Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nikdy jsme si neřekli miluji tě, nikdy se nepohádali...
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
12.6.23 10:16
Ahoj, mám úplně to stejné a aktuálně vážně uvažuji o rozchodu. Je to dost těžké i proto, že ten vztah vlastně bezproblémově plyne, ale nic zásadního se v něm bohužel už dlouho neděje a myslím, že ani dít nebude, pokud to nebudu iniciovat já. Partnerovo maximum je „je mi s Tebou dobře“, na dobrou noc mi říkal lásko, ale když jsem s tím přestala já, přestal s tím i on.
- Citovat
- Upravit
12.6.23 10:22
U nás to spíš bylo naopak. Já nebyla díky rodičům zvyklá někomu říkat „miluji Tě“. Mě to naučil až manžel. Jednou mi vyčetl, že to ode mě nikdy neslyšel. Tak jsem se to naučila taky říkat nahlas a dneska je to pro mě už přirozené 
. Myslela jsem si, že stačí jen projevy, ale lidé to také rádi slyší. Třeba na to taky ten tvůj nebyl z domova zvyklý. Mě dřív přišlo zbytečné to říkat, ale i mě to teď dělá radost, když mu můžu říct, že ho miluji, než se rozejdeme třeba do práce .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.6.23 10:24
A vadí ti to proč? Protože se píše, že ve vztahu musí emoce stříkat na všechny strany? Anebo ti to nevyhovuje vnitřně?
Já ve stejném vztahu žiju už 22 let, nemáme potřebu si říkat, jak se milujeme ani se hádat 
Prostě poklidně plynoucí vztah, žádné vlny. Naprosto mi to vyhovuje a je mi úplně jedno, co si o tom myslí vztahoví kouči, redaktorky ona. idnes i anonymní Máňa z internetu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.6.23 10:29
@Anonymní píše:
S partnerem jsme si nikdy nevyznali lásku, jen párkrát zaznělo „Mám tě rád/a“ a nikdy si neříkáme osloveními lásko, zlato apod… A ani spolu nebydlíme. Zároveň máme ale vztah pěkný, vidím, že pro přítele hodně znamenám a má ke mně silné city, které vyjadřuje svými gesty, velmi láskyplným chováním, je schopný pro mě dělat téměř cokoli… zkrátka o lásce tam z jeho strany opravdu není vůbec pochyb…Ale… ta absence výše zmíněných věcí mi nějak nepřijde správná. Ze začátku jsem to vnitřně hodně řešila a chybělo mi to, ale teď jsem si na to prostě zvykla a nijak se k prolomení těchto bariér ani na jedné straně neschyluje.
Ruku v ruce s tím trochu jde i to, že jsme se nikdy ani vzdáleně nepohádali, mám pocit, že tak nějak nejdeme do „hloubky věci“, nerozebíráme svá nitra, nikdy se nerozvášníme v nějaké diskuzi, ať už o čemkoli, všechno je takové klidné… Tak nějak „snese“ všechno, i když mi někdy něco vadí a řeknu něco ostrého, chci něco řešit – co by jiného naštvalo a rozpoutalo min. výměnu názorů a perspektiv, on všechno snese, nikdy si ho nemusím usmiřovat, dobývat, v ničem se přizpůsobovat, nic mu nikdy nevadí, skoro ve všem se mnou souhlasí, snadno změním jeho názor nebo perspektivu (a to ani nechci a není to vůbec manipulace), mám pocit, že většina věcí je podle mě (co si dáme k jídlu, co budeme dělat, kam pojedeme na dovolenou, průběh našeho vztahu, … a on je tak spokojený a šťastný. Jsem mu za to vděčá a vážím si toho, ale je tam prostě „ale“ Vím, pro spoustu lidí sen, ale přijde mi to takové moc uhlazené. Mám pocit, že můžu skoro cokoli a je to jedno. Párkrát jsem mu už i řekla, ať nesouhlasí, řekne ne, navrhne protinázor… S bývalým přítelem jsem to měla diametrálně jinak (kde bylo expresivních emocí až až).
Vím, že spousta z vás si pomyslí „ideální vztah, co chceš“, ale tak nějak mi to nepřijde úplně obvyklé a chybí mi emoce, určitá míra dramatu, která je ještě přínosná a takovým kořením vztahu… Řešila jste některá něco podobného? Nebo to takhle prostě chodí a mám zcestné představy?
Myslím, že je to tím, že spolu nebydlíte. Ideální mi to nepřijde. Připomíná to lehce obchodní vztah. Plánujete rodinu a bydlení spolu?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.6.23 10:38
Znám a nakonec jsem zdrhla s jiným, protože jak to ze začátku plynulo „samo“, tak jsme na tom vztahu nebyli ani jeden zvyklí pracovat a prostě to vyšumělo/přechodilo se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.6.23 10:43
@Jahru píše:
A vadí ti to proč? Protože se píše, že ve vztahu musí emoce stříkat na všechny strany? Anebo ti to nevyhovuje vnitřně?
