Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nerozumím si
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
14.3.12 13:25
No a není to tím, že spolu už bydlíte. Tedy vlastně od začátku.. Žádné tajemství, žádná odluka, žádné těšení, žádné randění jen někdy..
Tím ,že jste už od začítku jak staří známí - to může trochu zamilovanost pokazit..
Ale kdo ví, čím to je..Možná opravdu věkem..Člověk už asi nikdy nezažije to , co v 16ti a podobně..
A možná káždá láska je jiná.
Dej tomu čas, třeba se ti tento druh vztahu zalíbí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ncc1701
14.3.12 13:29
Ahoj, jestli ti jde o ten prožitek začátků vztahu, tak si myslím, že by v tom mohlo hrát roli, že už to není první láska, už tak nějak tušíš, jak to může pokračovat, co se může stát, člověk je jakoby opatrnější, do vztahu jde víc se zapojením mozku než dřív… já to tak mám taky. První láska byla plná euforie, druhá jakž takž taky… ale po letech mě podvedl a já už měla jakoby strach začínat nový vztah „naplno“, bez rozmyslu… Jak píše lizbeth, už nám není šestnáct, tu lásku prostě prožíváme, ale jinak…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.3.12 13:31
takhle, mně se to líbí, jen mám strach, jestli si něco nenamlouvám? Ale nikdy jsem nechodila s někým, do koho bych zamilovaná nebyla, vždycky jsem si hodně vybírala a trvalo to.
To, že spolu bydlíme od začátku, je asi na prd, ale to nezměníme. Na druhou stranu se známe a ty začátky byly vtipný - on mně chtěl celou dobu, já jeho taky, ale nikdo nic neřekl a oba jsme se i báli to dávat najevo, takže nějaké flirtování apod probíhalo a docela dlouho. Randit bychom spolu sice měli, ale jak říkám, to prostě nezměníme.
Já doufám, že to věkem je, že teď na vztah koukám jinak, mám jiné priority a hlavně to není jen o chlapovi - dříve jsem to tak měla. Pokud jsem byla zamilovaná, všechno zbylé šlo stranou. To teď takhle samozřejmě už není, ale i plno dalších citů je pryč…a já se bojím proč.
Přitom když spolu usínáme, tak bych ho nevyměnila za nic na světě, nikdy mi u nikoho nebylo tak krásně a bezpečno…ani nevím jak to popsat. Prostě mu věřím na 100% a vím, že kdyby se stalo cokoliv, on tu bude.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.3.12 13:35
jinak my spolu nejsme denně, jednak jsme oba docela časově zaneprázdnění a druhak oba jezdíme za rodiči, takže teď jsme se třeba neviděli 6 dnů apod. Ponorka zatím nehrozí 
- Citovat
- Upravit
ncc1701
14.3.12 13:42
Já si myslím že to může být tím že spolu už bydlíte.
No a druhá možnost je,že už ti opravdu není 16 a tedka tu zamilovanost prožíváš jinak.Už díky tomu že máš nějakej vztah za sebou a sama víš jak to v jakým vztahu bylo atd.
A co cítíš když jste oba u rodiců a nebo když pak přijedete dom?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.3.12 13:42
no, já nevím 
asi ano, hodně jsem na něj myslela, vlastně téměř pořád, ale zase ne tak, že bych byla smutná. Každopádně určitě nebyl den, kdy bych si neřekla, jak se má a nenapsala mu.
trochu si myslím, jestli to není tím, že ho mám „jistýho“. Tohle je ve mně strašně zakořeněný a vím, že nejvíc poblázněná jsem byla do těch, kde to nebylo jistý. Ale já už takový vztah nechci, jen mě to ubíjelo a byla tam nějaká pitomá touha dobývat.
Tady vím, že je do mě zamilovaný. A vím, že mě nepodvede a ani nehrozí rozchod. Jasně, vše se může změnit během dne, ale teď si to nemyslím. A opravdu poslední, o co bych stála je to, abych jednou zůstala sama, rozvod mě děsí. Takže s tímhle už musím přestat. A myslím, že se to i daří, líbí se mi, že máme před sebou budoucnost a já se nemusím bát, jestli mi za týden nezdrhne. O tom přeci partnerství není.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.3.12 13:44
kreali píše:
Já si myslím že to může být tím že spolu už bydlíte.
No a druhá možnost je,že už ti opravdu není 16 a tedka tu zamilovanost prožíváš jinak.Už díky tomu že máš nějakej vztah za sebou a sama víš jak to v jakým vztahu bylo atd.
A co cítíš když jste oba u rodiců a nebo když pak přijedete dom?
psala jsem to výš, ale ještě doplním.
Když přijde z práce, hned ho letím obejmout. Nikdy se ještě nestalo, že bych ho neviděla ráda, nebo že bych byla raději sama. DOkonce už ani nespím u sebe, sice mě pořád budí, jelikož vstává daleko dřív, jak já, ale mně se vedle něj spí daleko líp, než když jsem sama.
Třeba teď kdyby přišel, budu ráda.
