Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mateřský pud - je chyba ve mně?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
16.2.15 13:04
Ahoj,
tak já tyhle pocity neznám - mám pět dětí a naplňuje mě to. Na druhou stranu nemám problém respektovat, pokud to některá žena má naopak. Ale musí ten pocit vycházet z ní, ne nějaká póza. Pozná se to tak, že taková žena není vůči matkám, miminům, dětem atd. zahořklá. Takže takové ty sufražetky z no - kiding klubů, to nemám na mysli, ty mi v pohodě nepřijdou. Tam je zášť vůči dětem a ta má nějaký důvod.
Zakladatelko, opravdu se zkus poznat, své nejniternější postoje k této problematice, a podle toho se zařiď. Na druhou stran - mít dítě jen z důvodu společenského tlaku, to taky není dobré. Znám takový případ ze svého nejbližšího okolí, ta žena mateřství vnímá úkorně, i když už jsou její děti dávno velké, zdravé, slušné, bez problémů. Dokonce má i vnoučata, ke kterým má také jen formální vztah. To tím pak dlouhodobě trpí všichni zúčastnění:,(.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 13:06
Myslím že mateřský pud se přeceňuje, pokud máš pocit že by jsi v budoucnu litovala ze budeš bezdetna tak do toho prostě jdi 
nikdo ti neřekne dopředu jaké to bude jen věř že život s dítětem je velké dobrodružství a děti jsou naši velcí učitelé
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 13:08
Toto je obtížné téma. Já obecně malé děti nikdy moc nemusela. Když přišlo první dítě, nebylo to tak, že by mě na porodním sále zavalily hormony štěstí a já ho milovala. Trvalo mi dva roky, než jsem zjistila, že ji miluji naprosto bezpodmínečnou láskou. Do té doby jsem na našem vztahu musela tvrdě pracovat. Bylo to těžké i proto, že jsem nevěděla, že trpím poporodní depresí. Neznamenalo to, že se o dítě nestarám, já jsem s malou trávila moc času, povídala jí, zpívala, učila se říkanky, hrála jsem mrněcí hry. Jenom jsem uvnitř byla dost dlouho zoufalá. A ono to postupně přicházelo s každým dalším dnem, kdy jsem se o ni starala, až to tam najednou bylo. Nevím, jak lépe to popsat, možná to nedává smysl. U druhého to bylo jinak, tam to naskočilo ihned po porodu.
Tak se drž, není to všechno černobílé.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.2.15 13:09
Neprožívala jsem své těhotenství ve smyslu hlazení bříška mluvení na nenarozené mimino, dítě jsem chtěla tak napůl, asi spíš kvůli okolí. Bylo mi 30. Porod byl děs a těhotenství spíš utrpení. Narozené mimino mě nebavilo, po porodu jsem nic necítila, jen úlevu od bolesti. Malou bych však za nic nedala. A teď, když je starší je to čím dál lepší, je s ní sranda a jsem moc ráda že jí mám a kdybych o tom pořád přemýšlela a zvažovala, do teď bych dítě neměla…a i teď se neumím rozplývat nad miminky.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.2.15 13:52
Mě štvali kecy, ty ještě nejsi těhotná, mala by si být, už ti je přes třicet, přece nechceš mít děti ve čtyřiceti? Poslouchala jsem to pořád dokola. A neměla by si kouřit, jestli chceš mít děti.. Jsem si pro jistotu zapálila další. Taky si myslím, že je to každého věc. Mám kamarádky, které děti nemají a ani nejsou zadané. A určitě jí neříkám, aby si někoho našla, že není nejmladší. Řeči jako ty nechceš mít děti? Beru to jak to je. Sama od sebe bych asi neřekla: A teď chci mít dítě. Fakt se za to stydím.. Někdy bych jí někam zavřela a šla pryč.
- Citovat
- Upravit
16.2.15 14:04
Ne všem se rozzáří oči láskou a štěstím, když uvidí dvě čárky. Já jsem si k dceři budovala vztah celkem dlouho po porodu, možná tak půl roku? 
když jsem byla po SC a malá na JIRP, měla jsem pocit, že se můžu sebrat a žít si zase svůj život a no stress… Strašně jsem bulela, že jsem hrozná, že své dítě nemám ráda. Byla to povinnost, ne láska.
