Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Po 20 letech vztahu cítím prázdno. Dá se to ještě změnit?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
1.1.26 22:15
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.1.26 22:23
@Zeoli
Popravdě řečeno než jsem ho potkala tak manželství jsem řešila pouze nárazově. Když bylo lepší období tak vubec a když horší tak jsem se v tom topila a řešila. Ale řekla jsem si, že to tak je a dokud jsou děti doma budu tak žít kvůli nim a potom to nějak doklepu se svými koníčky… Teď když jsem potkala toho druheho, zjišťuju jaké vlastnosti mi vlastně v životě chybí a přemýšlím jestli žít v tom čem jsem nebo ne.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.1.26 22:44
@Ani123200
Věnuje jak se to vezme. Většinou si dělá svoje a ony taky. Poslední tři roky jedu jednou za rok s kamoškama na víkend a je to pro mě větší stres než odpočinek. Volá mi, řeším provozni věci okolo domu, dává mi plačící děti k telefonu… Naposledy jsme mu řekla jak se u toho cítím tak od té doby když jdu s kamarádkou na víno pro jistotu už nepíše a neodpovídá na mě zprávy vůbec.
Byl takový vždycky jen nebyly děti, dům… A tudíž jsem nezjistila, že to bude jednou takový extrém.
Normální mu to přijde. Ony všechny věci na mě postupně prešly. Je možné, že to nedělá protože má pocit, že to dělá špatně. To nevylučují. Ale ono to jinak nejde. V průběhu let jsem mu nějaké věci předala na starost, ale vrátily se mi zpět protože to neuměl a plynule mi je zase předal.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.1.26 22:48
@Anonymní píše: Více
Děkuju za tuhle reakci. Přesně to je pro mě klíčové slovo. Nejde o idealizaci druhého člověka, ale o uvědomění si, co mi dlouhodobě chybí.
Tuhle otázku si teď kladu taky – kdyby žádný „jiný“ neexistoval, chtěla bych v tom manželství zůstat? A upřímně zatím hledám odpověď. Díky, že v tom nejsem sama.
- Citovat
- Upravit
1.1.26 23:11
@Anonymní píše: VíceŽádné „znormalizované“ partnerství nenajdeš. Vždycky je to vztah dvou jedinečných lidí na které působí specifické vlivy okolí. Jinými slovy - každý vztah je jedinečný a těžko napodobitelný. Zhruba platí, že 50% párů se rozejde, 30% žije vedle sebe a více či méně se snáší, protože děti, majetek a nejrůznější formy strachů. Zbylých 20% si dokáže uchovat partnerskou intimitu a lásku až do smrti, čímž není řečeno, že neprocházely krizemi a konflikty. Podstatné je, že pokud chceš patřit do třetí skupiny, musíte se starat o vztah oba a průběžně, důležitá je prevence. Jakmile jednou intimita vymizí, hrozně obtížně a jen výjimečně se obnovuje. Aby to bylo ještě komplikovanější, každý člověk se během života vyvíjí a nikde není psáno, že se partneři, kteří si kdysi rozuměli, budou vyvíjet stejným směrem. Někdy se prostě stává, že se přes dobrou vůli partneři po letech odcizí…
U vás bych odhadoval, že se v praxi budeš rozhodovat mezi první a druhou skupinou. Je možné, že tvé pocity nespokojenosti a zvýšená kritičnost souvisí s propukající krizí středního věku, do hlavy ti nikdo nevidí a sama sebe nedokážeš s odstupem analyzovat. Na tvém místě bych se patrně rozhodl pro rozchod, je to i přes řadu komplikací a výzev, které zmínila Lucy75, cesta, která dává tobě i manželovi přes počáteční potíže naději na nový start a šanci na nové uspokojivější vztahy. Navíc je méně riziková pro děti - ono to oblíbené zůstávám kvůli dětem je hodně problematické, protože atmosféru ve vztahu děti vnímají a to, co nasají v dětství, je ovlivňuje po zbytek života…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.1.26 23:46
