Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Připadám si jako loser a trouba
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Lalelale
25.6.18 14:33
Bydlíte u rodičů, nebo bydlíte sami někde jinde? Že vám pomohli je hezké, ale bylo to z jejich vůle a určitě se s tím nenesla podmínka, že na vaši domácnost od teď mají právo veta. Hádat se zrovna kvůli zařízení domácnosti je šílené, zejména pokud oni s váma nebydlí a vám to nevadí. Způsobují tím problém, kde není. Vysvětlila bych rodičům, že domácnost je vaše, zvlášt ve vašem věku, a že děkuji za pomoc, ale že dokončíme vlastním tempem. Pokud by nadále činili takový nátlak, jako doposud, asi bych na nějakou dobu omezila styky. Jako vyrobit problém z takové prkotiny a rozvrátit si kvůli cizímu bytu vztah se zetěm, to je umění. Jak často rodiče musíš vídat? Jelikož jsi na prahu zhroucení, opravdu bych to omezila a dala se do kupy.
- Citovat
- Upravit
25.6.18 14:35
To je těžký, mě vy$írá jen tchýně a maceška (moje mamka je zlatá) a stačí to. Někdy mám chuť na ně ječet, ať mi políbí vímeco, že za naše děti máme zodpovědnost my s chlapem a ony ať si dají pohov. Čas od času, když už míra přeteče, se ozvu, urazí se, nějaký čas „nekomunikují“ (to je vždycky zlatej klídek) pak je to přejde a jede se dál. Nechci připravit děti o babičky a dědečky, nesnáším, když si někdo bere děti za rukojmí, tak ty občasné bouře překonám, někdy si pobrečím a jede se dál.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.18 14:42
Na jednu stranu to chápu, musí to být hrozné poslouchat rady z každé strany. Na druhou stranu by bylo dobré se zamyslet jestli nemají v některém bodě pravdu. Neznám situaci takže nedokážu soudit, ale asi by mě taky mrzelo, kdybych dceři zaplatila do jejího bytu třeba kuchyňskou linku a ona po roce stále neměla přišrubované úchytky na skříňkách nebo zapojenou digestoř. Nesnáším polovičatou práci. Oni to třeba berou z té finanční „šetrné“ stránky. Nebo prostě chtějí, abyste to měli hotové a pěkné. Nebo máte nějaký relevantní důvod, proč to nedoděláte? 
Pokud od nich rady nechcete, tak je třeba si dupnout a bouchout do stolu. Je ti 40! A také už od nich ale nic nepřijímat, protože pak budou mít pořád pocit jakési moci.
Co se týká ostatních problémů a tchyně, nedokážu poradit. V tom máme s matkou i tchyní super vztahy a do ničeho si nekecáme.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.18 14:46
Hodně si to bereš, asi by bylo fajn zapracovat nejdriv na sobě, aby až jim řekneš natvrdo svůj názor a postoj a oni se „urazi“, aby jsi z toho nebyla špatná ale dokázala si za tím stát… Oni si tolik dovolí protože si nevytycila hranice a to že vám pomohli s domácnosti tak se musí pořád angažovat? Blbost… Ste dospělí… Přeju pevný nervy 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.18 14:48
Budeš muset změnit sebe a vzhledem k tomu, že se to táhne celý tvůj život, bude potřeba podle mne dlouhodobá psychoterapie.
