Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@dvojmatka píše:
Tak dvojčata zrovna teď poshazovaly z gauče všechny polštáře, skáčou na gauči a skáčou z něj dolů těsně vedle mimina - asi mám nervy jak provazy, když to tady čtu nebo nevim
to je jen nutné přizpůsobení se dané situaci, jinak by ti z toho hráblo, dyť bys jen hlídala, plašila a nic neudělala, aneb když krev nestříká, neozývají se duté rány, nebo se nenalívají jarem, tak je to v poho…
Jediné, co mě s dětma ponaučilo - všude sebou brát mobil, hlavně na balkon když věším prádlo
Dcerce se podařilo mě tam totiž zamknout, byly jí necelé 3r, já jsem se zavřela na balkon a ona jak chtěla jít za mnou tak chytla za tu kliku, stáhla jí dolů a zamkla mě
Mobil doma, chlap v práci, obě děcka v ločnici na mě přes okno koukaly a měly z toho děsnou srandu. 2h jsem tam trčela, než se dcerce podařilo tu kliku zase zvednout nahoru. Ještě že to bylo v době, kdy bylo venku teplo, stát se to teď, tak klidně vykopnu i okno do ložnice
![]()
@jruz píše:
to je jen nutné přizpůsobení se dané situaci, jinak by ti z toho hráblo, dyť bys jen hlídala, plašila a nic neudělala, aneb když krev nestříká, neozývají se duté rány, nebo se nenalívají jarem, tak je to v poho…
asi tak nějak! a to u nás teda stříká i ta krev - jak blbnou, tak si často prokousnou ret, jedna má už uraženej kus zubu, věčně jsou doškrábaný do krve…no co nadělám! a bohužel i když si ublíží, tak je to neodradí a dělají to furt! při koupání se kloužou po hlavě z hrany vany do ní, vozí se na dveřích od mrazáku, lezou do skříní, lezou na bednu s hračkama a skáčou dolů na matrace, co si vyndaj z postýlek…ale věřim, že na svoje dětství budou vzpomínat rády
![]()
Od tý doby co holky lezly tak byly samy v jinym pokoji, pokud tam chtěly. občas jsme nakoukla ale hlavně poslouchala, přesně jsme slyšela co dělaj. co máme barák tak jsou nahoře v pokojíčku samy od rokua pul mladší (to jsme se stěhovaly) a jdu juknout jen když je hrobový ticho-to vím že je zle ![]()
Tak od 1,5 roku určitě. Ale pod „zvukovou kontrolou“. Nevidím na něj, ale slyším co dělá a když je najednou ticho, hned to jdu zkontrolovat. Ale je pravda, že se kolem mne pořád motá, přiběhne a zase odběhne. Rozhodně si nezaleze na půl hodiny a sám si nehraje. To bych si přála, ale bohužel.
Tak já nechávám 15ti měsíční klidně deset minut samotnou vedle. Ale zaprvé vím, že se jí tam nic nemůže stát a zadruhé máme pidi byt, takže ji pořád slyším. ![]()
Od doby co leze. Tet má rok. Vždycky projdu zem jestli tam není něco co by mu mohlo ublížt (mám i 7 letou dceru) No a po prozkoumání ho nechávám. Samozřejmě ho kontroluji ale většinou za mnou stejně dorazí do kuchyně, tam jsem totiž nejčastěji ![]()
@adusinka Mno, tak já nechávám dceru samotnou prakticky od narození
Je pravda, že když byla mimino a začínala se plazit, takl jsem na ní nakukovala co chvilku, kde je. Ted jsou jí 2 a kousek, vyhraje si sama, tak ji nechávám. Sem tam nakouknu, co se děje..
