Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Měli jste rádi své dítě?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
30.9.24 13:11
@Anonymní píše: Více
Ano, mela. Silne poporodni blues, dite nespave a rvouci 20 hod denne..dlouho jsme si k nemu hledala cestu, vse tak nejak bylo automaticke, ale ted ma 8 a dala bych za nej zivot. Zlomilo se to, ani ti nevim, ale zlomilo, ca kolem roku, s prvními sluvky, objetim?. Neumim si bez nej predstavit zivot uz.
- Citovat
- Upravit
30.9.24 13:28
@Anonymní píše: Více
Fakt nic necitis? Takze ted kdyby vazne onemocnel, tak by ti to bylo jedno? Paklize by ti to bylo jedno, tak vyhledej psychiatra, protoze to bude nejspis nejaka poporodni deprese nebo neco takoveho. Paklize jen necitis takovou tu zaplavujici lasku, tak to je celkem normalni. Ja ze zacatku citila hlavne zodpovednost. Zadna okamzita laska se nekonala. To jsem zazila az u druheho ditete. Cestu k prvnimu jsem si hledala dlouho a u druheho to bylo hned.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.9.24 13:31
Ty pocity pochopit asi dovedu, při prvním dítěti jsem to měla trochu podobně.
Je fakt, že u žádného těhotenství jsem jaksi neuměla cítit opravdovou lásku k tomu dítěti, co jsem měla v břiše. Cítila jsem spíš něco jako zodpovědnost, prostě chovala jsem se tak, aby to pro nás oba bylo to nejlepší. Ale láskou bych to asi nenazývala.
Ta přišla až po narození. U druhého a třetího ihned po porodu, u toho nejstaršího to ale trochu (pár měsíců) trvalo. Myslím si, že důvod byl určitý šok, kterého jsem podruhé a potřetí byla ušetřena, plus poporodní potíže, které mě po prvním porodu na nějakou dobu poněkud vyřadily z provozu a celkově psychicky i fyzicky rozhodily.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.9.24 13:40
A dite bylo planovane? Protoze to taky muze hrat roli. Neni to neobvykle, uz tu o tomto tematu par diskusi je. Muzou v tom hrat rolijeste i hormony a ten kolotoc kolem novorozence. Jde o to, jestli necitis vubec nic nebo ti neni jedno, kdyz place nebo ho neco boli apod. Potom ta silna laska muze jeste prijit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kateřina19955
30.9.24 13:42
@Oriseka tak samozřejmě, žebych se bála o něho kdyby vážně onemocněl, to je jasný. Spíš jak jsem psala, taková ta láska k němu. Že to beru to starani jako povinnost než radost. Asi tak bych to řekla.
- Citovat
- Upravit
30.9.24 13:48
Ne nemela jsem to tak, naopak u prvního dítěte me až překvapila ta veliká láska, ktera naskočila druhý den po porodu. Moje kamarádka to, ale takhle mela, musela se postupne naučit mít rada své dítě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kateřina19955
30.9.24 13:51
@Kosopemi no plánovaný… já to spíš beru tak, že jak se dělá svatba z rozumu tak já mám i to dítě. Jako přítel ho chtěl, já ne, ale nakonec jsem kývla, abych si teda mohla odskrtnou, že mám dítě a hlavně, abych toho v budoucnu třeba nelitovala, že ho nemám. No teď lituji, že ho mám. Jako myslím si, že to bude časem lepší, ať bude trošku samostatný a bude mít rozum než teď, když jenom leží a řve…
Jako plánovaný tak nějak bylo, vysadila jsem prášky a nechala tomu volný průběh, jenom jak jsem otěhotněla, tak od té doby tam žádný cit, láska a tak nebylo…
Ale jak říkám starat se o něho starám, ale nejsem z něho nadšená, posrana, prostě tam ten cit chybí.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
30.9.24 13:51
První těhotenství velmi rizikové. Strašně jsem se bála, denně neustálé bolesti a 3 měsíce jsem jen tak přežívala za pomoci ostatních nebo ve špitálu.
Po narození se mi hodně ulevilo, že už to mám za sebou a dcera je v pořádku. Jako mimino byla zlatá. Od jejího měsíce řev ve dne v noci, jen když otevřela oči. Nejlíp jí bylo za přítomnosti někoho a řev jen jsem se vzdálila na záchod… V noci, co hodinu vzhůru a já padala na hubu, i když jsem měla pomoc. Pořád jsem si říkala, jak to zvládly jiné, tak to zvládnu taky. Že jiné ani tu pomoc nemají a snažila se to zvládat sama. Začala jsem o sobě pochybovat, že nejsem dobrá máma a takhle se to se mnou táhlo přes půl roku. Pak to vygradovalo tím, že jsem dceru nesnášela, manželovi jsem prohlásila, že bych byla mnohem radši, kdyby se vůbec nenarodila a nechtěla jsem na ni vůbec sahat, štvalo mě dělat cokoli spojené s ní. Pak jsem většinu dne probrečela… Skončila jsem na psychiatrii na pár dní hospitalizovaná, protože jsem se bála, že bych jí mohla třeba ublížit. Vůbec jsem se nepoznávala.. a taky s tím, že by mi změna prostředí mohla pomoct + než zaberou antidepresiva. Na víkend jsem zkusila na vycházku domů a za několik dní jsem věděla, že jsem připravena jít domů, i když to ze začátku bylo strašně zvláštní. Na antidepresivech jsem byla 3/4 roku a pomohlo mi to.
