Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nikdo jim není dobrý
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
5.9.14 21:16
Mě pobavilo to, že je trápíš hlady a žízní. já jsem to teď nedávno taky slyšela 
, chudinka malá, musí pít vodu( neříkali to teda naši)
jinak se mi zdá, že se uplně změnili od tvého dětství a nebo takoví byli vždycky jenom jsi to nevnímala. a te´d to vidíš víc s odstupem. nevím, co poradit. kdyby mi něco takového říkali naši tak se s nimi pohádám, protože vždycky říkám, co si myslím…ale pokud to nepomahá, tak asi jedině ignorovat a vždycky to dva dny přežít no 
… já osobně bych svým rodičům ale řekla, že jestli chtějí jezdit, tak nebudou buzerovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.9.14 21:17
Páni, nezávidím a chápu, akorát se bojim, že tohle řešení nemá, když už jsi to zkoušela všemi zbůsoby… 
něco podobného dělá babička, ale té už je 83 let. Takže to u ní prostě přehlížím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.9.14 21:18
No, muzu te jen politovat, mam takovou babicku a je to s ni dost narocny, ale je jen jedna a rozhodne se nevidame kazdy mesic… no treba je neco osviti a zlepsi se to 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.9.14 21:19
Hmmm… Mám to takto podobně s tchýní. Není úplně špatná, ale jsem z ní stejně na mrtvici. Přes léto dám s dětmi u nich tak týden a další měsíc o ní nechci slyšet. Nebudu to rozebírat. U vlastních rodičů to musí být ještě horší. Podle mě to děláš správně - nad něco se povzneseš - např. úklid. 
U důležitých věcí se vymezíš - př. hádka po porodu. Přeji pevné nervy!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.9.14 21:21
@Adduše no myslím, že takoví byli, jen jsem to neviděla, protože dokud se o mě starali, tak mě měli pod kontrolou, mohli za mě rozhodovat. Ale o ostatních sourozencích, co už s námi nebydleli (vylítla jsem z hnízda poslední), taky často mluvili kriticky, ale myslela jsem si, že to řeší doma jen sami mezi sebou, ne že je takhle prudí i na návštěvě.
Už jsem jim i řekla, že nemusí jezdit, když je naše domácnost obtěžuje, ale bylo to spíš z naštvání, nic výhružného.
- Citovat
- Upravit
5.9.14 21:26
řeknu ti osobní zkušenost se svým tatínkem. Je to člověk, která má vždycky pravdu a komu se to nelíbí, támhle jsou dveře. Já nikdy nebyla princezna - já byla „parchant, co měl vlastní hlavu“. Cituji. No fakt je, že jsem palice a vždycky jsem byla, a le on najednou měl protivníka, kterého nezvládl. Buď jak bu´d, si piš, že dobře do mého mateřství (jsem přibrala, no, teda ještě víc, než předtím…) si rád skřípl moje břicho a hřál se na tom, „jaké mám špíčky“. To bylo na obrečení. Furt něco. Furt do něčeho rejpal.
zabralo na něj něco, co je tak mimo desatero, mimo moje vychování, že bych to neradila nikomu. Ale prostě to zabralo.
Stejner metr. Stejné chování. Stejná drsnost.
„Mi závidíš, nebo co? Tě bolí žlučník, co, a nemůžeš se nažrat, jak bys chtěl! Víš, jak vypadáš ty? Jak kdybys utekl z Dachau!“ (Dodám, že můj otec vždycky dbal na svou fuguru a svoji kondici. A to fakt měl zdravotní problémy. Prostě - to je na vydědění, co jsem provedla.) No ale zabralo to. Od té doby - no, zkusil to. Zkusil. Ale já už věděla, co má odpovědět. Že jestli se mu něco nelíbí, támhle jsou dveře..
Někdy prostě stojí za to zvednout hlavu a použít stejný způsob „komunikace“ a dát najevo, já ti ale na tvůj názor s… a vykašlat se na nějaké cti otce svého i matku svou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kobliha51
5.9.14 21:28
No jak to říct. Jsou prostě nesnesitelní a ty s tím nic neuděláš. Snad jen sestra by mě tedy nakrkla, protože ona určitě ví, jak rodiče pomlouvají a ona ti ještě přidá. Snad by pomohlo jim říkat, že ty na to máš jiný názor, tehdy byla jiná doba a basta. Já si tohle vůbec nedovedu představit. Přece jsi už velká holka a tak si to tak neber a neposlouchej je. A tvůj táta je taky pěknej kousek. Podle toho, co píšeš si myslím, že ani tvoje matka to s ním neměla lehké. Hlavně se nenech zatáhnout do diskusí, jestli to půjde.
