Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Náhlá smrt babičky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
23.7.22 15:26
Náhlá smrt babičky
Zdravím všechny..
Nemůžu se vyrovnat se smrtí babičky. Ač zemřela v hezkém věku 87let, tak jsme na to nikdo nebyli připraveni. Před 18lety prodělala infarkt, od té doby se vše zhorsovalo. Poslední asi 03 roky byla slabá, špatně ji pracovalo srdce, ale vždycky jakýkoli úraz nebo nemoc překonala a to na svoji kondici a věk hodně rychle. Za posledni roky byla taky několikrát v nemocnici, naposledy to bylo letos 6 týdnů, s operovanym loktem a zlomenou stydkou kosti po pádu na schodech, strávila tam svoje narozeniny. Vydupala si návrat domů, tady ještě v den návratu upadla.. Ale naštěstí tu ránu jsem slyšela a hned ji šla zvednout a pomoc jí. Byla zmatená, ale v pořádku, druhý den už ji nic nebylo.
14 dní po návratu ji můj partner našel v 5 ráno ležet na zemi, kdyby její kočka za dveřmi nervala, tak bychom ji nejspíš našli až daleko později. Já ji pomohla na wc, pak chtěla spát, tak jsem. Ji pomohla prevlict a ulozit. Byla hodně unavená a trochu zmatená, ale já i moje mami jsme to pricitaly noci na zemi. Babi též říkala, že ji nic není a nemáme volat sanitku. Při ukládání do postele se na mě koukla pohledem, jaký nikdy nezapomenu. Měla jsem v tu chvíli pocit, že ji v očích vidím, že už nechce a vzdáva to. Za hodinu jsem ji šla zkontrolovat, zdála se mi lepší. Takže jsem ji ještě nechala další hodinu spát a šla za ní kolem 8 ráno. Seděla na posteli a ztěžka dýchala, měla trochu otekly obličej. Ale nic hrozného, za ta léta, co jsem bydlela vedle ní v bytě jsem viděla babi v daleko horších stavech. Volala jsem tedy moji máme, domluvily jsme se, že volám rychlou, ač babi nechce a říká, že je v pořádku. Rychlá dorazila, babi před nimi dělala jakoby nic, alw bylo vidět, že ji to dělá strašnou námahu. Doktor s námi jednal jako bychom se jí chtěli zbavit, doslova řekl, že přemýšlí, kdo by z babi odvozu do nemocnice mohl profitovat a zpochybňoval dávkování léků na tlak, které ji ale 14dni předtím předepsal její kardiolog, nelíbilo se mu, že váží 35kilo (ale to byl dlouhodobý stav, babi za posledních 5 let hodně zhubla, byla malinká a nikdy nevazila víc než 45kilo). Nakonec ji odvezli, s tim, že udělají rtg a dají kapacku, ale že ten den ji nejspíš pustí.. Ještě jsem za ní volala, ať se nebojí, že si ji odpoledne vyzvedneme a že se jí určitě nikdo nechce zbavovat. To bylo kolem deváté.
Pak jsem Odjela s dětmi na koupaliště. V 11 volala máma, že mluvila s dr a že jí pustí až druhý den, že má nízký tlak a že budou řešit ještě s jinými doktory, co s ní.. Snad 20minut na to mi volali z nemocnice, že babi se hodně zhoršila, že to je cesta ke konci. Hned na to. Mi volala máma, že babi umře. Nevěděla jsem., co dělat, jestli sebrat děti, odjet domu a letět za babi. Nakonec jsem se rozhodla zůstat, protože nebyla jistota, jestli to stihnu a byla jsem v takovém šoku, že jsem se bála řídit i blbych 30km domů. Sestra za babi vyrazila hned, bohužel ani ona to nestihla a to měla do nemocnice 2kilometry a jela autem.
V hlavě vím, že pro babi tohle byla milosrdna a relativně hezká smrt,.podle doktora to bylo rychlé a nic ji nebolelo. Špatně snášela, když se o ní někdo musel starat, nelíbilo se jí ani to, že za ní několikrát denně chodím ji dávat léky a kontrolovat ji. Já si teď ale strašně vyčítám, že jsem tomu mohla zabránit. Večer předtím jsem si říkala, že tam zajdu, připravit léky na ráno, abych nemusela brzy vstavat. Ale už bylo k desáté a partner řekl, ať tam nechodím, že bude spát a nemám ji rušit. Je pravda, že jsem tam nikdy takhle pozdě nechodila. Ale kdybych tam šla, našla bych ji na zemi a nemusela svou poslední noc trávit na studený zemi. Taky kdybych věděla, že umře, neposlala bych ji umřít do nemocnice, nejela bych na koupaliště a zůstala bych s ní.
