Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jsou věci o kterých jsem ochotná diskutovat, jsou věci o kterých ochotná diskutovat nejsem. Někdy mám čas i náladu diskutovat, jindy ne. Na začátku dávám jasně najevo, zda diskusi připouštím, stejně tak pokud diskuse k ničemu nevede, bude to po mém. Jsou věci ve kterých ráda vyhovím, jsou věci u kterých váhám a tak diskusi připouštím, jsou věci přes které nejede vlak.
@radkka píše:
Jo takhle, děkuju za vysvětleníTo si asi myslí no, já jsem oproti tomuhle teda prošla nejspíš výchovou, kdy jsem se neměla šanci naučit umět si prosadit svůj názor, ale čoveče, od puberty mi to jde jedna radost
Ale mám úctu no… to těmhle asi bude chybět.
Tohle mě taky napadá ![]()
Pokud bude mít dítě za vzor rodiče, co neskáčou, jak jim kdo (dítě) zavelí, tak bych čekala, že dítě taky nebude skákat, jak bude kdo pískat
Nejpozději od té puberty. A až se něco takového (třeba moje dcera) potká s nějakým „malým vládcem rodiny“, tak to bude celkem zajímavý.
@Knihomyš píše:
Tohle mě taky napadá
Pokud bude mít dítě za vzor rodiče, co neskáčou, jak jim kdo (dítě) zavelí, tak bych čekala, že dítě taky nebude skákat, jak bude kdo pískatNejpozději od té puberty. A až se něco takového (třeba moje dcera) potká s nějakým „malým vládcem rodiny“, tak to bude celkem zajímavý.
Nezlob se, ale to je úvaha jak stehno. ![]()
Sama se teda snažím diskutovat, zjišťovat, proč je něco problém, vysvětluji, neb naše dítě zpravidla jde ukecat. Někdy uplácím (slušně se tomu říká motivace). A v části případů využívám právo silnějšího, pokud soudím, že to tak být MUSÍ a na nic jiného mladá neslyší.
Těžko soudit, jak je to u zakladatelky ze dvou letmo nahozených případů. Automaticky mě napadá, že u nás by ani jeden asi neprošel (jsem hustokrutopřísná zlomatka), ale může to být šum v líčení situace, já dneska vezla mladou k večeři na zádech jako koník ![]()
U restaurace záleží dost na tom, jak to viděla ta kamarádka s miminem.
@radkka tak tak, taky se nebojím prosadit svoje, ale s respektem, to bych řekla, že je ta cesta…
Holky, tak jsem si to tu přečetla a uf, uf. Na vysvětlenou:
Nenapsala jsem, že jsme byli na hřišti, kde malý chtěl být a musel se podřítit nám a jít na kafe. Je pravda, že malý to řekl, tak jak to řekl. To samé i s tím nošením, co chodí do školky, hodně dává povely, ale pořád dokola a dokola vysvětlují, tak se to neříká, nebo já na to neslyším apod.
Jinak co se týče každého dne, že někam jdem, tak pokaždé je to, tam nechci, chci být doma, nebo na hřišti. Je pravda, že mu v tomhle málokdy vyhovíme a možná v tom je problém, nevím.
No, určitě si nenechám skákat po hlavě, jak to vypadá, ale uvedla jsem jen dva příklady, ze jednoho horšího dne.
Poslouchat musí! Někdy jsem ovšem mírnější a to jsem byla i v ten den. Možná jsem mu i povolila, proto, že mě sestřenka nakrkla tím, že jsme měli na hřišti bombonky a ona mu řekla, za bombon pujdeš! Vadilo mi to a řekla jsem si, tak to teda ne. Snažila jsem se kvůli ní vymýšlet program, celé dny..
Jo a nejsem matka jedináčka, mám i druhé dítě, takže převelice nediskutuji.
Ale jo však sme psali, že jak to máš musíš vědět ty a že něco jiného je občas a každý den atpod…a nechápu proč píšeš anonymně
![]()
@brumdinka mám tu plno kámošek, tak jsem to nechtěla před nima probírat.
@Anonymní píše:
@brumdinka mám tu plno kámošek, tak jsem to nechtěla před nima probírat.
to já taky
navíc seš tu stejně pod nickem…no nic tvoje věc…přeju hezkej den ![]()
@kvaček píše:
Jo u nás jsme zase udělaly chybu- to příznávám, ale prostě první dítě, že kluk neumí prohrávat- jakože v tu chvíli neni nejlepší.. stačí banální hra, vždycky jsme ho nechávali vyhrát a když náhodou mu teď něco nejde, tak je z toho naštvaný, roztekaný, prostě neumí to přijmout..
Do školy teď nejde- 5 let, až příští rok, tka chci tkay postupně, aby věděl, že prostě neni jenom nejlepší.. že prostě i někdy prohraje a někdo je lepší
Mě se osvědčilo, nechávat dítě záměrně něco udělat špatně, třeba v nějakém školním příkladu uděláme schválně chybu. Dítě samozřejmě ví, co je špatně a naučí se takhle nemít strach dělat chyby. Díky tomu je pak akčnější a nebojí se výzev s nejistým výsledkem.
@Knihomyš píše:@marmelada78 píše:
Tohle mě taky napadá
Pokud bude mít dítě za vzor rodiče, co neskáčou, jak jim kdo (dítě) zavelí, tak bych čekala, že dítě taky nebude skákat, jak bude kdo pískatNejpozději od té puberty. A až se něco takového (třeba moje dcera) potká s nějakým „malým vládcem rodiny“, tak to bude celkem zajímavý.
Nezlob se, ale to je úvaha jak stehno.
Preco by to mala byt uvaha jak stehno? U nas doma velila mama. Bez debaty. Bola samozivitelka, mala jedine a posledne slovo. A mas pocit ze by som sa tu ja prezentovala ako niekto kto ide s davom a pred kazdym poctivo sklapne podpatky a sklopi usi?
@kvaček píše:
Jo u nás jsme zase udělaly chybu- to příznávám, ale prostě první dítě, že kluk neumí prohrávat- jakože v tu chvíli neni nejlepší.. stačí banální hra, vždycky jsme ho nechávali vyhrát a když náhodou mu teď něco nejde, tak je z toho naštvaný, roztekaný, prostě neumí to přijmout..
Do školy teď nejde- 5 let, až příští rok, tka chci tkay postupně, aby věděl, že prostě neni jenom nejlepší.. že prostě i někdy prohraje a někdo je lepší
To nemusí být jen vaší chybou, já jsem třeba syna učila prohrávat od začátku. Když jsme něco hráli, tak buď to bylo o náhodě (házení kostkou) nebo jsem vědomě dávala pozor, aby cca 40% vítězství bylo moje, aby si zvykal, že není vždy automaticky první. Dlouho to bral v pohodě a pak se stejně zničeho nic dostal do období, kdy mu to začalo hrozně vadit, začal se proto vztekat apod. ![]()
Ten postup, kdy se musí déle snažit, aby něčeho dosáhl, jsem ho ale stejně musela učit a učím doteď. Je to podle mě dáno trochu věkem, trochu povahou a trochu tím, že je prvorozený.