Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Péče o rodiče/prarodiče
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
3.7.13 12:58
@BohunkaP píše:
Nezlob se, ale hodně přeháníš a měla by ses především sama zklidnit a pár věcí si ujasnit.Tvoje maminka není v situaci, kdy by nad ní byla nutná kontrola tohoto druhu - navíc, pokud o ni sama nijak nestojí, není důvod, abys to řešila.
Moje maminka zemřela před čtyřmi lety, ve spánku - večer šla spát, ráno se už neprobudila. Jakákoli kontrola by ji bývala nezachránila, utrpěla ve spánku masivní krvácení do mozku. To jsou věci, které jdou mimo náš dosah a nemůžeme je nijak ovlivnit - lze je pouze pokorně přijmout.
Tatínkovi každý den telefonuji (a 1-3× týdně se vídáme), ale rozhodně bych si nedovolila dusit ho kontrolou podobného ražení jen kvůli své psychické nevyrovnanosti.
Souhlasím. Navíc, zakladatelka píše, že maminka má nízký tlak, to je sice většinou nepříjemné a může to způsobovat problémy, ale není to život ohrožující. Mnohem horší je vysoký tlak. Taky bych nechala maminku žít bez neustálých kontrol. Je ještě poměrně mladá a pokud je jinak zdravá, není k nějakým častým kontrolám důvod. Ale zakladatelku i chápu po zkušennosti s tatínkem, že má strach.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.7.13 13:19
Mám starou babičku bydlí od nás sice nedaleko, ale navštěvujeme se max jednou týdně, párkrát do týdne si voláme, kontrolovat ji mě dosud nenapadlo, nechtěla bych ji tím stresovat a potažmo i sebe, protože jsou věci, které nezměním a kdybych musela přemýšlet nad tím, jestli se jí zrovna něco neděje, musela bych se zbláznit
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.7.13 13:33
Já bych se na to taky zkusila povznést. I přes kontroly se může cokoliv stát. Chtěla bych mít jistotu, že jsem udělala vše. Takže bych pořídila nějaký ten telefon s čudlíkem nebo něco takového. A zda to bude babička či dědeček používat, to už je jen jejich volba.
Co vím z druhé strany, tak kontrola po telefonu (obvykle ráno) je zbytečný stres pro obě strany. Babička, co špatně chodí, tak se snaží rychle doběhnout k telefonu, může se cestou zranit. Druhá strana je zase na nervy, když telefon babička nezvedá, protože prostě neslyší, je na wc apod.
Podle mě jediné řešení je něco, co má senior přímo u sebe.
Jinak chápu, že někomu to přijde jako bláznovství ty věčné kontroly, ale nepřála bych vám ty šílené výčitky, když to, že babička spadne, zraní se a málem umrzne jste třeba mohli ovlivnit 
Infarkt apod. se myslím přijme, ale to, že někdo umírá v bolestech a vysílením, protože se nedokáže zvednout, to je hrozný pocit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.7.13 13:53
@LN, v tom máš naprostou pravdu. Ale zakladatelky maminka zcela zjevně není typem seniora, o němž píšeš… že? 
má věčně vybitý mobil, nebo je na zahradě a mobil má doma, případně má dalších 1000 zájmů. Naposled si nechala mobil na kole a nebrala ho celý večer, pak jí jako bonus zmokl… Ona je v dobré kondici – jezdí na kole, běžkách, chodí na procházky, jógu… Ani není moc stará,…
V tomhle případě se jedná jen o psychický problém zakladatelky - protože maminka rozhodně není v situaci, že by kontrolu potřebovala (a vzhledem ke způsobu, jakým zachází s mobilem, o ni ani sama nestojí).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.7.13 14:01
@BohunkaP To asi ano, proto jsem také psala, ať se nad to zkusí povznést. Jinak si ale myslím, že v té situaci je každý starší člověk a problémy s tlakem možnému problému jen nahrávají. Většina starších lidí se „kontrole“ brání, jak se dá a berou ji na lehkou váhu, dokud se něco závažného nestane.