Nejvíc ze všeho mě ale štve, že jsem se s ní poslední dobou, několik let, hodně zlobila, byla jsem na ni občas nepříjemná. Ne zlá, nikdy jsem ji neuhodila ani na to nepomyslela, nijak jsem ji netyrala, ale občas jsem s ní dost ztrácela trpělivost, občas jsem si na ni stěžovala naším a partnerovi. Hlavně proto, že se měla šetřit a ona ne a ne, pořád dělala z mého pohledu blbosti, při kterých si kolikrát i přes mé varování a prosby ublížila a nejednou pak byla i 2mesice v nemocnici. Ale stejně nikdy neposlechla a dělala si po svém. Stejně tsk s telefonem, kolikrát jsem prosila, ať ho bere s sebou i na záchod a ať chodí i po bytě ty větší kusy s choditkem. Ale ne, i v tu poslední noc ho nechala v jiné místnosti a šla bez chodítka.
Vůbec nevím, jak se vyrovnat s tím, že umřela, že už ji neuvidím a s pocitem, že jsem mohla udělat víc. Do pohřbu jsem byla plus mínus v pohodě. Ale při něm jsem byla úplně v háji, probrecela jsem to celé, celou mši jsem seděla v lavici u rakve a bylo mi strašně uzko z toho, že babi je zavřená v takový malý krabici.. Nejhorší pocit byl, když ji spustili do hrobu a já na rakev šla hodit kytku. I teď si neumím představit, že tam v ty bedně pod hlínou jen tak leží..
Zažil jste někdo něco podobného? Jak jste se s tím vyrovnali?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
23.7.22 15:37
Je mi to moc líto. Ztratila jsem už spoustu členů z blízké rodiny a byla bych vděčná, kdyby se dozili takového věku jako Vaše babička, viděli moje děti.. Myslím, že byla už smirena a měla byste ji nechat ‚jít‘, nezlobit se na ni, na sebe.. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.7.22 16:01
Upřímnou soustrast. Při druhé covidové vlně jsme babičku s dědou „odložili“ do domova s pečovatelskou službou. Bylo to těžké rozhodnutí. Uzavíraly se okresy, pečovatelky nemohly jezdit, naši kvůli své práci stále v kontaktu s lidmi a já jsem sice pomáhala, ale babi měla 100 kg a děda 150kg. Zvedat je, otáčet, koupat jsme museli ve dvou. Sama jsem starost o ně nezvládla. Domov s pečovatelskou službou jarní vlnu zvládnul, covid se dovnitř nedostal. Na začátku listopadu jsme oba naše staroušky dali do zařízení, za 14 dní covid dostala babička a vzápětí děda. Nemohli jsme za nima, mamka se mohla přijet rozloučit na 15 minut do nemocnice, zatímco já jsem byla s kočárkem před nemocnicí. 5. prosince měli oba pohřeb. Jak se s tím vyrovnat. Psycholog mi řekl, že to chce čas a odpustit sama sobě. Stále jsem se s tím nevyrovnala. Nezvládla jsem to, opustila je a oni mi odešli bez rozloučení. Babička měla 80 let, děda 84 let.
- Citovat
- Upravit
23.7.22 16:10
Upřímnou soustrast.
Já myslím, že ty pocity jsou „normální“. Ty výčitky svědomí, cos ještě mohla a měla… Nechala bych to plynout. Čas to otupí…
Asi dva roky po tom, co babička umřela, se mi o ní zdálo. Poprvé, pak už taky ne. Hladila mě po vlasech. A tak nějak jsem pak odpustila. Jí, že odešla, sobě všechno to, o čem teď přemýšlíš i ty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.7.22 16:49
Tím upřeným pohledem se s tebou babička loučila…akorát si to nedokázala rozklíčovat…mně babička den před smrtí pevně stiskla ruku…taky jsem to nepochopila…až když druhý den zemřela, tak mi došlo, že to věděla a loučila se…na vyrovnání s její ztrátou budeš potřebovat čas…možná hodně času…tak se drž… 
je mi to moc líto…pro mě to byla největší ztráta v životě…zatím…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.7.22 18:09
Upřímnou soustrast 🥺 moje babička taky neměla ráda, když se o ní někdo staral, k doktorům nechtěla chodit, až když už nebyla schopna se ani zvednout z lůžka, tak přijala pečovatelku. Jenže pak to šlo rychle od desíti k pěti, doktoři zjistili rozlezlou rakovinu a babička skončila v LDN. Když jsem za ní přijela (sice covidova doma, ale my vybrali tuhle LDN, abychom ji mohli navštěvovat), byla jsem u ní několik hodin, pouštěla jí videa svých synů (byla z nich nadšená), spokojeně usnula. O pár dní později umřela. Pohřeb jsem ořvala nejvíc ze všech, brečela jsem několik dní. A je to 2,5 roku a pořád v telefonu občas koukám na konverzace, co jsme spolu vedly. Nedokážu je vymazat, bojím se, že bych tím o ni přišla. Chce to čas 🙂
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.7.22 18:39
@Monchichik nedokázala, vůbec mě ani nenapadlo, že by mohla umřít. Den předtím byla ciperna, posílala jsme ji po dětech boruvkovy koláč, měla radost, měla ho strašně ráda, den před tím jsem s ní byla i v kostele, ještě jsem ji kráva nechtěla vzít na mši v 9.30,prootze jsem chtěla jet na motorku, takže jsem ji řekla, že buď půjdem v 8 nebo nepůjdeme vůbec.. To mě taky štve..
