Moje dcera je lesba

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Stránka: Předchozí 1 2 3

Napsat příspěvek

Velikost písma:

aknadar

1237

313

8.6.20 22:43

načítám...

@Anonymní píše:
Dobrý den, předem bych chtěla podotknout že nechci nikoho z homosexuální komunity nějak urazit. Je to nedávno co mi dcera (20) oznámila že je lezba. Pro mě to byl obrovský šok, nikdy bych to do dcery neřekla. Vím že bych měla mít radost že dcera našla odvahu a řekla mi to. Ale mně to dost trápí, manžel o tom ještě neví mám strach jak bude reagovat. On i celá jeho rodinná jsou silné věřící, a tohle by pro ně mohl být velký problém. Zatím jsem to nikomu neřekla, tak si potřebuji špiše s někým promluvit. Budu ráda za každý příspěvek.

Ahoj, důležité je, aby dcera byla šťastná. Pokud jinak žije jako slušný člověk tak se přece nic nemění. Jsou horší věci, drogy, gemblování…homosexualita není nic hrozného. Měj ji ráda a podpoř ji. Je tvé dítě.

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

9.6.20 09:59

načítám...

@Berry77 pro mě to byl šok, nikdy by mě to nenapadlo. Dcera se nikdy nechovala jako kluk, ani mi nepřišlo že se jí líbí holky

Citovat
Upravit

Anonymní

9.6.20 20:09

načítám...

@Anonymní píše:
@Berry77 pro mě to byl šok, nikdy by mě to nenapadlo. Dcera se nikdy nechovala jako kluk, ani mi nepřišlo že se jí líbí holky

Hlavně jí křesťansky nenapravujte. Mého příbuzného také napravovali silně věřící rodiče a nedopadlo to dobře. Jejich syn to nepřežil.

Citovat
Upravit

Alfa123123

7.12.21 21:50

načítám...

Moje dcera je také lesba

Já jsem se od své dcery dozvěděla cca před 2 měsíci, že je na holky. Je jí 21. Nesmetlo mě to, spíš jsem v tu chvíli zůstala němá. Takových „srandiček“ o tom, co by bylo, kdyby někomu z nás, mě a mým kolegyním, oznámil potomek, že je lesba nebo gay, proběhla spousta. Vždycky jsme si říkaly, že bychom to prostě přijaly. A najednou jsem stála před hotovou věcí, byla jsem to já, komu se to naplnilo. Věřte, že není tak těžké to přijmout, protože je to moje dítě. Moje milované první dítě. A není to můj život, na čem záleží, ale její, jestli bude šťastná. Strašně jsem si vyčítala jen to, že jsem ji při tom „oznámení“ hned neobjala. Udělala jsem to za pár minut, kdy můj mozek vystřelil signál k srdci, kdy mi zasignalizoval, je to tvoje dítě, kdy mi připomněl, že je to největší a nejsilnější pouto na světě. Nikdy bych se ke své dceři neotočila zády, je část mě, takhle jsem ji vlastně stvořila já a jeji otec, ona si to nevybrala. Byť je velmi ambiciozní a velmi silná osobnost, bylo patrné, jak je pro ni těžké mi to říct. A když jsem ji pak objala, řekla jsem jí, jak moc ji mám ráda. A mám. Nejde o nás, ale o naše děti, ať už jsou jakékoliv, buďte vděčni za to, když najdou odvahu říct vám pravdu a přijměte ji. Mnohdy již bývá pozdě, na nějaké kdyby. Ještě dodám, že s otcem dcery nežiju, on to zřejmě neví, nevyptávám se. Ostatně jsem jí řekla, že kdy bude chtít jít s kůží na trh před širší rodinou, je jen na ní. Každopádně ji podpořím, stejně jako její bratr, můj syn, který je zasvěcen (určitě dříve než já, což svědčí o jejich výborném sourozeneckém vztahu). Poslední osobou, která do naší „netradiční“ rodinky patří je můj partner, který je s námi od dceřiných 6ti let, je rovněž se situaci seznámen a ani on v tom nevidím problém. Co víc si přát? Jen zdraví pro všechny. PS: Milujte své děti a blízké.