Já nevím, jak u vás, ale už i s mými rodiči, kterým je 59 a 65 je občas těžké pořízení. Zdravotní problémy zlehčují, jen nejít k doktorovi s něčím. Můj táta by nikdy nepřiznal, že mu není dobře. Moje mamka, když si zlomila nohu, odmítla jet do nemocnice dříve, než si obrousí paty, aby nedělala ostudu! Tak seděla, brousila si paty a řvala bolestí 
Takže věřím, že přijde doba, kdy se na ně musí opravdu, jak na malé děti a můžou se cítit sebevíc dobře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.7.13 16:35
@LN Mě do nepřítomna vytáčí moje tchyně jak je „statečná“. S velkými spáleninami od vařící vody běhala dva dny ke slepicím, že se ty boule zatáhnou. Já na mrtvici. Doktor ji pochopitelně seřval. Po operaci vbočených palců za tři dny trhala okurky, samozřejmě se jí to nedoléčilo v pořádku. S evidentním flekem po klíštěti jsme ji museli taky k doktorovi dokopat. Tuhle falešnou statečnost fakt nechápu. Asi našla zdraví na hnoji…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.14 18:17
babička mi dělá ze života psycho
Dobrý večer, chci Vás moc poprosit o pár rad, protože jinak si to půjdu brzo hodit 
Je mi skoro 23 a bydlím už přes dva roky s prarodiči. Bylo to v pohodě celkem dokud žil děda, jenže loni v říjnu odjel do nemocnice a už jsme jen čekali do ledna na zprávu, že už se mu konečně ulevilo a zemřel. Bylo to psycho, ale já se na to tak nějak připravovala jen babička to snášela hůř a ted skoro dva měsíce po jeho smrti je to den co den horší a horší. Chápu, že je smutná byli spolu 25 let, jenže to jak se chová mi připadá už tak trochu,,šílené,,. Máme byt 2+1, takže totálně žádné soukromí zkoušela jsem ji navrhnout, že bych alespoň chtěla spát vedle v obýváku a neprošlo to. Ať řeknu cokoliv co se ji nelíbí nebo udělám je to hned problém nemluví semnou třeba týden. Nechce tu být sama, ale když ji nabídnou příbuzní, že může na víkend k nim prostě nechce a buď dělá, že ji je zle nebo pořád brečí, aby mě donutila být s ní doma… O vánocích, kdy jsme měli 14 dní dovolenou v práci(to ještě děda žil) jsem se dostala ven leda tak se psem 3× denně a to je schopná mi po 20 minutách volat kde jsem tak dlouho… Ještě že chodím do práce, protože tam si aspoň trochu odpočinu, ale nejradši by byla kdybych tu s ní seděla 24 hodin denně a poslouchala to jak fňuká(ano píšu fňuká protože od října už toho mám docela dost..:( ) nevím jak ji prostě slušně dát najevo, že potřebuju aspoň trochu mít i vlastní život, protože tohle je opravdu psycho a nevím jak dlouho tohle dám…
Příspěvek upraven 28.02.14 v 18:55
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.14 18:36
Jak se stalo, že jsi v 21 začala žít s prarodiči v jednom bytě, a snad dokonce spát v jednom pokoji? Nerýpu, podotýkám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.14 18:45
@Emilie píše:
Jak se stalo, že jsi v 21 začala žít s prarodiči v jednom bytě, a snad dokonce spát v jednom pokoji? Nerýpu, podotýkám.
Také mě napadlo, proč ses odstěhovala k babičce. Byli s dědou 25 let-tak oba nejsou přímý dědeček či babička? To by spolu museli být cca 45 let.
Smutek každý prožívá jinak-někdo se sesype a pomalu se lepší, druhý je zpočátku jakoby v pohodě a postupně jak mu dochází nevratnost situace, tak je to horší.
A co tví rodiče, ty babičku navštěvují pravidelně?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.2.14 18:45
To je tak když vás jedinej rodič nechá na holičkách a je mu uplně šumák co s váma bude a staroušci vám poskytne azyl, byla sem dva měsíce před maturitou neměla jsem jinou možnost…jinak babička je druhá žena mého dědy. Nemá o nic zájem jediný kdo se ji ozývá je moje teta, jinak na to všichni se***…
- Citovat
- Upravit
28.2.14 19:16
Vím, čím si procházíš. Kdysi jsem se musela po smrti dědy ze dne na den přestěhovat k babičce, která měla rakovinu s metastázemi a po náhlé smrti dědy se zhroutila. Naštěstí jí dal Dr. nějaké léky na uklidnění, které chvíli brala. Ona byla naprosto úžasná osobnost, ale velice svéhlavá asilná žena, která si nenechala nikdy poradit. Já v tu dobu byla víceméně doma, dopisovala jsem bakalářku a připravovala se na přijímačky. Takže doma stále s ní. 
Tenkrát jsem začala na to konto chodit k psycholožce a to mi pomáhalo. Říkala mi, že za ní nemám odpovědnost já, že tu mají její děti. Aspoň takto v představě mi to ulevilo, i když realita byla jiná.
Do toho měla zlomenou nohu v krčku, z toho jseme jí za naprostého údivu onlologů dostali. Hned po operaci jsme ji doslova „vláčeli“ na vycházky, potom ještě v LDN… Před LDN se ze strachu opět zhroutila… Ale zvládla to - jak říkám, nesmírně silná žena.
Neustále dělala takové věci, že třeba chtěla do vany, když byla doma sama. Jenže tam nezvládla vlézt a byla tam uvězněná x hodin, než jsem přišla. Měla jsem sice svůj pokoj, ale přes opakované dohady mi neustále do pokoje chodila, uklízela, přemisťovala i vyhazovala věci atd. atd. 