@dvojmatka
to je třeba, já si totiž vždycky vzpomenu na dětství s mojí máti - paní učitelkou. uffff - možná jsem teď příliš benevolentní, ale to neustále mamčino „ne, ne, ne“ mám v hlavě ještě teď
„nekřič, nehulákej, neskákej, neběhej do louží, nesahej na sníh, ne…ne…ne…“ no HRŮZA
@jruz přesně tak! dětství je přeci krásný, neříkám, aby člověk nechal dítě kladivem rozmlátit nábytek…to ne, ale zakazovat mu lézt na gauč, protože by na něm skákalo mi přijde škoda mu to nedovolit! ![]()
jo a říkala kámoška, že kdesi v nějaký chytrý knížce četla, že zákaz jako nelez na ten strom, znamená pro dítě „vylez na něj“. prý si máme uvědomit, když nám někdo řekne „nemysli na růžovýho slona“ tak co? každej si vybaví růžovýho slona
ale věřim, že máš dodnes ty zákazy ne, ne, ne v hlavě ![]()
mě naši prostě nezakazovali a já se v živoitě taky ničeho nebojím - život je snažší…si aspoň myslim já! ![]()
Tak u nás je to těžké, máme spojený obývák z kuchyní a tam trávíme čas defacto pořád
Když maličká doleze k maličkému do pokoje, tak to není moc dobré, má tam složené lego a maličké se na tolik líbí, že ráda do něj bacá ručičkou a pak maličkej řve jak tur, páč je vzteklý, že mu to rozbila, takže do děcáku je zavřeno.
Ale ráda doleze do ložnice, pokud je zrovna otevřená a tam úřaduje, např. hraje si s nevyžehleným prádlem, to oní třeba 20min. nevím a v tu chvilku jsem šťastná, že mám chvilku klid ![]()
Teď je třeba sama venku pod oknem, spinká v kočáru
Ale vidím na ní.
Líbí se mi náhled na tohle od @dvojmatka
Takhle nějak to beru, dřív jsem byla hodně úzkostlivá, ale když ta přehnaná úzkostlivost pak zasahuje do objevování dětského světa, tak to není také nic dobrého ![]()
Tak me je jasny, ze me ty deti jedou seberou, az si neco udelaj. Bezpecny byt neexistuje, nikdo nevi, kdy jim prdne v kouli, postavi si zidli a preleze zabradli balkonu. To rozhodne netrva dyl, nez moje prumerna navsteva zachoda.
Caso jsou spolu sami, obvykle velmi brzy nastane rev a musim tam jit. kdyz je ticho, podezrele, chodim kontrolovat po treba 5 minutach? To ale nebyva.
Jen se modlim. Soucasne si ale myslim, ze jim neni ku prospechu, abych u nichz cely den stala a pokrikovala na ne, co mohou delat. nehlede na to, ze bych doma neudelala uz vubec nic.
Nechávám malýho samotnýho kde chce, když stojí nebo sedí na psacím stole v pokojíku
, tak mě volá. A když stojí na židli u linky, tak slyším téct vodu, jednou otočil kohoutek vedle dřezu, takže voda všude. Ale naštěstí máme malý byt, tak slyším všechno. Nejlepší je, když přijde starší ze školky, tak jsou spolu a mám klid. Relativně.
@dvojmatka
jojo, zákazy jsou kontraproduktivní - já je pořád překračovala - to je totiž pro dítě neuvěřitelně lákavé a stává se to pro něj „malým“ dobrodružstvím. ani ne skutečnost, že dělá nějakou činnost, ale to, že překračuje zákaz autority a když na to autorita nepříjde, má z toho neskutečně krásným pocit „vítězství“. aneb se z života stane takový malý boj s rodiči - a to je fakt špatně:(
já si to teď užívám - skočím si do louže taky, ovšem minule jsem se nechala ukecat mladým, páč hupsal na zamrzlé louži a prej „máma taky, máma taky“. joo, rozdíl nějakých 80 kil byl fakt znát a louže měla snad čtvrt metru hloubky a cesta domů 2 kiláky - ale probořila jsem se naštěstí jen já ![]()
Dcera ma dva roky… nekdy je v pokojiku sama i pul hodiny, nekdy si uvedomim a bezim nakouknout… jak kdy. ![]()