Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mám neco podobného, pomohla mi až změna zaměstnání, coz nevím jaké má on moznosti. Ale ja jsem si to aspon uvedomoval, tak jsem se krotil.
@Anonymní píše: Více
Partner take do poradny nikdy a „žádný problém nemá“, tak jsem musela odejít…:( Držím moc palce. Obávám se, že krize je už tak silná, že ji sami nezvládnete…
@Anonymní píše: Více
Tak za nějakým psychologem zajdi sama, ono to mnohdy bývá i lepší. Zkus se zaměřit na sebe, měj se ráda, jeho měj trošku v paži. Je to neurvalec, chová se hnusně. Jsi asi hodná ženská a on postrádá jednak soucit a jednak ho asi rodiče nevychovali k partnerství moc dobře.
Jsi na něm díky malému dítěti možná závislá finančně atd., ale nemusíš být duševně.
Za ten pláč se nijak nestyď, je to normální vyventilování stresu, ale příště buď ráznější.
Puberťákovi nech trochu osobní volnost, neřeš nic křikem, vždyť je to Tvoje vlastní dítě, s kterým můžeš být naopak spojenec. Nemusíš k němu přistupovat autoritativně.
Držím Ti palce.
@Anonymní píše: Více
Zmenu prace omila uz par let, je to tam cim dal vic na houby, ale k nicemu se nema. Ono s hypotekou a manzelkou na rodicaku to je celkem risk. Vzdy jen rika, ze napise zivotopis a pujde, ale nikdy to nedotahne. A je to cim dal tim horsi. On se nekroti vůbec, jeste mi rika, ze to domu netaha, coz ale my ostatni vnimame dost jinak. Dokonce mu pry i jeho mama uz rikala, ze se chova jako hovado.
@Cimada píše: Více
Diky, mozna by mi to pomohlo, jen nemam hlidani a batole mit s sebou..no uvidim, treba to nejak vymyslim.
Ano, ja se snazim s detmi komunikovat jako s partaky, nechci po nich, aby mne poslouchaly na slovo a hned, jak to reknu. On je pravy opak. A jak se tak nestane, tak hned startuje. Vis, ja mela presne takove detstvi, jako se ted chova on k nim a jeste jsem byla rezana hlava nehlava a mozna i proto, se mi tak hnusi ted a prave proto branim ty děti, nechci, aby to mely stejně. O to vic to boli..
@Anonymní píše: Více
To si musí uvedomit teda sám, sáhnout si na dno. Ale aby nebylo pozdě
Dokud neřekne přesně jak to v práci je, tak tezko pomoct.
@Anonymní píše: Více
Tak se zkus nebát, nic si nepředstavuj a spíš zkus řešit na denní bázi nějaké ty drobnosti. Je teda pravda, že mi taky připadá jeho chování hov. adské. To chlap, který si manželky váží, prostě nevysloví ani v rozčilení. Zároveň se taky třeba cítí být v presu. Ten psycholog by Ti právě možná dokázal naznačit, kde děláš chybu a jak to celé zpracovat. A není to tak, že v úterý k němu zajdeš a ve středu budeš mít řešení.
Myslím, že Tě může naučit si vážit sama sebe, najít nějaké sebevědomí a pak se změna na Tobě určitě přenese i do domácnosti.
@Anonymní píše: Více
Rozumím Ti.
Jo, batole je sice trochu „časový“ problém, ale odhaduji, že návštěva odborníka Ti fakt může (jakkoliv) jedině pomoct. Dost věcí se dozvíš, nějak se srovnáš a pak se uvidí.
Zvládneš to! ![]()
Pokud s ním nepohnete a nechce to řešit, potom můžete řešit jen sama za sebe. Bohužel. Vždycky to nakonec nějak jde. Nevěšte hlavu. Co se dneska zdá beznadějné, na to se za týden může najít překvapivé řešení… Zkuste si alespoň najít do života nové lidi. Nové přátele. Není horšího rozhodnutí, než nechat si ze života odejít přátele jen proto, že najdu muže a založím rodinu. S takovou ženou, které nikdo kromě rodiny nezbyl, pak bezcitný muž, kterému už je rodina jedno, velmi dobře mává, protože právě sází na to, že ona nikoho kromě něj nemá…
Asi je těch dětí, starostí a práce hodně a možná v tom vyhořel… Aspoň mě to tak podle popisu přijde a řešila bych to jako syndrom vyhoření.
Ahoj všem, cítím se strašně, nepochopena, nemilovana, menecenna..
Zacnu asi tim, ze jsme spolu vic nez 18 let a mame vic deti. Nejstarsi je problémové a co vstoupilo do puberty, mame doma kazdodenni boje, hadky a krik. Hadali jsme se posledni rok vicemene hlavne kvuli tomu. Posledni pul rok ma manzel problemy v praci a prijde mi, ze si to prenasi i domů. Po detech zacal rvat sproste, je na ne hodne hruby a ja je samozřejmě branim, i kdyz s jejich chovanim nesouhlasim, ale myslim si, ze se to da vzdycky resit bez revu a sprostaren. Driv takovy nikdy nebyl a timhle se mi uplne zhnusil, tak, ze jsem s nim spala cim dal mene casto a kdyz, tak z donuceni. Rikala jsem mu, proc to tak je, ale zda se, ze me nevnimal, protoze mi to pokaždé vyčetl a ze nechape, proc.
Posledni mesic je uz tak odmereny a neprijemny, ze uz se nedokazu pretvarovat ani pred detmi a dnes stacila jedna jeho poznamka o tom, jak vsechno delam blbě a ja se rozbrecela. On okolo me chodil jako by nic a bylo mu to uplne jedno. Ani se na me nepodival, jen u dveri utrousil, ze nechape, proc zase rvu a ze nic mi tak hrozného nerekl. A pak odesel delat ven. Hrozne me to boli, ze se tak změnil a ze jsme mu asi vsichni uplne ukradeni. Párkrát mi uz i rekl, ze me ma v pi…
Jeste dodam, ze jsem s nejmensi na rodicaku a jeste minimalne rok a pul budu. Vi, ze nezmuzu nic, rodinu nemam, kamaradky 100 km daleko, coz postupem casu vysumelo a tady mam spíš jen zname na občasný pokec, nic hlubsiho jsem tu nevybudovala, ze 11 let, co tu bydlim.
Tak jsem se vypsala, podvědomě tak nejak vim, ze je to v háji a ze pokud on nebude chtit zmenit sve chovani, tak se nehneme.
Prosím anonym, nemusi hned kazdy vědět o me krizi.