Nikdo jim není dobrý

@Anonymní píše:
Ahojky,

předně děkuji za zachování anonymity.

Potřebuji se vykecat, protože už jsem v koncích. Jde o mé rodiče. Jako rodiče i prarodiče jsou báječní, nám v dětství dali co mohli, podporují nás stále, vnoučata je zbožňují, jsou tady vždy, když potřebujeme, ač s rodinou bydlíme hodně daleko, když byly trable, přijeli i v noci. V tomhle jsou fakt k nezaplacení. Ale…

Když jsem s nimi ještě žila, tak vždy když přijeli z návštěvy od sourozenců nebo blízkých příbuzných, tak se řešilo, jaký mají doma bordel, nevychované děti… Tehdy jsem to tak nevnímala, dokud jsem se sama neosamostatnila.

Po nastěhování k partnerovi to vše začlo, po první návštěvě nás pomluvili, jaký máme doma bordel. Ještě jsme dostavovali, já těhotná chodila do práce a doma furt dokola prach, osekané zdi apod., tak tu nebylo zrovna nejuklizeněji, ale provizorní pořádek tu byl. Když měli dojet podruhé, tak byl zrovna den před tím státní svátek, tak jsem od rána až do večera vše drhla. Naši odjeli a psala mi ségra, proč jsem neuklidila, že mě táta strašně pomlouval, jaký máme bordel no od té doby na to peču a uklízím jak jsem zvyklá, jestli kritizují nebo ne, už je mi někde. A pak to pokračovalo, začali jsme vybavovat dům, takže zase vše špatně, proč máme vše tak moderní, složité, nepraktické, příšerné, že se u nás necítí dobře a je to tu holé. V začátku jsme hodně peněz investovali do nábytku, aby nám vydržel desítky let, takže na dekorace se pak pár měsíců zase šetřilo, no to je fuk, každopádně si myslím, že nikdo nemá dům hned po nastěhování útulný a plně dodělaný a hlavně nesnáším utopené prostory serepetičkama, takže máme jen pár fotek na zdech a kytku na stole. Pak se nám narodily děti a už to jelo. Samozřejmě nevyžádané rady, ale taky hotový teror. Začátek s prvním dítětem byl těžký, narodilo se předčasně, já byla měsíc v porodnici, dítě muselo na operaci a já stresem přišla o mléko. Po měsíci co nás pustili, tak doma bylo vše přestavěné, tím, že se porod rozjel nečekaně, nebylo nic nachystané, takže to máma s manželem chystali. Měla jsem z toho strašnou depresi, po takové době, kdy jsem byla mimo realitu, mě hrozně rozhodilo, že můj domov je jen dům a není tam nic „mého“, takže jsem strašně brečela, nezvládala a máma se za to urazila, seřvala mě ještě v porodnici při odjezdu, že ona vše obstarala, tak teď tu bude velet a já jsem nevděčná. Nakonec jsme se tak pohádaly, že si sbalila kufr a druhý den odjela. Po čase jsme si to vyříkaly, navzájem se omluvily, vše fungovalo ok až na nějaké typické rady, jak za nás to bylo lepší, ale nic hrozného. Pak jsem podruhé otěhotněla a začalo to zas, nejdřív mi řekli, že mám jít na potrat, pak že doufají, že zas neporodím předčasně, že budu kojit, že máme vybrané špatné jméno…

No a teď jsou děti větší a pořád do mě hustí že je týrám hlady (vařím zdravě s omezením mouky, cukru), nedám jim napít - pijí vodu. Jedno je moc hubené, druháé tlusté. Umí i pochválit, ale stylem - to jsme nečekali, že děti budou tak hodné - a co čekali, že je vychováme pro kriminál? Naposledy to vyústilo v kecy typu - jak ho krmíš, když je celý ucintaný?! Neodpověděla jsem a táta na mámu: tak jí snad něco řekni, ne, když jsi její matka! No to už mě opravdu dostalo do kolen, proč by mi měli ještě říkat, jak krmit vlastní dítě. O tom, jak se nám rýpou ve vztahu nemluvě, málo se držíme za ruce, málo se pusinkujen, když jednou hlídali, tak jsme chtěli vyrazit do kina, jenže manžel z deseti filmů vybral jeden, který se mi jediný vůbec nelíbil, tak jsem oponovala a táta mi řekl, že jsem blbá kačena, že on mít takovou ženu, tak mě kopne do prd… tak nevím, ale když si chlap neumí vybrat z devíti dalších filmů, je to chyba ženy? Navíc jsme o tom diskutovali úplně normálně, žádná hádka, takže mě to fakt zaskočilo.

Každou návštěvu jsem v hrozném stresu. A to jezdí jednou za měsíc. Když odjíždí, jsem strašně vyčerpaná. Už to nezvládám, mám je moc ráda, fakt jsou v jistých směrech skvělí, ale už jsem ve fázi, kdy je ani nezvu, když potřebuju pohlídat, tak si radši zaplatím chůvu. Návštěvu přetrpím a pak se z toho týden vzpamatovávám.

A hlavně mám pocit, že je to neřešitelná situace, řešila jsem to rozumnou domluvou, řešila jsem to hádkou, řešila jsem to ignorací, dokonce jsem zkoušela i metodu vlezdoprdelkování a říkala jim, jak si jich vážím, ale je to furt stejné. Jediné co nechci, tak je od nás úplně odstřihnout, jejich kvality ta negativa stále převyšují a hlavně manželovi rodiče nemají o děti moc zájem (i manžel byl jen jejich omyl) tak nechci, aby děti přišly o prarodiče.

Omlouvám se za román, už jsem potřebovala upustit páru. Budu moc ráda za podporu a třeba osobní zkušenosti.

L.

Naše máti je skoro stejná. Jen nevím, jestli je to už demence, když byla stejná i za mých mladých let, když jsem byl ještě dítě. Tzn. manipulativní, hysterická, panovačná a prolhaná megera.
Nemá cenu se upít kvůli člověku, který nemá všech pět pohromadě. Neposlouchat, neřešit jí, a řešit především sebe. Některé matky… no to je fakt radost, ale s palcem dolů.