Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Kde vzít sílu dál?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
27.1.23 09:02
Zakladatelko, najdi si na Googlu Beckovu stupnici deprese a otestuj se. Ale - např. já podle ní depresi neměla a přesto mne jedno veliké trápení po dvou letech, co jsem se trápila, přivedlo na myšlenku, že mi pomůže Sertralin (podporuje vznik hormonu štěstí serotonínu; potřebovala jsem totiž povzbudit, dodat životní energii - ne utlumit!!). Fakt, do ordinace psychiatra jsem šla s tím, že vím, co potřebuji. A pomáhá. Ten lék se prý velmi dobře snáší.
Dali Ti dobré rady: procházky, vyčištění hlavy u fyz. práce… atd. Ty máš ale velkou smůlu, že u blízkých lidí vidíš dvě mimča… Moc Ti držím palce - aby ses netrápila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.1.23 09:28
@markytka3 píše:
zase cpes leky na prvni dobrou? nedoslo ti, ze ma epilepsii a asi bere i jine lekychapu, ze pro tebe je zobani AD jedinou cestou k vysvobozeni, ale nabadat k tomu ostatni
Nauc se cist a pak teprv hejtuj, jo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.1.23 09:47
V takovéhle psychické nepohodě je podle mě blbost pouštět se do vlastního podnikání, to je akorát další zdroj stresu.
Zkus se zatím prohlédnout po nějaké práci, kde je možnost částečného HO - pokud to Tvůj obor umožňuje. Až se situace trochu uklidní, můžeš plánovat dál.
Nenabírat si množství úkolů, řešit jen to nejdůležitější a jinak se zkusit odreagovat pri nějakých činnostech, které máš rada.
Zajet na dovolenou je dobrý nápad. Zkuste dělat ty věci, které se pak s miminkem dělají težko - dovolená u moře, lyže, večer do kina.
Silu čerpám ve víře, ale chápu, ze to není cesta pro všechny. Meditace, relaxační techniky, prostě cokoli, co Tě dá do pohody.
Moc držím palce, vše se v dobré obrátí! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.1.23 12:08
@Ou
Dávné dělení deprese na reaktivní a endogenní je už sice pasé. I truchlení po úmrtí člověka se může zacyklovat a na řadě jsou léky - když je nepřiměřeně dlouhé a silné.
Já zrovna na antidepresiva nedám dopustiť. Ale antidepresiva nejsou na místě vždy.
Dítě ji sice umřelo už před dvěmi lety. Jenomže už byla mámou a znovu ji není. A přitom touží ní být. Nejspíš prožívá kazdoměsíční silné zklamání. A přitom je obklopena dětmi, které jsou staré stejně, jako by bylo její dítě. A k tomu se kolem ní tvoří děti další. Musí přemáhat pocity závisti, které ji tvrdě vracejí k její touze po dítěti.
A k tomu teď, když sní jen o dítěti, přišla o práci a má si hledat novou. Ve chvíli, kdy touží, aby ideálně otěhotněla hned, nebo po měsíci v nové práci.
Příroda nás obdařila negativními emocemi proto, že je k životu potřebujeme. Přes ně se dostáváme ke své podstatě, ke svým potřebám a dbáme na to, aby byly naplněné. A v některých situacích není na místě pobrecet si na pět minut a znovu nasadit úsměv - a ne jen to, ještě si ten úsměv sílou vynutit i ve svém nitru.
Někdy je prostě namístě pár týdnů smutnit - a není to depresivní porucha. Až když by se to neděje bože zacyklovalo a v průběhu horšilo, jsou na místě léky.
Text zakladatelky byl plný minulé síly a současné touhy. Taky byl plný emocí, velmi dobře do nuancí zachycených - paní je nejspíš docela introspektivní a umí své emoce zachytit i s nimi dobře pracovat…Ani náznakem se tam neobjevovaly stereotypie, které jsou pro depresí zacyklený mozek obvyklé. Takto nevypadají texty lidí, kteří přemýšlejí nad sebevraždou kvůli depresi.
Jen tak mimochodem - já i Ty jsme rádi, že teď nejsme v její kůži. Nebylo by spíš divné, kdyby tíhu své současné situace neprožívala i ona?
Nejspíš je jen překvapená, proč zrovna teď má ten její smutek takovou sílu.
Ještě si pamatuji své několikaleté intenzivní toužení po dítěti. Pamatuji si, jak to bylo těžké - a to jsem k tomu netruchlila za smrtí svého potomka, ztrátou své už prožité role matky a ani jsem nepřišla o práci. Ta v té době měla být jen takový už zaběhaný, stabilní a bezpečný přístav. Nechtěla bych v té době přijít o práci.
Je důležité, aby jsme dobře fungující emoce nenazývali nemocí. Potrebujeme je. I ty negativní. Kdybych já v té době nesmutnila, víc bych byla na trecích v horách, co mě v té době bavilo, plánovala bych další a další. Taky bych chtěla profesně mnohem víc růst a dělala bych odvážné kroky ve své kariéře - prostě tisíc věci, kvůli kterým by bylo vhodné mateřství opět na chvíli odsunout. Až by to pak třeba ani nešlo, otěhotnět. Pro některé ženy je to tak v pořádku, ale já bych o něco velmi důležitého ve svém životě definitivně přišla. I když teď, paradoxně, dělám cokoliv, abych své děti alespoň chvilku, teď když jsem nemocná na antibioticích, nevnímala. Proč jsou kamkoliv se kouknu a pořád a proč nemají tlačítko na vypnutí? Vážně jsou jen tři? Není jich tady tucet?
