Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nový život vs minulost
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
17.11.18 15:04
Napsala bych dopis,s fotkami,jak žijí,jak se mi daří,že za vše děkuji,mají v mém srdci sve misto,kontakt na mě,s tím,že to nechávám na nich…prostě to,co bys jim říct chtěla.Pokud jsi si jistá adresou,bydlištěm kam poslat…případně prostě prijet,za Janou např.pockat před její prací,překvapit,ji,pozvat na kávu,jestli má na tebe chvilku,že na ně myslíš a mrzí že,jak jsi odešla..p ..a uvidíš,jestli se to někam dál posune. Když ne,tak už bych to v sobě uzavrela.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.18 15:14
zakladatelko, Tečou mi slzy po přečtení Tvého příběhu. Jsi nesmírně silná holčina a za to opravdu 
. Né každý dokáže zvládnout ten nelehký start do života, který jsi musela ustát ty sama. Jak píše příspěvek přede mnou, sedla bych a napsala dopis jak se mi daří, co jsem dokázala a jak žiji, poděkovala za „vychování“ a poskytnutí „rodinného krbu“. Přiložila pár fotek a rozhodnutí nechala na pěstounech. Uvidíš sama, kam se to posune.
Vím, že pokud se to nepoposune nikam, že to bude mrzet, ale určitě pak už bys to měla v soubě uzavřít s tím, že jsi udělala max. pro usmíření. A pokud druhá strana nebude nakloněna, už s tím nic neuděláš a bylo by zbytečné se tím celkově v životě trápit.
Přeji Ti, aby jsi byla vždy šťastná a spokojená, milována tak jak si skutečně zasloužíš. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.18 15:19
Budou Vánoce, poslala bych přání s krátkým popisem že na ně v tento čas vzpomínáš a chtěla by jsi jim popřát hezké svátky a přiložila bych fotografii tvé nynější rodiny - z toho jistě pochopí že nejsi žádná troska a vedeš spořádaný život 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.18 15:28
Já bych na to šla jinak a když budou ty vánoce, tak bych si udělala s manželem a synem výlet k nim.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.18 15:43
Ja bych jim taky poslala dopis, s takovym tim jednostrannym oznamovacim tonem, k nicemu je nevyzyvat, proste informovat a ze vzpominas, pripadna reakce bude jen a jen na nich. Prihodila bych fotku. Nejsi v kontaktu ani s tema jejich klukama? Mas fakt ohromnej zivotni pribeh. Uchopila jsi svuj zivot fakt dobre, budou urcite prekvapeni. Mozna se ti uz nikdy neozvou, ale tenhle tah by byl asi dobrej.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.18 15:48
jak píše většina holek, přesně, tak, teď je ta nejvhodnější doba- před Vánocemi. Nejela bych tam, ale napsala ten dopis+přiložila pár fotek a čekala na jejich reakci. A co ti nevlastní bratři? S těmi jsi v kontaktu?Možná bych kontaktoval podobným způsobem i je. A uvidíš, jak se to celé vyvrbí.
Hodně štěstí do života, když jsi ho doposud měla tolik pomálu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.18 15:51
@Evickamicka Já bych výlet nedělala. Možná by to byl happyend, že by si všichni padli do náručí, ale možná by to mohlo skončit tvrdým odmítnutím, výčitkama a urážkama apod. ze strany pěstounů. Nikdo z nás, ani sama zakladatelka neví, jak mají celou záležitost v sobě zpracovanou.
