Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem "studený" čumák...
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
26.4.20 16:01
Otázkou je, jak se s tím žije tobě. Ale pokud to sem píšeš, tak asi z toho úplně happy nejsi. A jak působíš na lidi, víš také. A že se s tím nedá nic dělat? Tak to může o sobě říci každý a omlouvat tak veškeré své chování.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.4.20 16:34
Jsem úplně stejná povaha. Jsem introvert a těžko se dokážu s někým zkamarádit. Nejsem ten typ, co si má s každým co říct. Když se ale s někým poznám blíže, myslím, že si rozumíme, pusu nezavřu a je i se mnou sranda. Ale zkrátka to chvilku trvá, na což většina nečeká. Nesnáším svou povahu. 
Často se cítím sama. Taky bych nejraději byla oblíbená, upovídaná a měla na každým prstu 10 kamarádek, ale toho se nedočkám 
Manžel je pravý opak. Jde jen nakoupit a jen po cestě si najde přátele, kteří ho i zvou ven. Má hromadu přátel a známých. Je oblíbený. Každý s ním chce kamarádit 
Já sama mám jednu kamarádku z dětství, která ale bydlí daleko, takže se vidíme málo a toť vše. Nevadilo by mi mít přátel víc. Taky nevím, co dělám špatně. Přitom se snažím, ale marně.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.4.20 16:36
No…jsem podobná a jako největší problém vnímám perfekcionismus. S tím se opravdu nežije moc lehko 
- Citovat
- Upravit
26.4.20 16:41
Perfekcionismus v čem? Potřebuješ mít uklizeno, navareno, v práci? Prudis s tím svoje okolí?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.20 17:12
Holky, nesmíte vysílat do okolí signály typu - nepřibližujte se, nemluvte se mnou, nedívejte se na mě a nejlépe jděte pryč. Už jsem pár takových lidí potkala. Obejdu je a jdu dál. Samotnou mě mrzí, že se k nim nemohu přiblížit. Já už to zkoušela, jenže námaha prorazit tu hradbu je tak vysilující, že to nemá cenu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.20 17:20
@Anonymní píše:
Ahoj, takhle při neděli mám trochu času zamyslet se sama nad sebou a napadlo mě, že se zeptám, jak se s tím žije vám ostatním. Jde o to, že na lidi nejspíš působím jako tzv. „studený čumák“. Jsem dost introvert a poměrně přísný perfekcionista. Nic, co by v lidech vzbuzovalo velké sympatie. (Pravděpodobně bych mezi vámi těžko našla přátele, jelikož tohle moc neumím.) Ve skutečnosti jsem přecitlivělá až až, mám ráda děti, zvířata a dalo by se říct i obecně věřím v nějaké lidské dobro, jsem velkorysá atd., ale vím, že na lidi působím přísně až odtažitě. Vcelku jsem se s tím za těch 38 let už nějak smířila, navíc vím, že tuhle povahu jsem podědila a poměrně se v ní cítím komfortně (narozdíl od toho, když jsem příliš přátelská a vřelá, až to působí nepřirozeně, protože to není tak úplně můj způsob chování). Uvědomuju si, že v životě mám opravdu jen pár nejbližších lidí a trochu závidím těm „lepším“ povahám, lidem, kteří jsou obklopeni přáteli, jsou oblíbení a ne tak složití. Jak se s tím žije vám, kteří to máte taky tak? Jak říkám, docela jsem se s tím naučila žít, ono mi ani nic jiného moc nezbývá, jsem to prostě já, ale jsou chvíle, jako třeba teď, kdy vím, že bych měla být na lidi milejší, být víc otevřená, míň náročná a navenek dobrosrdečnější, ale ono to nejde přes nějaké moje nastavení.A proč mě to napadlo? Řeším aktuálně nějaké „osobní krize“ a moje okolí mi dává zpětnou vazbu, že tohle není úplně fajn, ale… Třeba Radka
Spíš by mě zajímalo, co to je za osobní krizi, třeba to nebude tak zlé…
Já jsem osobně moc ráda sama a mám zase problém, že se na mě pořád někdo někde lepí, mně stačí opravdu málo lidí, i to mě kolikrát unavuje…
Stačí, že musím pracovat s lidma, doma mám ráda klid, ale nevadí mi děti, na ty mám spoustu trpělivosti… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.20 17:22
@Enmamma píše:
Holky, nesmíte vysílat do okolí signály typu - nepřibližujte se, nemluvte se mnou, nedívejte se na mě a nejlépe jděte pryč. Už jsem pár takových lidí potkala. Obejdu je a jdu dál. Samotnou mě mrzí, že se k nim nemohu přiblížit. Já už to zkoušela, jenže námaha prorazit tu hradbu je tak vysilující, že to nemá cenu.