Každopádně můj smutek mi je umožnil mít. Lehce to nešlo, museli jsme pro to dost podniknout, aby prišli. A velmi lehce se mohlo stát, že by nepřišli…
Taky víra, že až když se dá člověk do klidu, otěhotní, je pěkně ujetá. Za a to docela dobře nejde, je to jen namlouvání si. A i když se to pár ženám povedlo, že otěhotněly zrovna ve chvíli, kdy byly v klidu, dalším se to stalo zrovna ve chvíli, kdy nejvíc vyšilovaly. Já zrovna tři měsíce po úmrtí mé mámy, když jsem doopravdově hluboce truchlila.
Držím pěsti, zakladatelko! Ať je Tvůj život brzy plný příjemnějších událostí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.1.23 12:43
Holky, moc děkuji všem, je pro mě opravdu cenné moct si číst náhledy na mou situaci z jiných perspektiv, protože já mám pořád jediný pohled na věc…
Ad. myšlenky na sebevraždu: ty určitě nemám, nebyla bych toho schopná už jen kvůli lidem, kteří mě mají rádi.
Ad léky: jak jsem psala, léky nechci. Připouštím, že by mi i mohly pomoct, ale já osobně je jako řešení nevidím, z více důvodů: už beru léky na epilepsii, a ne málo. Chci otěhotnět, a proto mít tělo v rámci možností co nejčistější. Ráda zahradničím, takže jsem tak trochu blázen (ale jen drobet) do zdravé stravy, ráda se stravuju zdravě, kupuju a posléze pěstuju bio produkty, a v neposlední řadě vím, že když s něčím nejsem ztotožněná (v tomto případě brát léky), byl by to pro mě jen další faktor, který by mě štval. Hledám jiné cesty, jiné alternativy.
@Bramborova Moc děkuji za tento příspěvek, pro mě velmi výstižný. Ano, jsou to sice „už“ dva roky, ale je to prostě hrozně bolestné a chápu, že druhým by mohlo přijít divné, že se „pořád ještě“ trápím. Jsem prostě naštvaná, na svět, na tu nespravedlnost, zároveň cítím občas i fyzickou bolest, která vzniká z té psychické, z toho stýskání po synovi, z pocitu té bezmoci. Mám slabé chvíle, kdy brečím, dost mě stresují oslavy, svátky atd., to se mi ještě víc posiluje… Navíc, teď s tím bojuju už sama. když se to stalo, s rodinou jsem o tom pořád mluvila, ale teď, už je to navenek „dávná minulost“, ale pro mě je to prostě pořád přítomnost, byť v trochu jiné formě než na začátku. Zkrátka: učím se s tím žít, mezitím se dívám na synovy vrstevníky a za chvíli budu v rodině vítat další dvě děti, samozřejmě bez náznaku nějakého smutku, protože - byť je to klišé - to těm lidem přeju, jen se cítím „podvedená“, že to tak nemůžu mít taky. Ztráta zaměstnání pro mě byl šok, byla jsem tam pět let, vedení se mnou bylo spokojené, ale firmu postihla krize a byla nucená snižovat stavy.
Co se týče Boha… jsem věřící a byla jsem praktikující křesťan, syna stihl před úmrtním pokřtít kněz v nemocnici (hned po pronesení požehnání mi v náručí umřel). Bohužel jsem od té doby přestala chodit do kostela. Nedávám Bohu za vinu nic, jen jsem nějak ztratila víru. Každopádně, pokud se nám někdy zadaří, chtěla bych to obnovit a do kostela opět začít chodit. Byla jsem ale vždycky spíš takový „praktický“ křesťan, žádný ortodox.
Děkuju vám za různé tipy a vaše slova, určitě jsem si z toho hodně vzala a nějak mě to zase nasměrovalo. Možná tomu nepřispívá i to počasí, čekám na jaro jako na smilování… Musím věřit, že prostě jednou bude líp…
- Citovat
- Upravit
27.1.23 13:47
Věřící to mají o to těžší, že nemůžou jít na umělé oplodnění, když už je čas. Mám pár takových vedle sebe, je jim nad 40 a učí se žít bezdetně, na cizí děti si netroufají. Zatím ještě žijí smutkem. My, co nejsme věřící, jsme nakonec nějak k dětem přišli. ( Umělým oplodněním). V tomto je ten bůh nespravedlivý. Nám dopřeje, své ovečky těžce zkouší.
Když tak se staň věřící až později.
Držím pěsti…
Tvému smutku naprosto rozumím. Kdyby umřelo některé z mých divočáků, dva roky by byly rozhodně málo, zvlášť, když bych další dítě neměla. Teď má smutek i svou funkci - umožní Ti vybrat si další práci střízlivě a nevrhat se na kariéru, kvůli které by děti musely počkat.
Že je čas na antidepresiva, pozná spíš tvé okolí, než ty - bude to v době, kdy je tvůj smutek stále přítomný celé dny. A ten nejvíc patrný znak - budeš mít potíže se soustředěním, s pamětí, s energií, všechno bude nevýslovná námaha. Tvé myšlenky se budou cyklit a nikam dál se v nich nedostaneš. Utlumí se Ti gesta i mimika. Tehdy by byli antidepresiva nezbytné, je jedno, jestli to jde dohromady s tvým životním stylem, nebo ne.
Teď, podle Tvého textu, tak tak nemáš ( diagnostikovat středně těžkou a těžkou depresi umím, i přes psaný text, i když už téměř 6 let jenom utírám zadky a nabízím někomu prso).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.1.23 14:15
Jinak zakladatelko - mě umřelo miminko měsíc po porodu - jedno dvojčátek, takže úplně jiná situace, ale je to 10 let a sem tam to pořád zabolí. Mluvila jsem o tom s psychologem a prý je to normální..
A fakt zkus doplnit ty vitamíny. Když je tělo v pohodě, duše má sílu na to se uzdravit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
