Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Odejít od rodiny? Jsem služka, inventář.
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
17.6.20 17:56
Jo. Odstěhuj se na zkoušku. To jim ale neříkej. Nech třeba jen strohý vzkaz. Po práci odpočívej a uvidíš, co bude. Třeba se vzpamatují a přilezou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.20 17:58
A řekla jsi to manželovi, tohle všechno? Řekni mu to, nebo napiš, jestli tě neposlouchá.
Možná by stálo za to, sbalit se a na 14 dní odjet třeba do lázní, uklidnit se, protridit myšlenky, nadechnout se. A je prostě neřeš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.20 18:00
Normalni povaha muzu to neni, ale je to povaha/pristup nekterych muzu, protoze je k tomu jejich puvodni rodiny takto vychovaly. A vychovava nejen matka, ale i otec. Takze to, ze mas, doma dva klacky, co na nuc nesahnou, he minimalne z poliviny „zasluha“ tatinka, ci sel bezva prikladem.
V tvem soucasnem rozpolozeni bych milistpanu oznamila, ze uz s nimi odmitam sdimet domacnost. Odejdi nekam k pribuznym, kamaradce a venuj se sama sobe. Ty a tve zdravi je ted nejdulezitejsi. Ne nejaky uklid, vareni, neschony manzel, line deti nebo jejich skola. Jsou dospeli nrbi skoro dospeli, tak at se o sebe postaraji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Janli
17.6.20 18:03
Ja bych někam na dva týdny odjela, sama, na dovolenou a jim nechala vzkaz, kde přesně popises, co tady. Že si potřebuješ odpočinout a že na tom zdravotně nejsi dobře… A doufala bych, že se chytnou za nos, tohle je fakt humáč. A když ne, tak bych to asi fakt nedala, manžela servala, staršího vykopla živit se samotného a mladšího holt vychovávala jak pětiletý děcko, když to chtěj, tak ať to maj…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.20 18:03
Jestli je to opravdu katastrofa, tak to dej přečíst manželovi. A pokud bude i potom stále v pohodě a bez snahy cokoli změnit, dej si od nich odpočinek. Ať se o sebe starají sami. S tím, že jim řekni, že za týden přijdeš, buď bude vše uklizené a v pořádku a nebo smůla, do bordelu se vracet nebudeš.
Ale zase možná, že se snažíš zbytečně až moc. Tak si dají instantní jídlo, je to jejich věc, že se jim pro sebe nechce vařit. Jsou už oba skoro dospělí, manželovi také vyvařovat nemusíš. Prach nejspíš vůbec nevidí a nevnímají, na to neumřou. Ty řeš sebe. Je přeci trapný se raději zhroutit, jen aby doma nebyl prach.
Přetékající dřez - pokud jsi byla delší dobu v nemocnici, nádobí mýt museli. A když ne a dělají to tak, že umyjí jen když potřebují, tak jim prostě nádobí seber a hotovo. Každý bude mít jeden hrníček, jeden talíř, jednu lžíci a příbor. To ať si po sobě umývají, pokud si budou chtít na vaření půjčit cokoli dalšího, musí to být umyté a uklizené, než opustí kuchyň. Když ne, ztrácí na týden právo si cokoli půjčovat a ať si poradí.
Spousta věcí jde takhle řešit, sice tvrdě, ale proč bys měla nepohodlí snášet jen ty. Stejně jakmile vypadnou z baráku, tak budou žít jako prasata, tak co.
Co se týče SŠ povinného, tam je to složitější. Nemá smysl je mlátit, ale lhal ti do očí, takže to bych nechal na manželovi, aby vyřešil - a dokud to syn vše nenapraví, neodpracuje a nepřijde se omluvit, tak manžel vyřešeno nemá. Pokud se to manželovi nebude líbit, že to musí řešit, ať řešení navrhne on. Možná řekne, že to je klukovo věc a ty zbytečně prudíš a máš to nechat na něm. A kdo ví, třeba má pravdu.
Smutné je, že nemají žádné své povinnosti, které by si museli plnit normálně a musíš jim vše říkat, ale pokud sis je naučila, že stačí snést trochu tvého řevu a ty to raději uděláš za ně až na hranu vlastního sebezničení, není se co divit. A ano, můžeš si za to sama. Když po nich jen řveš kvůli úklidu, tak tě mají jako nutné zlo. Bez tebe by se měli hůř, ale jinak je nejlepší, když tě moc nevidí - nikdo nebuzeruje.