- Citovat
- Upravit
5.9.14 21:37
Hustý, divím se, že nejsi ob týden u psychologa, jestli ti tohle hustili do hlavy od malička 
tak jedině to asi zkusit drsně, jak už tu bylo řečeno, když tě to tak vyčerpává, jsou to energetičtí upíři. Dát podmínku, přestanou kritizovat, nebo můžou jet domů, prostě buď se bavit pozitivně, nebo se snima nebudeš radši bavit vůbec. Jsi dospělá a nejsi dítě, aby s tebou jednali jak s debilem, tak buď se naučí to respektovat, nebo bych vždy při něčem takovém opustila místnost, že tohle poslouchat už nebudeš…
Popř jim oplácet stejnou mincí, něco ti zkritizují, nebo ti budou do něčeho mluvit, tak kriztizuj je a pak se jich zeptej, jak se jim to líbí.
A nebo zkusit na vše reagovat ironií a výsměchem, to je může uzemnit a přestanou mít chuť poučovat…
Jo a taky mě překvapila reakce sestry, to sourozenci nevidí, jací rodiče jsou, asi by jste měli táhnout za jeden provaz, vždycky je pořádně proprat mezi sebou a rodiče si ještě trochu společně převychovat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.9.14 21:37
@Emilie Mám pocit, že je to určitě lepší cesta než se nestýkat vůbec, hádat se, ignorovat se nebo se stále vnitřně trápit. Prostě na hrubý pytel hrubá záplata a sama jsem si ověřila, že některým lidem dokonce to „stejné“ jednání vyhovuje, jako by si toho druhého díky tomu víc vážili, či co.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.9.14 21:41
A manžel se tě v takových situacích nezastane?
„táta mi řekl, že jsem blbá kačena, že on mít takovou ženu, tak mě kopne do prd…“ tohle mi říct kdokoli, tak ho sjedu na tři doby a vypakuju z baráku rodič nerodič, zvlášť když dělá peklo pořád.
v tvém domě platí tvá pravidla a ty by měli respektovat i rodiče.
je to těžké, protože k nim máš i přes to všechno úctu, ale nesmíš po sobě nechat šlapat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.9.14 21:42
M
Jak moc dobře tohle chování rodičů znám. Jsem navíc s dcerou 2r sama, o důvod víc pro ně se pokoušet se mi montovat do života. Jsem moc tlustá, nediví se, že mě bývalý opustil, říkal mi to že se mnou nikdo nevydrží a já zůstanu sama, malá dostává pít vodu-to není pro děti atd… Vše milionkrát omílané.
Rozčilování nebo hádání nepomohlo. Co trochu pomáhá, že slušná odpověď (malá je moje dítě a budu jí dávat pít, co uznám za vhodné. Je lepší být sama než nešťastná. Díky ta názor, ale mám jiný a ten nezměním.
Trvat si slušně na svém. Případně říct, že už se o tom či onom tématu nechceš bavit.
Případně - pokud by byli fakt nesnesitelní, slušně vysvětlit svou situaci (ústně, pokud nelze tak písemně) a na konci ultimátum - buď tě začnou respektovat (nějaká pravidla setkávání se) a nebo ať nejezdí. Natvrdo.
Nenech se deptat, žij si svůj život a ne život podle jejich pravidel.
- Citovat
- Upravit
5.9.14 21:44
@Nuníček píše:
@Emilie Mám pocit, že je to určitě lepší cesta než se nestýkat vůbec, hádat se, ignorovat se nebo se stále vnitřně trápit. Prostě na hrubý pytel hrubá záplata a sama jsem si ověřila, že některým lidem dokonce to „stejné“ jednání vyhovuje, jako by si toho druhého díky tomu víc vážili, či co.
presne tak 
i kdyz to nesnasim, ale leta praxe a odrikani mi opravdu potvrdila, ze s kazdym je treba mluvit jeho reci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.9.14 21:51
@Nuníček píše:
@Emilie Mám pocit, že je to určitě lepší cesta než se nestýkat vůbec, hádat se, ignorovat se nebo se stále vnitřně trápit. Prostě na hrubý pytel hrubá záplata a sama jsem si ověřila, že některým lidem dokonce to „stejné“ jednání vyhovuje, jako by si toho druhého díky tomu víc vážili, či co.