Necháš si znepřijemňovat život a následně ho pak znepříjemňuješ i své rodině. Je čas s tím přestat a protože jsi to do teď sama nedokázala, tak vyhledej něčí podporu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.18 15:57
Taky bych to viděla na terapii. Ta Ti pomůže se emancipovat, nastavit hranice pro vztah a zvládat „nemluvení“ s matkou v pohodě - jako její problém.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.18 16:05
Zaklad je osamostatnit se. pokud chci byt samostatna, nenecham si od rodicu ve 40 platit zarizeni do bytu apod. Pokud od nich takove veci prijmes, musis holt pocitat, ze maji pravo do toho kecat. my jsme to taky tak driv meli, rodice nebo tchanovci nam pomahali s bydlenim. Bylo to peklo, do vseho kecali, vsechno muselo byt po jejich, o vsem vedeli. Neustale vysvetlovani, ospravedlnovani proc to chci takhle a ne tak. Uz to potom bylo neunosne, prestehovali jsme se a ja se zarekla, ze takhle uz nikdy. Neni nad to mit vse svoje, po svem a hotovo. Udelat si to bez jejich dohledu a rad. Sice je to vetsi drina nekdy, ale ve vysledku do toho nema nikdo co kecat. jestli chces byt dospela a samostatna, musis se tak zacit chovat. To se tyka i asertivity pri jednani s rodinou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.18 17:20
Predne si uvedom, ze uz jsi dospela ty se nemusis nikomu podrizovat. Tecka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Elenloth
25.6.18 20:06
@Anonymní píše:
Ačkoliv je mi 40, připadám si jako trouba. Rodiče mě doteď pořád do něčeho tlačí, něco mi vnucují. V pubertě i mládí jsem měla sílu tomu vzdorovat, i když to bylo ubíjející. Dneska začínám být unavená, mám 3 děti a toužím už jen po troše klidu a nemám sílu se s někým dohadovat.
Typické jádro sporu je naše domácnost, oni nám ji výrazně pomáhali zařizovat, takže chápu, že to svým způsobem berou jako svůj projekt (to jsme neměli dopustit, ale stalo se a už to nezměníme), a některé věci zůstaly nedokončeny nebo by se měly předělat. Tak pořád tlačí, kdy už to bude atd. Manžel už je na to alergický. Pravda je, že oba máme trochu dlouhé dodací lhůty, ale je to naše domácnost… jenže rodiče chtějí, „aby to bylo v pořádku“ a kvůli tomuto svatému cíli nás neustále uhánějí. Teď navíc jen mě, protože manžel ve vztahu k nim značně ochladl, tak tlačí na mě, abych tlačila na něho. Já mám z toho stres, nechci, aby mě někdo do něčeho tlačil a nechci se pak hádat s manželem, protože on ten tlak taky nesnáší a prostě je ten typ, co upřednostní práci v zaměstnání nebo i aktivity s dětmi před nějakýma opravama doma.Další kapitola je moje tchýně, na něčem se s ní domluvím a buch, je to přesně naopak. Nebo dělá věci za zády.
Už si připadám jak pitomec, absolutně mě moje okolí nerespektuje, vždy se snažím říct, co mi vadí a proč, ale moje maminka to vůbec nebere vážně: buď mávne rukou, nebo nereaguje, nebo se směje, že „jen tak bublám“ a nebere to vážně. A když se naštvu už hodně, tak se urazí, že jsem neuctivá (na to ona si potrpí - až přehnaně) a pak se mnou třeba den dva nemluví nebo jen tak na půl pusy, což mě děsně stresuje. Dělala to i v mém dětství či mládí a bylo to horší, než kdybych dostala jednu facku a zas bylo dobře. Z tohoto dusna mě úplně bolí břicho… a to i teď, když jsem dospělá.
A celá věc má ještě další rozměr - mám z toho všeho občas hodně špatnou náladu, a to tak, že i brečím a nejsem třeba půl dne k ničemu. Přitom se to vždycky rozjede jen kvůli nějaké takové pitomině - tchýně mi udělá „naschvál“, maminka tlačí na nějakou věc nebo něco řekne na adresu naší domácnosti nebo manžela, prostě nic až tak závažného se neděje (myslím, že nikdo nemá vážnou nemoc, úraz atd., aby byl důvod k depresi), ale jak se to vleče už roky, já už to přestávám psychicky zvládat.
Anonym, protože se stydím
Tady vidím ten problém. Moc dobře to znám. Kdybych se neodstěhovala 300 km daleko, tak dopadnu asi úplně stejně. Potřebuješ se ve vztahu k mamince emancipovat, dospět. Pokud tě to fakt takhle bere, tak bych poradila nějakou psychologickou konzultaci, která ti napoví, jak na tom pracovat.
Jiná cesta, než že se postavíš za sebe, budeš si dělat věci po svém a akceptovat následky (dusno), není.
Jak daleko bydlí rodiče? Doufám, že ne hned vedle.
- Citovat
- Upravit
25.6.18 22:28
@Anonymní píše:
Ačkoliv je mi 40, připadám si jako trouba. Rodiče mě doteď pořád do něčeho tlačí, něco mi vnucují. V pubertě i mládí jsem měla sílu tomu vzdorovat, i když to bylo ubíjející. Dneska začínám být unavená, mám 3 děti a toužím už jen po troše klidu a nemám sílu se s někým dohadovat.
Typické jádro sporu je naše domácnost, oni nám ji výrazně pomáhali zařizovat, takže chápu, že to svým způsobem berou jako svůj projekt (to jsme neměli dopustit, ale stalo se a už to nezměníme), a některé věci zůstaly nedokončeny nebo by se měly předělat. Tak pořád tlačí, kdy už to bude atd. Manžel už je na to alergický. Pravda je, že oba máme trochu dlouhé dodací lhůty, ale je to naše domácnost… jenže rodiče chtějí, „aby to bylo v pořádku“ a kvůli tomuto svatému cíli nás neustále uhánějí. Teď navíc jen mě, protože manžel ve vztahu k nim značně ochladl, tak tlačí na mě, abych tlačila na něho. Já mám z toho stres, nechci, aby mě někdo do něčeho tlačil a nechci se pak hádat s manželem, protože on ten tlak taky nesnáší a prostě je ten typ, co upřednostní práci v zaměstnání nebo i aktivity s dětmi před nějakýma opravama doma.Další kapitola je moje tchýně, na něčem se s ní domluvím a buch, je to přesně naopak. Nebo dělá věci za zády.
Už si připadám jak pitomec, absolutně mě moje okolí nerespektuje, vždy se snažím říct, co mi vadí a proč, ale moje maminka to vůbec nebere vážně: buď mávne rukou, nebo nereaguje, nebo se směje, že „jen tak bublám“ a nebere to vážně. A když se naštvu už hodně, tak se urazí, že jsem neuctivá (na to ona si potrpí - až přehnaně) a pak se mnou třeba den dva nemluví nebo jen tak na půl pusy, což mě děsně stresuje. Dělala to i v mém dětství či mládí a bylo to horší, než kdybych dostala jednu facku a zas bylo dobře. Z tohoto dusna mě úplně bolí břicho… a to i teď, když jsem dospělá.
A celá věc má ještě další rozměr - mám z toho všeho občas hodně špatnou náladu, a to tak, že i brečím a nejsem třeba půl dne k ničemu. Přitom se to vždycky rozjede jen kvůli nějaké takové pitomině - tchýně mi udělá „naschvál“, maminka tlačí na nějakou věc nebo něco řekne na adresu naší domácnosti nebo manžela, prostě nic až tak závažného se neděje (myslím, že nikdo nemá vážnou nemoc, úraz atd., aby byl důvod k depresi), ale jak se to vleče už roky, já už to přestávám psychicky zvládat.
Anonym, protože se stydím
Jestli bydlíte u rodičů, a ještě jste si nechali vybavit kuchyň, a kdoví co ještě, pak je tady velké riziko, že jejich neustálé kontrolování a peskování může dost narušit nejenom váš vztah s nimi, ale i tvůj vztah s manželem. Podstatné je to, co chcete vy. Nejdříve bych se domluvila s manželem, jestli chcete i nadále žít takto, a pod tlakem rodičů. V případě že ne, máte několik možností. Buď se odstěhovat dostatečně daleko, nebo si s nimi sednout, a slušně, ale jasně se vymezit proti jejich jednání s vámi, i za cenu přerušení kontaktů, pokud to nebudou respektovat. Vztahy s tchýní by mohl pořešit tvůj manžel, a to taky formou slušné domluvy. Pokud chcete, aby vás rodiče respektovali, je nutné začít u sebe, a chovat se jako dospělí a samostatní jedinci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.6.18 08:10
Asi bych rodičům řekla, že přelezli zeď, za kterou už neměli jít. Že mi to buzerování, kontrolování a rady otravuje život. A že jsem na tom zle (objednej se k doktorovi). Že toho musí okamžitě nechat, už kvůli tomu, že Ty jim to taky neděláš.
