Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Odpovím ti na otázku…co vedlo k paralelnímu vztahu mě. Nedostatek pozornosti, komunikace mezi námi, pochopení, žádná psychická podpora v zátěžové situaci…neochota manžela cokoliv řešit…pomáhá mi to se nerozvést a udržet rodinu kvůli dětem.Tak přesně tohle byly i mé důvody, kterými jsem si ospravedlňovala svou nevěru, trvající přes 2 roky.
Nakonec to prasklo, dřív pasivni manžel vyvinul spoustu aktivity, aby si zjistil detaily, kterými „krmil“ děti, aby přestaly mit svou mámu rády. A příležitostně to dělá dodnes, aby nezapomněly, co je jejich máma zač.
Tohle zatížení dětí, které pro mne byly a jsou vším, je pro mne největší bolest. Větší i než to, že s nimi už nežiji a chodí ke mně jen na návštěvy.
Holky, nedělejte to. Fakt to nestojí za riskování psychické pohody vašich dětí.
Já dost dobře nevím jak tady to odpovídání probíhá..jestli mam reagovat vždy " citovat nebo zmínit…
ale moc vám všem děkuji za příspěvky a názory.
Já mám jen to „štěstí“, že na tu moji půlroční nevěru můj přítel nepřišel, jinak by s námi jistojistě nebyl..otázkou je do jaké míry je to dobře, že o tom neví. Samozřejme, že tušil, že je něco špatně, ale nějak potom nepátral.
Věřím : jarušenko, že pro tebe to musí byt neskutečné trápení a mrzí mě, co musís prožívat. Manžel se nesnažil změnit přijít na to proč jsi to dělala? nehledal vinu u sebe?
Volný vztah, to asi ani nepřipadá v úvahu…jsem už v takovém psychickém rozpoložení, že jsem se rozhodla navštívit a zkusit docházet k psychologovi na povídání případnou terapii a uvidíme jak to dopadne. Chci opravdu najít sebe sama a nalezt zase cestu k partnerovi. Nevěra pro mě řešení nebyla opravdu jen trápení, možná je řešení do té míry, kdy se žena nezamiluje, pak věřím, že může pomoct jako tobě Leni.
Taky tomu „odpovídání“ nerozumim ![]()
No manželův verdikt zněl, že ať se on choval jakkoliv, nezakládá mi to „právo na nevěru“.
Vlastně jsem se nestačila divit, jakou chudinku sám ze sebe udělal.
Prostě špatná jsem byla já, za celých 20 let manželstvi a nevěrou jsem tomu přidala korunu.
Anonymní…já k tomu jimému muži city mám, stejně jako on ke mně, byť má svou rodinu. Ke vztahu ke mně ho vedly podobné věci jako mě. Jasně jsme si ale nastavili pravidla, a to, že rodiny prostě neopustíme. Oba doma fungujeme na 100%. A jestli jsem šťastná? Ne, ale jsem šťastnější než kříve. strašně ráda bych tyto věci zažívala s manželem, ale to už asi nikdy nehrozí…možná až vyrostou děti. Nás semlelo i to, že střídáme jen práci a děti. Nemáme žádné hlídání, žádný čas pro sebe, a muž o to ani nestojí, bohužel.
Anonymní, přeji ti, abys to překonala a našla cestu zpět k muži. Já bych si přála to stejné, ale v řádu několika let se to asi nezlepší. Lenka.
@jarušenka Já jsem přesvědčena o tom, že náš vztah nepraskne. Nicméně, i kdyby, věřím tomu, že bychom to s manželem překonali, neboť si myslím, že je muž natolik inteligentní a zná se, že ví, že na tom, jak se náš vztah vyvinul, nese podíl i on.
Já bych určitě udělala maximum proto, abychom to překonali. Třeba i za pomocí psychoterapie.
Anonymní…já si dřív myslela, to co Ty. Že taková ťafka manžela vzpamatuje a on touto ač drsnou cestou pochopí, před čím dřív jen zavíral oči. Chvilemi po prasknutí to tak i fungovalo..vlastně to svým způsobem byly jedny z nejhezčích chvil naší rodiny.
Ale nakonec ho semlely představy co a jak bylo „s tam tím“ a jeho zlost byla tak velká, že mi nezbylo než odejít.
@jarušenka Mrzí mě to…moc. Já se ale nikdy nepřiznám, abych mu neublížila, a vím, že mě nikdy nechytne. Ale je mi z toho fakt úzko, tomu věř. Vlastně z toho všeho. Lenka.