Já jsem v podstatě do telefonátu od doktora pořád myslela, že je v nemocnici pro sichr a pro to, aby ji nebylo hůř. Kolikrát ji v posledních letech vezla sanitka fakt v hrozný stavu, naposledy měla vodu na plicích, dusila se a nemohla ani dýchat, ale stejně se z toho za chvíli dostala..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.7.22 19:49
@atominnka my jsme taky netušili, že babička zemře…byla sice v nemocnici, ale navenek jí nic nebylo…bylo jí jen 79 let…pak nám doktoři řekli, že jí prostě puklo srdce, že nechtěla žít…pár let předtím jí zemřela nejmladší dcera a ona prostě nedokázala už dál žít, celou dobu se trápila… 
…takže vlastně zemřela zdravá…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.22 10:31
@atominnka byla jsem její nejmilovanější vnouče a ona můj nejdražší člověk na světě 
…zemřela, když jsem byla ve druhém měsíci s posledním synem…a říkám, že mi ho poslala ona…je povahově celá ona…a i nemá rád stejné věci k jídlu… 
a že na mě dává pozor, o tom jsem naprosto přesvědčená
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.22 10:46
@Monchichik to je Krásný…
Já nevím, jestli jsme byla nejmilovanejsi, ale vím, že jsem první vnouce a trávila jsem u ní a s ní hodně času, jak v dětství, tak i teď, 12 let bydlím v bytě vedle ní, takže jsme se viděli denně a denně viděla i moje děti. Ona vůbec nás všechny děti milovala, celý život dělala novorozeneckou sestru. Paradox je, že sama děti mít nemohla, resp její manžel nemohl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.22 10:49
Nejen podle mě lidi odcházejí, když potřebuji a chtějí. Nechci se rouhat. Jinak takové výčitky, co by, kdyby… Asi nás mají naučit, jak priste jinak a lépe. I kdyz nám konkrétního cloveka uz nevrátí. Ten by nejspíš odešel i tak. Treba o den, týden pozdeji, za jiných okolnosti. Přemýšlím, co by se. muselo zmenit, aby zůstal. Mozna celý kontext jeho zivota, což většinou neni možné. Proste uz je na konci svoji cesty, svých moznosti. Vycitky jsou normální a patří k fazi truchlení. Ono je totiž v podstate vždycky možné udělat něco jinak a „lépe“, kdyby to člověk, věděl, měl zkušenost. Ale je dobré naučit se zvládnout to, že ať chceme, nebo se tomu bránime, každý má svůj osud. A všichni smerujeme na druhý břeh. Muzeme tu spolu pobyt, dokud nám čas dovoli. Prostě je to zákonitost, která patří k životu po celé miliardy nebo kolik let a jeste nikdo nikdy se jí nevyhnul. Je samozřejma a přirozena. hug:
Ještě mě napadá, že všichni stojíme během života na několika křižovatkách, kdy se rozhodujeme, jestli na tomhle světě chceme zůstat, jestli ho uneseme. Prvně možná už v těhotenství, pak přichází porod, životní komplikace a rány. Nekdo jich má min, někdo víc, každý taky jinou konstituci a podmínky, podporu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.22 10:51
@atominnka já jsem byla druhé vnouče v pořadí…ale díky okolnostem jsem u ní bydlela s mámou už jako miminko…asi v mých dvou letech jsme se odstěhovaly…ale stejně jsem u ní o víkendech spávala…byla jediná, na koho jsem si nedokázala otevřít hubu ani v pubertě a moc mi chybí pořád, i když už je to 18 let…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.22 11:21
Zivot = energie?
Jinak, holky, uprimnou soustrast. Mně odešli loni dva blízcí a očekáváme další úmrtí v rodině. 
Naštěstí generace, která má svoje radosti i starosti odzite. Ale člověk se furt trepe, aby to zbytečné nepotkalo někoho mladšího. Jdu dávat energii tam, kde je to potřeba, a všem hezký den!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.7.22 15:45
Je mi to líto.. Upřímnou soustrast. Buď ráda, že tvá babička to měla rychlé a netrápila se potom ještě delší dobu. Moje už přes dva týdny leží ve vážném stavu v nemocnici. Teď poslední dva tři dny je stav kritický, už jí selhávají orgány a je jen otázkou, kdy se to stane. Je to nepříjemné vědět, že je v takovém stavu a jen čekat kdy. Nemohla jsi nic jiného dělat, mohlo by se to stát kdykoliv. Vzpomínej na ni v dobrém, jaká byla předtím.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