Když se narodil syn, nemohla jsem ani dýchat pýchou a láskou, byl sice škaredý (jako FAKT škaredý, dcera byla po SC nádherná) ale úplně mě zaplavila šílená barevná třpytivá láska, nepopsatelné (a to jsem se mlátila hlavou do zdi, že jsem zase v tom).
Hlavně si nepřipadej jiná, divná - jsi úplně normální, každý jsme jiný 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 14:06
@Anonymní píše:
Jo - to já vím… to si taky myslím, že to dítě nepřišlo a „uteklo“ protože jsem ho nepřijala…Jenže!!! Na druhou stranu!! Narodí se děti po znásilnění, narodí se děti matkám, jež celé těhotenství přemýšlely nad potratem, narodí se děti feťačkám, které ani nemají šanci zjistit, že jsou těhotné, narodí se děti ženám, jež porodí na záchodě, dítě zabijí a v igelitce pohodí v parku… takže - já bych to „duchovno“ zas až tak nepřeceňovala…
a proč řešíš tohle? Máš řešit sama sebe… 
a chtít si uvázat dítě jen proto, že někdo to tak nastavil je prostě extrém.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 15:25
Myslím, že rozhodnutí pořídit si dítě nemusí nutně předcházet nějaké mateřské nutkání" typu rozplývání se nad cizími miminy, slintání nad roztomiloučkými pidihadry v obchodech nebo odvařenost s dětí kamarádů.
Ani když je ženská těhotná, tak nemusí mít extra euforie (ono pokud je těhotenství náročnější, tak ženská, která bude tvrdit, že prožívá euforii a nevysovené pocity blaha i když půlku těhotenství probleje, nevyspí se, pálí jí žáha, bolí v kříži atd,. buď kecá nebo je u mě totální magor).
Nemusí být pak odvařená ani z mimina - někomu ten uzlík přijde roztomiloučký, mě osobně je milejší se starat o dítě 6 měsíců plus, kdy už tam je nějaká akce a interakce.
Na druhou stranu je ale důležité mít jasno v tom, že děti život změní - minimálně několik let se prostě bude hodně věcí podřozovat jim, jejich dennímu rytmu a potřebám. Pokud na straně ženy (ale i muže) není ochota tohle akceptovat a přizpůsobit se, tak pak je asi lepší děti nemít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 15:32
Ahoj anonymni, neboj nejsi jedina ja do svych 34 let po detech taky netouzila, jezdila jsem po svete, studovala,… uzivala si zivota a pak z niceho nic (vratila jsem se z noveho zelandu) ma mysl si rekla neco ve smyslu: "tak uz jsi videla toho hodne, je na case mit mimi.:-))) " no a ted jsem 5 let v levelu maminka (dokonce dvojnasobna) a maximalne si to uzivam pred 5ti lety bych tomu neverila nech to na prirode, bud ten pocit prijde nebo ne a urco nebudes prvni ani posledni, ktera touhu po diteti mit nikdy nebude. ve svem okoli mam 3 takove kamaradky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 15:39
Já měla první dítě v 35 a pořízené čistě z rozumu, kdyby to šlo odkládat ještě tak 10 let, taky bych asi ještě odkládala a cestovala, užívala svobody. Já nikdy neměla nějaký silný mateřský pud, koukání do kočárků mě nebralo vůbec, děti jsme dokonce moc nemusela, trochu se to zlomilo až s narozením synovců, ti si mě získali.
U mě mateřský cit přišel s dítětem a úplně se to otočilo, dnes jsme s kdejakýho mimina rozněžnělá, nikdy bych to do sebe neřekla.
takže přijít to opravdu může, pokud nejsi úplně nemateřský typ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 20:28
Otěhotněla jsem neplánovaně ve 30. Byla jsem přesvědčená, že pokud budu mít někdy dítě, tak jen kvůli manželovi. Těhotenství bylo kvůli zdravotním problémům utrpení. Prvního půl roku malá v podstatě prořvala, v noci byla třeba 5× vzhůru a do roka to nebylo o moc lepší. Zdravotní problémy přetrvávaly. Stydím se za to, ale prvního půl roku jsem litovala, že ji mám. Teď je jí 17m a kdybych měla podstoupit vše znovu, i když bych věděla, jaké to bude ze začátku příšerné, tak neváhám, protože výsledek stojí zato:-)Teď mi připadá nejkrásnější, nejchytřejší atd…Tim chci říct, že je podle mého názoru malá pravděpodobnost, že si tě případný prcek nezíská. Můj vztah k ostatním dětem se moc nezměnil, když nemusím, tak si jich nevšímám…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.2.15 21:04
ZAKLADATELKA: děkuju vám všem za podnětné názory!!! Je to úžasný to číst - fakt… Většina z vás mi říká, že nejdýl po x měsících to přijde… Přesně to si říkám - že nakonec budu ráda… že se mi snad nemůže stát, že bych navždy litovala nebo od dítěte dokonce zdrhla… A věřím - že kdž už bych byla matka - tak budu dobrá máma (jako ta moje - která je nejlepší! 
