Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Musím odejít. Manžel mě psychicky dlouhodobě týrá. Výjimečně fyzicky. Několik let žiju ve strachu a neustálé nervozitě co bude dál. Několikrát mě podvedl, několikrát odešel a bohužel se i vrátil. Neměla jsem sílu se mu vzepřít a říci, že už zpět nepůjde. Vždy mě přesvědčí, že je vše moje vina. Že kdybych řekla, udělala, neřekla, neudělala to a to, tak on by se tak nechoval. Vždy mě přesvědčí, že se změní. Nyní je to tady po čtyřech měsících klidu znova a já už nemůžu. Nevím ale, kde sebrat sílu, nevím kam jít. Máme hypotéku, dítě, do práce chodím. K rodičům nemůžu. Vše budu muset udělat tajně, jinak mě zase přemluví. Hodně se bojím. Kdo jste to dokázal? Máte nějakou radu?
Pokud je to dítě jeho, tak jsi pěkně v háji tedy v případě, že mu ještě nebylo 18. Kolik dítěti je let?
Ještě mě napadá, poradit se se sociální pracovnicí, najít dobrého právníka. Neodcházet ze dne na den s dítětem pryč, jelikož se to pak může použít proti tobě. a nakonec by to mohlo odnést dítě. Ale jinak by byl dobrý psycholog.
Nepomáhá psycholog, nepomáhají žádné organizace. Dítě je jeho. On se ale zajímat nebude, maximálně týden, dva. Když je v tomhle stavu, tak ho ani nepozdravi. Aby mě trestal. Zkoušela jsem odejít stokrát a vždy mě přemůže strach. Pocit bezmocnosti. Plán je vcelku jasný. Najít být. A až on bude v práci, tak odejít. Hned a najednou. Protože pak už se pro věci nedostanu. V BKB radili udělat to tajně, aby nevěděl kde jsem a vše řešit soudně až potom. On je ve skutečnosti srab. Boji se všeho a všech. Jen na mě si dovoluje. A ja, i když se mu postavím, tak nakonec vycouvam. Nevim kde vzít odvahu. Ale pryč musím. Nemůžu takhle žít dalších deset let.
@Anonymní píše:
Nepomáhá psycholog, nepomáhají žádné organizace. Dítě je jeho. On se ale zajímat nebude, maximálně týden, dva. Když je v tomhle stavu, tak ho ani nepozdravi. Aby mě trestal. Zkoušela jsem odejít stokrát a vždy mě přemůže strach. Pocit bezmocnosti. Plán je vcelku jasný. Najít být. A až on bude v práci, tak odejít. Hned a najednou. Protože pak už se pro věci nedostanu. V BKB radili udělat to tajně, aby nevěděl kde jsem a vše řešit soudně až potom. On je ve skutečnosti srab. Boji se všeho a všech. Jen na mě si dovoluje. A ja, i když se mu postavím, tak nakonec vycouvam. Nevim kde vzít odvahu. Ale pryč musím. Nemůžu takhle žít dalších deset let.
Odvahu najdeš, když si uvědomíš, jak se chová k vašemu dítěti…prostě musíš to dokázat kvůli němu…aby dítě ani nepozdravil kvůli tomu, aby trestal tebe? to je fakt ubožák…nemáš kamarádky, aby tě podpořily a pomohly odstěhovat? Čeho se tak bojíš?
Odhaduju - změna, nejistota, nové věci o kterých nemáš tušení jak budou, nevíš jak to zvládneš nebo ne, nevíš co přijde, nevíš jak se ten druhý začne chovat potom a hlavně pokud se s dítětem na tajňačku přestěhuješ je to bráno jako trestný čin neboli únos dítěte v tom je to na dvě věci. Jeden moudrý muž řekl „Prostě to udělej, bát se můžeš potom“. Když budeš vědět proč jsi to děláš a za čím jdeš, tak to dáš, potkáš ty správné lidi, jen je potřeba věřit, že si zasloužíš i s dítětem změnu k lepšímu a zasloužíte si být šťastní. Tím neříkám že to bude jednoduché, ale rozhodně budeš to z tebe udělá silnější osobnost.
A máš nějaké kamarády nebo příbuzné, kteří by ti pomohli odstěhovat se?
@divine woman píše:
A máš nějaké kamarády nebo příbuzné, kteří by ti pomohli odstěhovat se?
Ne, musela bych sama. Nemohla bych to nikomu říct. Anebo mohla, ale až bych věděla přesně kdy a kam. Žádné plány. Prostě přesně daný místo a čas.
@Leucanthemum No tak si najdi byt a jednej…kámošce můžeš říct, až to budeš vědět, jestli by ti mohla ten den pomoci…neříkej proč…taky jsem takhle jednu pomáhala stěhovat…já jsem teda věděla, co se chystá…
Musím odejít. Manžel mě psychicky dlouhodobě týrá. Výjimečně fyzicky. Několik let žiju ve strachu a neustálé nervozitě co bude dál. Několikrát mě podvedl, několikrát odešel a bohužel se i vrátil. Neměla jsem sílu se mu vzepřít a říci, že už zpět nepůjde. Vždy mě přesvědčí, že je vše moje vina. Že kdybych řekla, udělala, neřekla, neudělala to a to, tak on by se tak nechoval. Vždy mě přesvědčí, že se změní. Nyní je to tady po čtyřech měsících klidu znova a já už nemůžu. Nevím ale, kde sebrat sílu, nevím kam jít. Máme hypotéku, dítě, do práce chodím. K rodičům nemůžu. Vše budu muset udělat tajně, jinak mě zase přemluví. Hodně se bojím. Kdo jste to dokázal? Máte nějakou radu?