Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Když jedna z našich cholek přišla že ji někdo něco nechce půjčit nebo si s ní nechce hrát, říeknu ať si dotyčného nevšímá a hrajeme si třeba spolu. Většinou takový problém už neřešíme protož většinou chodíme ven s kamarádama takže v pohodě. Někdy holky přišli že jim nějaký dítě řeklo, že je hloupá.5ekla jsem ať dotyčnému řekne že je sám hloupý/pá. a nevšímá si jich. Snažím se holky učit aby si danou situaci vyřešlili sami a moc nezasahuju.
@bea6 píše:
Zrovna dnes vecer. Sla jsem s detmi ven, uz byla tma. Syn (3,5) se podiva k nebi a zasnene, ale vazne řekne. Vidíš ty hvezdy? Ano. Je tam i tata, ze jo? Ano. Tato podívej mam pistol, táta říká ze ma taky a taky ze uz mamo nemáš být smutná.
To se mi srdíčko sevrelo. A začala jsem polykat slzy. A to je peklo.
Když mu odebírali krev, víc ampulí, hrozně plakal drželi jsme ho tři… a on se na mě otočil a usedavě vzlyknul „maminko, já potřebuju kapesníček na čumáček“ a rozplakal se zoufale zase. Nenáviděla jsem se za to, že tam musel.
Je mi jich líto dopředu, když si vzpomenu na ústrky svého dětství
A to jsem nebyla nijak šikanované dítě. Souhlasím s tím, že i to patří do socializace, na druhou stranu ne všechno člověk musí zažít. Víc než nějaké pošťuchování ze strany dětí mi vadí představa hnusného jednání ze strany dospělých - na prvním stupni ZŠ jsem měla celkem smůlu na učitelky a připadá mi docela těžké dítě na něco takového připravit.
Co se týče agresivních dětí na pískovišti, všimla jsem si, že jsou to často děti rodičů, kteří na ně dost kašlou, soudě podle vystupování na hřišti. Například nedávno u nás jedna holčička nadávala mladším dětem do blbejch mrňat, strkala do nich apod. Některé maminky jí na to něco řekly, ona se nafoukla a vzdálila se. Pak jsem viděla, jak svojí mamince nese ukázat nějaké kamínky, maminka seděla na lavičce, v ruce mobil, totální nezájem a ať ji neotravuje
Tak to mi v konečném důsledku bylo víc líto té holčičky, „mrňata“ se oklepou a kdyžtak si s nimi pohraje maminka, tahle holčička je asi odstrkovaná víc.
Když jí manžel odnášel k operačním sálům. Celou dobu za mnou natahovala ručičku. Sice nebrečela ani nic neříkala, jen se jí z vyděšených smutných očí po tvářích koulely obrovské slzy…
@bea6 píše:
Zrovna dnes vecer. Sla jsem s detmi ven, uz byla tma. Syn (3,5) se podiva k nebi a zasnene, ale vazne řekne. Vidíš ty hvezdy? Ano. Je tam i tata, ze jo? Ano. Tato podívej mam pistol, táta říká ze ma taky a taky ze uz mamo nemáš být smutná.
To se mi srdíčko sevrelo. A začala jsem polykat slzy. A to je peklo.
hruza, jen si to predstavim a brecim taky… drz se ![]()
Když jsem viděla svého syna umírat..I když v té době možná asi už ani ne - věděla jsem, že už ho nic nebolí
, ale jsou pocity, které se nedají zapomenout
.
Jinak se strašně bojím, když děti pláčou a já nevím PROČ.. A nemůžu jim pomoc ![]()
Ale teď koukám na 5 týdenního syna, jak usíná, byla jsem přikrýt dcerku a poslouchám manželovo chrápání..a na to je potřeba myslet - na současnost ![]()
@Králičice dnes jsem tady zaznamenala hodne smutnych pribehu. Ten tvuj taky. Rodice by nemel zazivat takovou hruzu ![]()
@Králičice píše:
Když jsem viděla svého syna umírat..I když v té době možná asi už ani ne - věděla jsem, že už ho nic nebolí, ale jsou pocity, které se nedají zapomenout
.
Jinak se strašně bojím, když děti pláčou a já nevím PROČ.. A nemůžu jim pomoc
@Králičice píše:
Ale teď koukám na 5 týdenního syna, jak usíná, byla jsem přikrýt dcerku a poslouchám manželovo chrápání..a na to je potřeba myslet - na současnost
Ja prave sedim v kresle, kojim pulrocniho syna, manzel taky chrape a za dcerkou se pujdu pritulit. Tuto nocni dobu mam rada-i kdyz je to unavne.
Jedno je fakt, než jsem měla dítě, nezažila jsem tak bezpodmínečný a absolutní strach o někoho, stav, kdy bez váhání zvolím zachovat jeho život místo svého. Je to hodně zvláštní síla, až mě to někdy děsí. I to, jak jsem rozzuřená při ubližování cizím malým dětem, místo lvice salónů je ze mě tygřice samice. Hodně velký přeměny s náma trpaslíci vykouzlí.