Měli jste toxické rodiče? Jak se vám teď žije?

Anonymní
30.9.24 20:35

Měli jste toxické rodiče? Jak se vám teď žije?

Dobrý den,

až v dospělosti mi došlo, jak moc toxické rodiče mám. Nechci to zde moc rozvádět. Nikdy bych to nikomu nepřála a nikdy, opravdu nikdy nedovolím, aby v něčem takovém žili moje děti. V brzké budoucnosti chci úplně omezit kontakt… Omezili jste úplně kontakt? Jak se vám žije? Chodili jste na terapie? Existuje nějaké dobrá kniha co vám pomohla?

  • Citovat
  • Upravit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Patron/ka eMimina, zná prostředí serveru, pomáhá nováčkům a zkvalitňuje diskuze. Je v užším kontaktu s administrátory. Nedělá však jejich práci.
Mar__tanka1983
31292
30.9.24 20:50

Co je toxický rodič? :nevim: :D
Ja mela, co pamatuju, spatne vztahy s matkou. V dospelosti jsem postupne prichazela na to, v jakych vsech oblastech mi to pokrivilo me jednani, chovani, vnimani veci, pristup.
S vetsinou sem se postupne vyrovnala, sama. Dost mi pomahalo to probirat s dobrou kamaradkou, vymluvit se z toho.
Knihy ani odbornou pomoc jsem nevyhledala.
S mamou se v podstate nevidame, je mi tak líp. Ted me tak napadá, ze mi dost pomohly Ctyri dohody. Divadelni hra s Duskem, pozdeji jsem cetla i knihu. Teze jako „neber si veci osobně“, „nevytvarej domněnky“, slova o odpuštění, odpustit sama v sobe, bez sysifovskeho čekání, ze se mi musi omluvit, abych to mohla pustit pryc ze sebe :srdce:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
SaxaL
874
1.10.24 07:27

Já to také řešila až v těžké dospělosti a ty následky jsem už viděla.

Založila jsem tu nedávno tuhle diskuzi na podobné téma, pročti si ji.
A rovnou říkám, bič a pryč. Čím dřív, tím líp. Čím starší člověk je, tím hůř to jde.

https://www.emimino.cz/…icum-527624/

a jak se mi žije?
S rodiči v kontaktu to bylo konstantní vaření žáby… po ukončení kontaktu jsem měla děsivé sny a i denní paralýzy z toho, že mě čeká zase horká voda… ulevilo se mi definitivně až po několika letech ukončeného kontaktu ve chvíli, kdy jsem změnila i své životní podmínky celkem razantně a pro ty rodiče už nebylo místo ani ve vypsychované hlavě. Říká se, že dítě, které takto ukončí kontakt s rodiči volí jen menší zlo… a je to pravda. :nevim:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Martina 444
2
1.2.25 18:21

MPN rodič

Dobrý den, manipulativní perverzní narcistický rodič je opravdu „výhra“. Od otce jsem se distancovala úplně. To byla taky kapitola… S matkou žiji a nedokáži jí opustit, protože je nemocná. Bydlíme v jednom bytě.
Byly doby kdy mě vyháněla stále pryč. S otčímem jsme nevycházeli. Teď je bez manžela nemocná a na mě se upnula. Sourozenci nefungují. A když se jednou za čas vyloupnou, tak je kolem nich sladká. Se mnou je prostě kříž, co asi zná každý co je pod stejnou střechou s rodiči, a druhý potomek, když jednou za čas přijde je king.
Vím, že řešení je utéct… a to co nejdál. Ovšem to jsem se kdysi snažila. Jejich výchovou jsem se ale sesypala a musela se vrátit s tím, že není všem dnům konec… Konec je však takový, že po čtyřicítce jsem sama, nesebevědomá, zničená svým okolím. K tomu psychiatrický pacient. Doktorů a psychologů jsem vystřídala, a chodím k nim stále. Každá rada drahá…
Dnes se musím matky ptát zda mohu tam či jinam. Když se vracím je dusno…, jsem zavalena výčitkami, že zrovna potřebovala toto, bylo jí špatně, nemám rozum vracet se takhle večer (19.00), poznámkami na ty se kterými jedu (jsou se mnou ze soucitu, opouštějí rodinu a nevěnují se manželovi, nemají rozum, jsou líné, neschopné, moc rozlítané…). Nastane peklo, výhružek, sebelítosti, jaký jsem sobec, který nemá zájem o nemocnou matku… Že nevím co to nemoc je. Ovšem hlavně díky ní jsem v ID s psychikou.
Pak leží ublíženě, chce aby jí sehnala eutanazii, že si propíchne inzulín…
Já však lituji jí a ona jen sama sebe. Nejraději by mi dala kouli na nohu a chtěla abych poslouchala jen její nemoce, nevyšla z domu. Pokud si prosadím, že mám taky svůj život, je zle.
Na druhou stranu si uvědomuji, že vzhledem k tomu jak „pestré“ měla sama dětství čekat víc nemohu. Nikdy mi nebude umět dát co bych ráda. Neumí to.
Nejraději bych jí tu nechala, ale nevydržela bych sama se sebou. Je to máma a nechci jednou litovat, že to takto dopadlo. Ale říkám si, že se to tak stupňuje, že v lepším případě skončím z ní na psychiatrii…
Nemohu si nikoho ani přivést na návštěvu. Chce abych se všemi přerušila vztahy. A to že nemám rodinu a ona tu jednou nebude jí nezajímá. Nevadí jí z dcery udělat asociální trosku, zničit život. Vůbec na toto neslyší.
Je zaměřena jen sama na sebe.
Nakonec řekne ať si dělám co chci, že jí to je jedno… Všechno pak začne nanovo…
Ona se však postarala o své rodiče s takovou oddaností, že by člověk smekl. Za to, že byla sexuálně zneužívána převálcovala svého otce. Vzala si nemocné rodiče zemřít domů. Starala se o nemocného manžela, svou prababičku nenechala v domově důchodců. Možná prostě jen nechápe, že každý toto nedokáže.
Teď se však chová jako oběť sama…
A co s tím? Fakt netuším… Jak neublížit jí i sobě? Jak pomoct a ochránit sama sebe?
Když tu čtu příspěvky jiných, tak jen koukám co těch rodičů je…
Ti co měli vše v normě by mámě a tátovi měli děkovat do konce života.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Dynamitka
1.2.25 18:26
@Martina 444 píše: Více

