Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ne, normálně to byla vždycky máma… a nikoho kdo by říkal jménem ani neznám.
Ne, vůbec by mi to nešlo přes pusu.
A jsem ráda, že mi moje děti taky říkají maminko, mami nebo nějakou vtipnou variací podle situace. Myslím, že by mě mrzelo, kdyby se rozhodly mi začít říkat křestním jménem.
Znám jen jednu rodinu, kdy poměrně malé dítě říká rodičům křestním jménem. Jinak se mi nikdo nevybavuje.
Ne, vůbec. Ale možná si dovedu představit ze pri situaci jakou popisuješ by se to dalo pochopit.
Ne, vždycky mami. Znám jednu rodinu, kde tříletý chlapeček oslovuje svého otce Lukáši. Je to hrozné! ![]()
Pro nikoho jinýho na světě nebudu nikdy máma, jen pro svoje děti. Křestním jménem mě oslovuje zbytek světa, krom těch vzdálenějších, kteří používají příjmení nebo titul. Předpokládám, že stejně to vnímá moje máma, přišlo by mi strašně divný ji oslovovat jinak než jako její dcera.
Tahle diskuze už tu jednou byla a řekla bych, že doslova.
Proč znovu?
@Anonymní píše: Více
Jo jsi divná, neznám nikoho, kdo by rodiče oslovoval jménem.
Mého brachu jeho syn od dětství oslovoval křestním jménem. Vztah měli rozporuplný. I po brachovo smrti o něm mluví křestním jménem a nakonec mu asi hodně chybí.
Muj bracha v dětství také tátovi říkal křestním jménem.
Tim, jak oslovuješ, se láska nemeri. Bud v klidu.
Příspěvek upraven 05.11.25 v 16:16
Ne, nikdy by mě nenapadlo oslovovat svoje rodiče jménem a doufám, že to nenapadne ani moje dítě. Pokud to ale někdo v jiné rodině dělá, je mi do toho houby. Stejně jako kamarádce tvé mámy, která nemá co vynášet soudy, jestli máš nebo nemáš ráda vlastní mámu. Doufám, žes ji před tím sebezpytováním aspoň pořádně uzemnila.
Můj sourozenec oslovuje naši matku jménem. Jí to nevadí, vyhovuje to oboum. A neni to vůbec v tom, ze by ji neměl rád nebo s ni mel horší vztah než já, která ji oslovuje normálně.
Ivě Janžurové dcery říkají jménem. Osobně nikoho neznám. Jinak je to zvláštní, mám to ve stejném soudku jako když si manželé vykají…
Dneska jsem se setkala se zajímavý názorem. Svojí mámě říkám už několik let jménem. Jsem tak naučená od doby, co jsme spolu pracovaly, tak bylo jednodušší jí říkat „Haničko“, jako všichni ostatní, než „mami“. V soukromí oslovení střídám, ale mluvím o ní vlastně jen jako o „Haničce“. I moje děti o mojí mámě často mluví jako o „Haničce“, protože díky mezilidským vztahům svých prarodičů získaly i babičky nevlastní, takže to je jednodušší rozdělení. Oslovují ji tedy zásadně „babi“.
Dneska jsme s mámou byly v kavárně s její kamarádkou, ta mi pak vmetla, že je vidět, že mámu nemám ráda a jsem naprosto divná, že mámě říkám jménem.
Oslovujete tu v dospělosti někdo rodiče křestním jménem nebo nějakou přezdívkou, nebo jsem opravdu tak moc divná a mimo, že nemaminkuji?