Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mateřský pud - je chyba ve mně?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
16.2.15 12:15
Jsem vdaná. Když mi někdo řek a co děti, tak jsem se šklebila. Otěhotněla jsem, neplánovaně. Teď mám dítě. Ale určitě neskáču deset metrů do stropu radostí. Protože já jsem po dětech taky moc netoužila. To bylo furt keců. Mám dítě to je asi tak všechno. Mé dítě bude jedináček, protože kdyby náhodou, jdu na potrat.
Píšu anonymně, stydím se za to.
- Citovat
- Upravit
16.2.15 12:21
Ahoj, napadá mě možná jiný pohled, než očekáváš.
Zajímám se hodně o lidskou Duši jako takovou.
První co mě napadlo, při čtení tvých řádků bylo, že dokud nebudeš sama chtít jako žena mít dítě, tak nepřijde. V této chvíli to tlačiš silou, rozumem, okolím. Touha nejde z Tebe 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.2.15 12:21
…to zní hrozně - ale chápu tě. A bojím se právě, že tohle mě potká… Prostě mi vadí ten „tlak z venku“, kterej člověk, resp. ženská cítí. Jako mně nikdo neříka doslova „měj děti, kdy budeš mít děti, kdy budu mít vnoučátka“… ale prostě cítím, že mám nejvyšší čas a spíš se bojím udělat rozhodnutí, že budu žít bez dětí. Když mě chytne mateřský pud ve 45 letech - tak s tím pak už nic nenadělám. Ale zase si říkám - zkazit si život proto, že s ebojím, že v budoucnu budu nad něčím plakat…? 
Ale když už to dítě máš - miluješ ho, ne? Nemáš chuť ho „někam dát“ a jít si po svých? Je příroda alespoň tak silná - že když už to dítě máš, že tím netrpíš…? 
- Citovat
- Upravit
16.2.15 12:21
Mne deti nejak nebraly, spis me to raflo, ze jsem byla zvedava, cely ten proces tehotenstvi, porodu. Nejsem sentimentalni romantik, takze nejake citecky k neexistujicimu diteti jsem nechovala. Ale nikdy me nenapadlo to resit, zkratka jsem to brala postupne.
No a pak jsem v porodnici hodiny cumela na syna, jak lezi v postylce, jak spuli pusinku a byl dokonaly (zpdtne hodnoceno to nebylo nejake prekrasne dite, takovej kydla, dve brady, faldy vsude).
Za sebe muzu rict, ze to zkratka prijde. Pak to par mesicu jeste trvalo, nez se vytvoril opravdu vztah a ne jen hormonalni opar. Nelam si s tim hlavu, priroda si to zaridi 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 12:22
Tak já myslím, že pokud se necítíš na to být matkou, že bys dítě mít neměla. Jsem v osmém měsíci těhu, a jsem neskutečně šťastná, a tak to má prostě být. A né že si lidi dělají děti jen kvůli věku. Moje,,teta,, také nemá děti, je jí už přes 60, a nikdy toho nelitovala. Prostě se na to nikdy necítila, užívala si a doteď je spokojená i bez dítěte. Ne každý se narodil pro to, být matkou
Můj názor. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.2.15 12:24
@Nina Filipi píše:
Ahoj, napadá mě možná jiný pohled, než očekáváš.
Zajímám se hodně o lidskou Duši jako takovou.První co mě napadlo, při čtení tvých řádků bylo, že dokud nebudeš sama chtít jako žena mít dítě, tak nepřijde. V této chvíli to tlačiš silou, rozumem, okolím. Touha nejde z Tebe
Jo - to já vím… to si taky myslím, že to dítě nepřišlo a „uteklo“ protože jsem ho nepřijala… Jenže!!! Na druhou stranu!! Narodí se děti po znásilnění, narodí se děti matkám, jež celé těhotenství přemýšlely nad potratem, narodí se děti feťačkám, které ani nemají šanci zjistit, že jsou těhotné, narodí se děti ženám, jež porodí na záchodě, dítě zabijí a v igelitce pohodí v parku… takže - já bych to „duchovno“ zas až tak nepřeceňovala…
- Citovat
- Upravit
16.2.15 12:29
Kamarádka hrozně dlouho zvažovala, letos jí bude 40 a už před pár lety se rozhodla, že děti nechce. Má to strašně těžké.. běda jak to někde zmíní, hned se na ní ženský sesypou, hučí do ní, když neuspějí, přejdou jich pár do útoku, že je sobec a kdesi cosi a občas skončí jako ta, co rozvrací ty spokojené rodinky s dětmi, protože jak jí může manželka po 2-3 dětech konkurovat, že?.. přitom žádného ženatého s dětmi nikdy neměla Musí mít hodně sil si ten svůj postoj obhájit. Já ji respektuji, držím jí palce, ale nikdy její rozhodnut nepochopím a mám o ni opravdu strach, že jednou, až už bude na děti dávno pozdě) bude strašlivě smutná a sama. Už teď začíná být pomaličku jiná..a dost jí to zužuje okruh přátel, protože oni mají doma rodiny a akce a dovolené a sportovní aktivity uzpůsobují rodinnému životu.. Takže až na pár výjimek je v podstatě s čím dál mladšími lidmi vůči sobě..a ona tím že je cca o 10 let starší, tak je přeci jen trochu jinde a vnímá to..
