Přestávám věřit své paměti

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.09.19 19:12
Přestávám věřit své paměti

Prosím o zachování anonymu, kdyby mě někdo podle popisovaného problému poznal, ať si mě nespojí s nickem. Jinak prosím smazat. Děkuji.

DLouhodobě se mi děje (roky až desetiletí), že třeba řešíme něco, co se stalo ten den, nebo pár dnů zpět a já naprosto přesně vím, nebo si to aspoň myslím, že to naprosto přesně vím, jak se daná situace odehrála, co kdo řekl, ale ostatní mi tvrdí, že to bylo jinak. Většinou jde o blbosti, ale v průběhu času mě začalo štvát, že mi ostatní lžou, tak kolikrát naprosto bezvýznamná pře skončila hádkou.

Partner mi i kolikrát řekl, že se furt hádám, že furt musím mít pravdu.
Jenže já jsem prostě přesvědčená, že ji mám.

Jenže poslední dobou začínám hodně pochybovat. Co když se mi děje něco, co mi vzpomínky nějak uzpůsobuje, mění? Existuje něco takového?

Za posledních 24 hodin se mi totiž podobná situace stala 3×.
Jeli jsme s partnerem koupit synovi boty. Já si situaci pamatuji takto: Partner se ptal, jakou má syn velikost. Já říkám že třicet nebo víc. A on že to určitě né, že má tak 25. A já že 25 měl snad první botičky, že letní sandálky jsem mu kupovala 30.
No nakonec se teda ukázalo, že syn má 31. A partner prý - no vidíš. A já jako co mám vidět. A on že měl pravdu. Koukala jsem na něj jak jojo a říkám mu - co povídáš? Tys mluvil o pětadvacítkách! A on že to není pravda, že říkal, že má nad třicet.

Kdyby tohle bylo ojedinělý, tak si prostě řeknu, že se chlap seknul, ale dnes další případ.
V pátek mi volala ředitelka ze školky, jestli dnes syn nastoupí. Tak jsem řekla že jo a ptala se jí, v kolik a na jak dlouho máme přijít. Syn šel poprvé. A ona že na půl devátou a po svačině v deset si ho mám vyzvednout. Tak jsem se tak domluvily a ona že mu tu svačinu teda přihlásí. Takhle si to pamatuju.
Tak jsem ho tam dnes takhle odvedla a když jsem pro něho v 10 přišla, tak učitelka že jsme neměli přihlášenou svačinu a že jsme měli přijít v 7.45, kdy se otevírá třída prcků a vyzvednout jsem si ho měla před svačinou. Tak jí říkám, že když jsem mluvila s ředitelkou, že mi ona sama řekla ať ho dovedu tak, že přihlásí svačinu a že v 10 si ho mám vyzvednout. A ona že prý ne, že ředitelka říkala, že svačinu mít neměl. Já jí odpověděla, že já si ty časy sama nevymyslela, že jsem i váhala, jestli syna hned první den dám a ředitelka mě přesvědčila, že to zvládne a sama mi ty časy řekla, protože jsem sama od sebe nevěděla, jak bych ho tam měla dát.

No a odpoledne ještě dcera - ráno jsme jí psala propouštěcí lísteček do družiny. A podle mě jsem jí tam napsala, ať ji pustí s jednou starší spolužačkou z jiné třídy, jezdí spolu s autobusem. A dcera mi odpoledne tvrdila, že jsem to napsala špatně, že jsem tam napsala, že ji mají pustit po obědě. Ale proč bych to tam takhle psala, když jsem věděla, že na oběd jsou v 10, ale autobus jede až ve 12?

Já nevím, začínám si připadat jako blázen, ale zase na druhou stranu mi to přijde úplně absurdní! Vždyť přece vím, PAMATUJU si, jak dané situace proběhly. Ale co když jsem opravdu nějak divná?

Dnes toho bylo nějak moc, nějak to na mě padlo, stašně o sobě pochybuju, nevím jak dokazovat věci, které zpětně dokázat nejdou. Tak mám všem všechno odkývat, i když jsem přesvědčená, že jsou věci jinak? Opravdu si začínám připadat jako regulérní blázen.