)… Děkuju za názory a příběhy! 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
28.1.16 09:31
Nemám mateřsý pud. DIEMA
Ahoj holky. Mám velké dilema. Jak tu již rozebíráte i já mám ten samí problém. Je mi 32, teď poprvé v životě mám práci co mě baví, super přítele atd. Prostě jsem štastná. Ježe všichni kolem mají děti a já jen slýchám od všech, kdy budete mít děti? Při té představě, mi jde hlava kolem. No a teď jsem se dozvěděla, že jsem v 4TT 
Pro mě je to strašný, ale přítel by ho chtěl, ale asi jen kvůli tomu, aby nemusel poslouchat svou mámu, kdy budete mít miminko, jinak by se asi taky nehrnul. Máme barák, který předěláváme a s miminkem by se to protáhlo o dalších 10 let žít na staveništi, jelikož peníze by šly na něj. Tak zvažuju si ho nechat a mít od všech klid a žít z huby do huby, nebo jít na přerušení a mít ho, až si řeknu já, že ho chci. Straší mě i gynekoložka, která na mě vyvalila oči, asi že jsem pěkně blbá v tomhle věku jít na přerušení, když děti ještě nemám. Co si o tom myslíte. Díkec
- Citovat
- Upravit
Anonymní
28.1.16 12:11
Původní zakladatelka
@Anonymní píše:
Ahoj holky. Mám velké dilema. Jak tu již rozebíráte i já mám ten samí problém. Je mi 32, teď poprvé v životě mám práci co mě baví, super přítele atd. Prostě jsem štastná. Ježe všichni kolem mají děti a já jen slýchám od všech, kdy budete mít děti? Při té představě, mi jde hlava kolem. No a teď jsem se dozvěděla, že jsem v 4TT
Ahoj. Jsem původní zakladatelka… U náš se to vyřešilo tak nějak samo - pže jsem prostě nechtěla propásnout čas a jednou litovat - tak jsme se nechránili (a já vlatsně nakonec i doufala, že otěhotním a „bude vymalováno“), tak se taky stalo… Nyní končím 2. trimestr, dávno cítím pohyby… pořád se srovnávám s tím, že budu matka… ale chci neuvěřitelně moc aby dětátko bylo zdravé a spokojené a udělám všechno proto, aby takové bylo…
Já za sebe ti říkám, že jít v 32 letech na potrat - připravit se o dítě, který v tobě roste je (podle mně) naprostý nerozum… Můžeš udělat chybu, který budeš pak už (třeba) do konce života totálně litovat. Jako - z nějakých technických důvodů… že se protáhne rekonstrukce? No - na takovýhle důvody mi právě přijdeš dost stará (nezlob se)… A kdy na to bude „ta pravá chvíle“?? Za 3, 4, 5 let?? Spočítej si kolik ti bude… a ono hlavně - ne vždy se to pak povede. Anebo se to povede - ale dítě samo „odejde“ (SP, ZT atp.)… No - popřemýšlej… Držím pěsti.
- Citovat
- Upravit
28.1.16 12:47
@Anonymní píše:
Ahoj holky. Mám velké dilema. Jak tu již rozebíráte i já mám ten samí problém. Je mi 32, teď poprvé v životě mám práci co mě baví, super přítele atd. Prostě jsem štastná. Ježe všichni kolem mají děti a já jen slýchám od všech, kdy budete mít děti? Při té představě, mi jde hlava kolem. No a teď jsem se dozvěděla, že jsem v 4TT
jdeš na to přes rozum, tohle rozhodnutí řeš srdcem. Díváš se na to jen optikou toho co ti dítě vezme. Zkus přemýšlet co by ti dítě mohlo dát. http://cestyksobe.cz/…navena/12385
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