Mě je někdy v rodině mého manžela vytýkáno hrubé a necitelné jednání. Se vždycky děsně divim, protože oni jak mezi sebou jednají, já bych to šla obrečet. Tam jde spíš o to, že oni jsou ve svých názorech v probíraném přímí a ihned definují své požadavky, a doslova se přebíjejí jak v tónu, tak v důrazu, tak v obazu samém. Co já vnímám na hraně kritiky a urážky, oni mají za otevřenost až na kost. A já se prostě takovému „osočování“ (je mi to opravdu… „nepříjemné“) bráním tím obracením ve vtip, ironii (to je propstě můj způsob vyrovnání se s „nabídkou nepřátelství“), což zase nechápou oni. Moje pokusy o legraci jsou nepochopeně obraceny přesně tak v urážku a „nabídku nepřátelství“.
A může se to prostě lehce stát i uvnitř rodiny. Jiné vlny komunikace. A nelze říct, kdo je ten špatný a kdo dobrý. jen se prostě nedokážou dohodnout, na kterým kanále budou mluvit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.9.14 21:57
@Emilie píše:
Mě je někdy v rodině mého manžela vytýkáno hrubé a necitelné jednání. Se vždycky děsně divim, protože oni jak mezi sebou jednají, já bych to šla obrečet. Tam jde spíš o to, že oni jsou ve svých názorech v probíraném přímí a ihned definují své požadavky, a doslova se přebíjejí jak v tónu, tak v důrazu, tak v obazu samém. Co já vnímám na hraně kritiky a urážky, oni mají za otevřenost až na kost. A já se prostě takovému „osočování“ (je mi to opravdu… „nepříjemné“) bráním tím obracením ve vtip, ironii (to je propstě můj způsob vyrovnání se s „nabídkou nepřátelství“), což zase nechápou oni. Moje pokusy o legraci jsou nepochopeně obraceny přesně tak v urážku a „nabídku nepřátelství“.A může se to prostě lehce stát i uvnitř rodiny. Jiné vlny komunikace. A nelze říct, kdo je ten špatný a kdo dobrý. jen se prostě nedokážou dohodnout, na kterým kanále budou mluvit.
Hm tak to já zase řeším s rodinou manžela přesný opak, ti si neřeknou nikdy nic, tam je to tabu, 99% témat je nevhodných, konfliktních či příliš intimních, o problémech se nemluví, tím pádem neexistují, takže za hrubou, sprostou, drzou, neslušnou jsme pokaždé, když otevřu pusu. Člověk si nevybere 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahojky,
předně děkuji za zachování anonymity.
Potřebuji se vykecat, protože už jsem v koncích. Jde o mé rodiče. Jako rodiče i prarodiče jsou báječní, nám v dětství dali co mohli, podporují nás stále, vnoučata je zbožňují, jsou tady vždy, když potřebujeme, ač s rodinou bydlíme hodně daleko, když byly trable, přijeli i v noci. V tomhle jsou fakt k nezaplacení. Ale…
Když jsem s nimi ještě žila, tak vždy když přijeli z návštěvy od sourozenců nebo blízkých příbuzných, tak se řešilo, jaký mají doma bordel, nevychované děti… Tehdy jsem to tak nevnímala, dokud jsem se sama neosamostatnila.