Stránka:  1 2 3 Další »
Reakce:
stinga
Echt Kelišová 9104 příspěvků 02.09.19 19:18

Tak manžel s botama a dcera - to nevím, ale s tou školkou to určitě dopletly ty učitelky s ředitelkou - takové věci se mi stávají také pořád- něco jsi domluvila s ředitelkou, ale učitelka má jiný názor - možná spolu ty dvě i mluvily, ale tobě neřekly změnu
a jinak - nemáš toho moc - moc na obstarávání, vyřizování, jsi zřejmě přetížená informacemi a úkoly, a mozek to už nepobírá

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.09.19 19:21

Mám to úplně stejně. Jsem z toho nešťastná.
Taky přesně vím, jak to proběhlo a nakonec to je úplně jinak. Takže nevím, co s tím. Ale nejsi v tom sama.
Aktuálně jim se synem rybí tuk.

Ou
Echt Kelišová 9024 příspěvků 02.09.19 19:26

Tak jako věřit vlastní paměti je v principu hloupost. Paměť se vyznačuje tím, že je selektivní a nespolehlivá.

A i běžné situace si každý pamatuje jinak.

A hádat se o tom, že si to rozhodně pamatuješ správně prostě není zvyk, co by rozvíjel vztak a posiloval konstruktivní situaci.

Jako můžeš si zajít k neurologovi na nějaké testy a taky je dobré paměť trénovat, ale je výrazně realističtější přiznat si, že prostě nemáš 100% paměť a nespoléhat na ni.

wildcherry
Neúnavná pisatelka 19169 příspěvků 02.09.19 19:34

Z toho uprimne i mrazi. Vubec nevim, co na to napsat.Me napada, si delat poznamky, do kterych pak nakouknes, jak to opravdu bylo-aby sis mohla eventuelne potvrdit svou pravdu a vyvratit, ze se neco deje. Jenomze na druhou stranu, by to bylo dalsi zahlcovani mozku a pokud se nejaky opravdu problem v tomto smeru deje, mohlo by te to vic eliminovat.Kdyz jsem spadla do opravdu velkeho stresu a starosti, taky jsem mela problem videt realitu, nevim presne, jestli jak ty, ale ja zase mela pocit, ze jsem uz tu danou vec/ukol rekla a byl v nejakem procesu reseni a ono prd a to byla taky dobra slaha pak. Vyvrcholilo to i sny, kdy mozek makal a neodpocival i ve spanku a resila jsem to a druhy den jsem taky nevedela, jestli to byl sen, nebo pravda a musela jsem i zavolat a zeptat se te dane osoby. A i zpetne,,vzdyt jsem ti to uz rikal/rikala, ty si to nepamatujes?,,.No nepamatovala.Ale az jsem svuj problem zacala resit a vyresila, nachytala jsem x lidi, ze meho stresu jen vyuzivali, tak i na to pozor.

Lalelale
Kelišová 5448 příspěvků 02.09.19 19:39

Mně se tohle dělo v době totálního přetížení. Rekonstrukce domu, práce velmi náročná na myšlení… Bylo to hrozný, úplně chápu, co myslíš tím, že si pamatuješ něco, co se nestalo. Zvlášť když jsem člověk, co se dlouhodobě pyšní železnou pamětí. Taky jsem byla přesvědčená, že ostatní jsou mimo, dokud jsem si ty „důkazy“ nepřečetla. Že jsem třeba poslala email, který ovšem chyběl v odeslané poště :zed: pomohlo mi zpomalit, opravdu se naučit vypnout, uspořádat priority, zorganizovat se. Co můžeš udělat zítra, odlož na pozítří :mrgreen: odpočiň si

Příspěvek upraven 02.09.19 v 19:40

wildcherry
Neúnavná pisatelka 19169 příspěvků 02.09.19 19:40

Ale je pravda, jak pise @Ou, mozek ma tak velkou kapacitu, kterou nedokazeme sami az tak ovladat a dela to i sam za nas. Z velke casti si jede po svem a nam dava pocit, ze to tak neni. Uprimne se mu neda uplne verit, i kdyz to zni desive.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.09.19 19:44

@stinga Tak jako starosti a vyřizování mám, mám tři děti. Ale nemyslím si, že by těch starostí bylo nějak zásadně víc, než mají ženské okolo. A to ještě teď ani nechodím do práce.

@Anonymní píše:
Mám to úplně stejně. Jsem z toho nešťastná.
Taky přesně vím, jak to proběhlo a nakonec to je úplně jinak. Takže nevím, co s tím. Ale nejsi v tom sama.
Aktuálně jim se synem rybí tuk.

