Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nemůžu unést smrt přítele
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
15.11.20 04:33
Je mi to líto. Máš plné právo se takhle cítit a na místě je odborná pomoc. Kdyby bylo nejhůř, dá se domluvit s obvodním lékařem na neschopence a také na nějakých lécích, než se dostaneš k psychiatrovi. Zkus si sehnat psychoterapii (psychologa), aby jsi se mohla vypovídat a zpracovat to, co se v tobě děje. Nech si prosím pomoci. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 05:33
Je mi to moc líto. Musíš si tím procesem projít. Můžeš využít psychoterapii, která by ti mohla hodně pomoci a pokud nebude zbytí, nějaká šetrná medikace na překonání toho nejhoršího. Každý se z takovou ztrátou vyrovnává jinak, takže je zcela normální, že to prožíváš takto. Pokud budeš mít potřebu uzavřít se na nějakou dobu před světem, máš na to plné právo - klidně si můžeš nechat napsat neschopenku. V práci by to měli pochopit. Vše je ještě velmi čerstvé - měsíc je opravdu krátká doba. na tvé prožívání má také významný vliv to, jak odešel - zda náhle a nečekaně nebo v důsledku nějaké těžké nemoci. Přeju ti hodně sil. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 08:11
V prve rade k lekari pro neschopenku. Prijit o praci, tak te to polozi uplne 
Hledej si jine bydleni. Pises, ze byt byl jeho. Jako ve vlastnictvi? Nebo ho mel pronajaty, takze prevezmes najem? Bydleni v tomto byte te ubije
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.11.20 09:43
Děkuji všem za rady a podporu. Začala jsem v noci tím že jsem se aspoň umyla, uklidila kuchyni a poházené věci tady. Malinko jsem se cítila líp a udělala aspoň první krok. Ráno jsem pak zavolala mamce. Ta mi může pomoct tím že mi přenechá svůj byt kde má podnájemníka, ale za půl roku odejde, tak půjdu tam a zaměstnám se tím zařizováním. Zatím budu v domě u rodičů nahoře v patře. Nemá smysl hledat podnájem na půl roku. Kamarádku také mám a dva bratry se kterými jsem v pohodě, nějak si budeme muset promluvit. Jen se cítím strašně sama. Jsem pořád v šoku. Je to strašně těžké. Peníze nějaké mám tak to nebude problém. Aspoň že jsem zajištěna, ale to není všechno. Nevrátí mi ho to. Budu se muset léčit a zvednout se z toho dna. Jen k tomu postupně najít chuť.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.11.20 09:45
@Kazimíra Olejovka Nevím jestli je neschopenka dobrý nápad. S depresí se zavírat doma. To se z toho nikdy nedostanu. Musím se zaměstnat. No oni mi poradí.
- Citovat
- Upravit
15.11.20 14:32
Než si projdeš depresí, tak neschopenka nejspíše dobrý nápad bude. Zaměstnat se může člověk jinak, protože práce pro zaměstnavatele nejspíše za moc stát nebude, i kdyby člověk hrabal listí v parku a uklízel psí exkrementy. Pokud tě nedostane z postele to, že musíš do práce, tak v té depresi jsi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 15:28
@Kazimíra Olejovka píše:
@Andante Postrauma je fakt něco úplně jiného.
Neřekla bych
https://cs.m.wikipedia.org/…traumatická_stresová_porucha
Ale nejsem psychiatr a ani ten by takhle na dálku nic nediagnostikoval.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 15:48
@Anonymní píše:
Děkuji všem za rady a podporu. Začala jsem v noci tím že jsem se aspoň umyla, uklidila kuchyni a poházené věci tady. Malinko jsem se cítila líp a udělala aspoň první krok. Ráno jsem pak zavolala mamce. Ta mi může pomoct tím že mi přenechá svůj byt kde má podnájemníka, ale za půl roku odejde, tak půjdu tam a zaměstnám se tím zařizováním. Zatím budu v domě u rodičů nahoře v patře. Nemá smysl hledat podnájem na půl roku. Kamarádku také mám a dva bratry se kterými jsem v pohodě, nějak si budeme muset promluvit. Jen se cítím strašně sama. Jsem pořád v šoku. Je to strašně těžké. Peníze nějaké mám tak to nebude problém. Aspoň že jsem zajištěna, ale to není všechno. Nevrátí mi ho to. Budu se muset léčit a zvednout se z toho dna. Jen k tomu postupně najít chuť.
Podle Tvých příspěvků doufám, že máš na to, aby ses z toho dostala i sama. Jenom je pro člověka moc těžký odhadnout moment, kdy to sám už nedá. A pak to může být blbý. Udivuje mě, že Ti tady může někdo po měsíci! stanovovat diagnózy. Měsíc není v tomto případě vůbec žádný čas. Já jsem žádného psychiatra nehledala. Neuměla jsem si to představit. To, co se stalo, bylo příliš,, moje,, Nevím, jak jinak to popsat. Tím Tě ale rozhodně neodrazuju od odborné pomoci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 16:11
@Anonymní píše:
Děkuji všem za rady a podporu. Začala jsem v noci tím že jsem se aspoň umyla, uklidila kuchyni a poházené věci tady. Malinko jsem se cítila líp a udělala aspoň první krok. Ráno jsem pak zavolala mamce. Ta mi může pomoct tím že mi přenechá svůj byt kde má podnájemníka, ale za půl roku odejde, tak půjdu tam a zaměstnám se tím zařizováním. Zatím budu v domě u rodičů nahoře v patře. Nemá smysl hledat podnájem na půl roku. Kamarádku také mám a dva bratry se kterými jsem v pohodě, nějak si budeme muset promluvit. Jen se cítím strašně sama. Jsem pořád v šoku. Je to strašně těžké. Peníze nějaké mám tak to nebude problém. Aspoň že jsem zajištěna, ale to není všechno. Nevrátí mi ho to. Budu se muset léčit a zvednout se z toho dna. Jen k tomu postupně najít chuť.