Výchova skončila někde před 20. rokem Tvého života.
Manžel - ten toho jednou bude mít tak plné zuby, že ho zaujme žena bydlící osamoceně bez tchyně.
Tví rodiče mají sílu mu tě zprotivit, začne si jejich negativní vliv přenášet na Tvoji osobu, jsi z jejich krve. V téhle fázi si myslím, že je extra složité zachraňovat vztah, protože to už ten druhý je jinde. Ani v tom nemusí být jiná žena, ale odpor ke všemu, co je doma.
Prostě řekni, že Ti privodili zdravotní potíže, a ať Tě nechají na pokoji, protože jinak to dodělávat nebudete, jelikož musíte odejít do podnájmu. A já bych teda šla, to přísahám.
Klidně je nech, ať se urazí jak chtějí. To bude znamenat delší dobu klidu, nebudou s ničím pomáhat, a asi se to sveze i na děti. Ale musíš něco udělat.
Mají mít rozum.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ačkoliv je mi 40, připadám si jako trouba. Rodiče mě doteď pořád do něčeho tlačí, něco mi vnucují. V pubertě i mládí jsem měla sílu tomu vzdorovat, i když to bylo ubíjející. Dneska začínám být unavená, mám 3 děti a toužím už jen po troše klidu a nemám sílu se s někým dohadovat.
Typické jádro sporu je naše domácnost, oni nám ji výrazně pomáhali zařizovat, takže chápu, že to svým způsobem berou jako svůj projekt (to jsme neměli dopustit, ale stalo se a už to nezměníme), a některé věci zůstaly nedokončeny nebo by se měly předělat. Tak pořád tlačí, kdy už to bude atd. Manžel už je na to alergický. Pravda je, že oba máme trochu dlouhé dodací lhůty, ale je to naše domácnost… jenže rodiče chtějí, „aby to bylo v pořádku“ a kvůli tomuto svatému cíli nás neustále uhánějí. Teď navíc jen mě, protože manžel ve vztahu k nim značně ochladl, tak tlačí na mě, abych tlačila na něho. Já mám z toho stres, nechci, aby mě někdo do něčeho tlačil a nechci se pak hádat s manželem, protože on ten tlak taky nesnáší a prostě je ten typ, co upřednostní práci v zaměstnání nebo i aktivity s dětmi před nějakýma opravama doma.
Další kapitola je moje tchýně, na něčem se s ní domluvím a buch, je to přesně naopak. Nebo dělá věci za zády.
Už si připadám jak pitomec, absolutně mě moje okolí nerespektuje, vždy se snažím říct, co mi vadí a proč, ale moje maminka to vůbec nebere vážně: buď mávne rukou, nebo nereaguje, nebo se směje, že „jen tak bublám“ a nebere to vážně. A když se naštvu už hodně, tak se urazí, že jsem neuctivá (na to ona si potrpí - až přehnaně) a pak se mnou třeba den dva nemluví nebo jen tak na půl pusy, což mě děsně stresuje. Dělala to i v mém dětství či mládí a bylo to horší, než kdybych dostala jednu facku a zas bylo dobře. Z tohoto dusna mě úplně bolí břicho… a to i teď, když jsem dospělá.
A celá věc má ještě další rozměr - mám z toho všeho občas hodně špatnou náladu, a to tak, že i brečím a nejsem třeba půl dne k ničemu. Přitom se to vždycky rozjede jen kvůli nějaké takové pitomině - tchýně mi udělá „naschvál“, maminka tlačí na nějakou věc nebo něco řekne na adresu naší domácnosti nebo manžela, prostě nic až tak závažného se neděje (myslím, že nikdo nemá vážnou nemoc, úraz atd., aby byl důvod k depresi), ale jak se to vleče už roky, já už to přestávám psychicky zvládat.
Anonym, protože se stydím