problém s komunikáciou, nesmelosť, nízke sebavedomie

Anonymni
22.9.08 13:02

problém s komunikáciou, nesmelosť, nízke sebavedomie

Od malička mám problém s komunikáciou. Vždy som bola považované za tiché, bojazlivé dievčatko, s ktorým neboli nikdy problémy.
Myslela som, že časom sa to zmení, že z tohoto problému „vyrastiem“.
V súčasnosti mám takmer 23 rokov, mám dieťa, chodím do práce a zároveň študujem. Myslím teda, že som celkom šikovná, na školu mám fakt málo času, no zvládam to. Napriek tomu si však neverím, nedokážem komunikovať, bojím sa vyjadriť svoj názor, akoby som sa bála ľudí.
Idem sa z toho zblázniť, cítim sa maximálne neschopná. Nedokážem si takmer nič vybaviť. Vždy sa snažím vymyslieť si nejakú výhorku a poprosím niekoho nech to vybaví za mňa, prípadne to riešim formou mailov.
Tento rok robím díplomovku, musím si pochodiť po vyučujúcich, aby som si dohodla témy, zistila informácie. NO neviem ako to zvládnem. Už teraz sa potím a cítim maximálnu úzkosť. Koľkokrát sa mi stalo, že som už išla klopnúť na kabińet a nakoniec som proste zúfalo odišla.
Nedokážem ani chodiť po úradoch, po miestach ktoré nepoznám, nedokážem napríklad ani vkročiť do malého obchodíku, ktorý nepoznám.
Cítim sa ako úply outsider - minule sme boli s manželom na gulášovke a ani po niekoľkých pohárikoch sa mi nepodarilo začleniť do kolektívu. Celý čas som len sedela a čumela…
Zaujímavé je, že keď som s niekym, takétho problémy nemám. Hlavne keď som s niekym, koho považujem za hamblivejšieho, nesmelejšieho ako som ja. Veď známi - rodina, najbližší kamaráti si o mne myslia, že som ukecaná, zábavná baba.
No medzi ľuďmi mám proste inú tvár. Veľmi sa chcem zmeniť, no neviem ako na to. Prosím poraďte.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

3408
22.9.08 13:54

Ahoj,sice asi moc neporadím,ale chci tě alespoň malinko povzbudit,že v tom nejsi sama.Cítím se úplně stejně.Někdy mám dny,kdy nejsem schopná vyjít z bytu ven mezi lidi.Dokonce jsem díky tomu nedostudovala vejšku,neboť jsem nebyla schopná získat zápočet z rétoriky(obnášelo to dvakrát přednést před kruhem nějaký text).Dodnes si vybavuju,jak mi bylo zle…došla jsem do školy,dokonce i ke dveřím do cvičebny,ale pak jsem se zpotila,začly se mi podlamovat nohy…to ani nejde popsat,co jsem cítila uvnitř.No běžela jsem na wc a tam se dala trochu do kupy a jela jsem zase domů.A to jak píšeš,že třeba nevejdeš do obchodu,to také znám.Stejně,jako ty jsem z toho dost zoufalá a připadám si absolutně neschopná.Trochu se to zlepšilo,když jsem začla pracovat v antikvariátu,tam jsem musela mluvit se zákazníky,ale teď jsem na MD a cítím,jak se to zase vrací tam,kde to bylo dřív.Myslím,že to bude nějaký druh sociální fobie.Nevím.Ještě jsem si dávala takové úkoly.Třeba mě děsilo,jít někam sama,tak jsem si schválně koupila předplatné na Filharmonii,abych byla nucena tam jít sama(bylo mi líto peňěz).Ale musím přiznat,že jsem stejně asi dvakrát vynechala.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1762
22.9.08 15:48

To je těžké. Já takové problémy nemám, ale mám takového muže a teď bohužel i jednu dceru. Manžel se tedy už hodně zlepšil, prostě nějak fungovat musí. Prý mu hodně pomáhají holky, když někam jde, všichni se soustředí na ně a on to v klidu vyřídí.
Dceru jsem teď celé léto nutila, aby si kupovala zmrzlinu pokud jich chce, zpočátku ji radši obětovala, ale teď už většinou jde. Ta si zase bere na pomoc mladší ségru. Řekla bych, že to chce postupně trénovat. Dávat si úkoly a postupně je komplikovat.
Přeju hodně zdaru a nebojte, většina lidí nekouše (tedy až na naše holky) :lol:
Halka

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
35465
22.9.08 17:41

já bych asi doopručovala nějakou formu tréningu s psychologem, psychoterapeutem - což ovšem zase vyžaduje sebrat odvahu a kontaktovat ho, takže je to vlastne začarovaný kruh. co se někomu svěřit a požádat ho, aby ti vyhledal psychoterapeuta?