- Citovat
- Upravit
14.3.12 13:47
Podle toho co píšeš tak myslím že to bude tím,že víš ze pak zase budete pořád spolu.Když to vezmu podle sebe,tak nejvíc mě vždycky přitahoval ten koho jsem nemohla mít pořád u sebe,nespala jsem nejedla atd…
Opravdu to nejspíš bude tím že jste spolu každý den a tak nějak se nemáš na co těšit.Tím myslím rande…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.3.12 13:50
možná ano
ale to je pak problém, protože jednou stejně budu s někým bydlet.
přitom třeba můj brácha je 10let zadaný, jsou spolu nonstop, jelikož se brzy přestěhovali do UK a tam neměli kamarády. Jsou na sobě lehce závislí, prostě bez sebe nejsou ani dva dny! A já si říkám, jak je to hezký, já sice ten oraz někdy potřebuju, ale ten mám…jak říkám, jezdíme domů a on to má daleko, takže ne na otočku, ale třeba na 4 dny.
- Citovat
- Upravit
14.3.12 13:55
Smiř se s tím, že tento vztah je jiný..možná né tak intenzivní ,ale alespon né tak bolestivý..Není to přeci jenom hezčí?
Já myslím ,že v 25ti letech už je to normální - žádné bláznění a nervování se..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.3.12 13:57
asi máš pravdu, já jsem asi cvok, ale jeden čas jsem si přála se zamilovat i nešťastně, jen abych NĚCO cítila.
To samozřejmě nechci, nebaví mě se trápit, ale je to jen příklad, že asi potřebuju nějaké silnější emoce.
Ale to musím v sobě nějak změnit, nebo přijdu nejen o něj, ale i o ty případné další a na krk si uvážu někoho, kdo mě bude dnes a denně deptat a třeba ode mě jednou odejde.
- Citovat
- Upravit
dalala
14.3.12 13:58
dala bych si na to pozor
sedla si někam do klidu a analyzovala ten pocit. Je-li to čirý strach, z neznáma, ztráta pohodlí, nebo jestli je to vnitřní varování.
Mě strašně moc vadilo sžívání se s manželem, když jsme se k sobě nastěhovali. Přičítala jsem to stresu a takovýmu tomu šoku, že sdílím domácnost jinak a s někým jiným - předtím jen s rodičema… ale to varování bylo hlubší. Dneska už to vím a vím, že mě to mělo odradit úplně. Rozdíl byl v tom, že jsem neměla strach ze ztráty soukromí nebo z toho, že se uvidíme nahatý nebo ztráty randění, ale on mi fyzicky velmi vadil. Ale dochází mi to až s odstupem dlouhých let…:-(
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Jak začít…
je mi 25let, partnerů jsem měla několik, nejdelší vztah trval necelé tři roky. Zkrátka - chlapů prošlo mým životem dost a nepovažuji se za „nezkušenou“.
Po rozchodu s posledním přítelem (s tím jsem byla ty necelé tři roky, bydleli jsme spolu nějaký čas) jsem se nedokázala zamilovat. Nešlo to. Trvalo dva roky, než jsem se „pobláznila“ do jinýho, ale brzy to vyprchalo. Pak po dalším roce nastalo to samé pobláznění, dost intenzivní, ale z chlapa se vyklubal lhář, celou dobu měl doma ženskou a já byla jen milenka, která to nevěděla). Nicméně i to je pryč, nijak mě to na dlouho nerozhodilo, dnes jsme kamarádi.
A k věci. Přestěhovala jsem se a začala bydlet s dvěma kluky. Od první chvíle mi byl jeden sympatický, jakože víc
No, po čase tam začala přeskakovat jiskra a po 4 měsících spol. bydlení jsme se dali dohromady. Teď jsme spolu 4 měsíce, bydlíme spolu, celkem si rozumíme. Respektive hádáme se jen o blbostech 
No a teď ten problém. Já prostě nevím, co si o sobě myslet. Moc jsem ho chtěla, žárlila jsem, když šel někam s holkou, byla jsem šťastná, když jsme se dali dohromady a pořád jsem, je úžasnej. Ale nějak necítím to, co kdysi, když jsem s někým chodila. Je to věkem? Je to tím, že mi pár kluků ublížilo a já se už nedokážu zamilovat? Nebo tohle prostě není ta zamilovanost, ale nakonec i něco víc, nemám žádné růžové brýle…?
Jsem z toho nešťastná. Vím, jak mě má rád, dává mi to najevo, já jemu taky…ale kdyby se dneska rozhodl, že je konec, možná mi bude smutno, ale přežiju to. Dříve jsem tohle nesla hrozně těžce.
A pak na něj koukám a říkám si, jestli to náhodou není fakt ON! Vidím v něm schopnýho, chytrýho a strašně zábavnýho chlapa, který bude jednou super táta a vím, že by neudělal nic, čím by mi ublížil.
Ale neprotiřečím si? Jednou napíšu, že by mi bylo jen smutno, kdyby byl konec a pak zase, že mi přijde jako ten pravý.
Omlouvám se za zmatenost, ale budu ráda, když mi napíšete svůj názor nebo zkušenosti.