To kolikrát vysílám se všech sil a je mi to prd platné, proto většinou nosím s sebou knížku, to jsem zjistila, že když si třeba čtu ve vlaku nebo na lavičce, že lidi méně otravují…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Lalelale
26.4.20 17:29
Můj skromný názor je, že pokud to tobě samotné vadí, tak to nebude úplně vrozená povaha. Studený odtažitý člověk je rád sám, nechybí mu společnost. Ty by sis ale kamarády přála. Píšeš, žes to podědila. Nemáš prostě zažitý blbý vzorec od jednoho z rodičů? Jinak změnit se je těžké, ale jde to. Víš, co ti vadí, co okolí vadí. Zkus na tom pomalu zapracovat, projevit zájem o lidi, mírnit perfekcionismus, nemusíš hned nutně rozdávat bonbony. Jestli třeba víš, že okolí vadila konkrétní reakce, popremyslej, co šlo udělat líp a jinak. když vytrvas, půjde to. Třeba ne úplně dokonale, ale kdo ví, v čem je problém, a chce na tom dělat, řešení najde
- Citovat
- Upravit
Mango_Lassi
26.4.20 17:32
Jsem introvert a myslím, že to je to nejlepší, co mě mohlo potkat
Nikdy bych nemohla dělat s lidmi, ti mě vesměs unavují
- Citovat
- Upravit
Mango_Lassi
26.4.20 17:33
@free333 píše:
Spíš by mě zajímalo, co to je za osobní krizi, třeba to nebude tak zlé…Já jsem osobně moc ráda sama a mám zase problém, že se na mě pořád někdo někde lepí, mně stačí opravdu málo lidí, i to mě kolikrát unavuje…
Stačí, že musím pracovat s lidma, doma mám ráda klid, ale nevadí mi děti, na ty mám spoustu trpělivosti…
Jak to, že se na tebe někdo lepí? Já vysílám takové signály, že si na to nikdo netroufne
- Citovat
- Upravit
26.4.20 17:36
@Enmamma píše:
Holky, nesmíte vysílat do okolí signály typu - nepřibližujte se, nemluvte se mnou, nedívejte se na mě a nejlépe jděte pryč. Už jsem pár takových lidí potkala. Obejdu je a jdu dál. Samotnou mě mrzí, že se k nim nemohu přiblížit. Já už to zkoušela, jenže námaha prorazit tu hradbu je tak vysilující, že to nemá cenu.
Tohle je hrozně zajímavý, já tohle zjevně dělám taky, ovšem není to nic na vědomé bázi. Taky introvert, přiznávám, roky mi to takhle vyhovovalo, ale co je moc, toho je příliš. Přitom jak tu někdo psal, jakmile nějaká komunikace začne, tak pak není problém. Když si na to vzpomenu a je nálada, tak pokouším aspoň bobříka „dívej se kolemjdoucím do očí“. Stálo to dost energie, ale už si zvykám a zjistila jsem, že ti kolem ten oční kontakt taky běžně navazují 
Druhá potíž pak je, že jak mi samota nevadí a vydržím sama se sebou dlouho, tak neznalí můžou mít pocit, že se s nima družit nechci, když je furt nenaháním. Holt to chce asi vystupovat z komfortní zóny a snažit se být lepší…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.20 16:15
@free333 píše:
To kolikrát vysílám se všech sil a je mi to prd platné, proto většinou nosím s sebou knížku, to jsem zjistila, že když si třeba čtu ve vlaku nebo na lavičce, že lidi méně otravují…
Patřím také mezi lidi, co se s nimi každý dá do řeči, ať chci nebo ne. Když já jsem nastavená na lidi a oni to poznají.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.20 16:25
@Akve Je třeba změnit postoj, ale chápu, že to by ses musela změnit z introverta na etroverta a to úplně nejde. Nejlepší je tedy asi uvědomit si, co člověk dělá špatně a aspoň mechanicky se to snažit korigovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, takhle při neděli mám trochu času zamyslet se sama nad sebou a napadlo mě, že se zeptám, jak se s tím žije vám ostatním. Jde o to, že na lidi nejspíš působím jako tzv. „studený čumák“. Jsem dost introvert a poměrně přísný perfekcionista. Nic, co by v lidech vzbuzovalo velké sympatie. (Pravděpodobně bych mezi vámi těžko našla přátele, jelikož tohle moc neumím.) Ve skutečnosti jsem přecitlivělá až až, mám ráda děti, zvířata a dalo by se říct i obecně věřím v nějaké lidské dobro, jsem velkorysá atd., ale vím, že na lidi působím přísně až odtažitě. Vcelku jsem se s tím za těch 38 let už nějak smířila, navíc vím, že tuhle povahu jsem podědila a poměrně se v ní cítím komfortně (narozdíl od toho, když jsem příliš přátelská a vřelá, až to působí nepřirozeně, protože to není tak úplně můj způsob chování). Uvědomuju si, že v životě mám opravdu jen pár nejbližších lidí a trochu závidím těm „lepším“ povahám, lidem, kteří jsou obklopeni přáteli, jsou oblíbení a ne tak složití. Jak se s tím žije vám, kteří to máte taky tak? Jak říkám, docela jsem se s tím naučila žít, ono mi ani nic jiného moc nezbývá, jsem to prostě já, ale jsou chvíle, jako třeba teď, kdy vím, že bych měla být na lidi milejší, být víc otevřená, míň náročná a navenek dobrosrdečnější, ale ono to nejde přes nějaké moje nastavení.
A proč mě to napadlo? Řeším aktuálně nějaké „osobní krize“ a moje okolí mi dává zpětnou vazbu, že tohle není úplně fajn, ale… Třeba Radka