Jsem ztracená, nevím co chci

Anonymní
3.1.20 13:45

Jsem ztracená, nevím co chci

Ahoj holky, nevím jestli znáte ten pocit, když děláte cokoliv neumíte být šťastné. A když, tak jenom chvíli. Já jsem takovej filozofickej typ člověka, pořád bádám a přemýšlím nad věcmi „proč se to děje a proč tohle a tamto“.

Bylo mi 29 let, mám přítele, bydlíme spolu. Na začátku jsem s ním byla šťastná, ale teď už ne. Pořád má připomínky, pořád se mu něco nelíbí, stěžuje se, že ho nemazlím, že mu nevěnuji čas a že jsem pořád na telefonu. Mám pocit, že mu vadí všechno. On chce, abych dělala věci, které ale ráda nedělám. Já ani nevím jestli ho miluju, mám ho ráda, ale je to láska? To nevím. Jeho sestra bude rodit teď někdy v lednu, už plánujeme, že tam pojedeme. Mě se tam vůbec nechce, nevím proč, prostě nechci tam jít. Vyčítá mi, že jsem líná, že jsem pecivál. No jo, nemusím být každý den venku, že jo. Jsme každý jiný. Taky se hádáme kvůli práci, já pracovat nechci.

Trochu to vysvětlím: Předtím, než jsme se poznali jsem pracovala všude ve světě. Pracovala jsem jako animátorka v hotelu, jako pokojská, chodila jsem na sběry po různých krajinách na světě, byla jsem tam pár měsíců a pak byla měsíc - dva doma a pak zase. Nebavilo mě a nebaví mě někde zařezávat od 8, v tom horším případe od 6 a pak přijít domů a takhle celý týden, dostat mizernou výplatu a takhle si žít. Já chci něco zcela jiného, to co jsem měla předtím. S ním nemůžu jít nikam, má zdravotní potíže, které ho v Česku drží. Pořád do mě hučí, kdy začnu pracovat, ale já nechci tady pracovat, nechci takhle žít. Když mu navrhnu, že odejdu na měsíc - dva pryč, to nechce, že o takový vztah na dálku nestojí. Já ale chcípám tady v práci. Nevím co dělat, jestli se rozejít?

Chtěla bych někam vypadnout, kamkoliv kde budu sama se svými myšlenkami a budu si moct rozmyslet co vlastně chci. Můj život je jedno velké neštěstí, nevím jestli jsem vůbec někdy byla šťastná, možná jako dítě. Ale co žiju svůj život dospělého člověka, je to hrůza. Pořád se točím v kruhu depresí, myšlenek na sebevraždu, pak mi je líp a život vidím v růžové. A takhle to jde celý můj život. S přítelem jsme chtěli svatbu a dítě, rodinu. Teď už nevím jestli o to stojím. Jestli to chci. Na jedné straně ano a na druhé ne. Je mi 29, ale připadám si jako zakrslá někde ve 20ti.

S rodiči jsem utnula kontakt, nestojím o ně, byli příšerní rodiče. Jsem ráda sama, dělám ráda to co chci, nechci se pořád někomu přizpůsobovat. Nebaví mě, jak mi pořád někdo něco vyčítá, tlačí mě do něčeho, prostě už nemůžu. Všechno mě to omezuje a já z toho šílím.

Nevím jak dál…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
18787
3.1.20 13:54

Jo a jak bys to chtela dělat s tou praci, když bys měla dítě?? To by ses pak nechala zivit chlapem? Nebo bys od dítěte na měsíc odjela? Tvůj postoj k životu a k praci se proste neslucuje s partnerským a rodinným životem. Tak si vyber, co vlastne chceš. A nebylo by od věci, vyhledat odbornou pomoc.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
3.1.20 13:56

@Eemii Proč? Protože chci žít jiným životem než většina?

  • Citovat
  • Nahlásit
10692
3.1.20 14:01

Jak píšeš v poslední větě, všechno tě omezuje a šílíš z toho. Někdo to tak prostě má. Myslím, že bys udělala dobře, kdyby ses s přítelem rozešla, odjela někam, kam tě srdce táhne a žila si život tak jak chceš. Pokud zůstaneš tam kde jsi, tak asi nikdy štastná nebudeš :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
19701
3.1.20 14:09

Být tebou, tak se s přítelem rozejdu a dám mu šanci na to, aby potkal někoho, s kým bude šťastný. Takhle se oba trápíte.

Ty sbal batoh a vyraz, kam tě srdce táhne. Uvidíš, co ti život přivane :)

Držím palce :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7421
3.1.20 14:21
Rozejděte se a vy si jeďte ně
@Anonymní píše:
@Eemii Proč? Protože chci žít jiným životem než většina?