Dítě je dar, obrovský.. je mi líto každého, kdo k tomuto nikdy nedospěje.. strašně sám sebe ochudí, když to bere jen jako nutné zlo a povinnost. Nikdo ti asi nedokáže říct jestli se ti to mateřství spustí později se vším všudy nebo ne..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 12:35
Já nevím, já svoje dítko miluju, druhé na cestě, ale že bych někdy cítila mateřské pudy, koukala do kočárků atd. to neproběhlo, jak pro první, takdruhé dítko jsme se rozhodli z docela racionálních důvodů a jsem spokojení, jsem šťastná, že jsme se tak rozhodli, i přesto, že mne péče o děti úplně nenaplňuje a mám potřebu se realizovat i jinak
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.2.15 12:38
Taky jsem měla pocit, že mateřství není pro mne. Nikdy se mi nelíbila mimina, spíš naopak… A mnoho věcí kolem mateřství se mi vyloženě hnusilo. Těhotenství pro mne sice byla přirozená věc, ale to, co k tomu patří se mi nelíbilo (ve vyšším stupni těhotenství se mi všechny těhotné jevily jako ufuněné oteklé chuděry).
No a pak jsem otěhotněla. Štěstím bez sebe jsem fakt nebyla. Navíc jsem díky nemoci měla to těhotenství daleko těžší. Byla jsem ráda, že musím rodit císařem a že nebudu kojit. Bála jsem se, že mi bude chybět ten život, který jsem žila bez dítěte, že už nikdy nebudu tak svobodná.
No po porodu to trvalo chvíli než jsem se s mateřstvím srovnala, nebyla jsem nadšená z přebalování, praní poblitého prádla, nevyspání, neustálého řevu. Pak mi v hlavě přecvaklo a já pocítila něco neuvěřitelného. Tak hluboký cit jsem nezažila. Malého miluju, ale nikdy nebudu ta úzkostná matka, která řeší všecho od jídla přes očkování po hlídání babičkama a jinými dobrovolníky.
Myslím, že mateřžská láska prostě přijde sama, že se vypěstovat nedá. a až se objeví, určitě to poznáš, je to krásné. Asi to nepotká každou, ale myslím, že většinu žen ano.
Jenže otázkou je, že si nejsi jistá, jestli vlastně to dítě chceš. V tomto ti fakt neporadím, chce to rozhodně probrat s partnerem. Ale říkám si, že když ses těšila při tom ZT je znamením, že by to tak bylo u dalšího.
