Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Napadl mě fajn motiv na diskuzi.
Kdy v životě jste byli nejšťastnější, kolik vám bylo, měli jste partnera a proč?
Mně je přes 30, ale často když třeba jdu večer z práce si vzpomenu na to, jaké to bylo když mi bylo tak 25. Bydlel jsem sám poprvé s prací v novém, velkém městě, měl moře koníčků, holky, kamarády, ale zároveň nebyl ještě zavalený žádnými starostmi – neměl jsem závazky, ani auto, ani byt. Byl to velmi minimalistiký život, ale hrozně hezký. Ráno jsem šel do práce, ve 3 domů a jinak jenom trávil čas venku ve městě. Absolutně žádné problémy, kromě toho kam večer pudem na pivo nebo s kým na rande. B-)
Co vy?
Když mi bylo 27 a uviděla jsem poprvé svou dceru.
No… a od té doby jsem vlastně šťastná více, než kdykoliv před tím.
Mám super byt a fungující rodinu, zdravé dítě a druhé vykoukne za měsíc.
Každé období, nebo aspoň většina, byly něčím krásné. Konec střední svou bezstarostností, začátek vysoké taky spolu s nezávislostí, začátky vztahu plné motýlků v břiše, období narození dětí plné bezbřehé lásky.. Ale jsem šťastná teď, kdy se současně těším na další nové „nejšťastnější období“ a čím mě překvapí ![]()
Já mám ráda celý svůj život, i ta těžší období… ale velmi šťastná jsem teď. Mám skvělého muže (no, už pomalu čtvrt století), dvě zdravé děti (a navzdory pubertě staršího jsou skvělé), práci, co mě baví a je slušně ohodnocená, máme střechu nad hlavou, věnuji se koníčkům, hodně cestujeme… co chtít víc.
Tyjo… je mi 31, a když se ohlédnu, tak asi jedině čistě šťastné období bylo mezi 16-17, kdy jsem měla spoustu kamarádů, koníčků a v životě se mi nic dramatického nedělo. Pak onemocněl tata, takže šest let protkaných věcnými starostmi, ale i tak to bylo samozřejmě krásné období.
No a první roky vztahu s nyní manželem byly taky bezva, jen bylo zase málo peněz
ted už máme syna a od doby, co tu s námi je, jsem v principu velmi naplněná a šťastná… takové to štěstí, co člověk cítí každý den, ale rozhodně ne celý den. ![]()
Když se mi narodila dcera. Byl to předčasný porod a když jsem si jo mohla konečně pochovat a vlastně jí i vidět. Viděla jsem ji až druhý den.
Pak když se mi narodil syn, toho jsem si mohla pochovat, než mi ho vzali pryč. Takže pokaždé, když se mi narodily děti… A před dětma, jsem byla šťastná tak rok před svatbou, plánování svatby, svatba samotná a vše okolo. Pak až ty porody. Hodně šťastná jsem taky byla, když jsme finišovali s přestavbou domu. A třeba velký štěstí jsem cítila, když jsem děti poprvé vzali k moři, když byly maličké.
A to mi zůstalo, pokaždé, když s dětmi jedu na letiště a letíme na dovču, tak mám takovou euforii.
Všechny období byly za mě hezký. Když jsme byli na střední, úplná bezstarostnost, pak výška, kolejní život. Pak jsem začala pracovat, poprvý sama bydlet. Partneři byli a budou. Na tom svoje štěstí nestavím. Teď mám hypotéku, dobrou práci, vlastně nic zásadního neřeším. Tak jsem ráda. Dělám si co chci, žiju si po svým. Jasně že vždycky by mohlo být líp, mohla bych třeba vyhrát ve sportce, ale takto nepřemýšlím. Jsem vděčná za to co mám. V každý etapě svýho života.
Každé období bylo pěkné, na dětství ráda vzpomínám, ale nejšťastnější jsem asi teď. Mám zdravé, šikovné děti, spokojené manželství a rodinu, fajn lidi okolo sebe. Co víc si přát. ![]()
Každou chvilku s babičkou.
Pak těsně po přestěhování z domova a vydechnutí si.
Po porodech.
A pak teď.
A mezitím byly desítky let různých druhů pekel. Mnohdy i bez přestávky.
Kolem 32- 39 dostatek peněz, hodně energie a zodpovědnost jen sama za sebe. Tehdy jsem to tak sice necítila, chtěla jsem dítě. Ale zpětně mi bylo nejlíp.
Když jsem bydlela sama…žádné děti
a rodinný muflony jsem navštěvovala…když jsem chtěla já.
@Derparex lidi…je to z Aristokratky…film…
a knihy…Evžen Boček…daleko lepší
.
@Derparex píše: Více
myslím, že úplně nejšťastnější jsem byla 15-16 kvůli své první lásce, bylo to přesně tak, jak to má být a bylo to prostě nádherné, ještě s dopisy a s toužením, bez mobilů, líbání na nádraží, hodiny na lavičkách v parku a v lese
souznění duší a těl ![]()
pak určitě, když po 13let nešťastných a neúspěšných snah o dítě přišly rovnou dvě, to jsem myslela, že se štěstím zblázním a jsem za ně šťastná dosud (je to už 15let) a vždy budu, ačkoliv to není úplně snadné…
a od té doby jsem totálně šťastná jakože vnitřně od loňska asi nejvíc
i kolem 50 může člověk dohledat svou druhou půlku, se kterým se spí nazí v objetí poprvé za celý život mám s chlapem francouzskou přikrývku, s každým jiným bych se o ni rvala, s ním nikdy… doplňuje mne, drží, pomáhá (občas teda samozřejmě i se-re, páč mám blbě houbičky-koše-věci-moc věcí a tak, je to puntičkář a miluje pořádek ale i to na něm miluju, páč předchozí desítky let jsem doma marně všem vysvětlovala, že věci mají své místo…) štěstí je nádherný pocit a může být i zadarmo… jen se musí sejít správný čas, správní lidi, správné okolnosti… někdy jdu do práce a koukám na červánky nebo poslouchám, jak zpívají ptáci a třeba přichází jaro, nebo je nádherný letní den - a mihne se pocit štěstí.. třeba na vteřinu, ale je tam ![]()
@Azeretereza píše: Více
Tyjo, to je krásný 😍 😍 😍 Úplně ti závidím. Jak to píšeš, tak sice jsem si prosla,+- tim stejnym, ale vzdycky tam bylo nejaky životní existenční drama