Anonymní..věřím Ti, bývalo mi úzko z mého paralelního vztahu a špatně ze sebe samotné. Ale stále jsem měla pocit, že mi víc dává než bere, to i směrem mého fungování v mé rodině.
Je otázka, ČÍM tomu druhému ubližujeme vic.
I když se teď ocitám na nejtemnějšim dně, tak občas ke mně probleskne dobrý pocit z toho, že už nežiju ve lži.
Jarusenko a ty jsi ted sama? nebo stále s tím milencem?
jsem v práci, tak vám bohužel nestíhám odepisovat tak jak bych chtěla.
mě paradoxně pomohlo ukončení "vídání " se s milencem to, že s přítelkyní, kterou měl pak se spolu rozešli ted čeká dítě a bezostyšně by se dál vídal-spal i semnou, což je vrchol toho nejhrubšího zrna, což s takovým jsem se prostě nutně musela přestat stýkat..
Já bych se také nepřiznala přítele bych tak ranila, že by už nebylo ani co spravovat…:(
Anonymní..jsem sama..Děti by se ode mne jinak odvrátily úplně. Rozbila jsem jim rodinu, ale přesto pro mne zůstávají na 1. místě.
@Anonymní píše:
Spíš než radu bych se chtěla asi jen svěřit. Co vede lidi k nevěře? na toto téma jsem načetla neskutečné množství článků rad a témat. Mě spíš zajímá, co se v člověku zlomí co musí nastat, že udělá a volí tu nejsnažší cestu? né, že začne pracovat na vlastním vztahu ale volí útěk do jiné i když mnohdy horší náruče? Jen pro těch pár chvil utěchy, sexu „porozumění“,které stejně není nikdy upřímné(nebo mluvím jen z vl. zkušenosti). Sama jsem měla krásný 10letý vztah, když jsme se tak milovali, rozumněli..prostě ideál. Poté jsme si vzali hypotéku na vesnici, narodil se nám syn. vše stále dokonalé, ale po materské v obci, ke které nemám vztah jsem asi prožila nejaký syndrom vyhoření-nebo odříznutí, což zná asi hodně z vás…a najedou jsem šla do práce(podotýkám stále skoro idylka, která uz asi nebyla, ale ja to nejak nepozorovala) a najdou vstup do práce, víc času, dítě ve školce. Najednou jsem odešla ze zaběhnutých kolejí. Nevm jak to napsat víc stručne, zkrátka více času více roupů. Začal mi psát starý kamarád ze začátku neškodné psaní lichotky se proměnily v občasnou kávu, bohužel i nevěru, nejsem na to hrdá.. Skončilo to, ale za dva měsíce mi vstoupil do života další -pravý opak mého přítele. no, a ja se zamilovala opravdu bláznivě..Klasický průběh on přítelkyni ja přítele..zbláznil mi hlavu, což asi nebyl uplně problém..trvalo to 6měsícu a trvalo by i dál nez me krávě doslo, že pro nej to nic není jezdit za mnou přes pul republiky kvůli občasnému 2× měsíčnímu sexu, to že já jsem potom psychicky v háji ho nezajímalo. Otázka zní…jak se vyvarovat další nevěře? Nejde mi o zapomenutí na něj, to přejde…ale o to, abych to nedělala dál..z toho mam obavy..jak začít zase milovat a vážit si svého partnera? nikdy ho nechci opustit, dělá toho tolik pro nas. Spís mě zajímají vaše zkušenosti názory. Moc děkuji a omlouvám se za délku textu a prosím aby ti, kteří nemají co k tématu říct aby se zdrželi. Děkuji a krásný den
Můj názor a neber to zle, je takový, že nevíš, co chceš.
Co jsi vlastně chtěla od partnerství, když jsi zakládala rodinu? Pokud jsi chtěla chlapa, co ti bude oporou, postará se o děti i o tebe, budete si rozumět a budete spolu spokojení, tak jsi dosáhla maxima, co se dá od partnera/manžela v rámci rodiny žádat a očekávat.
Pokud jsi chtěla neustále motýlky v břiše nebo adrenalín, tak sis neměla pořizovat partnera, dítě a hypotéku.
To platí dosud.
Máš jednoho milence, druhého milence a zároveň si chceš víc vážit manžela. Můžeš mi říct, proč si ho nevážíš? Protože je starostlivý a věří ti? Potřebuješ někoho, kdo na tebe bude kašlat, bude běhat za babama nebo ti nebude dávat peníze a ty
se budeš muset doprošovat citů nebo peněz nebo pozornosti?
Rozmysli si, co chceš.
Pěkně popsáno