- Citovat
- Upravit
16.2.15 12:46
„mateřský pud“ je od slova „matka“, tj. je to něco, co cítí matka. Jak to chceš cítít teď? „Vypěstuje“ se tím, že se staněš matkou, přeci…
Nebo čekáš na něco ve smyslu, že vidouce miminko začneš spontánně šišlat, pitvořit se a pak hned půjdeš mimoděk koupit roztomiloučké bodýčko a následně znásilnit partnera…? To už jsou spíš projevy mírné hysterie než mateřského pudu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 12:47
Moc tomu nerozumím, protože já měla silné mateřské pudy už snad od 17 
…Nicméně si myslím, že bys dítě mít ještě neměla, pokud to necítíš, pak mi přijde sobecké spoléhat na to, že možnáááá přijde To spíše dokážu pochopit ženy, které se prostě rozhodnou dítě nemít, protože ten pud prostě nemají…Někdo má, někdo ne, to je příroda, s tím se moc nenadělá
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 12:48
@vulpes píše:
„mateřský pud“ je od slova „matka“, tj. je to něco, co cítí matka. Jak to chceš cítít teď?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.2.15 12:54
Já své dítě miluji nade vše, nikdy bych o něj nechtěla přijít a nikdy jsem nelitovala toho že ho mám a dokonce i plánuji druhé… ALE kdybych věděla do čeho jdu před prvním dítětem (což samozřejmě možné není ani kdyby okolí povídalo cokoliv dokud si člověk neprožije nevěří a neví) tak bych si dítě nepořídila. Tedy chápu i ty, které se matkou být necítí. Jinak já tak nějak vždy věděla že dítě chci ale nebyly to žádné ty mateřské pudy jak píšeš a možná je to trochu škoda… nemyslím si že by moje dítě jakkoliv strádalo ale když vidím dítě kamarádky jež právě těmi pudy žila… možná není úplně špatné je mít
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mango_Lassi
16.2.15 12:55
Myslim si, ze zivot muze byt klidne plnohodnotny i bez deti. Nekdo je chce a ma je a nekdo je nechce a tak si je neporizuje. Ani jedna skupina neni lepsi, nez druha. Udelej si to podle sebe.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Omlouvám se za anonymitu - stydím se za myšlenky, jež sem napíšu…
Protože jsem chronicky nemocná, musel se nejdříve „ošéfovat“ můj zdravotní stav, upravit léčba. To se povedlo.. Pak jsme „tomu nechali volný průběh“ a já otěhotněla 
Měla jsem radost - i když pořád nepřicházelo žádný extra štěstí, žádný těšení se na miminko - spíš strach, obavy, nejistota… ale přála jsem si aby bylo vše ok, to jo!! Jenže těhotenství bohužel nedopadlo (ZT v 10. týdnu) 
Což mě neuvěřitelně zdrtilo… Jenže - zase 
- ani né tak „kvůli tomu maličkému) jako kvůli tomu okolo - že jsem měla smůlu, že to bolelo, musela jsem na revizi, zase mi uteče další min. půl roku atd. Teď už je po šestinedělí, vše je OK, začneme se znovu snažit… Ale já to pořád necítím!!! Žádnou něžnost k budoucímu potomku! Mám dojem, že nemám mateřskej pud…!! Spoléhám na to, že to hormony (příroda) zařídí… Určitě ho pak budu milovat… Ale znervozňuje mě, že teď necítím potřebu mít děti 
…mám strach, že tlak společnosti a nějaké "evoluční paměti“ (nebo co to je) je tak velký, že si ani žena nedokáže třeba připustit, že děti nechce. Co když je opravdu nechci a jen si to neumím připustit? 
A je potom tedy správné si je pořizovat? 
Jak to vnímáte vy? Je tu někdo, kdo děti nechtěl a má je a ví, že udělal dobře? Je tu naopak někdo, kdo děti prostě rozhodně nechce a nebude chtít? Jak si mám „vypěstovat“ mateřský pud…? Nebo - jak se projevuje? Jak ho poznám? 
Berte toto jako úvahu, rozvahu a neodsuzujte mne, prosím…
Je mi 34 let… Jsem svobodná (ale žiji v partnerství), bezdětná. Na děti nejprve dlouho nebylo ani pomyšlení - do 26ti jsem studovala, poté vyjela do světa…Když jsem se vrátila do Čech - bylo mi 30 a chtěla jsem „najít svůj život“. Čekala jsem, že najdu chlapa, se kterým to bude to pravé (do 30ti vztahy byly, i vážné - ale rozhodně to nebyli „ti praví“) a s ním prostě rodina přijde automaticky, přirozeně… Nevím, jestli jsem nepotkala toho pravého - nebo je chyba ve mně, ale dneska mám fungující vztah, žijeme si hezky. Jak jsem řekla - je mi 34, partnerovi 36. Ani jeden ale nepociťujeme nějaké silné rodičovské pudy… Mě asi ve 32 letech chytnul amok, že něco propásnu a ujede mi vlak. A tak - pouze z důvodu věku - jsem nápadně nenápadně hučela do partnera, že už bychom asi měli o tom začít alespoň přemýšlet… No - přesvědčovala jsem spíš sebe samu než jeho, protože jsme to opravdu necítila - touhu po miminku…