Já ve stejném vztahu žiju už 22 let, nemáme potřebu si říkat, jak se milujeme ani se hádat
Právě že mi chybí nějaká větší dynamika. Ani tak nejde o klid (ten je vítaný), jako spíš o to, že si až moc připadám jako princezna na hrášku, jak kdyby se kolem mě točil celý vztah… Co písknu, to je, a to to tak ani nechci Já vím, že mě přítel miluje, vidím to… ale vše je podle mě. Otázky typu „Co si myslíš o…?“ narazí rychle na konec debaty, většinu větších témat a diskuzí začínám já… mám pocit, že jsem mu více změnila život, přinesla do něj víc nových věcí, přístupů (i když teda hlavně co se maličkostí týče) než on mně… Byť on to zase vyvažuje tím, co je pro mě schopný a ochotný dělat. Je zkrátka příjemné získat novou perspektivu na věci od toho druhého. Cítím nejistotu z té asymetrie.
- Citovat
- Upravit
12.6.23 10:45
Jasně, rozejdi se s ním najdi si blba, s kterým se budete pořád hádat a usmiřovat. Který si bude dělat co chce bez ohledu na tebe. Budeš za ním pořád muset lézt a ponižovat se, dobývat a přizpůsobovat. Pak sem budeš dávat diskuze na téma, jak jsi z toho zoufalá.
On každý není na divočinu, stříkající emoce. Chápu, že ti možná chybí vyznání lásky, ale ty ho asi taky neumíš. Poklidný a hezky plynoucí vztah je rozhodně větší zárukou toho, že spolu vydržíte celý život a vytvoříte domov vašim dětem. Možná je tvůj partner slabý a příliš přizpůsobivý, ale měla bys ocenit, že má i jiné pozitivní stránky.
Zároveň ale nepíšeš dost důležité info, jak dlouho spolu chodíte a proč spolu ještě nebydlíte a jestli to plánujete do budoucna.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.6.23 10:48
@Russet píše:
Myslím, že je to tím, že spolu nebydlíte. Ideální mi to nepřijde. Připomíná to lehce obchodní vztah. Plánujete rodinu a bydlení spolu?
Už jsme se o tom začali bavit. Od chvíle, kdy jsem měla zkratový proslov o tom, jak mi zmínka těchto věcí po více jak roce chybí. Teď sestěhování brzdím já, kvůli určité nejistotě a věcem ze své minulosti (bydlím sama už několik let)
Ale obchodní vztah ne, to přítel dovede být naopak velmi romantický…
- Citovat
- Upravit
12.6.23 10:53
@Anonymní píše:
Už jsme se o tom začali bavit. Od chvíle, kdy jsem měla zkratový proslov o tom, jak mi zmínka těchto věcí po více jak roce chybí. Teď sestěhování brzdím já, kvůli určité nejistotě a věcem ze své minulosti (bydlím sama už několik let)
Ale obchodní vztah ne, to přítel dovede být naopak velmi romantický…
Dokud jsme spolu nebydleli, tak chyběly ty třecí plochy. Protože když jsme se jen vídali, když máme čas, byli jsme na sebe naladění a těšili jsme se na sebe. To byl taky usměvavý, připravený na výlet, okouzlující. Po letech spolužití prostě přijde věc, kvůli které se pohádáte. Že musíte něco opravdu řešit, že jste unavení, nevyspalí, vystresovaní. Je důležité, jak to řešíte. Když se snažíte najít kompromis, neprudíte se za kraviny, i hádka je ve vztahu fajn. Možná se někteří fakt nehádají, ale takovou dvojici já neznám. Kolem mě je hodně lidí v dlouhodobém vztahu s dětmi. Nebo i s dětmi dospělými.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.6.23 10:53
@Anonymní píše:
Právě že mi chybí nějaká větší dynamika. Ani tak nejde o klid (ten je vítaný), jako spíš o to, že si až moc připadám jako princezna na hrášku, jak kdyby se kolem mě točil celý vztah… Co písknu, to je, a to to tak ani nechci
tak to je vážně o ničem 
to je takový přívěšek, ne rovnocenný partner, který tě něčím obohatí. Chlapa bez vlastního názoru nebrat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.6.23 10:54
@ZuzaM píše:
Jasně, rozejdi se s ním najdi si blba, s kterým se budete pořád hádat a usmiřovat. Který si bude dělat co chce bez ohledu na tebe. Budeš za ním pořád muset lézt a ponižovat se, dobývat a přizpůsobovat. Pak sem budeš dávat diskuze na téma, jak jsi z toho zoufalá.
On každý není na divočinu, stříkající emoce. Chápu, že ti možná chybí vyznání lásky, ale ty ho asi taky neumíš. Poklidný a hezky plynoucí vztah je rozhodně větší zárukou toho, že spolu vydržíte celý život a vytvoříte domov vašim dětem. Možná je tvůj partner slabý a příliš přizpůsobivý, ale měla bys ocenit, že má i jiné pozitivní stránky.
Zároveň ale nepíšeš dost důležité info, jak dlouho spolu chodíte a proč spolu ještě nebydlíte a jestli to plánujete do budoucna.