Příspěvek upraven 17.06.20 v 18:09
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.20 18:07
@Anonymní píše:
Mám toho dost. Mám dvě velké děti, jedno už dospělé. Obě studující. Situace s covidem je uzavřela doma, mladší (SŠ) se na školu absolutně vykašlal, přestože jsem do něj neustále hučela, kontrolovala zda vše má, zadávala taky úkoly, ale k tomu jsem musela chodit do práce. Teď jsem zjistila, že si nezapisoval sešity (přestože to ode mě měl za úkol a taky vysvětleno proč, vykašlal se na to, mi do očí říkal, že ano, že to dělá, ale já jeho škole nerozumím, nepoznám, do jeho emailu nemám přístup). Zvládala jsem práci, úklid, vaření, snažila se zapojit i děti, pokud měly vařit, odbyly se instatním jídlem i přes mé protesty. Manžel je velký pohodář a nic neřeší, v životě nevzal do ruky vařečku, nebo hadru. Vše je na mě. V práci obrovský tlak, kvůli covidu totální propad výnosů, tedy tlak na zaměstnance, ale až absurdní. Zhroutila jsem se a skončila v nemocnici, po návratu domů se mi chce brečet. Děti nic, sedí uprostřed odpadků, nezájem, na věcech prach, přetékající dřez, koš s prádlem, ušpiněné wc. Manžel spokojený, nakoupí jídlo a tím je všechna péče o rodinu zajištěna. Děti nezájem o nic. Dnes jsem je prosila o pomoc, o úklid, těžce jsem narazila, dostanou úkoly, kouknu za hodinu, leží na posteli a spí. Já nemám sílu. Mám ty velké kluky fackovat? Těžko. Mám pocit, že jsem selhala úplně ve všem. Jako matka ve výchově, v práci jako zaměstnanec, jako žena, že jsem neviditelná, úplný vzduch, nemám sílu nic řešit. I z nemocnice jsem musela řešit urgentní emaily z práce a telefonáty. Děti se ani jednou nezajímaly jak mi je, mladší dokonce, když jsem volala, tak to típnul (prý omylem). Já už nemůžu. Mám pocit, že je vlastně už ani nechci. Ani se o ně starat, pečovat, já se musím postarat o sebe. Čekají, že zas vše udělám já, třeba že s řečma, řevem možná, ale zas zařídím, uklidím, uvařím. Vyřeším školu, vyřeším všechno. Nemám sílu. Já mám chuť odejít a nechat je, ať si třeba zhnijou, ať si jí polévky z pytlíku, je mi to už jedno, nemám sílu! Pořád vysvětlovat proč se má uklízet, stlát postel, učit se do školy, proč se má děkovat, prosit, proč by měli sami od sebe někdy něco udělat (nikdy), abysme se měli rádi a měli se tady spolu hezky, nežili ve špíně, učit je ohleduplnosti. To vše jsem dělala a bylo to zbytečné a marné. Zřejmě povaha otce, který je spokojený opravdu úplně v jakékoliv situaci bez jakékoliv snahy o lepší život/budoucnost. Je to normální povaha mužů? Já fakt už chci asi pryč. Jsou velcí, stejně je tak akorát štvu, že něco chci. Zajdi s košem prosím - protočené oči - a musím? A hned? Nemůže to počkat? Tak je to se vším. Pak je snažší to prostě udělat sama, než čekat. Já je nedávám. Doktorka mě nechce pustit do práce, že můj nález není dobrý a je to vše z nervů. Tam se mi to kupí a tady se zoufale dívám na to, jak to tady stojí a hnije, když nefunguju já. Já už nemůžu.
Ahoj, určitě na začatek odejdi treba na 14 dní, váž si sama sebe, odpočívej, relaxuj, vycházkuj a kluky v tom. klidně nech, oni te taky nechali a pamatuj na hruby pytel hruba zaplata, držim palce, ať ji spadnou hřebínky a ocení te konečne jako ženu i matku 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.20 18:12
Nejvetsi pruser zen je ta jejich chorobna touha po cistote. 
Takhle komplikujete zivot nejen sobe, ale i vsem okolo. Vezmi si, ze drive lidi nemeli ani podlahu a jen udupanou hlinu, do chalupy bezne chodila koza nebo neco. Koupali se parkrat za rok a proste zili. A dneska zenska potrebuje mit vsechno vybilene a dokonale.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.20 18:13
Nekam odjed a pozvi tam na navstevu kamaradky synu. At se chytnou za nos.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.20 18:13
Jo, odstehuj se, nech jim jenom písemný vzkaz a aspoň 14 dní nekomunimuj. At si trhnou. Res v praci, co musíš, a jinak hodně spi, dobře jež a chod na procházky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Uslava
17.6.20 18:14
Nemůžeš po dobu nemocenské odjet k někomu? Doktor ti adresu určitě změní, potřebuješ se uklidnit. Nemůžeš změnit ostatní, změň sebe. Žij svůj život, ne jejich. Nikdo o to nestojí, ani to neoceni. Je to k breku. Člověk se na ně tak těší a vůbec netuší, jak se to může vyvinout. Hlavně zdravi, to by bylo horší. Já bych jim doma udělala takovej teror, že by buď začali něco dělat a nebo odešli. Žadny jídlo, žádný praní, jen můj uklizenej koutek, moje nádobí atd. Všechno co by uspinili bych jim naházela do jejich pokojů. A ještě bych si to každý den fotila a kdyby mě naštvali totálně, dala bych to někam, kde to uvidí hodně lidí.
- Citovat
- Upravit
17.6.20 18:14
Starýho psa novým kouskům nenaučíš. A vysokoškolák a středoškolák jsou už hodně staří čokli.
Horší než jejich bordel je ta lhostejnost, nezájem..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.20 18:16
@Uslava píše:
Nemůžeš po dobu nemocenské odjet k někomu? Doktor ti adresu určitě změní, potřebuješ se uklidnit. Nemůžeš změnit ostatní, změň sebe. Žij svůj život, ne jejich. Nikdo o to nestojí, ani to neoceni. Je to k breku. Člověk se na ně tak těší a vůbec netuší, jak se to může vyvinout. Hlavně zdravi, to by bylo horší. Já bych jim doma udělala takovej teror, že by buď začali něco dělat a nebo odešli. Žadny jídlo, žádný praní, jen můj uklizenej koutek, moje nádobí atd. Všechno co by uspinili bych jim naházela do jejich pokojů. A ještě bych si to každý den fotila a kdyby mě naštvali totálně, dala bych to někam, kde to uvidí hodně lidí.
Pry teror, typicka hysterka no. 
Tak maji trochu bordel a co jako, zbori se svet? No tak synek nedodelal skolu, treba dostane rozum a dodela ji pristi rok, nebo taky ne a bude holt rozvazet baliky. A kde je problem? proc mit psychicke zachvaty a hroutit se, typicky zensko no. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.20 18:20
@Sandokanec dokud žijou u ní doma, tak by měli určité věci respektovat. Až budou sami, můžou si žít po svém. Vím, o čem mluvím, měl jsem to taky tak. Ale dokud jsem byl u rodičů, ctil jsem jejich pravidla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Mám toho dost. Mám dvě velké děti, jedno už dospělé. Obě studující. Situace s covidem je uzavřela doma, mladší (SŠ) se na školu absolutně vykašlal, přestože jsem do něj neustále hučela, kontrolovala zda vše má, zadávala taky úkoly, ale k tomu jsem musela chodit do práce. Teď jsem zjistila, že si nezapisoval sešity (přestože to ode mě měl za úkol a taky vysvětleno proč, vykašlal se na to, mi do očí říkal, že ano, že to dělá, ale já jeho škole nerozumím, nepoznám, do jeho emailu nemám přístup). Zvládala jsem práci, úklid, vaření, snažila se zapojit i děti, pokud měly vařit, odbyly se instatním jídlem i přes mé protesty. Manžel je velký pohodář a nic neřeší, v životě nevzal do ruky vařečku, nebo hadru. Vše je na mě. V práci obrovský tlak, kvůli covidu totální propad výnosů, tedy tlak na zaměstnance, ale až absurdní. Zhroutila jsem se a skončila v nemocnici, po návratu domů se mi chce brečet. Děti nic, sedí uprostřed odpadků, nezájem, na věcech prach, přetékající dřez, koš s prádlem, ušpiněné wc. Manžel spokojený, nakoupí jídlo a tím je všechna péče o rodinu zajištěna. Děti nezájem o nic. Dnes jsem je prosila o pomoc, o úklid, těžce jsem narazila, dostanou úkoly, kouknu za hodinu, leží na posteli a spí. Já nemám sílu. Mám ty velké kluky fackovat? Těžko. Mám pocit, že jsem selhala úplně ve všem. Jako matka ve výchově, v práci jako zaměstnanec, jako žena, že jsem neviditelná, úplný vzduch, nemám sílu nic řešit. I z nemocnice jsem musela řešit urgentní emaily z práce a telefonáty. Děti se ani jednou nezajímaly jak mi je, mladší dokonce, když jsem volala, tak to típnul (prý omylem). Já už nemůžu. Mám pocit, že je vlastně už ani nechci. Ani se o ně starat, pečovat, já se musím postarat o sebe. Čekají, že zas vše udělám já, třeba že s řečma, řevem možná, ale zas zařídím, uklidím, uvařím. Vyřeším školu, vyřeším všechno. Nemám sílu. Já mám chuť odejít a nechat je, ať si třeba zhnijou, ať si jí polévky z pytlíku, je mi to už jedno, nemám sílu! Pořád vysvětlovat proč se má uklízet, stlát postel, učit se do školy, proč se má děkovat, prosit, proč by měli sami od sebe někdy něco udělat (nikdy), abysme se měli rádi a měli se tady spolu hezky, nežili ve špíně, učit je ohleduplnosti. To vše jsem dělala a bylo to zbytečné a marné. Zřejmě povaha otce, který je spokojený opravdu úplně v jakékoliv situaci bez jakékoliv snahy o lepší život/budoucnost. Je to normální povaha mužů? Já fakt už chci asi pryč. Jsou velcí, stejně je tak akorát štvu, že něco chci. Zajdi s košem prosím - protočené oči - a musím? A hned? Nemůže to počkat? Tak je to se vším. Pak je snažší to prostě udělat sama, než čekat. Já je nedávám. Doktorka mě nechce pustit do práce, že můj nález není dobrý a je to vše z nervů. Tam se mi to kupí a tady se zoufale dívám na to, jak to tady stojí a hnije, když nefunguju já. Já už nemůžu.