To je perfektni, tento krok jsi zvladla skvele 
jeste se objednej k odbornikovi, on nasadi docasne AD a pomalu se vse zacne postupne obracet k lepsimu!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 20:00
@Anonymní píše:
@Kazimíra Olejovka Nevím jestli je neschopenka dobrý nápad. S depresí se zavírat doma. To se z toho nikdy nedostanu. Musím se zaměstnat. No oni mi poradí.
Je to jen nápad. Každý truchlí po svém, někdo se zaměstná, že neví, kdy zastavit, někdo se uzavře. Chtěla jsem jen říct, že ať zvolíš co zvolíš, bude to správně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 20:05
@Andante Právě, ani psychiatr by nediagnostikoval takhle na dálku a ty to sypeš z rukávu. Posttraumatická porucha vypadá opravdu jinak. Zakladatelka truchlí, projít si tím musí, to není hned diagnóza.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 21:30
@Anonymní píše:
Děkuji všem za rady a podporu. Začala jsem v noci tím že jsem se aspoň umyla, uklidila kuchyni a poházené věci tady. Malinko jsem se cítila líp a udělala aspoň první krok. Ráno jsem pak zavolala mamce. Ta mi může pomoct tím že mi přenechá svůj byt kde má podnájemníka, ale za půl roku odejde, tak půjdu tam a zaměstnám se tím zařizováním. Zatím budu v domě u rodičů nahoře v patře. Nemá smysl hledat podnájem na půl roku. Kamarádku také mám a dva bratry se kterými jsem v pohodě, nějak si budeme muset promluvit. Jen se cítím strašně sama. Jsem pořád v šoku. Je to strašně těžké. Peníze nějaké mám tak to nebude problém. Aspoň že jsem zajištěna, ale to není všechno. Nevrátí mi ho to. Budu se muset léčit a zvednout se z toho dna. Jen k tomu postupně najít chuť.
Je dobře, že takhle při Vás stojí Vaše maminka a že máte dobré vztahy v rodině 
Není dobré zůstávat v tak těžké životní situaci sám.
Z antidepresiv nemějte strach (akutně Vám je může předepsat i obvodní lékař) - pomohou Vám v současném náročném období odpočinout si od nejhorších stavů a postupně nabrat sílu k tomu, abyste se za čas mohla posunout dále. Jak dlouhý čas k tomu budete potřebovat, je čistě na Vás - nespěchejte
Pokud nebudete zvládat chodit do práce, opravdu zvažte tu neschopenku
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 21:41
@Anonymní píše:
@Kazimíra Olejovka Nevím jestli je neschopenka dobrý nápad. S depresí se zavírat doma. To se z toho nikdy nedostanu. Musím se zaměstnat. No oni mi poradí.
Doma bych nezůstávala. Když mi bylo opravdu zle, pomohla mi práce a kontakt s kolegy a kamarády. Určitě je lepší se něčím zaměstnávat, než být zavřená doma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.11.20 23:40
@divine woman píše:
Doma bych nezůstávala. Když mi bylo opravdu zle, pomohla mi práce a kontakt s kolegy a kamarády. Určitě je lepší se něčím zaměstnávat, než být zavřená doma.
Nejspíše záleží na povaze člověka - zda je introvert či extrovert… Já jsem spíše introvert, a tak mi po manželově smrti toto léto nesmírně pomáhalo chodit na dlooouhé procházky s kočárkem (za rodinou, která mi je oporou) - malý se prospal a já si v klidu třídila své myšlenky a zároveň se tak unavovala, abych mohla v noci „lépe“ spát… 
Pravdou je, že čím více ztrátami si člověk ve svém životě projde (a dokáže se s nimi s odstupem času vyrovnat), tím více jej to nakonec posílí… Není to klišé - píšu tak z vlastní zkušenosti:
- na prahu dospělosti jsem totiž přišla o otce (o jehož smrti jsem byla schopna mluvit až po dvou letech),
- pak postupně o prarodiče, kteří mi byli blízcí (i když u starších lidí se s jejich smrtí tak nějak „počítá“, bolí to i přesto),
- pak o nenarozené dítě (= sedm let depresí, vracejících se převážně v zimě a v náročných obdobích, a sáhnutí si na dno svých psychických sil)
- a před čtyřmi měsíci o milovaného manžela (byla to pro nás všechny nečekaná rána)
Zakladatelko, přeju Vám hodně sil, a i když to tak teď možná nevypadá, věřím, že tu sílu jít životem dál v sobě nakonec najdete a že na Vás v životě čeká ještě i hodně hezkého
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
