Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Máma - zvláštní vztah
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
19.9.17 14:23
Jako bych četla svůj příběh 
Na studium VŠ jsem si musela vydělávat sama, mladší sourozenci několikrát opakovali, neudělal to nikdo, ale podporu měli… Mně pomohla až psychoterapie, že se nemám za každou cenu matce zavděčit a mám si vážit sama sebe, takový ty obecný řeči, ale je to tak. Asi tě viní ze svýho možná nepovedenýho života, jako nejstarší a v jejích očích viník jsi to odnesla nejvíc… Chápu tě 
- Citovat
- Upravit
19.9.17 14:46
Bohužel - jste citově a emočně zralejší, než vaše matka. Ale tím, jak ona úplně nezvládla naplnit vaše emoční potřeby, tak se možná ještě pořád snažíte získat její souhlas, její přízeň, kterou ona ale neumí předat.
Odpoutání se, na nějakou dobu přerušení kontaktu může být docela efektivní způsob, jak si uchovat vlastní příčetnost a především nalézt vlastní rovnováhu, aby vás svými manipulacemi a útoky už tolik nezraňovala.
Až pak je možné se vracet a zkusit, jestli zvládne přesunout váš vzájemný vztah na nějakou dospělejší, zdravější úroveń.
S tím, že to chce si v sobě přiznat všechnu tu bolest a vztek, kterou někam zavíráte, protože „se přece máte hodně rády“. To je hodně nepříjemná a bolavá fáze a dost se k tomu hodí průvodce - psychoterapeutka, ale pomůže to pročistit vzduch. Bez toho, abyste alespoň v sobě všechny ty zlé věci nepojmenovala a neodžila se prakticky nedá člověku skutečně odpustit.
Pokud má být někomu udělena milost, musí být nejprve odsouzen…
A hlavně pak budete lépe zvládat, až zestárnete tak, že ona bude odkázaná na vaši péči.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.9.17 15:09
Ahoj, tím cos psala, jsi mi připomněla jeden film s Drew Barrymore „Kluci v mém životě“. Je to sice o zvláštním vztahu matky se synem… Ale ta matka se k němu chová velice podobně jako tvoje máma k tobě. Tzn. Má ho ráda, ale v podstatě ho neumí ani pochválit a za všechno může jenom on. Upřímně, z toho filmu mi bylo ouzko.
Ale byl to film z Hollywoodu - tedy konec dobrý, všechno dobré…? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.9.17 15:22
Jakkoliv se snažíme, jako děti nemáme moc šancí změnit rodiče. Můžeme udělat jen něco sami se sebou, aby nás takové chování nezraňovalo. Je na vás nabrat odvahu a umět se ozvat a říci to matce, i když zlepšení nelze čekat, nebo se budete lépe cítit, když budete mlčet i nadále a naučíte se to brát tak, aby vás to nezraňovalo. Jsou lidé, kteří pátrají a testují své hranice, co až si mohou dovolit a dokud je rázně neklepnete přes prsty, že sem už ne a tady to tolerovat nebudete, tak stále zkoušejí víc a víc a když zjistí, že se umíte bránit, paradoxně to vyčistí vzduch.
Netuším, jestli k takovým lidem patří vaše matka, ale pokud spolu léta máte zavedený takový vztah, spíš se domnívám, že by se nic nezměnilo, pouze byste se vy cítila trochu lépe, že jste nabrala odvahu to říci. Myslím slušně říci, co vás mrzí a jak se cítíte, ne to vykřičet a vyvolat hádku s prásknutím dveřmi. Jakkoliv je váš vztah problémový, naprosté přerušení kontaktu byste patrně vnímala ještě hůře, než je situace nyní a cítila se provinile. Je tedy na zvážení omezení kontaktu na zdvořilostní minimum, které by vás neničilo, ale zároveň aby vztah přerušen nebyl úplně. Jak časté má být, to je jen na vás. Zvažte tuto možnost.
Někteří rodiče prostě pochválit neumí, nebyli k tomu vychováni nebo jsou emočně ploší a nevyždímete to z nich, i kdybyste se rozkrájela. Další věc je přijímání kritiky. Je velmi lehké říci, abyste to nebrala osobně, ale jak to udělat, že? Nemyslím, že by vás matka kritizovala s účelem vám ublížit, je to spíš o tom, že, jak jste psala, jí to nezapadá do nějakého šuplíku, který má nálepku správně a patrně se v tom odráží i změny jejich nálad a jestli si vás v rodině zavedla jako hromosvod, pak většinou sklízíte to, co jste nezasela a na zástupných problémech se odráží spíš její životní nespokojenost. Jenže to je její šuplíček a její problém se s tím srovnat, že vy to máte jinak. Vy jste se nenarodila proto, abyste žila podle její představy a plnila její životní plán.