Né že bych ti to přála, ale jsem ráda, že je ještě někdo takový. A ten ybí tuk - pomáhá to nějak?

@Ou já rozhodně netvrdím, že mám 100% paměť! Ale zkus se vžít do situace, že se s partnerem domluvíš, že zítra ve 4 má on vyzvednout dítě u hudebky. Tak jako každý týden, už 8 měsíců od začátku školního roku. Prostě to víš, žes to tak řekla. taky jak jinak, když to tak je už několik měsíců pořád stejně. A on ti volá ve 3, že stojí u školy a dcera tam není a nemůže se jí dovolat. Tak mu řekneš, že měl být ve 4 u hudebky. A on tvrdí, žes řekla že ve 3 u školy. A ty to ale v hlavě víš, žes to řekla ve 4 u hudebky. Třeba si i tu situaci vybavíš v návaznosti na činnost, kterou jsi dělala, když jste se spolu o tom bavili. A prostě víš. Mozek ví, že to tak bylo. Jistě, můžu si připustit, že jsem to řekla blbě. Ano, člověk chybuje. Ale když si to vůbec nedokážu vybavit? Nedokážu si vzpomenout, uvědomit, že to bylo jinak?
Jak potom můžu věřit čemukoliv o čem jsem přesvědčená, že jsem se na tom s někým domluvila?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.09.19 19:48

Nevím, jak pomáhá, zatím nepociťuji efekt. Ale beru ho chvíli.

wildcherry
Neúnavná pisatelka 19169 příspěvků 02.09.19 19:52

Kazdy jedinec je jinak citlivy. Nekdo stres zvlada tak, nekdo jinak.Muze te vnitrne rozkladat pocit, ze praci nemas, trapis se tim, nebo ze nemas jine studium atd, tri deti je dost, ne ze ne. Muzes byt pro nektery lidi vrba a prebirat starosti ostatnich a tim se zahlcovat. Spousta lidi rekne, ze nema duvod byt ve stresu a kdyz je nekdo rozebere(psycholog napr.),najednou zjisti, co vsechno na bedrech tahnou.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.09.19 19:55

Milá zakladatelko, mám to úplně stejně. V práci jsem za nedůvěřivou, nechápou, proč chci vše písemně. Také dělám sama poznámky ze všech porad na kterých jsem. S manželem je to horší, stává se nám opravdu často, že si každý pamatujeme něco jiného. Nejvíc mě mrzí, že ikdyž už naznačím, abych předešla hádce, že jsem tedy zřejmě nemocná, manžel vyjíždí, jak kdybych to snad dělala schválně, jakože LŽU. A možná je nemocný on, taky ho přistihávám, jak tvrdí i o jiných, že něco řekli a pak tvrdili opak. Nemám už sílu se v tom ani hrabat. Uvidím, co mi (nebo jemu) přinese další vývoj našeho duševního zdraví.

Ou
Echt Kelišová 9024 příspěvků 02.09.19 19:55
@Anonymní píše:
@stinga Tak jako starosti a vyřizování mám, mám tři děti. Ale nemyslím si, že by těch starostí bylo nějak zásadně víc, než mají ženské okolo. A to ještě teď ani nechodím do práce.

Né že bych ti to přála, ale jsem ráda, že je ještě někdo takový. A ten ybí tuk - pomáhá to nějak?

@Ou já rozhodně netvrdím, že mám 100% paměť! Ale zkus se vžít do situace, že se s partnerem domluvíš, že zítra ve 4 má on vyzvednout dítě u hudebky. Tak jako každý týden, už 8 měsíců od začátku školního roku. Prostě to víš, žes to tak řekla. taky jak jinak, když to tak je už několik měsíců pořád stejně. A on ti volá ve 3, že stojí u školy a dcera tam není a nemůže se jí dovolat. Tak mu řekneš, že měl být ve 4 u hudebky. A on tvrdí, žes řekla že ve 3 u školy. A ty to ale v hlavě víš, žes to řekla ve 4 u hudebky. Třeba si i tu situaci vybavíš v návaznosti na činnost, kterou jsi dělala, když jste se spolu o tom bavili. A prostě víš. Mozek ví, že to tak bylo. Jistě, můžu si připustit, že jsem to řekla blbě. Ano, člověk chybuje. Ale když si to vůbec nedokážu vybavit? Nedokážu si vzpomenout, uvědomit, že to bylo jinak?
Jak potom můžu věřit čemukoliv o čem jsem přesvědčená, že jsem se na tom s někým domluvila?

Hele jasně že je to nepříjemné, ale pokud se ti to stává tak často, že to tvoji blízkí komentují „už zase“, tak je holt čas na přehodnocení vlastního přístupu a prostě nevěřit tomu, co si pamatuješ.

Zajdi si projistotu na tu neurologii a pak holt je potřeba naučit se s pamětí zacházet nějak optimálněji a případně se tedy důkladně zaměřit na regeneraci, relaxaci a aktivní odpočinek.

A prostě si věci psát a využívat moderní technologie - na rodinné plánování to chce minimálně velký rodinný kalendář v papírové podobě, ale ještě lepší je nějaký sdílený kalednář do mobilu, kde každému pípne připomínka dostatečně včas.

Já mám poruchu pozornosti od malička, takže něco takového pro mě holt není nic na čem bych si zakládala a ano, samozřejmě že se to se zátěží zhoršuje a věk paměti taky nepomáhá. Pokud neurolog vyloučí nějakou chorobu, tak se je potřeba smířit s tím, že tohle je nový normál a učit se používat takové strategie, aby to fungovalo a nevedlo k hádkám.

Příspěvek upraven 02.09.19 v 19:57

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.09.19 19:56

Tohle měla moje máma asi dva roky a pak u ní naplno propukl Parkinson. Hrozně se to stupňovalo. A to nejen třes, ale i poruchy paměti, zmatenost, úzkosti a deprese. A do krve se hádala a dlouho nechtěla připustit problém. Teď je přes rok v léčbě a celkem se stabilizovala.

Ou
Echt Kelišová 9024 příspěvků 02.09.19 19:58
@Anonymní píše:
Tohle měla moje máma asi dva roky a pak u ní naplno propukl Parkinson. Hrozně se to stupňovalo. A to nejen třes, ale i poruchy paměti, zmatenost, úzkosti a deprese. A do krve se hádala a dlouho nechtěla připustit problém. Teď je přes rok v léčbě a celkem se stabilizovala.

A pokud by to - nedejbože- byla nějaká neurologická porucha, tak čím dříve se to odhalí tím snáze se to dá léčit a nebo kompenzovat.

To nejhorší co s tím jde dělat je ignorovat to a ještě se pouštět do konfliktu.

držím palce, ať je to jen přetížení.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.09.19 20:00
@Ou píše:
Tak jako věřit vlastní paměti je v principu hloupost. Paměť se vyznačuje tím, že je selektivní a nespolehlivá.

A i běžné situace si každý pamatuje jinak.

A hádat se o tom, že si to rozhodně pamatuješ správně prostě není zvyk, co by rozvíjel vztak a posiloval konstruktivní situaci.

Jako můžeš si zajít k neurologovi na nějaké testy a taky je dobré paměť trénovat, ale je výrazně realističtější přiznat si, že prostě nemáš 100% paměť a nespoléhat na ni.

Jako tohle pravda určitě je a beru to u věcí, které se staly dávno.
k tomu mám zážitek tenhle: Jendou na gymplu, jsem psali z AJ test. Překlad, 10 vět. Bylo to na minulý čas průběhový. Pamatuju si to proto, že jsem měla vše správně, ale v každé větě mi chybělo was/were a dostala jsem 4-. A hrozně mě to tenkrát mrzelo, protože mi to tenkrát přišlo hrozně nefér. A kolikrát jsem se k tomu pocitu vracela v myšlenkách a úplně jsem viděla tu vzpomínku, jak angličtinář rozdává sečity a říká ty známky. Naprosto realistická vzpomínka. Je to už 25 let. A tuhle jsem na to zas myslela a úplně jsem se zasekla, protože jsem si uvdomila, že to je blbost, že ta vzpomínka je zkreslená, protože s to v té vzpomínce odehrávalo ve třídě a se spolužákama ze základky, kde jsem ani angličtinu neměla. Takže zkreslení paměti jsem měla tak hezky v přímém přenosu. Ale přeci se mi tohle nemůže dít u věcí den, dva starých. Každý se potřebuje přeci pár dní zpět spoléhat na svojí paměť.

@wildcherry Už mě napadlo nosit u sebe zapnutý diktafon.

Stránka:  1 2 3 Další »
Váš příspěvek
Reklama