Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Nesnáším své dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
10.4.22 19:57
- Citovat
- Upravit
10.4.22 20:08
Hele, já třeba myslím, že to, že se o ni bojíš při nemoci, je znak, že ji miluješ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.4.22 20:14
@Anonymní píše:
Ano, přesně tak to taky cítím. Velká zodpovědnost. Ano, když je nemocná, když se zrání, mám strašný strach, ale pak mě takto vytočí a já jsem na ni naštvaná. Asi občas i tu lásku prožívám. Mám dny, kdy i zvládnu její vztek a hrajeme si spolu, upusinkovala bych ji, ale ten pocit nemám prostě furt.
No tak myslím, že ten pocit hodně lidí nemá prostě furt. To máš, jak s někým jiným - manželem, matkou, otcem, sourozenci…taky jsou chvíle, kdy jich máš plný zuby, zvlášť když tě vytočí. Já to tedy, tak mám. Jak u jiných co píšu, tak u dětí, ale je to možná tím, že taky nejsem úplně „mateřský“ typ.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
10.4.22 20:35
Já tyhle pocity měla u obou dětí. Střídal se strach, vztek, lítost- že jsem je měla a mají tak strašnou mámu. Pochyby, jestli je vůbec miluji. Mívám to někdy i teď. Přitom bych je ale za nic na světě nevyměnila. Problém je u mě. Neumím vycházet s bytostmi, se kterými není možné se domluvit, strašně mě to vyčerpává. Čím jsou děti větší a rozumnější, tím lepší je ten vztah mezi námi. Z mé strany by se děti měly rodit tříleté, nebo tedy s rozumem tříletých 
s dětmi do tří let to prostě neumím 
- Citovat
- Upravit
10.4.22 21:03
@Anonymní píše:
Já tyhle pocity měla u obou dětí. Střídal se strach, vztek, lítost- že jsem je měla a mají tak strašnou mámu. Pochyby, jestli je vůbec miluji. Mívám to někdy i teď. Přitom bych je ale za nic na světě nevyměnila. Problém je u mě. Neumím vycházet s bytostmi, se kterými není možné se domluvit, strašně mě to vyčerpává. Čím jsou děti větší a rozumnější, tím lepší je ten vztah mezi námi. Z mé strany by se děti měly rodit tříleté, nebo tedy s rozumem tříletých
Jak kdybys mluvila o mě, taky mě to vyčerpává a nemám trpělivost. Říkám si kolikrát, že nemůžu být dobrá mama když toto cítím. Ale prostě asi to je normální?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.4.22 21:06
@Anonymní píše:
Já tyhle pocity měla u obou dětí. Střídal se strach, vztek, lítost- že jsem je měla a mají tak strašnou mámu. Pochyby, jestli je vůbec miluji. Mívám to někdy i teď. Přitom bych je ale za nic na světě nevyměnila. Problém je u mě. Neumím vycházet s bytostmi, se kterými není možné se domluvit, strašně mě to vyčerpává. Čím jsou děti větší a rozumnější, tím lepší je ten vztah mezi námi. Z mé strany by se děti měly rodit tříleté, nebo tedy s rozumem tříletých
Ano, na to se těším i já, až bude větší, bude parťačka. Opakování a vysvětlování 10× dokola je pro mě dost náročné a málo kdy mě to nechá v klidu. Souhlasím. MINIMÁLNĚ první tři roky by se měli přeskočit.
- Citovat
- Upravit
10.4.22 21:29
@Anonymní píše:
Ano, přesně tak to taky cítím. Velká zodpovědnost. Ano, když je nemocná, když se zrání, mám strašný strach, ale pak mě takto vytočí a já jsem na ni naštvaná. Asi občas i tu lásku prožívám. Mám dny, kdy i zvládnu její vztek a hrajeme si spolu, upusinkovala bych ji, ale ten pocit nemám prostě furt.
