Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@vonajebohyne Jj
Já jsem z malého města, takže jak jsem v 18 vyrazila na VŠ, tak jsem se doma ukazovala max 1× měsíčně, takže být v 25 v denním kontaku s rodiči by byla pro mě noční můra
Ale to jsem já a moje rodina. Chápu, že někdo se vídá s rodiči raději, ale stejně, ty zkušenosti je potřeba začít nabírat ![]()
A mám strach, že zejména kluci / chlapi mají tendenci v mamahotelu příliš zlenivět (což se časem rádo přetransformuje v to, že přeci „stárnoucí rodiče nenechám samotných, že?“)
@Sorin myslím, že pro tu pripadnou budoucí přítelkyni a pro jejich soužití, by bylo lepší, kdyby žil chvíli sám. Výšin to takhle: Proti tomu, „jak to vždycky dělala maminka (vaření, uklízení, nevím co ještě…)“ je to asi skoro vždycky méně komfortní, jak ke stejné věci přistupuje přítelkyně/novomanželka - jednak proto, že ta je proti matce nezkušená, jednak proto, že to často prostě dělá jinak. Zatímco, když se mezitím aspoň chvíli muž o sebe stará sám, tak pak partnerka/manželka je snáz vítaný pomocník, s kterým je snazší zvládat život, než když je člověk sám.
To, že si doma tak dobře rozumíte, nepřekážíte si a syn pomáhá, tenhle potenciální problém může paradoxně ještě umocnit, si myslím. Chápu, že ho nechcete vyhazovat, a 25 let není kdovijak starý, ale jako ideální mi to nepřipadá. Aby pak chození nebo soužití s partnerkou pro něj nebyla ta nejstresuplnější věc od nástupu do školky, myslim, že někdy si prostě není špatné natrénovat si soužití s druhou osobou na někom, koho člověk nemiluje, třeba při tom spolubydlení z ekonomických důvodů. Asi bych neřekla, abyste ho vyhodili před dům, ale chtěla bych se přimluvit, abyste ho od odchodu neodrazovali, pokud by po něm začal uvažovat. Princové i honzové přeci musí do světa, aby si mohli vybojovat svoje životní štěstí.
@Sorin píše:
Jistě, potřebuji si toho dokázat velmi mnoho, tak píšu na EmiminoTo jsem ale king!!
Hele, já jsem odpověděla normálně, i s rizikem, že zase odpovídám někomu, kdo pak na mě vystrčí prostředníček… ![]()
@Sorin Nejak nechapu ten trend vyhodit decko v 18 z domu, aby naaahodou NEKDO nerekl, ze je v mamahotelu
Se vykaslete na okoli, ono vas nezivi a studium synovi neproplati. Snad mate prioritu, aby uspesne dostudoval, nabral pracovni zkusenosti a az si najde pritelkyni, sam se pusti do samostatneo zivota.
@J_Doe Presne tak. My s manzelem samozrejme neodpocitavame dny, kdy dite vykopneme se tremi igelitkami za dvere, ale mame ideu, ze ta zodpovednost za svuj zivot (slozenky, lednicka atd.) stoji i za ty penize, ktere by ditko v mama hotelu usetrilo.
A to nic nemeni na tom, ze v pripade jakekoliv krize jsme jim ochotni kdykoliv poskytnout bydleni a pomocnou ruku.
Příspěvek upraven 20.12.17 v 22:21
Chodila jsem s klukem co mu bylo 29 a bydlel u maminky. Ze zacatku mi to nevadilo (byla jsem mlada) ale pak se z toho stala nocni mura. On nejenze bydlel u maminky, ale navic mel dvojce a bydlel v pokojicku s nim. Byl to typicky mamanek, jakmile maminka zavolala kvuli sebemensi kravine, hned jel. Ja tenkrat zacala bydlet sama, tak se ke me pristehoval, ale vlastne u me ani nebydlel, jen prespaval, veci tu nemel a nez za mnou z prace prijel tak byl jeste za maminkou, aby si nemyslela ze uz u ni nebydli. Ze zacatku u me ani nechtel prespavat. No casem jsem zjistila, ze dava prednost mamince predemnou a tim jsem ten vztah/nevztah hned skoncila. Takze ja uz bych se s chlapem, ktery bydli u rodicu uz ani neseznamovala.
Nevidim v tom jediny problem
Partner me segry, ing. s vysokym postavenim, take zil u rodicu a privedl ji do sveho detskeho pokojiku.Zahy ale nasel najem, kde spolu ziji dodnes, stavi dum, pristi rok se budou po sestiletem vztahu brat a stehovat d vlastního
Kdyz byl sam, take nechtěl spolubydleni a platit cizim. Ale po par mesicich vztahu mu prislo nepatricne bydlet u rodicu, i kdyz moznost a prostory mel. S rodici ma normalni zdravy vztah.
Vždyť studuje, v čem je problém? Z čeho a proč by měl platit najem? Jen ať dostuduje, najde si práci a potom ať vyletne
Nechala bych ho dostudovat a pak začala mluvit o osamostatňování. Kdyby začala hned pracovat, za rok si něco našetří a může se odstěhovat. Osobně by mi vadily jeho dámsķé noční návštěvy, pokud by to byl klasický 3+1. Mám ráda svůj klid. Nevadilo by mi to v domě se samostatnou jednotkou. To bych uvítala, kdyby „mladí“ zůstali. Já byla v synově věku už odstěhovaná, ale nestudovala jsem vysokou. Moc se mi ulevilo a neměla jsem žádné splíny ze „samoty“.
Z pozice potenciální partnerky bych nebrala chlapa, co bydlí po škole dlouhodobě s maminkou. A z pozice matky dospělé dcery, která odmaturovala a začala pracovat - už se těším, až bude z domu
- má to v plánu za půl roku, domluvený bydlení s kámoškou, takže hned ji nevyhazuju, ale dala bych jí maximálně ten rok, možná dva. Je potřeba, ať se oťuká a zjistí, co všechno se doma nedělá samo.
No spíš mi přijde divné, že v tomhle věku neprahne už po svém bydlení a svojí svobodě. Já bych ho určitě nevyhazovala, ať v klidu dostuduje, pokud má práci, nebo brigádu zatím, tak ať si dává určitě peníze na stranu do budoucího bydlení. Ale myslím, že by tedy bylo lepší, kdyby šel bydlet nejdřív sám, než hned s přítelkyní. Je to dobré, aby si to vyzkoušel. Přeci jen, u tebe žije celý život, je zvyklí, že ty umíš vařit, zvladáš domácí práce…Takhle když půjde hned bydlet s holkou, bude přeci jen porovnávat hned za čerstva. Já tedy upřímně bych nechtěla randit s klukem ve 26letech u rodičů v dětském pokojíku. Navíc nemá žádné životní zkušenosti, placení nájmu, nakupování, vycházení s penězi do výplaty…Nevím no. Já se odstěhovala v 19 k příteli a od té doby jsem nikdy sama nebydlela. Takže vlastně jsem si to nikdy nevyzkoušela na vlastní pěst, na něco si vydělat sama, zařídit si bydlení z našetřených peněz, spoléhat se jen sama na sebe. A pravda je, že jsem sice ráda, že jsme na to od začátku dva, ale díky tomu, že jsem to nikdy nepoznala, tak vlastně sama nic nemám, nic sem si nevybudovala sama a je pro mě děsivější, kdyby manžel nedejbože se zamiloval a já bych musela i s dítětem poprvé v životě se postavit na vlastní nohy.
Myslím, že je to důležité období, kdy se člověk spoléhá sám na sebe
Mně to divne neni. Ja do 25 studovala. U rodicu jsem byla do 29. Najem bych fakt sama neutahla a hlavne jsem nechtela do bytu(jsem z baraku). Navic jsem nikoho nemela. Odesla jsem, kdyz jsem potkala pritele.
@Sorin Mě nepřipadá divné, že syn bydlí s vámi, mám dvacetiletou dceru a neumím si představit, že jí jednoho dne řeknu, zbal se a jdi… Předpokládám, že ta potřeba bydlet ve své domácnosti přijde sama přirozeně, stejně jako dítě přestane chodit spát k rodičům do postele.
Bracha bydlel u mamky do 29, ale nejakou dobu rekonstruovali byt. My s manzelem jsme se dostali do blbe situace a nez, abychom platili najem, tak jsme sli tez bydlet k mamce (ma velky barak) dohoda byla 2roky, ze se postavime na nohy nasetrime a koupime si byt… nakonec i pres fajn vztahy jsme se po roce stehovali do vlastniho
bylo mi 24. poprve jsem odesla ve 21s manzelem. Jeho segre je 25bydli s rodici prispiva smesnou castku a houbeles dela.. ani si nespori
takze ono zalezi na situaci, ale kdyz studuje, tak proc, ne? hlavne je to vase vec 