K dceři jsem si našla cestu a i když to bývá těžký, tak jsem moc ráda, že ji mám a miluju ji nejvíc na světě…
Pokud tě ty pocity nepřejdou nebo se zhorší, tak doporučuji to řešit s odborníkem a hlavně se svěřit i manželovi…
Edit: Dítě bylo plánované a chtěné jak z mě strany, tak i manžela. Dokonce si troufám tvrdit, že z mé strany o dost víc.
- Citovat
- Upravit
30.9.24 13:53
Já se u první netěšila, spíš obávala, těhotenství byl pro mě očistec a někdy i peklo, velmi dlouho jsem přenášela (dokonce si moje hlava dokázala vsugerovat, že nikdy rodit nebudu a zůstanu tak napořád). Porod byl velmi snadný, velmi rychlý (pro mě to byl spíš šok), ale mimo nemocnici, po převozu mně dítě sebrali a vrátili až po 12 hodinách. Vztah z mojí strany se začal budovat až poté, co začalo ke mě projevovat nějakou náklonnost, tedy krom potřeby kojení. Je tedy pravda, že dcera prokřičela první tři měsíce kvůli kolikám, to bylo strašné. U druhého toto vůbec nebylo a milovala jsem ho hned, co mně ho položili na břicho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.9.24 13:54
Upřímně, taky jsem první měsíce nějak nevěděla, co s miminem. Nebavil mě ten stereotyp, pořád řešení něčeho (lékař, prdíky, proč teď pláče, proč má tyhle pupínky, proč nechce spát atd.) a nic extra mi to nedávalo. Ale věděla jsem, že dítě jsem si nepořídila proto, že je to roztomilá panenka, ale protože z něho jednoho dne vyroste „použitelné“ dítě, jestli mi rozumíš, parťák. Neměla jsem úplně pocity, že kdyby to šlo vrátit, nepořídila bych si ho, ale nebyla jsem nějak zvlášť poprděná. Hodně se to lepšilo, jak rostl. U druhého už jsem to neřešila nějak vůbec. Prostě vím, že nejsem na miminka. Kdybych mohla znovu těhotnět, rodit a pak by mi to dali tříleté, jdu do toho hned 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.9.24 13:55
@Kateřina19955 píše: Více
Pokud lituješ, že ho máš, vyhledej odbornou pomoc, opravdu. To nejsou dobré a přirozené pocity 
Ale mohlo by ti pomoct až ti skončí mateřská, nechat s ním doma manžela na rodičáku. Když ho tak moc chtěl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kateřina19955
30.9.24 13:59
@Anonymní píše: Více
Tyjo, tak ti je hodně silný, co jste teď nepsala. Jako já se o něho starám, nebojím se na něho sáhnout. Přítel ví, že ho moc nemusím, že z něho nejsem nadšená, ale vždycky odpoví větou, že jsem ho chtěla…
Spíš si myslím, že ta láska přijde později, teď to je o tom se s ním nějak naučit žít, ale je to těžký, kdyz jsem na něho pomalu skoro sama, prvorodicka, do toho domácnost, jako vím, že to zvládly ostatní, ale já se na přítelem taky spolehnout nemůžu… takže je to těžký, jako nemám ho ráda, ale zebych ho úplně nesnášela to si nemyslím. Nebo takhle… moje matka je celkem alkoholicka, jednou ho držela a já měla strach, že mu něco udělá, takže jsem o něho měla strach (aspoň nějaký druh citu),ale zebych maliho milovala, to ne..
- Citovat
- Upravit
30.9.24 14:01
@Kateřina19955 píše: Více
Počkej, takže on si prosadil dítě, ačkoli tys ho nechtěla, a nechává tě na něj samotnou?? Tak ten by si teda něco vyslechl. Proč argumentuje tím, že jsi ho chtěla, když tvrdíš, že to není pravda?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kateřina19955
30.9.24 14:02
@unuděná jako litovat toho lituji, ale myslim si, že to je hodně o tom, že jsem na vše sama.
No přítel… nepřebali, neoblece, neokoupe… takže asi tak nejak…
Ale ano prohodila jsem tuto větu, ženy mohl jít na rodicak, ale hned jsem dostala odpoved, že já bych je neuživila a on má větší výplatu. Což má pravdu…
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Zdravím, tato otázka je prosím jen pro ženy!
Těhotenství, porod jsem absolutně nijak neprozivala. Jak se malej narodil, tak jsem nadšená taky nebyla a teď ho mám 3.mesice a řekneme, že kdyby nebyl, vůbec by mi to nevadilo. Samozřejmě nemyslím to tak, aby umřel, to ne. Spíš, zebych vrátila cas a rozhodla se, zebych ho neměla. Materstvi neni nic pro mě a já k němu nic necítím. Samozřejmě se o něho starám atd.,ale ta láska tam není. Mela jste to některá taky? A případně kdy se to u vás zlomilo?
Prosím, aby odpovídaly jen ženy, které mě snad pochopí (aspoň nektere) a prosím žádné komentáře typu, co jsem to za matku atd. Takové téma je taky, jen se o tom třeba někteří boji mluvit nahlas, aby je okolí nesezralo…