hele jdi pryč prostě…vždyť přesně, ona už tu dlouho nebude a co ty pak? V tomto případě bych se fakt nestyděla myslet na sebe…máš nejvyšší čas a zasloužíš si to…

  • Citovat
  • Upravit
Kristyna19866
459
1.2.25 19:22

No, ja to doma neměla moc hezky. Následky? Ano. Klidně napis soukrome, nechci to tady sdílet.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Dollorres
6381
1.2.25 20:35

Jsem nejspíš toxická osobnost, a jsem hodně zahleděná do sebe. Mám příliš nutkavou potřebu velet a ovládat. Poutám na sebe hodně pozornosti na úkor druhých. Dřív mi tuhle touhu uspokojoval můj ex manžel. Nechci to přenést na děti, ale vím, že mi to moc nejde, stejně tak jako bezpodmínečná láska. Až po zásluhách. Na tom je třeba zapracovat, a to je to, co si nesu z dětství.
Snažím se s tím něco dělat, jenže to jde pomalu.
Jedna terapeutka mě dokonce odmítla, sice citlivě, ale bylo mi jasný, že jsem na ní těžkej kalibr. Doporučila mi někoho jiného. A je to fakt síla, často odcházím v hodně špatných emocích, protože rozvíjím hlavně empatii. A to bolí.
Já vím, že je společnost víc chápavá pro ty, kteří si prošli nějakou manipulací nebo vztahem s narcistní osobností. Ale i oni potřebují podporu.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Reklama
AjaF
7667
2.2.25 06:36

@Dollorres cením si na Tobě, že o svých chybách víš a snažíš se s tím nějak pracovat.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Konys
5120
2.2.25 07:29

Ja omezila kontakt. Tehotensky hormony mi pred lety způsobily sileny pochod myšlenek a pocitu, vzpominek.. Vcetne tech pocitu te male holky..(me). A rekla jsem si… do pdele, vzdyt ja bych se takhle nikdy ke svoji holcicce ani nemohla chovat! Doslo mi, ze vlastne jsme pro mamu nikdy nebyli dulezity, mozna jo.. ale pred nama byl jeji manzel, cigara, chlast… pak tak tři hromady hoen a mozna nekde tam pak my tri. Moji dceri je pet let, mama ji videla kdyz ji byl rok a to jeste jen nahodou. Potkali jsme ji v Zoo. Obcas mi napise, stroze odepisu. Ale to je vse. Takoveho cloveka nechci mit v zivote moji dcery a v tom svym uz taky ne. Bylo to strasne tezky se k tomu dobrat… pobrecela jsem si hodne a mela hodne spatne sny ( nekdy mam i ted a v nich ty situace z detstvi). Ale ta uleva pak… k nezaplacení. :andel: Je to vlastne dost smutne, ale bohuzel… Jedine co muzu ja udelat je to, ze se budu snazit, aby moje holcicka o me nikdy nemusela takhle smyslet.. :srdce: To by pro me osobne byla nejvetsi životní prohra.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Liberalissima
12885
2.2.25 08:01

Máme na tohle téma uzavřenku, kdyby se někdo chtěl přidat, stačí zažádat: https://www.emimino.cz/…kych-rodicu/

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Bytsamsebou
11097
2.2.25 10:03

@Martina 444 co ti radí psychologové a terapeuti? Proč je prostě jen konečně neposlechneš? 8)

