Neměla jsem cit k dítěti

Anonymní
14.11.19 23:07

Nemela jsem cit k dítěti

Dobrý večer dceři jsou 3 měsíce když se narodila necítila jsem do teď k ni žádný cit brala jsem to pouze jako povinost o kterou se musím starat teď po těch 3 měsících už sem si k ní vytvořila vztah a cítím že ji mam rada a nebyla bych bez ní…jsem na ni od začátku těhotenství sama s přítelem jsme se rozešli protože snama vůbec nebyl chodil domu v noci a ráno šel do práce a pak jsem zjistila že mě podvádí tak jsem odešla.. Teď žiju u mamky moje rodina mi z malou hodně pomáhá. A snad někdy ten pravý kdo nás bude mit upřímně rad přijde do cesty.. Myslíte jsi ze jsem špatná matka když jsem k dceři neměla do teď žádný cit? :think: :srdce: :,(

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

14.11.19 23:11

V zadnem pripade nejsi spatna matka. Mas za sebou slozitou a nejistou dobu, ja jsem ted taky tehotna sama a je to velka radost, ale i strach i trocha hnevu se najde. Proste tezke obdobi.

Navic vztsh s vlastnim ditetem se buduje, pockej za par mesicu, budes ji milovat vic nez sebe samu :srdce: vubec nemej strach :lol: :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
791
14.11.19 23:28

Nejsi špatná matka. Dítě je velka změna a odpovědnost. Ještě ty poporodni hormony k tomu. Taky jsem si kolikrát myslela, že zešílím a další den už prostě nedám. Někdy jsem malou snad i „nenáviděla“ ale to se všechno srovná a uvidíš jak s ní budeš šťastná.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
10335
14.11.19 23:29

To je úplně normální.

A jsi skvělá matka, jen to máš složitý.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
682
14.11.19 23:29

Nejste spatna matka, je to normalni. Vztah k diteti si vybudujete postupne…Melo to tak spousta lidi - vcetne mne.
A obavu nemejte, urcite nekde ceka ten pravy, ktery vas bude mit holky obe rad :mavam: Drzim palce.. :mavam:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2386
14.11.19 23:31

V tehotenstvi mi nasli toxoplasmozu. Straseni, ze bude dementni, epileptak, slepej… Nervy zapracovaly. Vubex jsem si k tomu, co jsem mela v brise nic neprispoustela. Zadnej vztah, lasku. Po porodu se to trochu zlepsilo, hledala jsem k nemu cestu pul roku. To tak obcas byva… Taje jsi to nemela jednoduchy, to si sedne. :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3480
14.11.19 23:44

Syn se narodil ve 34+1. Nedýchal, nutná resuscitace. Okamžitě mi ho odvezli… Doma jsem pak fungovala na automat. ""Moje dítě = mam ho ráda, nakrmím, přebalím, a znovu". V jeho cca 5 měsících mi to začalo docházet. Miluju ho. Jak to, ze jsem to nevěděla dřív? Vždyť mi po porodu mohl zemřít… X týdnů jsem probrečela, než jsem se dala do kupy…

Teď je mu 7 let a za nic bych ho nevyměnila. A myslím, že on mě taky ne. :mrgreen:

Tím chci říct, že nejsi špatná matka. Neřeš, co a jak jsi cítila do ted. Soustřeď se na ted a budoucnost. Moc dobře znám ten pocit, že mu to musíš vynahradit… Prostě ji měj ráda od ted a už navždy. :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3480
14.11.19 23:46

PS: Klidně napiš SZ, kdybys potřebovala,
můžem pokecat ;-)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
15.11.19 03:20

@Salvaje
Syn se narodil v 35+6,ale měl růstovou retardací a za pět minut 12. Kdyby se nedral na svět, zemřel by. Taky mi ho odvezli, navíc ještě do jiné nemocnice, nervy ze on tam a já jinde, já až po časem mohla za ním… U něj mi cit naskočil hned, ale dost mi tam jelo i takova sobeckost, řešila jsem hodně já já já, jeho jsem milovala moc, ale zpětně fakt musím uznat, že jsem řešila hodně sebe. I když i to je pochopitelné, dělala jsem nejlíp jak jsem se v tu chvíli umela zachovat. Ono kdo by se nehroutil, když miminko nešlo ani pochovat, hadičky kolem, měsíc zavřená v nemocnici. Jeho jsem milovala, ale tam jsem to brala tak nějak věčně, nakoupat, nakrmit, odložit. Co mě mrzí, že jsem si ten mód donesla i domů a zpětně bych ho víc tulila, mazlila… Taky mi až po pár měsících došlo, že mohl zemřít a taky jsem si to odbrečela. Neměla jsem pochopení, vždyť co se hroutim, když už je to davno za náma? Jenže v nemocnici se hroutit nešlo, tam jsem musela byt za silnou a být pro malého no a hlavně jako prvorodička jsem nic jiného neznala. Ale milovala jsem ho hned.