@Anonymní píše: Více
Než jsi napsala tohle, říkala jsem si, že to bude typická krize středního věku. Ale teď si říkám, že tvůj manžel je fakt ťulpas. To, že na ženskou postupně spadne většina povinností, je běžné, ale musí to být něčím vykompenzované. U nás doma se zuby nehty bráním, aby na mě mojí drazí hodili vše, kdybych je nechala, tak to udělají. Ale nenechám a spoustu věcí zvládají. Ale abych se na to nemohla spolehnout? Abych nemohla v klidu odjet na víkend? To neexistuje, to by i manžel bral jako svoji prohru. Takže tady tě chápu. Co se toho druhého týče…dopadne to z 90% tak, že se u něj objeví zas něco jiného. Takže toho bych při rozhodování úplně vynechala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.1.26 09:20
@Anonymní píše: Více
A co je o víkendu třeba řešit takového okolo domu? S tím „špatně“ jsem to myslela tak, jestli třeba něco sám udělal a nebylo to podle tvých představ, tys mu to řekla a on ti to předal zpět. Někteří chlapi jsou na to citliví, potřebujou hodně chválit. Nebo co předchází tomu předání povinností zpět na tebe? Já když manželovi něco předám, tak to prostě udělá po svém a já mu do toho nekrafu. Nebo s tím víkendem s dětma, ať klidně jedí špagety s párkem, ale ať se prostě postará 🤣 Jinak zůstávat s ním kvůli dětem, to asi taky nedává moc smysl, když se o ty děti nestará. Napadá mě poslední možnost a to nějaká párová terapie. Protože z toho, co nám píšeš ty, druhou stranu neznáme, to vypadá že máte jiný problém než jen ztrátu intimity a blízkosti, ale že manžel je prostě laxní a rodina a manželka ho nezajímají. Otázkou pak je, co ho zajímá. Co teda celé dny dělá? Je workoholik ve své práci, nebo se fláká?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.1.26 10:33
Nevím, mě zůstat v manželství, kde necítíš lásku a blízkost smysl nedávalo. Řešil jsem pak už jen to, jak to udělat s co nejmenším dopadem na děti, aby nás rozchod mj ekonomicky nezničil a abychom mohli fungovat jako rodiče a naše osobní problémy nevnášeli do komunikace s dětmi. V tomto ti zkušenosti jiných nijak nepomůžou, musí to být prostě tvoje rozhodnutí, a to může být v různých podmínkách různé. Já se třeba vnitřně rozhodl, že v takovém manželství žít nechci, ale trvalo ještě dost dlouho, než jsme se rozešli. Zrcadlo pomůže pochopit, kdo jsi a co je pro tebe důležité. Musíš mít ale jasno v tom, jestli by ses tak rozhodla i bez zrcadla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.1.26 10:46
@Anonymní píše: Více
Tak ono hlavne zachranovat nema smysl jen v jednom, pokud nechteji zachranovat oba, nema to valny smysl…
Pokud ti v tom vztahu neni dobre, tvuj muz se nesnazi udrzet zajem o tebe, nechape co po nem chces, co ti chybi, co by to mel davat, pak to nema smysl prodluzovat, jen se budes dal trapit. Drive ci pozdeji potkas nekoho s kym to proste klapne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.1.26 10:55
@Andelskej_Satan píše: Více
Ono víš, je jen otázka, zda ten nový muž nedává to, co prostě dlouholetý partner dávat dlouhodobě ani nemůže. Nebo to nemůže dávat, protože je nastavený tak, že to prostě neumí, zato dává to co umí a nemusí to být úplně málo, jen to třeba zakladatelka ze zvyku nevidí nebo jí to nestačí.
I když tedy pokud není parťák v řešení provozních problémů a ani nedává jiný zájem, tak je to dost k ničemu.
Otázka taky je, kolik jim je a kolik je těm dětem - pokud si dělá něco svého s dětmi 10+ a je jim k dispozici když mají hlad nebo něco potřebují/chtějí, tak to i celkem stačí.