Jednu dobu mezi chemoterapiemi se vrátila na chvíli o do práce (uvaděčka v divadle), kam jsem s ní musela chodit, protože ještě nemohla po operaci krčku do schodů…
Výsledek byl, že nakonec ona sama pochopila, že máme hroznou ponorku a vzali si ji k sobě naši. Tam jsme se všichni střídali v péči o ni. O chemoterapíích hlavně. Mezi nimi byla občas den, dva sama doma. Ke konci už to bylo zlé, zavádění čípků, umývání, uklízení zvratků a do toho celou dobu byla v hrozně špatné psychické situaci. Byla poměrně mladá a naprosto nebyla smířená se smrtí. Brečela, že nechce umřít…
Pokud bychom se v péči časově nestřídali celá rodina a například máma neměla časově poměrně flexibilní práci, nedalo by se to zvládnout. (Trvalo to 3 roky).
Co poradit? Asi že sama to zvládnout nemáš šanci. Dostat babičku k Dr., který jí napíše antidepresiva a pak se to buď zlepší nebo budeš muset odejít. 
Pokud je soběstačná, docházet podle možností, zajistit pečovatelku, zajistit nějakou aktivitu, kam by chodila, měla by zábavu a poznala nové lidi. V Praze takové možnosti jsou, na vesnicích nevím.
Těmi antidepresivy to podle mě musí nezbytně začít, může předepsat i obvoďák. Pak rozhodně spát v obýváku…
No holka, držím ti palce! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.14 19:43
Přemýšlím. Myslím si, že babička neměla dobrý život, nebyla asi šťastná (ve smyslu naplněná), než poznala tvého dědu. Nemohu posoudit, jestli tato změna… něco změnila.
Buď jak bu´d, odchod dědy v ní zřejmě vyvolal panické obavy, že už není nikdo, na koho by se mohla 100 procentně spolehnout. Nikdo, komu by mohla věřit. Tobě ne - ty jsi dítě. Navíc vyvdané. Ovšem v jejím stavu jí to zřejmě nevadí v tom smyslu, že „má právo“ tě vyvážit tím, co „měl na starosti“ tvůj děda. Pocitem, že je tu NĚKDO jen pro ní. Možná má pocit, že děda tím, že zemřel, že jí opustil, se provinil. Potřebuje tu „vinu“ na někoho svalit. Někoho označit. Někoho nutit vinu odčinit.
Nemůžeš jí to zazlívat. Jestli tomu věří, potřebuje odbornou pomoc, aby si uvědomila, že má hlavu plnou bludů. Je zřejmě ve stavu, kdy to sama nemůže dokázat.
Jak bylo řečeno, jednak nejsi odborník, a jednak jsi její oběť. To jsou dvě smrtelné kmbinace, které tě zničí, pokud se neobrátíš na někoho, kdo ti pomůže to vyřešit. Ne kvůli babičce, ale kvůli tobě. A nebo pokud neutečeš.
Tady totiž vůbec není hloupé rčení, že kdo uteče, vyhraje. Je to jako lovit toho, kdo se topí. Kdo to nezkusil, kdo to neviděl, kdo se sám netopil, tak to nepochopí. Není to legrace. Jde o to, že ten, kdo s etopí, zpanikaří do té míry, že jediná věc, které věří - vylézt na vzduch. Že v tu chvíli dupe po hlavě toho, kdo se ho snaží zachránit, že de facto ho topí, to si v tom stresu neuvědomuje. nemůže. žene ho jediný pud - dýchat, dostat se na vzduch. Kdo to neví, tedy ten zachránce, že se takhle normálně topící se chová, tak - utopí oba dva. Pak je opravdu lepší to, co nám rvou do hlav všechny záchranné sbory - FOFREM zavolejte někoho, kdo to UMÍ.
Takže neutíkej z boje - utíkej zavolat někoho, kdo topící se babičku zachrání. Ty si to nuvědomuješ, ale ona už ve snaze nabýt jistotu pevného místa a vzduchu - ti leze po hlavě. Nesmíš jí mít za zlé, že nemá páru o tom, že tě dusí. Ona totiž jen a pouze bojuje o vzduch. Bojuje o život. Byť psychicky.
Ve vší úctě - pokud sama nezařveš POMOC!!!, pokud nenecháš babičku a nepoplaveš na bezpečný (pro tebe) břeh pro někoho, kdo se pro ní vrátí - zůstanete uprostřed tý vody obě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.14 19:47
P. S. Když jsem se o tom bavila s profi plavčíkama, mimo řečí mi řekli, že topícího musí prakticky znehybnit, zpacifikovat proto jeho vůli, popřípadě pokud je větší váhy a síly - třeba mu dát jednu mezi oči - prostě ho dostat do stavu, aby ho dokázali dovléct bezpečně na břeh. Je to nevděčné, protože za záchranu života… můžou dostat do zubů.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