To, že jsi na ni naštvaná, že máš chuť ji roztrhnout, nebaví tě, co dělá, jak se chová, neznamená nelásku. Co znamená, že občas „prožíváš lásku“? Nejspíš ses chytila do pasti katalogové, plakátové a časopisové představy o rodičovské lásce, která má ale s realitou pramálo společného, a teď tě trápí, že ten falešný obraz nenaplňuješ. Rodičovská láska neznamená neustálé plutí na obláčku, stav bezbřehé okouzlenosti vlastním dítětem ani rozplývání se nad ním. Tak nevypadá ani partnerská láska (natož rodičovská), to spíše zamilovanost, která ale vždycky časem pomine. Láska je právě ta péče o dítě, ten strach, když je nemocné, i ty výčitky, že ho snad nemiluješ dostatečně. Je pravda, že každý člověk prožívá lásku jinak, každý je jinak emočně bohatý, někdo oplývá vřelostí, jiný je spíše rezervovaný. Navíc ta rodičovská láska je už v zárodku poznamenaná diskomfortem, který s sebou péče o dítě přináší, leckdy taky zhroucením představ o rodičovství, potížemi, které má dítě, a podobně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.4.22 21:36
Přidám se k ostatním. Ty pocity jsou vesměs normální. Já svoje děti miluju nade vše, nelituji že je mám, naopak, bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. Ale jsou chvíle, kdy bych je nejradši zavřela do zvukotesne místnosti a vyndala až za týden… zvlášť nejstarší mě dokáže vytočit do nepricetnosti. A moc dobře to ví… souhlasím s tím, že děti by se měly rodit tříletý, ale asi v 7 letech by měly hibernovat 
ten náš má nějakou už druhou predpubertu, je s ním k nevydrzeni. Dva mladší, jeden adhd a jedno batole v období vzdoru jsou oproti němu slabej odvar… a i přesto ho miluju, to tak prostě je. Není potřeba cítit lasku každým kouskem těla a 24/7. Ona tam je pořád, jen se někdy schová…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.4.22 07:29
@SlečnaDahlia píše:
To, že jsi na ni naštvaná, že máš chuť ji roztrhnout, nebaví tě, co dělá, jak se chová, neznamená nelásku. Co znamená, že občas „prožíváš lásku“? Nejspíš ses chytila do pasti katalogové, plakátové a časopisové představy o rodičovské lásce, která má ale s realitou pramálo společného, a teď tě trápí, že ten falešný obraz nenaplňuješ. Rodičovská láska neznamená neustálé plutí na obláčku, stav bezbřehé okouzlenosti vlastním dítětem ani rozplývání se nad ním. Tak nevypadá ani partnerská láska (natož rodičovská), to spíše zamilovanost, která ale vždycky časem pomine. Láska je právě ta péče o dítě, ten strach, když je nemocné, i ty výčitky, že ho snad nemiluješ dostatečně. Je pravda, že každý člověk prožívá lásku jinak, každý je jinak emočně bohatý, někdo oplývá vřelostí, jiný je spíše rezervovaný. Navíc ta rodičovská láska je už v zárodku poznamenaná diskomfortem, který s sebou péče o dítě přináší, leckdy taky zhroucením představ o rodičovství, potížemi, které má dítě, a podobně.
Myslím to tak, že mám dny, kdy je mi vše jedno i to že třeba řve a jsem úplně jiná a furt bych ji objímala a pusinkovala a děkuji, že ji mám, pak se to takhle zvrtne
Je to zvláštní, čekala jsem prostě jiné pocity, každý to tak říkal, a já to vše prostě nemám, necítím. Stejně tak jsem si říkala že bude parťačka až bude rozumět, mít ještě větší rozum, ale začínám se bát snad už všeho co přijde.
- Citovat
- Upravit
11.4.22 08:49
@Anonymní píše:
Myslím to tak, že mám dny, kdy je mi vše jedno i to že třeba řve a jsem úplně jiná a furt bych ji objímala a pusinkovala a děkuji, že ji mám, pak se to takhle zvrtne
Je to zvláštní, čekala jsem prostě jiné pocity, každý to tak říkal, a já to vše prostě nemám, necítím. Stejně tak jsem si říkala že bude parťačka až bude rozumět, mít ještě větší rozum, ale začínám se bát snad už všeho co přijde.
To je ale přece normální. Jsi člověk, ne stroj na úsměvy a pusinky, když je toho hodně, když tě prudí a nikdo ti v tom neuleví, nepomůže, když jsi na ni přes den sama, je jasné, že pak nejsi sluníčková. Ty emoce kolem toho jsou v pořádku. V nepořádku může být forma, jakými je dáváš najevo, a můžeš zapracovat na ní, ale podle popisu to určitě nevypadá tak, že své dítě nemiluješ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.4.22 09:31
Já jen k té mluvě. Jinak mluví normálně, ve větách? Mám syny, starší má vývojovou dysfázii, mladší nejspíš taky (zatím bez diagnózy). Mezi 2-3 rokem měl ten starší šílené záchvaty vzteku. Teď zpětně vidím, že to byla frustrace z toho, že se nedokáže dorozumět, že mi nerozumí a neví jak vyjádřit své potřeby. Dysfázie má spoustu forem, kamarádky dcera třeba neumí správně pojmenovávat situace/předměty. Zeptá se Kdy půjdeme do bazénu?, ale myslí Kdy jede ten autobus? Chci jen říct, že to co dělá 2leté dítě je jen odraz jeho nespokojenosti, ne snahy Tě naštvat. Ale jinak tvé pocity naprosto chápu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.4.22 11:23
@pomme píše:
Já jen k té mluvě. Jinak mluví normálně, ve větách? Mám syny, starší má vývojovou dysfázii, mladší nejspíš taky (zatím bez diagnózy). Mezi 2-3 rokem měl ten starší šílené záchvaty vzteku. Teď zpětně vidím, že to byla frustrace z toho, že se nedokáže dorozumět, že mi nerozumí a neví jak vyjádřit své potřeby. Dysfázie má spoustu forem, kamarádky dcera třeba neumí správně pojmenovávat situace/předměty. Zeptá se Kdy půjdeme do bazénu?, ale myslí Kdy jede ten autobus? Chci jen říct, že to co dělá 2leté dítě je jen odraz jeho nespokojenosti, ne snahy Tě naštvat. Ale jinak tvé pocity naprosto chápu.
