako hmota, které se neustále střídají nálady a sama nevím co vůbec cítím, jakou emoci k malé chovám. Nikdy bych ji neublížila, jen z té představy se mi dělá nehorázně špatně. Ale mám pocit, že jsem ve svém životě celkově selhala, že nemám žádný cíl, radost, motivaci, důvod, proč žít. Když si představím sebe a malou za dalších např. pět let, mám z toho spíše hrůzu. Večer, když už se zadaří, tak nemohu vůbec spát, takže za noc naspím tak tři hodiny a to ještě přerušovaně.
Cítím, jak se měním v zrůdu, která není schopná být mámou a já si pokládám otázku, zda-li jsem tou zrůdou nebyla vždy, jen teď se to začíná značně projevovat. Těch otázek a zmatků mám v hlavě enormní množství a já nevím co s tím, co se sebou…ten kaz v naši rodině jsem teď převážně já a nejsem schopná to nějak změnit, sebe nějak změnit, jelikož veškeré pokusy o mou změnu mi spíše sebraly sílu a vůli se dále snažit.
Děkuji, že jsem se mohla vypsat. Nicméně, ani nevím, co očekávat od těch, co by eventuálně chtěli reagivat.