Zakladatelka mi přijde trochu moc řešící a babrajici se ve svých pocitech, ale může to být jen dojem díky tomu co tu probírá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.1.26 11:21
@jita22 píše: Více
V dlouholetém vztahu se ukáže, jestli dokážeme po vyprchání zamilovanosti dávat lásku, zájem, pozornost. To nedokáže každý člověk. Vyplyne tak na povrch charakter a zralost člověka. Ti, kdo to dokážou, často mají za sebou nějakou práci na sobě. Mají jinou výchovu, dobré přátelé, umí regulovat emoce, nést odpovědnost, komunikovat, odpouštět,…
Pokud se lidé v dlouhodobých vztazích nemění a nerozvíjí, tak vztah často pomale uvadá a je náročné to zvrátit. Někteří si najdou jiné partnery a opakují stále stejné chyby.
S věkem a zkušenostmi bychom měli být lepšími lidmi, ale dle mého pozorování to tak často není. Už jen to, jaké závislosti nás ovládají ( sociální sítě, alkohol, gaming,… ). Jak se chováme k lidem, kteří nás mají rádi. Je toho spoustu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.1.26 11:21
@jita22 píše: Více
No hlavne ji utika cas, kdy by mohla jeste poznat kvalitniho partnera co ji da co potrebuje, jestli to je ooravdu tak spatne, jak to popisuje…vidim to na sobe, a hodlam to uz letos dost zasadne zmenit..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.1.26 11:24
@LukeR1 píše: Více
Luku, zacinam.si myslet, ze jsi AI vztahovy poradce mistniho serveru…kazdy tvuj prispevek mi otevre v necem oci, neco mi objasni, nuti me zamyslet se nad sebou, ex partnerkou, atd…posouva dal. Diky!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.1.26 11:25
@Anonymní píše: Více
Chybí ti blízkost, zájem. Najednou po dvaceti letech se cítíš sama. A vtom se náhle objeví princ na bílém koni. 
Potřebuješ se najít, pracovat na sobě, cítit se svobodná, Konečně po těch dlouhých letech nezájmu ze strany manžela roztáhnout křídla a vzlétnout!
Takže zdrhneš k jinému a jediné co roztáhneš budou nohy.
Teď žiješ v určité jistotě, byť nudné.
Neuvědomuješ si, že se z Tebe může stát samoživitelka, která si bude stěžovat, jak je svět krutý a bude se dovolávat pomoci od jiných. Go. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
@free333
Znám ho krátce a viděli jsme se párkrát na kávě. Nic intimního mezi námi nebylo. Nejsem ve fázi, kdy bych hledala nový vztah nebo chtěla něco nahrazovat. Jsem spíš uzavřený a opatrný člověk a času mám málo. většinu ho dávám dětem a věcem, které považuji za důležité. Právě proto si velmi hlídám, komu ten čas věnuji, abych si jednou nemusela vyčítat, že jsem ho vzala dětem nebo sama sobě.
Tenhle člověk pro mě není cíl ani „únik“. Je spíš zrcadlem. Díky němu jsem si začala klást otázky sama o sobě – proč jsem ochotná se s někým sejít, co mi to říká o mně, co mi v životě chybí. Neutíkám za někým jiným, ale spíš se snažím pochopit sama sebe. V tuto chvíli ani nepřemýšlím o vážném vztahu s někým dalším.
Praktické věci kolem dětí a domácnosti už dnes z velké části zvládám sama. Logistiku, kroužky, školu, schůzky, běžný chod domácnosti řeším dlouhodobě převážně já. Bydlení mám pro sebe a děti zajištěné, finančně věřím, že bych to také zvládla. Neříkám, že by to bylo snadné, ale nejde o strach z praktického kolapsu.
To, co skutečně řeším, je otázka smyslu. Má smysl zůstávat v manželství, kde dlouhodobě chybí blízkost, sdílení a opravdová opora? Má smysl setrvávat jen proto, že „to není vyloženě špatné“, a riskovat, že jednou budu litovat let, kdy jsem žila spíš ze zvyku než ze skutečného propojení? Anebo naopak riskuji, že odejdu a budu litovat toho, co jsem mohla ještě zachránit?
Nejsem rozhodnutá. Nehledám jednoduchá řešení ani výmluvy. Jen se snažím být k sobě poctivá a nezamlčet si to, co cítím už delší dobu. A právě tohle je pro mě teď to nejtěžší.