Dva roky ji budou za měsíc. Ne, ve větách nemluví. Umí pár slov a označit členy rodiny. Jinak na vše nějak vřeští, ukazuje. Jinak rozumí snad všemu. Jdi to vyhodit, přines mi hřeben. Co se týče oblečení, všechno zná a dokáže na ně ukázat. Před těmi třemi dny, kdy měla záchvat, to vzniklo z tohoto. Chtěla houpat, tak jsem jí pověsila houpačku, ale zapomněla jsem že u toho chce pomáhat, tak hned začala brečet. Ok, říkám si, dám jí dolů a uděláme to znovu společně. Výbuch ještě horší, tak jsem jí zkusila dát houpat, to kopala nohama, no a už nebyla k zastavení. U nás to často vyvolávají tyhle situace, kdy jsem něco udělala a ona to chtěla udělat za mě, pomoct mi, ale to už pak nedokáže rozumně vstřebat, že je to prostě hotové.
- Citovat
- Upravit
11.4.22 18:40
@Anonymní píše:
Dva roky ji budou za měsíc. Ne, ve větách nemluví. Umí pár slov a označit členy rodiny. Jinak na vše nějak vřeští, ukazuje. Jinak rozumí snad všemu. Jdi to vyhodit, přines mi hřeben. Co se týče oblečení, všechno zná a dokáže na ně ukázat. Před těmi třemi dny, kdy měla záchvat, to vzniklo z tohoto. Chtěla houpat, tak jsem jí pověsila houpačku, ale zapomněla jsem že u toho chce pomáhat, tak hned začala brečet. Ok, říkám si, dám jí dolů a uděláme to znovu společně. Výbuch ještě horší, tak jsem jí zkusila dát houpat, to kopala nohama, no a už nebyla k zastavení. U nás to často vyvolávají tyhle situace, kdy jsem něco udělala a ona to chtěla udělat za mě, pomoct mi, ale to už pak nedokáže rozumně vstřebat, že je to prostě hotové.
Tak hledá svou pozici v rodině. Někdy je to fakt o nervy. Já jen, že za našeho mládí musely děti ve 2 letech mluvit ve větách jinak se to začalo řešit. V dnešní době člověk slyší jak je to v pohodě, a že má dítě čas. No my to začali řešit ve 3 letech, kdy syn uměl 10 slov, jinak rozuměl všemu, intelekt nadprůměrný. Bude mu 6 a do teď mu okolí nerozumí. Takže takové ty řeči o tom, že má čas a dožene to se přeměnily na odsuzující pohledy a poučení o tom jak své dítě zanedbávám a měla bych mu číst pohádky 
. Pohádky čteme denně od narození a k tomu jedeme každý den logopedii… je to na dlouho a kdo nezažil, tak to težko pochopí. Chtěla jsem ti jen nastínit, že ty záchvaty můžou být způsobené komunikačním blokem. Stejně to, že tetu oslovuje mami.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.4.22 23:39
Akorát máte náročnější období 
.Neboj to se srovná a pak přijde předpuberta a co teprve puberta . Moje dcera má předpubertu a i když je to někdy náročný miluju ji nejvíc na světě a věřím, že ty svoje dítě taky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Ano, přesně tak to taky cítím. Velká zodpovědnost. Ano, když je nemocná, když se zrání, mám strašný strach, ale pak mě takto vytočí a já jsem na ni naštvaná. Asi občas i tu lásku prožívám. Mám dny, kdy i zvládnu její vztek a hrajeme si spolu, upusinkovala bych ji, ale ten pocit nemám prostě furt.