Po nastěhování k partnerovi to vše začlo, po první návštěvě nás pomluvili, jaký máme doma bordel. Ještě jsme dostavovali, já těhotná chodila do práce a doma furt dokola prach, osekané zdi apod., tak tu nebylo zrovna nejuklizeněji, ale provizorní pořádek tu byl. Když měli dojet podruhé, tak byl zrovna den před tím státní svátek, tak jsem od rána až do večera vše drhla. Naši odjeli a psala mi ségra, proč jsem neuklidila, že mě táta strašně pomlouval, jaký máme bordel
no od té doby na to peču a uklízím jak jsem zvyklá, jestli kritizují nebo ne, už je mi někde. A pak to pokračovalo, začali jsme vybavovat dům, takže zase vše špatně, proč máme vše tak moderní, složité, nepraktické, příšerné, že se u nás necítí dobře a je to tu holé. V začátku jsme hodně peněz investovali do nábytku, aby nám vydržel desítky let, takže na dekorace se pak pár měsíců zase šetřilo, no to je fuk, každopádně si myslím, že nikdo nemá dům hned po nastěhování útulný a plně dodělaný a hlavně nesnáším utopené prostory serepetičkama, takže máme jen pár fotek na zdech a kytku na stole. Pak se nám narodily děti a už to jelo. Samozřejmě nevyžádané rady, ale taky hotový teror. Začátek s prvním dítětem byl těžký, narodilo se předčasně, já byla měsíc v porodnici, dítě muselo na operaci a já stresem přišla o mléko. Po měsíci co nás pustili, tak doma bylo vše přestavěné, tím, že se porod rozjel nečekaně, nebylo nic nachystané, takže to máma s manželem chystali. Měla jsem z toho strašnou depresi, po takové době, kdy jsem byla mimo realitu, mě hrozně rozhodilo, že můj domov je jen dům a není tam nic „mého“, takže jsem strašně brečela, nezvládala a máma se za to urazila, seřvala mě ještě v porodnici při odjezdu, že ona vše obstarala, tak teď tu bude velet a já jsem nevděčná. Nakonec jsme se tak pohádaly, že si sbalila kufr a druhý den odjela. Po čase jsme si to vyříkaly, navzájem se omluvily, vše fungovalo ok až na nějaké typické rady, jak za nás to bylo lepší, ale nic hrozného. Pak jsem podruhé otěhotněla a začalo to zas, nejdřív mi řekli, že mám jít na potrat, pak že doufají, že zas neporodím předčasně, že budu kojit, že máme vybrané špatné jméno…
No a teď jsou děti větší a pořád do mě hustí že je týrám hlady (vařím zdravě s omezením mouky, cukru), nedám jim napít - pijí vodu. Jedno je moc hubené, druháé tlusté. Umí i pochválit, ale stylem - to jsme nečekali, že děti budou tak hodné - a co čekali, že je vychováme pro kriminál? Naposledy to vyústilo v kecy typu - jak ho krmíš, když je celý ucintaný?! Neodpověděla jsem a táta na mámu: tak jí snad něco řekni, ne, když jsi její matka! No to už mě opravdu dostalo do kolen, proč by mi měli ještě říkat, jak krmit vlastní dítě. O tom, jak se nám rýpou ve vztahu nemluvě, málo se držíme za ruce, málo se pusinkujen, když jednou hlídali, tak jsme chtěli vyrazit do kina, jenže manžel z deseti filmů vybral jeden, který se mi jediný vůbec nelíbil, tak jsem oponovala a táta mi řekl, že jsem blbá kačena, že on mít takovou ženu, tak mě kopne do prd…
tak nevím, ale když si chlap neumí vybrat z devíti dalších filmů, je to chyba ženy? Navíc jsme o tom diskutovali úplně normálně, žádná hádka, takže mě to fakt zaskočilo.
Každou návštěvu jsem v hrozném stresu. A to jezdí jednou za měsíc. Když odjíždí, jsem strašně vyčerpaná. Už to nezvládám, mám je moc ráda, fakt jsou v jistých směrech skvělí, ale už jsem ve fázi, kdy je ani nezvu, když potřebuju pohlídat, tak si radši zaplatím chůvu. Návštěvu přetrpím a pak se z toho týden vzpamatovávám.
A hlavně mám pocit, že je to neřešitelná situace, řešila jsem to rozumnou domluvou, řešila jsem to hádkou, řešila jsem to ignorací, dokonce jsem zkoušela i metodu vlezdoprdelkování a říkala jim, jak si jich vážím, ale je to furt stejné. Jediné co nechci, tak je od nás úplně odstřihnout, jejich kvality ta negativa stále převyšují a hlavně manželovi rodiče nemají o děti moc zájem (i manžel byl jen jejich omyl) tak nechci, aby děti přišly o prarodiče.
Omlouvám se za román, už jsem potřebovala upustit páru. Budu moc ráda za podporu a třeba osobní zkušenosti.
L.