A s ohledem na dítě a manžela bych tedy nechtěla být v pozici zakladatelky součástí nějaké emoční scény.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.18 15:57
@Anonymní píše:
Poprosím o anonym, citlivé úaje
Dobrý den, ráda bych se vypovídala a znala váš pohled na věc. Moji rodiče byli alkoholici, když mi bylo 9, umřel mi táta, který narozdíl od mé mámy alespoň měl zájem o to, abych chodila do školy, měla co jíst…Máma se o mě nestarala, bila mě, křičela a vlastně na ni nemám ani jednu pěknou vzpomínku. Po smrti táty si mě vzali do pěstounské péče příbuzní mého otce. Máma zemřela, když mi bylo 14, od mého odchodu do její smrti jsem ji viděla jen jednou a to asi na hodinu, více neměla zájem. S tímto jsem se nějak vyrovnala, můj problém nastává až v dalších odstavcích. Život u pěstounů byl jiný, pro mne hodně velká změna, do té doby jsem neznala opravdový život, neměla jsem základní hygienické návyky, apod, vše mě naučili pěstouni. Nicméně jsem se rychle aklimatizovala a hodně mě bavila škola, vyslovila jsem proto přání, že bych chtěla jít na osmileté gymnázium. Mí pěstouni, řikejme jim třeba Jana a Marek, vzali mé přání odlišně. Marek byl nadšený a podporoval mne. Jana měla z jiného manželství dva syny v podobném věku jako já, a ta tvrdě odmítala, abych na gymnázium šla. Tvrdila, že nejlepší pro mne bude učňák, že její synové tam také jsou… Tady myslím byl hlavní kámen úrazu, nechtěla, abych byla lepší, než její synové. Začaly každodenní hádky o mé výchově, Jana na mne byla zlá. Křičela kvůli každé maličkosti. Nakonec jsem na osmileté gymnázium nešla, a doma začal být relativně klid. Čas se posunul a já končila devátou třídu a stála před rozhodnutím, kam dál. Opět začalo být dusno. Chtěla jsem na gymnázium, a tak mne potají Marek odvezl na přijímací zkoušky. Ty jsem zvládla a byla přijatá. Jana byla opět zlá, křičela kvůli každé blbosti, hodně se hádali i s Markem. Od té doby, co jsem nastoupila na gympl to bylo doma hrozné, nebyl chvíli klid, pořád se křičelo. Nebyla jsem nikdy žádný spratek, který by dělal problémy. Měla jsem v hlavě obraz svých rodičů a zařekla jsem se, že nebudu jako oni a šla jsem si za tím. Stresy a hádky se táhly až do mých 18 let, kdy jednoho večera na mne Jana hodně křičela a došlo to tak daleko, že mi řekla, ať se sbalím a vypadnu. Pak šla spát. Já si potají sbalila věci a odešla jsem. Hodně mě to mrzelo kvůli Markovi, ale ta situace doma byla natolik hrozná, že jsem v tom nechtěla dál žít. Marek mě první prosil, ať se vrátím, ale já to neudělala. Řekla jsem mu, že se dál můžeme normálně vídat, ale už chci žít sama dál a v klidu. V tu dobu se Marek začal měnit, nechtěl mě vidět. Mezi všemi známými mě začal pomlouvat, že beru drogy, utekla jsem, že nedodělám ani školu, apod. Několikrát jsem se s ním snažila kontaktovat, ale nechtěl. Jana mne naopak několikrát kontaktovala. Pak to ustalo. Já odmaturovala, šla na vysokou školu, tu jsem dokončila. Našla si přítele, teď už manžela, máme syna. Poslední dobou na své pěstouny hodně myslím. Chtěla bych, aby věděli, že ze mne nevyrostla žádná kriminálnice, že mám syna a normální život, ale bojím se je kontaktovat. Oni to za těch 9 let neudělali (kromě začátků), pak na některé mé pokusy, je kontaktovat, neodpověděli. A já tak nějak cítím, že to v sobě nemám uzavřené. Nevím, jestli mám navštívit psychologa nebo se snažit kontaktovat je. Tak mne napadlo napsat sem, co si třeba myslíte vy… děkuji za odpovědi
Poslala bych jim fotku syna. Napsala bych tam číslo na mobil, že bych byla ráda, kdyby mě kontaktovali. Jsi moc šikovná, že ses nenechala zlomit a šla za svým!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.11.18 16:08
Děkuji moc za reakce. V kontaktu s jejími syny nejsem, ukončili se mnou kontakt jako všichni ostatní 
Párkrát jsme se někde viděli, ale jen se pozdravili a nic víc. Já osobně se taky přikláním k názoru napsat dopis, protože osobní setkání a případné odmítnutí by byl pro mne dost stresující zážitek. Moc děkuji za vaše odpovědi. Zakl.