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Martina 444
2
2.2.25 11:49

Možná proto, že bych pak nevydržela sama se sebou. Že cokoli si prosadím s tím se pak trápím a pochybuji o svém rozhodnutí, zda jsem to třeba špatně nepochopila, nenapsala…
Pak když si dovolím být asertivní a postavit se za sebe, tak se sesypu já. Naprosto mě pak paralyzuje psychika, výčitky, strach, lítost… Může mi to vysvětlovat kdo chce a jak chce…
Jak si v hlavě nastavit „udělám si pěkný den a nenechám si ho vzít“, když to jsem já?
Proto raději vše absolvuji, kdy nemám výčitky, protože vím, že to bylo maximum…
Protože teoreticky vím vše, prakticky nedám nic…
Sama bych mohla dělat terapeuta, přesně vím co bych si poradila, když bych radila tam kde nejsem emočně já…
Vlastně ani nevím, zda to úplně řešit a matlat se ve svých nezdarech… Člověk asi naivně čeká na zázrak, „spásnou“ radu… Možná si chce jen duše tělo ulevit a vylít to šílené napětí…, podobné sdílet…
Možná potřebuji stále nějakou zpětnou vazbu, nebo vědět, že nejsem sama…
Těžko říct… Ani terapeut za nás žít nebude. A to co by dal nebo udělal on zase nejsme schopni dostát my…
Sama bych se až rozčílila, když by to bylo u druhého a radila bych…
Ale když se jedná o mě, jako by měl člověk jakási neviditelná pouta, zatmění mozku, úzkosti, deprese, nechutenství…
Přijde takový zvláštní pocit, že než něco udělat, raději něco udělat sobě.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Pučálkovic.Amina
2137
2.2.25 11:49

@Martina 444 A co kdyby jsi začala malými kroky? Nedovolovat se, zda můžeš pryč, prostě oznamovat, už oblečená, obutá: „Mami, jdu ven, přijdu po půlnoci.“ A okamžitě odejít, nečekat na její reakci.
Emocionální výlevy utnout už v zárodku: „To mě mrzí, že ti bylo špatně, tak sis vzala prášky a lehla sis, viď? Nepomlouvej mé kamarádky, já je mám ráda. Jdu spát/mám něco na práci/jsem ve svém pokoji a nechci být rušena.“ Klidně se zamkni a špunty do uší, jestli by měla tendence dobývat se s nářkem do tvého pokoje.
Při obzvlášť srdceryvných scénách odejít z bytu: „Vidím, že jsi rozrušená, tak půjdu ven, ať se můžeš uklidnit.“
Prostě nastavit si hranice, jak psychicky (nejsem malé dítě, nepotřebuji propustku), tak fyzicky (zavřené dveře, odchod ven).
Je mamka schopná chodit ven? Nějaké procházky, skupinový program pro seniory by jí určitě prospěly.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
2.2.25 11:53

Měla jsem toxické rodiče. Ponižování a bití do modřin i krve každý týden. Studený odchov. S následky jsem se vyrovnávala 20 let a chodila i na psychoterapii. Žiju si dobře, jsem spokojená, mám rodinu, milujícího manžela. Máme se dobře, mám skvělou práci, kamarády. Občas se přepínám a jsem na sebe moc tvrdá, ale teď už si to uvědomuju a postupně se učím zvolnit.

Kdybych měla dát jednu radu, je to hlavně o vztazích (pěstovat je, dávat jim prioritu - kamarádům, partnerovi, dětem) a o sebepéči (cvičit, být sama, udržovat zájmy, odpočinek, terapie, masáže…) To je podle mě 90% štěstí.

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
2.2.25 11:55

@Martina 444 Tak ne, po přečtení tvého příspěvku doplňuju třetí nutnou věc ke štěstí: Odstřihnout se. Naprosto. Fyzicky i emočně.

  • Citovat
  • Upravit

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

 
 

Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky

Ikona - Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová

Milování a syn

  • 09.04.26
  • Anonymní

Dobrý den, mám takový problém, co se týká intimního života. Máme 4letého syna, je živý a zvědavý až velmi. S manželem jsme pravidelně před pár... Odpověď

Problémy v rodině

  • 18.03.26
  • Anonymní

Dobrý den, už nevím, na koho se obrátit, protože po narození syna mám problémy s manželovou rodinou. Tchyně s tchánem jsou v celku hodní lidé,... Odpověď

Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži

  • 11.12.25
  • Anonymní

Dobrý den, přečetla jsem si Vaši odpověď týkající se stejného tématu, něco mě oslovilo, ale pořád nemohu uchopit svoji situaci tak, abych se... Odpověď

Je to deprese? Co by pomohlo?

  • 12.12.25
  • Anonymní

Dobrý den. Ani nevím, kde začít. Zkusím to vzít polopaticky. Rok a čtvrt se snažíme s manželem o miminko. Před snažením jsem řešila potíže s... Odpověď

Poporodní deprese nebo něco jiného?

  • 19.08.25
  • Anonymní

Dobrý den, jsem skoro rok po porodu, ale vůbec si mateřství neužívám. Je to pro mě takové přežívání a přečkávání. Narodila se mi předčasně... Odpověď