Jsme spoul rok a půl a o bydlení jsme se už začali bavit, ale sama jsem si tím teď nejistá. Jasně, chápu tento pohled, ale nemusí nutně existovat zas jen opačný extrém… Jen mám z toho strach do budoucna, že to pak neudrží vztah. Že to nebude stačit, nedejbože potkám někoho, i když nebudu chtít, kde to bude víc emocionální…
- Citovat
- Upravit
12.6.23 10:55
@Anonymní píše:
Jsme spoul rok a půl a o bydlení jsme se už začali bavit, ale sama jsem si tím teď nejistá. Jasně, chápu tento pohled, ale nemusí nutně existovat zas jen opačný extrém… Jen mám z toho strach do budoucna, že to pak neudrží vztah. Že to nebude stačit, nedejbože potkám někoho, i když nebudu chtít, kde to bude víc emocionální…
přesně tak to skončí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Silverine247
12.6.23 11:00
@Anonymní píše:
Už jsme se o tom začali bavit. Od chvíle, kdy jsem měla zkratový proslov o tom, jak mi zmínka těchto věcí po více jak roce chybí. Teď sestěhování brzdím já, kvůli určité nejistotě a věcem ze své minulosti (bydlím sama už několik let)
Ale obchodní vztah ne, to přítel dovede být naopak velmi romantický…
Ujasni si, co po nem vlastne chces. Na jednu stranu ti vadi urcita stagnace, soucasne posun ve vztahu momentalne brzdis ty. Pokud se s k sobe nenastehujete, nebudes vedet, jak kvalitni vztah vlastne mate. To umi kazdy se prijemne naprogramovat na romanticke randicko, skutecne se poznate az kdyz se uvidite i v blby den, nemocni, unaveni…
- Citovat
- Upravit
12.6.23 11:01
@Anonymní píše:
Jsme spoul rok a půl a o bydlení jsme se už začali bavit, ale sama jsem si tím teď nejistá. Jasně, chápu tento pohled, ale nemusí nutně existovat zas jen opačný extrém… Jen mám z toho strach do budoucna, že to pak neudrží vztah. Že to nebude stačit, nedejbože potkám někoho, i když nebudu chtít, kde to bude víc emocionální…
Nejlepší by bylo sestěhovat se a pak uvidíš, jak to bude fungovat. To chození je úplně o něčem jiném než bydlení. Nevím jak to máte s bydlením do teď, každý svůj byt? Nájemní nebo vlastní? Nebo on bydlí u rodičů? Jak často spolu býváte? On není nikdy na delší dobu u tebe?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Jsme spolu rok a půl a nikdy jsme si nevyznali lásku, jen párkrát zaznělo „Mám tě rád/a“ a nikdy si neříkáme osloveními lásko, zlato apod… A ani spolu nebydlíme. Zároveň máme ale vztah pěkný, vidím, že pro přítele hodně znamenám a má ke mně silné city, které vyjadřuje svými gesty, velmi láskyplným chováním, je schopný pro mě dělat téměř cokoli… zkrátka o lásce tam z jeho strany opravdu není vůbec pochyb…
Ale… ta absence výše zmíněných věcí mi nějak nepřijde správná. Ze začátku jsem to vnitřně hodně řešila a chybělo mi to, ale teď jsem si na to prostě zvykla a nijak se k prolomení těchto bariér ani na jedné straně neschyluje.
Ruku v ruce s tím trochu jde i to, že jsme se nikdy ani vzdáleně nepohádali, mám pocit, že tak nějak nejdeme do „hloubky věci“, nerozebíráme svá nitra, nikdy se nerozvášníme v nějaké diskuzi, ať už o čemkoli, všechno je takové klidné… Tak nějak „snese“ všechno, i když mi někdy něco vadí a řeknu něco ostrého, chci něco řešit – co by jiného naštvalo a rozpoutalo min. výměnu názorů a perspektiv, on všechno snese, nikdy si ho nemusím usmiřovat, dobývat, v ničem se přizpůsobovat, nic mu nikdy nevadí, skoro ve všem se mnou souhlasí, snadno změním jeho názor nebo perspektivu (a to ani nechci a není to vůbec manipulace), mám pocit, že většina věcí je podle mě (co si dáme k jídlu, co budeme dělat, kam pojedeme na dovolenou, průběh našeho vztahu, … a on je tak spokojený a šťastný. Jsem mu za to vděčá a vážím si toho, ale je tam prostě „ale“ Vím, pro spoustu lidí sen, ale přijde mi to takové moc uhlazené. Mám pocit, že můžu skoro cokoli a je to jedno. Párkrát jsem mu už i řekla, ať nesouhlasí, řekne ne, navrhne protinázor… S bývalým přítelem jsem to měla diametrálně jinak (kde bylo expresivních emocí až až).
Vím, že spousta z vás si pomyslí „ideální vztah, co chceš“, ale tak nějak mi to nepřijde úplně obvyklé a chybí mi emoce, určitá míra dramatu, která je ještě přínosná a takovým kořením vztahu… Řešila jste některá něco podobného? Nebo to takhle prostě chodí a mám zcestné představy?
Příspěvek upraven 12.06.23 v 10:50