Tak si ho žijte a je to ne? Žijte si ho tak, abyste byla šťastná vy a ne podle okolí atd.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2644
3.1.20 14:21
@Anonymní píše:
Ahoj holky, nevím jestli znáte ten pocit, když děláte cokoliv neumíte být šťastné. A když, tak jenom chvíli. Já jsem takovej filozofickej typ člověka, pořád bádám a přemýšlím nad věcmi „proč se to děje a proč tohle a tamto“.

Bylo mi 29 let, mám přítele, bydlíme spolu. Na začátku jsem s ním byla šťastná, ale teď už ne. Pořád má připomínky, pořád se mu něco nelíbí, stěžuje se, že ho nemazlím, že mu nevěnuji čas a že jsem pořád na telefonu. Mám pocit, že mu vadí všechno. On chce, abych dělala věci, které ale ráda nedělám. Já ani nevím jestli ho miluju, mám ho ráda, ale je to láska? To nevím. Jeho sestra bude rodit teď někdy v lednu, už plánujeme, že tam pojedeme. Mě se tam vůbec nechce, nevím proč, prostě nechci tam jít. Vyčítá mi, že jsem líná, že jsem pecivál. No jo, nemusím být každý den venku, že jo. Jsme každý jiný. Taky se hádáme kvůli práci, já pracovat nechci.

Trochu to vysvětlím: Předtím, než jsme se poznali jsem pracovala všude ve světě. Pracovala jsem jako animátorka v hotelu, jako pokojská, chodila jsem na sběry po různých krajinách na světě, byla jsem tam pár měsíců a pak byla měsíc - dva doma a pak zase. Nebavilo mě a nebaví mě někde zařezávat od 8, v tom horším případe od 6 a pak přijít domů a takhle celý týden, dostat mizernou výplatu a takhle si žít. Já chci něco zcela jiného, to co jsem měla předtím. S ním nemůžu jít nikam, má zdravotní potíže, které ho v Česku drží. Pořád do mě hučí, kdy začnu pracovat, ale já nechci tady pracovat, nechci takhle žít. Když mu navrhnu, že odejdu na měsíc - dva pryč, to nechce, že o takový vztah na dálku nestojí. Já ale chcípám tady v práci. Nevím co dělat, jestli se rozejít?

Chtěla bych někam vypadnout, kamkoliv kde budu sama se svými myšlenkami a budu si moct rozmyslet co vlastně chci. Můj život je jedno velké neštěstí, nevím jestli jsem vůbec někdy byla šťastná, možná jako dítě. Ale co žiju svůj život dospělého člověka, je to hrůza. Pořád se točím v kruhu depresí, myšlenek na sebevraždu, pak mi je líp a život vidím v růžové. A takhle to jde celý můj život. S přítelem jsme chtěli svatbu a dítě, rodinu. Teď už nevím jestli o to stojím. Jestli to chci. Na jedné straně ano a na druhé ne. Je mi 29, ale připadám si jako zakrslá někde ve 20ti.

S rodiči jsem utnula kontakt, nestojím o ně, byli příšerní rodiče. Jsem ráda sama, dělám ráda to co chci, nechci se pořád někomu přizpůsobovat. Nebaví mě, jak mi pořád někdo něco vyčítá, tlačí mě do něčeho, prostě už nemůžu.Všechno mě to omezuje a já z toho šílím.

Nevím jak dál…

Dej si pohov od života, jeď na Zéland, nebo kam chceš, fakt ti to moc pomůže. Dozraješ a budeš více samostatná…nečetla jsem celý tvůj příspěvek

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7262
3.1.20 14:23

Ahoj zakladatelko,
v mnoha věcech ti rozumím. Nakonec, o sobě říkám, že jsem ten, který pořád hledá.
Co se týká vztahu, obávám se, že on tě rád nemá. On má rád sebe, chce abys ty žila podle jeho představ. V takovém vztahu se nikdo šťastný nestane a nedivím se, že tě to nebaví.
Co se týká tebe samotné, tak mě strašně zaujalo to, jak žiješ. Byl bych rád, kdybys o tom sbírání v zahraničí něco napsala, jak to chodí, jestli se tím dá vydělat, jestli je tam pak i prostor na poznávání okolí a hlavně, jestli se opravdu starosti smrsknou na pár základních věcí. Představa takového žití, byť je pro mne nyní nereálná, tak je pro mne moc zajímavá.
Co se životního štěstí týká, tak jsem došel k názoru, že neexistuje. Existují okamžiky, kdy jsme šťastní. Pro ně stojí za to žít, snažit se jich mít v životě co nejvíc. Pokud se to daří, existuje něco, čemu říkám spokojené žití. Ony se pak i ty méně radostné součásti našich životů snášejí lépe.
Vůbec tě nepovažuji za člověka, který by nic nedokázal. Už jenom odvahou řadu z nás překonáváš. Umíš se o sebe postarat. Umíš být sama se sebou, což je pro mnoho lidí také umění.
Budu rád, když se ozveš třeba do SZ. Tvůj příběh mě zajímá.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
15997
3.1.20 14:25