Problematický vztah k rodičům - a speciálně k matce - je něčím, co si hodně lidí nese životem jako těžké břemeno. Smutné je, že pokud si to v sobě nevyřeší, nekončí to ani smrtí rodiče, naopak je pak mrzí, že si důležité věci s ním nestihli říci. Jednou cestu, která vám v tom může napomoci, je psychoterapie.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.9.17 15:32
Tak trochu si popsala mou mámu. Když něco, co udělám, neodpovídá jejímu přesvědčení…je to špatně. Blby je, že člověk se svěřuje jako své mámě, tak jako ano mně, ale s tím rozdílem, že ona to použije proti mě a v poctatě se urazí pokaždé, když něco nedělám, tak jak ona by si představovala…Rozebírala jsem to i s psycholožkou a ta mi řekla, že mám nedospělou matku, která se mnou manipuluje…dost to bolí a chápu tě . Nevím na to radu, snažit se to co nejmíň připouštět a zkusit se méně svěřovat. Protože pokud ospravedlňuješ své jednání, tak je to špatně…to je možná jediné, co jsem se jakš takš naučila…říkat věci, tak jak je cítím a když začne,,protestovat", že ona by to tak neudělala a že je to špatně…buď to nekomentuji a v hlavě si říkám, že je to můj život a ona ho za mě žít nebude nebo ji řeknu, ale já to tak cítím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.9.17 19:12
Zakladatelka
Moc děkuji za reakce. Vidím, že nejsem sama, že to má někdo i obdobně. A děkuji i za rady, jaký zvolit přístup.
K tomu řešení vztahu. Já se už i několikrát ozvala, bylo to kdy už fakt máma přestřelila. Podle mě si to pak i uvědomila, protože jsem se 14 dní neozývala a jí asi došlo, že to přehnala. Ale urovnala to víceméně, aby viděla vnouče, podle mě jí nešlo ani tak o mě a o vztah ke mě. Podle mě má nějaký nevyřešený problém v sobě, proto se tak chová. Vyvolává ve mě vědomě pocity viny- naposled to bylo proto, že mám dítě z předchozího vztahu a přestože dítě od mala vychovávám s novým partnerem, biologický otec o dítě stojí. Matka začala mluvit do toho, že dítě tam je dost často a že ONA by nedávala. Ona ale tohle řešit nemusela, rozvedla se a my byli ve věku, kdy jsme byli náctiletí a kontakt s tátou jsme si korigovali sami. Já chci vztah dítěte s otcem podporovat a poslouchám místo toho, že JÁ jsem zodpovědná, pokud se něco stane. Hlavně do mě nejvíc rýpe v situacích, které ona v životě řešit nemusela. Úplně celé to vyvrcholilo, kdy jsem zažila celkem traumatizující zážitek. A ona mi nevěřila, co se skutečně stalo. Konzultovala jsem to i s odborníkem, který řekl, že v tomhle směru by ona jako nejbližší měla chápat co se stalo a ne, aby řekla:„pro příště u budeš vědět aspoň.“ 
Je fakt, že už jsem kus cesty ušla a kus práce odvedla, protože je mi přes 30 a mám na to už svůj náhled. Že to v sobě postupně zpracovávám. Nicméně pořád nevím proč je taková víceméně jen na mě.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.9.17 19:49
Jak já to znám…ve mně se snaží vyvolat pocit viny pořád. A také mám dítě s předchozího vztahu. Otec malé není ideální, ale já jsme pochopila, že když ho budu pomlouvat či proti němu zbrojit, nic tím nevyřeším a budu jen traumatizovat malou. A tak mi řekla, že o malou dost u soudu nebojuju, že mi na ni nezáleží a že je pro mě přednější šuk ( mám přítele a občas hlídala, když jsme šli na rande). To mě tak ranilo, že ji to asi nikdy nebudu schopná odpustit . Ale já vím, že je to taky hodně zapříčiněno tím, že ona nemá kamarádky…žádný svůj život mimo práci. V podstatě sedí doma a je nešťastná. Já se tolikrát snažila ji pomoct, ale pak jsem pochopila, že pokud ona sama nebude chtít něco změnit, tak se můžu přetrhnout a nic nezměním. Tvá máma má možná v sobě něco nevyřešeného…křivdu, mindrák. Prostě se musíme obrnit