Druhý se narodil o dva roky a 8 měsíců moje dítě- měla bych ho mít ráda. Hned v porodnici jsem si připadala jako mrcha, protože mi ta láska nenabehla. I když syn byl a je velmi kontaktní a náročnější, takže on si to bral sám, ale já jej prostě nemilovala.pak najednou v 8 měsících jeden den me ta láska k němu úplně pohltila a miluju ho moc. Oba je miluju, i když každého jinak. Je mi to moc líto, že 8 měsíců měl maminku, co ho měla jen ráda a nemilovala. Snad to na něm nenechalo stopy.

Nejhorší bylo když jsem o tom chtěla s někým promluvit. To nešlo. Kdo by to pochopil??? Zrovna teď nedávno jsem to načala před jednou duchovně založenou paní, která mi přišla hodně životně zralá nebo jak to říct a dostalo se mi jen opovržení a odsouzení. :nevim:

Ztotožňují se s příspěvkem nade mnou, prostě ji měj ráda od teď a navždy. Taky mám pocit, že mu musím vynahrazovat. Přitom já prvního že srdce milovala, ale z dnešního pohledu to na něj jsem byla jak studený čumák, nakrmit prebalit spát kočár režim jak na vojně málo jsem nosila. Druhý byl na me snad přilepený od miminka, pořád mazlen tulen nošen. On si to vymohl, jinak ječel.

  • Nahlásit
  • Citovat
15.11.19 07:01

Neboj, je to úplně normalni.
Kdyz jsem byla tehotna, tak jsem k mimcu take nic necitila.Po porodu to samé, žádný velky tresk materskych citů, jak se o tom píše. Prostě nic.To, ze mi na malem záleží jsem si uvedomila az asi tri dny po porodu, kdyz mi ho odvazeli pryc a rekli mi, ze jde na vysetreni, protoze maji podezreni na srdecni vadu.To jsem si v te chvili opravdu uvedomila, ze ho miluji. Vztah jsem si s nim ale budovala dalsi tydny postupne.
U druheho syna to same.Ten tedy nastesti srdecni vadu nema, ale láska a city se tvořily dalsich nekolik týdnů, mozna i měsíců.
Teď bych za oba dala zivot a miluji je nade vše.
U mě je mozna chyba i v tom, ze vseobecne male deti nemusim.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
10720
15.11.19 07:08

Kliid, ja prvni noc ležele v porodnici sama na pokoji, držela to miminko, koukala na něho a říkala si „co jsem to proboha udělali, co s tím ted jako mám dělat“ a „kde to můžu vrátit“ :mrgreen: pak to bylo den ode dne lepší!

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5656
15.11.19 07:20

Neboj, to neni divne. Mne to trvalo tak dva mesice. Ze zacatku jsem mela pocit, ze mam to dite pujcene na zkoušku. :oops:
Tehotenstvi jsem nijak zasadne neprozivala a narodil se akutni sekci 36+0 a ja skoncila na aru. Ze zacatku jsem vlastne nevedela, ze nejake dite mam. Jako rozumove jo, ale vsichni s ptali, jestli mi nechybi, jestli se mi nestyska, jak snasim ze nejsme spolu. A me to vubec nic nerikalo :nevim:
Od druheho mesice se to nejak zlomilo, konecne tam ten vztah byl. A taky jsem pak mela pocit, ze mu to musim vynahradit

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
15.11.19 07:34

Spatna nespatna, jinak jsi to neumela. Ted bych doufala, ze neni natolik citliva, aby ji to poznamenalo.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
15.11.19 07:58
@VilaAnalka píše:
Spatna nespatna, jinak jsi to neumela. Ted bych doufala, ze neni natolik citliva, aby ji to poznamenalo.

nemyslim, ze to mesicni dite poznamena. Ostatne ona s nim nic spatneho nedelala, jen ho tolik nenunala, jsem pochopila. Ono navic to dite je dost teda ze zacatku netykave a nevypada, ze by potrebovalo nejak silene vic, nez jen nakojit, byt v suchu a teple, prebalit a spat :lol:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
560
15.11.19 08:10

Hlavně by měli přestat matkám tlačit do hlavy, že když nenastane okamžitě po porodu exploze citů, tak jsou špatné :roll: Většina ženských je porodu ráda, že je ráda. Ten vztah se buduje většinou až časem, není to o tom, že bys neměla své dítě ráda. Kdybys ji neměla ráda, tak se o ni nestaráš. Jen ti nenaskočila ta bezpodmínečná láska, o které všichni píšou ;) Dej tomu čas a neměj pocity, že jsi špatná. Nejsi :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama