Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mateřský pud - je chyba ve mně?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
28.1.16 13:41
- Citovat
- Upravit
16.3.16 08:28
V tomhle ti nikdo neporadí, rozhodnutí je jen na tobě…já bych šla určitě na potrat, děti nikdy nechci, vůbec si nedovedu představit podstoupit tu bolest při porodu kvůli dítěti, které ani nechci…asi bych ho nenáviděla za to, co vše jsem si kvůli němu musela při těhotenství a porodu vytrpět…ale tak to mám já, třeba moje dvě kamarádky taky otěhotněly neočekávaně, o svém budoucím dítěti se vyjadřovaly stylem harant, parchant atd. a když se dítě narodilo, tak obrátily obě o 100% a teď jsou rády, že jsou mámy…je to individuální, ale já bych asi nechtěla riskovat a čekat, jestli se pudy ozvou nebo ne…objednala bych se na interupci hned, jak bych zjistila, že jsem těhotná a rozhodně bych nelitovala
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.3.16 08:47
Ja si myslim, ze procento tech zen, ktere opravdu deti nechteji, je minimalni… spis se boji neznameho, tehotenstvi, porodu, zodpovednosti… toho, ze uz naporad budou mit privazaneho nekoho, o koho se musi postarat. Ja nikdy nebyla takovy ten sislajici typ, co se vrha na cizi deti, k rozhodnuti mit dite jsme s manzelem dosli tak nejak racionalne, ze uz je cas, a rozhodne jsem v tehotenstvi neprozivala nejake euforicke stavy, spis me fascinovalo, ze ve mne roste dite, a byla zvedava, jak bude vypadat, jake to bude, byt mama, jak to budu zvladat… ale porad jsem k dceri necitila zadnou silenou lasku. Rodila jsem cisarem a ani po porodu neprisly ze dne na den nejake navaly materske lasky, proste ten cit tak nejak postupne rostl a silil a prislo to tak nejak nenapadne. Ted uz ma dcera 6 a ja si nedovedu predstavit ji nemit, i když to zni jako klise, je opravdu smyslem a stredobodem meho zivota a muzu zodpovedne rict, ze materska laska a cit je mnohem silnejsi nez cokoliv jsem k nekomu citila. Ano, tehotenstvi bylo nekdy na prd, po porodu jsem mela bolesti, kojeni mi neslo, pece o minimko byla první rok unavna, pak prisly zas jine starosti, dcera je nekdy na zabiti, ale miluju ji a ale stoji to za to. Tim jsem chtela rict, ze by se pisatelka asi mela uprimne zeptat sama sebe, jestli opravdu dite nechce, nebo jestli ma jen strach z neznámého a ze zmen v jejím zivote, a hlavne jestli si dovede predstavit zivot bez ditete, ne ted, ale treba za 10, 20, 30 let…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.3.16 08:57
Jeste teda k tematu - mam kamaradku, ktera odjakziva prohlasovala, ze deti nechce, vsechny byly pro ni parchanti, ona se s zadnym harantem cely zivot otravovat nebude, nezkazi si zivot a postavu, tehotenstvi ji prislo odporne, porod by urcite nevydrzela… Ted je ji hodne pres 40 a najednou by dite strasne chtela, ale uz to nejde… Zjistila, ze se prave vlastne vzdycky spis bala tehotenstvi a porodu a deti ji prisly jako spousta starosti, a ted ji jeji zivot nejak nedava smysl a je vlastne strasne prazdny… Nerikam, ze to tak musi mit kazda, ale je ted fakt nestastna, rikala mi, ze ji v zivote vlastne uz nic hezkeho neceka, ma psa, pritele, praci, muze cestovat, cvicit, venovat se sama sobe, ale porad ma v zivote prazdne místo, ktere uz nezaplni a dite ji chybi…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.7.21 10:44
. Materske pudy
Ve 40 ti jsem otehotonila s mojim pritele, on byl desne stastny a ja z toho mela depky, ze jsem tehotna. Ve 3 mesici jsem o to prisla. Az ted ve 43 se mi probouzi materske pudy. Tak ano, dite chci.
Ja i pritel jsme v poradku. Tak snad to jeste pujde. O umelym oplodneni zatim neuvazuju. Nelitiju, ze jsem dite nemela driv. Proste jsem nechtela ani nahodou!!. Tak vsichni co nemate materske pudy nebo az v pozdnim veku mate, tak budte uplne v poho. Nemyslim si, ze zakonite je musi zen mit 
👍
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Otehotnela jsem zcela neplanovane taky ve 32. Deti jsem nikdy nechtela a ihned pote, co jsem videla 2 carky, tak jsem uz planovala, jak volam na gyndu a objednavam se na preruseni. Mela jsem na to vzdy jednoznacny nazor.
Pritel mi ale dal ultimatum, bud si dite necham nebo rozchod. Jelikoz jsem ho mela rada, tak jsem si vybrala to prvni.
Cele tehotenstvi jsem brecela, byla jsem dokonce u psychologa, porad jsem si rikala, jak se neco takoveho mohlo stat a pochybovala jsem, zda jsem udelala dobre. Psychicky jsem byla docela na dne. Vubec jsem nebyla srovnana s tim materstvim.
Kdyz se mala narodila, nebylo to moc jine. Nechtela jsem vozit kocarek, nechapala jsem, proc mam vstavat k rvoucimu miminu, rikala jsem si, ze jsem si definitivne zkazila zivot. Bala jsem, ze me s kocarkem uvidi nekdo znamy a budou se me smat, protoze jsem si vzdy za svym rozhodnutim nemit deti velmi pevne stala. Pritel se bal me nechavat samotnou s dcerou doma, bal se, abych ji neublizila.
Zmena k lepsimu zacala byt patrna, kdyz byl male byl rok. To uz nebylo takove mimino, trochu vic komunikovala, byla s ni vetsi sranda.
Ted uz mame druhe dite.
Rozhodne necekej nejaky automaticky prival lasky po porodu, nemusi to tak mit kazdy, mne rozhodne ten „uzlicek stesti“ nijak nedojimal. Spis jsem si rikala, a co ted jako? Co si s nim pocnu? Zadne proklamovane hormonalni bourky a podobne blbosti se u me nekonaly.
Urcite pomohlo i to, ze jsem kolem sebe mela lidi, co se o malou postarali, kdyz jsem se na to necitila, moje matka a pritelova matka mi opravdu hodne pomahaly. Bez toho bych do toho vubec nesla.
Treba to budes mit jinak. Zvas to dobre.