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.12.17 20:05
Nevím si rady s matkou
Milé dámy a mamimky, jdu si k vám pro radu. Mám dvě sestry, 9 let a 22 let( ta chodí na VOŠ) a doma mají tak nějak peklo a já nevím jak jim pomoct. Naše matka je vdaná, ne s naším otcem, ten nefunguje vůbec. A ti dva (manželé) se věcně hádají, a ne jen to, lítají i nějaké facky a za dva dny jsou zase v pohodě. Matka si mysli, ze má milenku. Kde je pravda, to nikdo neví. On začal hrát bedny a kdykoliv je příležitost tak se opije je to zase znovu. Do toho se on balí a stěhuje se pryč, když jsou v sobě. To mu matka nechce dovolit, protože má strach, že by se nevrátil. Jenže on vždycky přijde a ví to i sestra, a ta ho naposledy nechala jít, on se za par hodin vrátil, ale matka se s ní celý další den nebavila a byla sestra špatná, že se ho zastává. Do poradny on nepujde a matka taky ne, protože tam nepůjde sama. A ja nevím, jak sestrám pomoct. Sama žiji v malém bytě s přítelem a dvouleťákem. Setra by i školy nechala a našla si bydlení, ale nechce tam nechávat tu nejmladší. Omlouvám se za sloh.
Prosím anonym nebo raději smazat
- Citovat
- Upravit
16.12.17 20:15
Asi jediná šance je, aby se sestra odstěhovala a vzala si sestru sebou. Myslím, že s pomocí ospod by se to i mohlo podařit. Rodiče by ji snad i mohly platit nějaké výživné (na tu mladší). A ty bys mohla finančně sestře tu a tam také pomoct. Výpověď desetiletého dítěte už by mohla mít váhu je to šance buď do toho jít nebo to nechat dalších 9 let…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, ráda bych se vypsala a chtěla se zeptat, jestli máte někdo podobnou zkušenost. Mám zvláštní vztah s mámou, kdy se máme hodně rády, jsme i v častém kontaktu, ať návštěvy, tak telefonáty, můžu ji zavolat kdykoliv a požádat ji o radu, pomoc, ale od jisté doby to už ani nedělám. Přes všechnu lásku k ní jsem z ní ale nesvá, cítím se jako bych se pořád musela za něco omlouvat, své jednání ospravedlňovat, pořád něco vysvětlovat. Pokud udělám něco, co se vymyká jednání, které má ona v tabulkách zařazeno jako to správné, jsem jako nějaký rebel nebo úplná blbka.
Máma mě měla jako velmi mladá, příjde mi, že celkově si svým chováním ke mě snaží polepit nějaké své komplexy z minulosti, nebo nevím jak to nazvat. Že sama asi nedokázala to, co chtěla (dokončit výšku, udělat třeba nějakou kariéru, nevím
) Mám i sourozence (mladší), byli jsme vychováváni s láskou, ale řekla bych až s takovými obavami, nemohli jsme to, co naši vrstevníci, byla jsem spíš taková skleníková kytka, řekla bych, že některé ty věci, které mi vštěpovala už v dětství, že se se mnou táhnou i teď v dospělosti a pokud to není podle ní, je to zlé. V učení jsem jako prvorozená musela excelovat, na mladší už takovej důraz kladen nebyl. Já vystudovala vysokou, mladší po mnoha útrapách s nedokončenou střední mají pouze základní vzdělání. Přesto, jako bych byla já ta černá ovce rodiny. Odstěhovala jsem se hned po škole, začala pracovat, potkala fajn chlapa, pořídili jsme vlastní bydlení, máme úžasné dítě. Ale všechno je jako by špatně.
Pár situací:
Muž už kolikrát po návštěvě řekl, že mě nechápe, že nic neřeknu, jakým stylem se mnou mluví a jak se ke mě chová, že za celou dobu vztahu neslyšel žádné pochvalné, povzbudivé slovo. Spíše, že vychvaluje švagrovou, která je dle něj nic moc, a na mě vidí jen chyby. Vím, že žiju už dávno jinde, mám svoji rodinu, ale strašně mě tohle chování a jednání mrzí.