- Citovat
- Upravit
17.11.18 16:30
@Anonymní píše:
Poprosím o anonym, citlivé úaje
Dobrý den, ráda bych se vypovídala a znala váš pohled na věc. Moji rodiče byli alkoholici, když mi bylo 9, umřel mi táta, který narozdíl od mé mámy alespoň měl zájem o to, abych chodila do školy, měla co jíst…Máma se o mě nestarala, bila mě, křičela a vlastně na ni nemám ani jednu pěknou vzpomínku. Po smrti táty si mě vzali do pěstounské péče příbuzní mého otce. Máma zemřela, když mi bylo 14, od mého odchodu do její smrti jsem ji viděla jen jednou a to asi na hodinu, více neměla zájem. S tímto jsem se nějak vyrovnala, můj problém nastává až v dalších odstavcích. Život u pěstounů byl jiný, pro mne hodně velká změna, do té doby jsem neznala opravdový život, neměla jsem základní hygienické návyky, apod, vše mě naučili pěstouni. Nicméně jsem se rychle aklimatizovala a hodně mě bavila škola, vyslovila jsem proto přání, že bych chtěla jít na osmileté gymnázium. Mí pěstouni, řikejme jim třeba Jana a Marek, vzali mé přání odlišně. Marek byl nadšený a podporoval mne. Jana měla z jiného manželství dva syny v podobném věku jako já, a ta tvrdě odmítala, abych na gymnázium šla. Tvrdila, že nejlepší pro mne bude učňák, že její synové tam také jsou… Tady myslím byl hlavní kámen úrazu, nechtěla, abych byla lepší, než její synové. Začaly každodenní hádky o mé výchově, Jana na mne byla zlá. Křičela kvůli každé maličkosti. Nakonec jsem na osmileté gymnázium nešla, a doma začal být relativně klid. Čas se posunul a já končila devátou třídu a stála před rozhodnutím, kam dál. Opět začalo být dusno. Chtěla jsem na gymnázium, a tak mne potají Marek odvezl na přijímací zkoušky. Ty jsem zvládla a byla přijatá. Jana byla opět zlá, křičela kvůli každé blbosti, hodně se hádali i s Markem. Od té doby, co jsem nastoupila na gympl to bylo doma hrozné, nebyl chvíli klid, pořád se křičelo. Nebyla jsem nikdy žádný spratek, který by dělal problémy. Měla jsem v hlavě obraz svých rodičů a zařekla jsem se, že nebudu jako oni a šla jsem si za tím. Stresy a hádky se táhly až do mých 18 let, kdy jednoho večera na mne Jana hodně křičela a došlo to tak daleko, že mi řekla, ať se sbalím a vypadnu. Pak šla spát. Já si potají sbalila věci a odešla jsem. Hodně mě to mrzelo kvůli Markovi, ale ta situace doma byla natolik hrozná, že jsem v tom nechtěla dál žít. Marek mě první prosil, ať se vrátím, ale já to neudělala. Řekla jsem mu, že se dál můžeme normálně vídat, ale už chci žít sama dál a v klidu. V tu dobu se Marek začal měnit, nechtěl mě vidět. Mezi všemi známými mě začal pomlouvat, že beru drogy, utekla jsem, že nedodělám ani školu, apod. Několikrát jsem se s ním snažila kontaktovat, ale nechtěl. Jana mne naopak několikrát kontaktovala. Pak to ustalo. Já odmaturovala, šla na vysokou školu, tu jsem dokončila. Našla si přítele, teď už manžela, máme syna. Poslední dobou na své pěstouny hodně myslím. Chtěla bych, aby věděli, že ze mne nevyrostla žádná kriminálnice, že mám syna a normální život, ale bojím se je kontaktovat. Oni to za těch 9 let neudělali (kromě začátků), pak na některé mé pokusy, je kontaktovat, neodpověděli. A já tak nějak cítím, že to v sobě nemám uzavřené. Nevím, jestli mám navštívit psychologa nebo se snažit kontaktovat je. Tak mne napadlo napsat sem, co si třeba myslíte vy… děkuji za odpovědi
Budou Vánoce. Napsala bych jim info o sobě, že se ti daří dobře a je to i jejich zásluha. A, byť to třeba ode mne zní nevhodně, tak nějak citlivě do toho zakomponuj, že nechceš peníze.
Příbuzenská PP ne vždycky vyjde, i já o tom něco vím. I oni budou mít „svou pravdu“, jak to tenkrát bylo. A nebo se ti omluví, co my víme. Ale nespoléhala bych na to.
Přála bych vám, abyste se viděli a dobře to dopadlo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.18 16:32
@Anonymní píše:
Děkuji moc za reakce. V kontaktu s jejími syny nejsem, ukončili se mnou kontakt jako všichni ostatní
Jen bych si dala pozor, aby ten dopis nevyzněl jako „nevěřili jste mi a koukejte, kam jsem to dotáhla!“ Spíš jako „mám se dobře a je to z části i vaše zásluha“, což zřejmě je, i když to nebylo 100% pěstouni, stále lepší než DD.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.11.18 17:17
@Bábrdl Nechci ten dopis psát v tomto duchu, protože jsem se naučila, že vše zlé může být k něčemu dobré. Kdyby si mě nevzali do péče oni, mohla bych být v DD a dopadnout zcela jinak. Takže je to určitě i jejich zásluha, že jsem, kde jsem, i přes všechny ty špatné okamžiky. 