Podobné pocty jsem zažívala v mírnější formě kolem puberty, naštěstí mě to přešlo samo. Dovedu si představit, jaké to asi je a nezávidím.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymni
23.9.08 09:53

Zkus si koupit knihu"Miluj svůj život" od Louise L. Hay. Prodává se po celém světě a fakt skvělá!! Určitě ti pomůže

  • Nahlásit
  • Citovat
13997
5.10.08 02:36

Jéva, to jsem ráda, že nejsem sama :lol: .
Teda u mě to má trošku lehčí formu, ale jinak je to to samé v bleděmodrém. Plus přidávám k tomu telefonování - na kontrole po šestinedělí jsem byla čtyři měsíce po porodu. Nebyla jsem schopna zavolat si a objednat se.
Jednou jsem se dokonce přistihla, že jsem během telefonátu úplně propotila tričko 8O . Takže když se někoho ptám na nějaké info a on mi poradí „však si tam brnkni a zeptej se“, je to pro mě opravdu cenná rada, protože tomu přesně se snažím vyhnout :roll: .
Nějak nevím, na co jsem myslela, když jsem šla studovat učitelství :lol: … ale u mě je to nakonec tak, že když musím, tak musím. Jednou jsem byla donucena přednést v němčině před rodilými mluvčími asi dvouhodinový referát na téma řetězové zlomky, a taky to nakonec šlo (i když jak psovi pastva :lol: ).

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13103
5.10.08 11:04

Tak to je téma pro mě :D
Taky mám velké problémy s komunikací s lidmi, nedokážu se zapojit do kolektivu, apod. Vždycky jsem byla spíš taková plachá a v pubertě se to velmi zhoršilo a táhlo se to až do VŠ a seznámení s mým současným manželem. Tehdy jsem třeba nebyla schopná zajet do našeho okresního města. Vždycky jsem se celá klepala a byla jak ve snu, připadalo mi, že se po mě všichni dívají. Pak na VŠ jsem nebyla schopná zajít si sama do knihovny, vždycky jsem měla pocit, že mě knihovnice sledují a tak jsem rychle vypadla. Ani nemluvím o studiu ve studovně, to jsem stejně vůbec nevímala, co čtu. Nebyla jsem třeba ani stavu zajít si sama na oběd do menzy. To se mi tak klepaly ruce, že jsem se stejně nenajedla. Sice jsem si vždycky sedla někam do koutku a říkala si „nikdo se na mě nedívá, nikdo se na mě nedívá“, ale bylo to málo platné. Zkoušla jsem to i otupět alkoholem, že jsem si na koleji cvakla něčeho ostřejšího, ale bylo to málo platné. To bych musela být úplně opilá. Pak, jak jsem psala se to trochu zlepšilo a to přisuzuji manželovi, protože ten mi notně dodal sebevědomí. Přesvědčoval mě, že jsem hezká a že jsem nejchytřejší ženská, kterou zná (do té doby jsem žila v tom, že jsem blbá, hnusná a tlustá:-). Bývalý přítel mi totiž dával najevo, že se mu zas tak moc nelíbím a to že jsem chytrá nijak zvlášť neoceňoval, což mi nijak nepomohlo.
I teď mám v určitých oblastech života problémy, ale už to není tak hrozné jako to bývalo, i když vím, že mi to stále komplikuje život. Hlavně vím, že si nemůžu najít zaměstnání, kde bych musela často komunikovat s lidmi, nebo je nedej bože vést. To by byl můj konec. Stačí, že v bývalém i současném zaměstání musím občas přednášet na školeních a seminářích, to se nějak otupělo, že ten příspěvek řeknu, ale pak když se mám třeba o coffee breaku napít kafe, tak se mi ty ruce zase tak klepou, že je to nemožné.
Taky působím strasně zmateně, třeba když mě na ulici nebo v autobuse někdo osloví nebo když něco vyřizuju. Zkrátka jsem z toho vždycky tak vyšinutá, že se nesoustředím na to, co mi dotyčný říká (a ani na to co říkám já) a pak vypadám jako magor.
No je to litanie, ale strašně jsem tím trpěla a tak jsem ráda, že je tu někdo, kdo mě pochopí.
Jinak jednou jsem tyto pocity sdělovala psycholožce a měla jsem pocit, že se mi kvůli tomu spíš posmívá, že se mě nesnaží pochopit, tak jsem to vzdala.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama