Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nechci být introvert!
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
13.10.18 16:15
S psycholožkou jsem to už rozebrala. Pomohlo mi to v tom, že už vím, proč taková jsem, dokážu si vysvětlit svoje chování a vím, že přesto všechno mám ráda lidi. Přesto se s tím hrozně těžko žije. Od září mám nový místo a o to je to intenzivnější, první dojmy jsou vždycky důležitý a o mě mají lidi první dojem, že jsem divná. No jsem no, co s tím ale mám dělat?
- Citovat
- Upravit
13.10.18 16:19
No, poradil bych vrhat se do toho bez rozmýšlení a po hlavě.
Nemáš sociální fóbii?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.18 16:26
Tak si udělej scénář a donuť se občas něco říct. Prostě trénuj. Dej si to jako plán práce a ono se to zlomí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.10.18 16:28
@Emimin7 píše:
No, poradil bych vrhat se do toho bez rozmýšlení a po hlavě.
Nemáš sociální fóbii?
To ne.
- Citovat
- Upravit
13.10.18 16:47
Jediné co jde s introvertní povahou udělat je ji přijmout. Když člověk přestane bojovat sám se sebou tak hned udělá lepší dojem i když je „jiný“. Na čem se ale zapracovat dá je to sebevědomí, ale je to hodně dlouhá a nesnadná cesta.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.18 16:55
Žádná psycholožka ti nepomůže. A čekat na změnu, je nesmysl. Na tvém místě bych si napsala na papírek pár vět, které řeknu dle „plánu“. Budu se při tom lidem dívat do očí a budu se usmívat, i kdyby se mi chtělo blinkat. Věty budeš přidávat, třeba se je naučíš jak básničku a budeš je užívat. Časem se ten tvůj strach zlomí a přidají se i žádoucí pocity a prožívání. JInak to nepůjde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.18 17:00
Introverze je vrozená - nedá se způsobit to, že tě bude občerstvovat být mezi spoustou lidí. Klid a energii introverti prostě čerpají v samotě a je jim lépe s pár lidmi, se kterými se znají, než na večírku kde mají vést small takl. Čím dříve se s tím člověk smíří a bude mít svou introverzi rád, tím méně úzkostný bude.
Plachost, úzkostné trable a sociální fobie jsou věci, které si člověk vypěstoval - většinou kombinací výchovy a zkušeností ve škole. A to znamená, že to je taky něco, čeho se může zbavit, co se může přeučit řešit tak, aby mu to lépe vyhovovalo.
Je potřeba se rozhodnout, že ten věčný kritik v hlavě není přítel a že škodí, že jeho rady vedou jen k tomu, aby měl ten kritik více moci nad tvým životem. Je potřeba začít po malých kůčcích pěstovat odvahu, zkoušet nové věci, které tě děsí a umět se smířit s tím, že selhání není tragédie, ale běžná součást života a učení. Pomalu a postupně člověk tak promění sám sebe tím směrem, kterým se chce vydat.
Pro začátek tyhle knížky
https://www.kosmas.cz/…ialni-fobie/
https://www.kosmas.cz/…-komunikace/
https://www.kosmas.cz/…a-zacit-zit/
Pokud nebude stačit jen hlubší porozumění a vlastní odhodlání, tak psychoterapie. Ideálně skupinová.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.18 17:51
Přijmi to a nesnaž ze sebe dělat něco, co nejsi. Jsem taky introvert, navíc opravdu nemám ráda lidi. Léta jsem s tím bojovala, snažila se to změnit ale akorát jsem byla ve stresu, nešťastná a efekt byl nulový. Časem jsem to přijala, smířila se s tím a naučila jsem se s tím žít, mám naučených pár frází (co v práci, jak se mají děti, když znám celou rodinu tak se zeptám na rodiče,…) téměř všichni se rozpovídají, já je vyslechnu a nevypadam jako totální blázen 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.18 18:22
Vydrž až poznáš nové kolegy a otrkáš se, pak to bude jiné. Mám to stejné jako ty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.1.19 01:17
Také jsem introvert, bojovala jsem s tím celé mládí. Dokonce i teď v dospělosti se občas objevil problém - například přítelova rodina mě ze začátku vůbec nechtěla přijmout, nechápali absolutně moji povahu, že málo mluvím a asi mám s nimi nějaký problém atd atd. Ale co mně strašně pomohlo a byl to zlom v mém životě, že jsem skutečně přijala sama sebe, smířila se se svojí povahou a naučila jsem se mít ráda. Teď jsem prostě sama sebou a můj život je mnohem lepší. Jasně, vždycky se objeví situace, kdy tě někteří nebudou chápat, ale to prostě k introverzi a dnešnímu světu patří. Důležité je, to neřešit, přijmout a nehroutit se z toho 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
10.1.19 01:26
Katelyn
Bohužel psycholožka ani psychiatr nepomůže nebo teda aspoň mě ne. Jsem taky introvert a bohužel mám i špatnou psychiku, psycholožkou mi bylo řečeno že mi v budoucnu může hrozit sociální fobie a tak mi poradila zajít k psychiatrovi a ten cpal jen prášky a to bylo k ničemu. Jinak já pracuju s lidmi už 3 roky a zatím jsem si ještě nezvykla ba naopak je to čím dál horší. Po práci jdu psychicky zničena domů a potřebuju bejt sama. Takže bohužel neporadim 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
10.1.19 01:30
Introverze není nemoc, takže podle mého naprosto zbytečné s tím někam chodit. Smíření a vědomí vlastní hodnoty je jediná cesta. Bohužel pro nás, doba je nastavená pro extroverty, takže to nemáme jednoduché 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Je to tak těžký v téhle době a v této společnosti být těžkým introvertem. K tomu jsem plachá a mám malé sebevědomí. Nejen, že se vůbec neumím prosadit, při hledání práce to bylo zoufalý, ale i potom mi dlouho trvá, než zapadnu do kolektivu. Nejsem problémová, jsem i celkem přizpůsobivá, ale ve skupině lidí mlčím nebo mluvím jen minimálně. K nadřízenému mám respekt, je fajn, ale já s ním nedokážu „jen tak“ komunikovat, pokud to není přímo k práci, přitom ostatní se s ním tolik nasmějou. Nechci být taková, ale v tomhle se nedokážu předělat. Když mi dá někdo dostatek času se trochu otevřít, tak pak je prý se mnou i sranda. V minulé práci jsem byla dva roky, první rok byl pro mě děsnej, druhý jsem už byla uvolněná a připadala si už mezi svými. Pracuju ve školství, naštěstí malá škola, malý kolektiv, malý počet dětí. Je to fajn, přesto vím, že z kolektivu vybočuju, že působím divně a trápí mě to. Kolikrát bych chtěla něco říct, ale mám v sobě blok a nevyleze mi to z pusy.