Zakl.
- Citovat
- Upravit
17.11.18 18:34
Hlavně se ozvy, co jsi udělala a jak to dopadli. Jsem už teď napnutá 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Poprosím o anonym, citlivé úaje
Dobrý den, ráda bych se vypovídala a znala váš pohled na věc. Moji rodiče byli alkoholici, když mi bylo 9, umřel mi táta, který narozdíl od mé mámy alespoň měl zájem o to, abych chodila do školy, měla co jíst…Máma se o mě nestarala, bila mě, křičela a vlastně na ni nemám ani jednu pěknou vzpomínku. Po smrti táty si mě vzali do pěstounské péče příbuzní mého otce. Máma zemřela, když mi bylo 14, od mého odchodu do její smrti jsem ji viděla jen jednou a to asi na hodinu, více neměla zájem. S tímto jsem se nějak vyrovnala, můj problém nastává až v dalších odstavcích. Život u pěstounů byl jiný, pro mne hodně velká změna, do té doby jsem neznala opravdový život, neměla jsem základní hygienické návyky, apod, vše mě naučili pěstouni. Nicméně jsem se rychle aklimatizovala a hodně mě bavila škola, vyslovila jsem proto přání, že bych chtěla jít na osmileté gymnázium. Mí pěstouni, řikejme jim třeba Jana a Marek, vzali mé přání odlišně. Marek byl nadšený a podporoval mne. Jana měla z jiného manželství dva syny v podobném věku jako já, a ta tvrdě odmítala, abych na gymnázium šla. Tvrdila, že nejlepší pro mne bude učňák, že její synové tam také jsou… Tady myslím byl hlavní kámen úrazu, nechtěla, abych byla lepší, než její synové. Začaly každodenní hádky o mé výchově, Jana na mne byla zlá. Křičela kvůli každé maličkosti. Nakonec jsem na osmileté gymnázium nešla, a doma začal být relativně klid. Čas se posunul a já končila devátou třídu a stála před rozhodnutím, kam dál. Opět začalo být dusno. Chtěla jsem na gymnázium, a tak mne potají Marek odvezl na přijímací zkoušky. Ty jsem zvládla a byla přijatá. Jana byla opět zlá, křičela kvůli každé blbosti, hodně se hádali i s Markem. Od té doby, co jsem nastoupila na gympl to bylo doma hrozné, nebyl chvíli klid, pořád se křičelo. Nebyla jsem nikdy žádný spratek, který by dělal problémy. Měla jsem v hlavě obraz svých rodičů a zařekla jsem se, že nebudu jako oni a šla jsem si za tím. Stresy a hádky se táhly až do mých 18 let, kdy jednoho večera na mne Jana hodně křičela a došlo to tak daleko, že mi řekla, ať se sbalím a vypadnu. Pak šla spát. Já si potají sbalila věci a odešla jsem. Hodně mě to mrzelo kvůli Markovi, ale ta situace doma byla natolik hrozná, že jsem v tom nechtěla dál žít. Marek mě první prosil, ať se vrátím, ale já to neudělala. Řekla jsem mu, že se dál můžeme normálně vídat, ale už chci žít sama dál a v klidu. V tu dobu se Marek začal měnit, nechtěl mě vidět. Mezi všemi známými mě začal pomlouvat, že beru drogy, utekla jsem, že nedodělám ani školu, apod. Několikrát jsem se s ním snažila kontaktovat, ale nechtěl. Jana mne naopak několikrát kontaktovala. Pak to ustalo. Já odmaturovala, šla na vysokou školu, tu jsem dokončila. Našla si přítele, teď už manžela, máme syna. Poslední dobou na své pěstouny hodně myslím. Chtěla bych, aby věděli, že ze mne nevyrostla žádná kriminálnice, že mám syna a normální život, ale bojím se je kontaktovat. Oni to za těch 9 let neudělali (kromě začátků), pak na některé mé pokusy, je kontaktovat, neodpověděli. A já tak nějak cítím, že to v sobě nemám uzavřené. Nevím, jestli mám navštívit psychologa nebo se snažit kontaktovat je. Tak mne napadlo napsat sem, co si třeba myslíte vy… děkuji za odpovědi