Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ahoj holky, mám 2,5 letou dceru a 5 měsíčního chlapečka. Ten mám problémy s bříškem, s krmením a je věčně uřvanej a poblinkanej (je nedonoš). Dcera do toho děsně zlobí. A mě pak ujedou nervy a děsně na ní řvu. Někdy na ní řvu, i když má malého na ruce a on je chudák vyjevenej. Jsem na sebe strašně naštvaná, snažím se kontrolovat, ale aspoň jednou denně mi ty nervy ujedou. Než se malý narodil, tak jsem měla svatou trpělivost a nerozhodilo mě téměř nic, až jsem se sama sobě divila.
Jsem fakt děsná matka
![]()
Nejsi děsná matka, jen toho máš moc a prostě potřebuješ občas upustit páru, bohužel to většinou slízne tvá dcerka…
Ségra to měla taky tak…
A u nás třeba platí „občas“ jen to zařvání…
Netrap se, taky mě ti naši caparti (6,5 - 3,5- 1,4) dokáží vytočit na takovou míru, že už to nevydržím a pěkně v rezonanci(aby to neublížilo hlasivkám a mělo to ty správné grády
) na ně zakřičím. Mám pocit, že na to někdy čekají ![]()
Přidávám se
bohužel…taky mě to hodně trápí, mám dvě dcerky-3 roky a 12 let- ta mladší je od miminka uplakaný nepohodář, vzteklou, který mi neustále visí na noze-dokonce má tendence terorizovat nás všechny-není to s ní jednoduché, ale největší problém je když jsou holky splu-řev, řev, řev, jak jedna tak druhá a přiznám se, že už mě z toho tzv „hrabe“
Kdybych mohla šla bych okamžitě do práce-jsem unavená, vyšťavená, frustrovaná a taky řvu-neříkám pořád a denodenně, ale když už jo-tak to stojí za to-ani nechci vědět, co si myslí sousedi........
Bohužel nemám rady-každý večer usínám s tím, že už nikdy nezařvu, ale ono se to nedá…chtěla jsem tě jen uklidnit, že nejsi sama ![]()
Přesně jak píše Pajulinka-je toho moc…jsem člověk klidumilovný, ale když je toho moc, tak potřebuju upustit páru ![]()
Já se ti ani nedivím - než se narodilo prtě, myslela jsem, jaké mám nervy, že mě nic nerozhodí, natož abych si ulevovala řvaním. A vidíš - teď mi rupou nervy takřka denně.
Ale snažím se to korigovat, když už, tak jen nadávat, aby se nebála.
Já bych si to na tvém místě nevyčítala, starost o děti je náročná, prostě je toho na tebe moc. Já třeba jsem s malou v kuse, co se narodila, nemám hlídání, tak nějak není kde vypustit páru, přijít na jiné myšlenky. ![]()
Nejses desna matka
ja musim doma taky nekdy zarvat,jinac to se 4 detma nejde..Snad stokrat jim neco pripominam a pak uz to nevydrzim a houknu,az stojej vsichni vpozoru,mimo malyho-ten ma z toho srandu ![]()
Zrovna včera jsme se s Majdou domluvily, že budeme mít dneska ráno bez křiku - že nebude křičet ona ani já.
Byla to celkem fuška
a to mám jen jedno dítko.
@Pipet tak takhle se domlouvame každy večer
dnes rano bylo přijemné poslouchat tatinka ,jak se rozčiluje,že nestihnou školku atd.ja se jen smala,že aspon jednou nemusim ja.
a jinak tak zakřičim ,taky se tim trapim a slibuju,že už to dělat nebudu.dokud nebyl malej tak jsem taky nekřičela,ale prostě mrně ,ktery nespi,všechno na mě.5 leta držkata holčina a ja to prostě někdy nevydržim.zlobim se na sebe moc.jsou to děti,mam byt klidna a vše jim vysvětlovat.miluju je vic než svuj život a proto si pak strašně nadavam.
tak jen to,že v tom nejsi sama ![]()
Ahoj,
já nedávno četla, že dnešní matky na sebe kladou strašně vysoké nároky, jsou zbytečně moc sebekritické a pořád přemýšlí, kde dělají chybu, jestli to dělají dobře nebo špatně. Občas mě to napadne, když čtu tenhle typ diskuzí.
V každém případě, také na děti křičím, někdy víc, někdy míň a někdy se mnou nehne skoro nic. Jsem taky jenom člověk a raději zakřičím, než to v sobě dusit a pak to bouchne a bude fakt zle a to bych nerada. Když už to přeháním, tak sebekriticky naznám, že už stačilo a snažím se sklidnit. Ale proti občasnému zakřičení nic nemám.
@Laaja Taky mi připadá.
Já myslím, že křičení na dítě je i způsob, jak se dítě učí - rozeznává emoce okolí, jaké emoce vzbuzuje, jak se lidi chovají… ![]()
Samozřejmě myslím takové to běžné okřikování dětí, ne že někdo ječí od rána do večera a jako bonus sprostě třeba
Ale myslím, že takoví lidi se pak tím, že na děti křičí, až tak netrápí.
Nejsem přehnaně sebekritická. Já nemyslím normální okřiknutí. Měla jsem na mysli to, že na malou hystericky zařvu, když mám nervy v kopru. Z toho mám špatné svědomí.
Tak tohle je kazdopadne zajimava diskuze a popravde ja mam syna teprve 9 mesicu,ale uz zkousi takove ty veci jako,ze pravidelne u vecere se vzteka a nekdy si vyndava jidlo z pusy,takze ho nekdy i placnu,aby vedel,ze to nesmi a kdyz opravdu se vzteka moc tak ho taky okriknu a pak si presne rikam,ze jsem desna matka,ale pravda je,ze to dite taky musi poznat,kde uz konci sranda a prekracuje hranice.Myslim si,ze nejsi spatna matka,proste je toho na tebe moc a myslim si,ze na kazdou matku je toho nekdy moc,jen nekdy si to proste hur nektere priznavaj.Deticky nekdy proste zkousej nasi trpelivost ![]()
Ahoj! Tak u nás je křik na denním pořádku,jelikož mam děti od sebe rok a půl,takže si spolu hrají,ale i hádají,kradou věci,a od té doby co chodí ven a našli si další kamarádky, tak se naučili i lhát,takže jsou dny kdy jich mám plné zuby a těším se až půjdou k tátovi
A zrovna včera mi tak ujely nervy,že jsem zařvala ale takovým způsobem,že jsem málem ztratila hlas,jelikož ani jedna mě neposlouchala,jen sem za nima chodila a uklízela po nich věci v koupelně v pojíčku v kuchyni,protože oni nebyly schopné to uklidit.
![]()
Takže si nemyslím,že jsi špatná matka,každá matka jednou pořádně zařve a taky si čas odčasu potřebuje vydechnout a nabrat novou sílu ![]()
@pajjakk píše:
Nejsem přehnaně sebekritická. Já nemyslím normální okřiknutí. Měla jsem na mysli to, že na malou hystericky zařvu, když mám nervy v kopru. Z toho mám špatné svědomí.
Krucipísek ještě jednou píchneš to morče do oka a seřežu ti prdel žes to ještě neviděla!
- je to ještě okřiknutí
?
já starý flegmoš jsem se s dítětem změnila v ječící hysterku, a to má teprve rok a půl
jsem zvědavá, co ještě přijde
..ale vždycky se jí pak omluvím, bo mě to samotnou mrzí ![]()