Nejsi filosofický typ, jsi neurotický typ. A pokud se ti myšlenky na sebevraždu objevují v mozku pravidelně, tak kromě úzkostných problému (neuroza) se potýkáš i s depresivními tématy.

Vstup do psychoterapie a udělej si pořádek v hlavě i v duši. Dřív než se to rozbije úplně a nezbude ti nic jiného.

Pokud se teď sebereš a utečeš někam pryč, tak vůbec není jisté, že to pomůže. Pokud už je tvoje biochemie v mozku narušená hodně (což by ty sebevražedné myšlenky mohly naznačovat), tak se to celé rozsype někde kde budeš přes půl světa od své záchranné sítě.

A teda dítě si do toho rozhodně nepořizuj. Natož hypotéku.

Rozhdně neříkám zůstań v práci co tě ničí a snaž se udržet si vztah za každou cenu.

Naopak - ta změna práce je něco co bymohlo jít vcelku snadno a dobře.

Ale primárně se potřebuješ chvíli věnovat sama sobě, zastavit se se sebou samotnou a porozumět tomu co chceš a tomu čím si bráníš aby si to měla.

Teprve pak dělej velká rozhodnutí jako je odchod pryč a nebo založení rodiny.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1247
3.1.20 14:55

Rozejdi se s ním a žij si podle svého :) Časem potkáš někoho, kdo to bude mít podobně jako Ty. Cestovat se dá i s dětma. Jaký si to uděláš, takový to máš. V tomhle vztahu budeš v pasti, to už asi sama víš ;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2644
3.1.20 15:06

@Ou
tentokrát s tebou nesouhlasím, nabízíš jí řešení, které ona sama vůbec nechce, které popisuje, že jí ničí.
Právě z toho může mít depky a jiné. Když někam vypadne, což i cítím, že to tak chce, hlavně chce být sama, srovná se. Není to žádná knedla, která by tady mrčela, tak jak jiné. Záchrannou síť, jí mohou poskytnout kdekoliv. Nezastávám názor, že české zdravotnictví je na super úrovni, v oboru psychiatrie, psychologie je to obzvlášť tragédie.
Ona potřebuje svobodu, nadechnout se, žít.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1228
3.1.20 15:23

Myslim, ze bys mela byt sama. Pro vztah si prilis do sebe zahledena :palec:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
19701
3.1.20 15:23
@DanielaD píše:
@Ou
tentokrát s tebou nesouhlasím, nabízíš jí řešení, které ona sama vůbec nechce, které popisuje, že jí ničí.
Právě z toho může mít depky a jiné. Když někam vypadne, což i cítím, že to tak chce, hlavně chce být sama, srovná se. Není to žádná knedla, která by tady mrčela, tak jak jiné. Záchrannou síť, jí mohou poskytnout kdekoliv. Nezastávám názor, že české zdravotnictví je na super úrovni, v oboru psychiatrie, psychologie je to obzvlášť tragédie.
Ona potřebuje svobodu, nadechnout se, žít.

Jj, souhlas. Taky jsem takové období zažila. A jediné, co mě pomohlo, bylo vypadnout a být sama sebou jinde. Záchrannou síť mně vytvořili lidi, kteří byli tam. Aniž by o tom věděli.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
SAJ
8555
3.1.20 15:25

Když to shrnu - baví tě jen nové věci, sterotyp (a veci, do kterých je treba investovat úsilí a sám sebe - jako rodiče, stálá práce, stálý přítel, stálý domov) tě deptají. Aktuálně zřejmě nepracuješ, že?

Rozejdi se s přítelem (pomůže mu to), sbal batoh a alou do světa. A hlavně si teď nepořizuj děti.

Ty totiž, milá zlatá, odmítáš dospět - což o to, takových je hodně, blbý je, když tyhle free lidi někdy mezi čtyřicítkou a padesátkou zjistí, že jim život protekl mezi prsty a nic jim z něho nezbylo… Třeba dospěješ - a třeba ne…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4269
3.1.20 15:25

Bóže, mnoho povyku pro nic. Tak se seber, udělej pápá příteli a vypadni kam ti prachy stačí. Kecy nemaj cenu. ;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat