Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Problém v rodině a jak naložit se vztahem s mámou
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
20.5.25 15:52
Je mi moc líto, že sis musela tohle prožít.
Myslím, že jsi udělala dobře, že jsi kontakt s otcem přerušila. Takoví lidé do života přináší jen bolest, zvláště, když se jedná o rodiče.
S mámou bych si osobně ještě jednou promluvila, řekla jí, že ji v životě chceš, ale že její naléhání na styk s otcem ti ubližuje a jestli s tím nepřestane, že budeš muset v rámci zachování vlastního duševního klidu přerušit styky i s ní. Prostě bych to zkusila ještě jednou pořádně vysvětlit, dát jí šanci.
Kdyby to neklaplo, styky bych opravdu přerušila.
Mluvím z vlastní dost podobné zkušenosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.25 15:55
Já bych se na tvém místě asi už dávno pořádně zhádala s mámou a buď by to téma opustila, nebo by se urazila s už bychom se nebavily. asi se ohrazuješ málo důrazně, když do toho pořád vrtá, nebo ma fakt hroší kůži, těžko říct… nebo si můžeš nacvičit několik vět co ji budeš na její kolovrátkové řeči taky opakovat jako kolovrátek. můžeš to mít jako takovou hru. a třeba ji to jednou dojde, jak zbytečné její počínání je. nejdospělejší by ale bylo si s ní sednout a říct jí to tak, jak jsi to napsala sem, aby pochopila, že tímhle o váš vztah leda tak přijde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.25 15:56
Prožila jste velmi náročné dětství s prvky psychického i fyzického týrání. Vaše potřeba distancovat se od otce, který vám ublížil, a ochránit se, je zcela přirozená a za mě i zdravá.
Vaše maminka je ve složité pozici: dlouhá léta žila s mužem, který ji psychicky týral, přesto s ním setrvává. Může to být zvyklost, strach z osamění, ale i „vztahová závislost“. Vaše přání, aby mamka viděla, že je možné žít jinak, je pochopitelné, ale není vaší zodpovědností jí „otevřít oči“. Každý člověk má vlastní cestu a vlastní čas.
Je to stejné, jako by někdo chtěl, aby jste otevřela oči, protože žijete s o 17 let starším partnerem a jednou budete nešťastná. (určitě to tak nemusí být, ale pro někoho je to jasné vidění situace a 100% pravda a vidí vás jako slepou a nešťatnou osobu)
Máte plné právo debaty o usmíření odmítat a vymezit si v tomto směru s maminkou hranice.
Ona furt občas přežívá zcela zcestná představa, že dítě musí být rodičům automaticky vděčné. Nemusí.
Příhod nového potomka do rodiny ale z mého pohledu bývá impuls k smíření. Takže pokud byste čirou náhodou chtěla křivdy hodit za hlavu, tak je právě asi vhodný čas. 
Těžká situace, držím vám palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.25 16:03
Přestala bych se bavit i s mámou. Já mám trošku jinou situaci, nikdy jsem neměla dobrý vztah ani s jedním z rodičů. Co jsem odešla na VŠ, bylo mi mnohem lépe, když jsem je par týdnů neviděla. A pokaždé, když jsem jela za mámou s novým manželem (naši se rozvedli, když jsem byla v prváku, konečně), tak jsem pak cestou zpátky na kolej jen vymýšlela důvody, proč z toho vlaku nevyskočit.
Zkrátím to. Letos mi bude 41, rodiče jsem neviděla skoro 7 let. A je mi mnohem lépe. Moje děti je ani neznají.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.25 16:08
Ještě dodám, že nebýt okolí a jeho řečí “Vždyť je to tvoje máma, musíš za ní jet na Vánoce, jinak jí bude smutno,” tak bych rodiče neviděla mnohem déle. A ušetřila bych si spoustu stresu. A nebylo to tím, že bych cítila, že přece nemůžu mámu nechat samotnou. Bylo to nepochopením okolí, které si nedokázalo představit, co jsem v dětství a rané dospělosti zažívala. A já už neměla sílu jim to vysvětlovat. Tak jsem podlehla nátlaku a jela trpět za mámou.
Příspěvek upraven 20.05.25 v 16:36
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.25 16:17
Máš plné právo nechtít otce vidět.
A máš plné právo neustoupit jenom kvůli citovému vydírání.
A jinak si myslím, že tvá matka je profesionální chudinka a hérečka. Žádná oběť. Má ráda drama, ne?
Osobně jsme se neviděly rok a půl, protože bez otce přijít na setkání nechce (minule jsme šli s rodinou na jídlo a ona mi napsala, že má Atb a přitom jsem se pak dozvěděla, že šla s otcem na bazén.)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.25 16:28
@PaníBovaryová tak nevíte jaké scény otec matce dělá, pokud by šla s dcerou solo. Pojďme nedělat takové rychlé závěry.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.25 17:06
Já bych mamce řekla, že jí mám ráda a chybí mi a ráda se s ní budu vídat, ale toto téma je pro mě uzavřené. Poprosila bych aby moje rozhodnutí respektovala a pokud by jej nerespektovala, nebavila bych se ani s mámou.
Přesto by ve mě asi hlodalo to, že mamka by se se mnou asi bavit chtěla, jen by vyměnila jeden hezký den za další zbytek dní v roce, kdy by jí to otec vyčítal a byl by na ní následně hnusnej.
Samozřejmě může opustit otce, otevřít oči a začít žít jinak, ale pojďme si říct, že po desítkách roků v manželství už to asi neudělá a není toho asi ani schopná.
Je pak asi na vás jak dokážete být k mamince shovívavá a zda vám za to ta schovívavost za vztah s ní stojí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.25 20:06
@Klaraclair13 kdyby jí dělal scény..a máma si to nechala líbit. Tak je na stejné příčce jako on.
Ona u všeho toho co zakladatelka napsala byla. A nechala to tak. A ještě když řekne své dceři, že se toho tolik nestalo..nechápu, nechápu, nechápu…že se nedokáže dospělý člověk postavit za své dítě. Ale o tom to asi je, každý člověk je jiný. Pro mě nepochopitelné.
Zakladatelko, mámě to řekni na rovinu. Jakmile začne o otci, že ji pokládáš telefon. Že chceš, aby zůstala v tvém životě. Ale že je na čase se vymanit ze spárů otce.
Ale jestli to nepochopila doteď, nepochopí to asi vůbec. Má svoje klapky na očích a vidí jedním směrem.
Musí chtít máma. Ale lidi jen tak nezměníš. Myslím, že bych to držela na bázi telefonu. To je vše
Ty se tím netrap. Užívej si těhotenství a svou šťastnou rodinu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.25 23:37
Promluvit si s mamkou a říct, že s tátou to usmiřování nikdy nepřijde… nabídnout jí pomoc ( kdyby chtěla odejít od otce )… pokud i tak to nepochopí zamezit tedy kontakt i s ní… snad bude rozumná.. v rodině máme taky problém sice úplně jiný ale taky neni možnost dotyčnému vůbec vymluvit určitá věc.. furt si jede to svoje a tu viníka furt brání… Už se o to nebavíme nikdo a st se trápí, má zakázáno mluvit s nama co kvůli viníkovi je, bude a bylo ( problem ), nikdo mu v rodině uz nepomáhá.. a mame klid všichni. Držím palce, přeji hodně sil, hodne štěstí a klid do života 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.5.25 00:19
Zakladatelko - odstřihni kontakt i s matkou, je to smutné, ale ona se nikdy nezmění, a bude tě deptat svým požadavkem na usmíření s otcem celý život,
začni žít pro svého manžela a budoucí dítě, kapitolu rodiče budeš muset uzavřít,
@KristynaD998 ta maminka nikdy nebude chtít od manžela odejít, po 30 letech fakt ne, kor když je přesvědčená, že má nejšťastnější manželství pod sluncem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
21.5.25 02:55
Co bych dělala já… snažila se odsřihnout „pupeční šňůru“ s rodiči..jsou, jací jsou a do vašeho života již nijak nevstupují. Jinak než ve tvé hlavě. Máš svůj život, svoji fungující rodinu a energii potřebuješ, zejména nyní, na jine záležitosti. Snaž se je dostat ze svých myšlenek, již v zárodku, nepřiživuj tyto myšlenky energií jím věnovanou. Ať nedochází k „patlání se“ v tématu rodiče.
Je to věc obtížná avšak naučitelnà..např. při každém zabloudění myšlenek k rodičům si v hlavě dát signál STOP.
Prakticky- matce bych poslala zprávu s přáním k naroz., hl. svátkům a to je vše. Hlavně bych dále nereagovala na pokusy o vtáhnutí do komunikace, která stejně vždy končí jedním směrem. Tím se úplně nepřeruší kontakt, ale nastaví se dotyčnému jasné hranice.
Také doporučuji něco načíst a praktikovat z bytí TADY A TEĎ. Seberozvoj, psychohygiena, péče o sebe. Jóga, relaxace..
Užívej života, žij, raduj se z maličkostí. Minulost nezměníš, budoucnost tvoříš jen Ty a přítomnost je její příčinou.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, potřebovala bych se vypovídat a ráda si vyslechnu i váš názor na věc. Anonym - rodina zde chodí.
Nejprve něco o mě - žena, těsně před třicítkou, 5 let šťastného manželství, manžel o 17 let starší, miminko na cestě. V životě jsem, co jsem se odstěhovala od rodičů, fakt šťastná. Mám rodinu, kamarády, stabilní fajn práci. Cítím se šťastná a spokojená, pokud se nejedná o ten problém.
Dlouhodobě řeším problémový vztah se svou rodinou - kontrétně s matkou a otcem, zbytek rodiny (sestra, prarodiče, širší rodina naprosto ok a chápaví). Vše začalo, když jsem se po VŠ rozešla s tehdejším přítelem (5 let spolu, ale bydlela jsem u rodičů) a začala vztah s manželem. Dopředu upozorňuji, že v té době mi bylo čerstvých 24, měla jsem práci a nebyla jsem nikdy nijak problémová. Manžela jsem od žádné rodiny neodloudila, do té doby byl svobodný po rozchodu a bezdětný. Hned když jsem vztah doma oznámila, mi začalo peklo že strany otce (zbil mě, nadal mi do k*rev, vyhrožoval, zmanipuloval), mamka chápala a nesoudila mne. Ihned jsem se od nich odstěhovala přes celou republiku a začala si svůj nový život s manželem. S otcem od té doby nejsem v kontaktu, proběhlo na začátku odstěhování z jeho strany pár SMS, jak mi život všechno vrátí a že jsem největší zklamání jejich života, za to co pro mě udělali.
Dále - Vždy jsem měla těžší dětství - fyzické a psychické tresty, bití do modřin, ponižování, manipulace, extrémní kontrola i v dospělosti (nedej bože, ze bych chtěla v té době třeba na dovolenou do zahraničí), zákazy, příkazy a další hrozné věci…, to vše že strany otce. Na druhou stranu musím ale napsat, že se o nás staral, zjišťoval bydlení, jídlo, bral nás na výlet a zajímal se. Ale to mi přijde, že by snad mělo být standartní. Nebyla jsem vůbec problémové dítě, dobře jsem se učila, puberta také v pořádku, bez excesu. Dětství si proto v sobě dlouho nesu a nerada se o něm bavím. Nevím, jak toto v sobě uzavřít.
Zároveň bych chtěla podotknout, že naprosto chápu, že je pro rodiče těžké, když dcera přinese domů manžela defacto jejich věku, ale jsou hranice, za které by člověk jít neměl, jak z hlediska fyzického, tak psychického týrání potomka.
Nyní k současnému problému, a tím je mamka. Na mamku byl otec také vždy hrubý, fyzicky ne, ale psychicky ji ponižoval a vozil se po ní, nadával ji. Ona si myslí, že jsou láska na celý život, i přes to, že při každé jejich potycce pak dle slov mladší sestry brečí, hledá nové bydlení a je na dně. Já to mamce neberu, řekla jsem jednou svůj názor, ale je dospělá a je to její život. Přijde mi totiž, že po těch 30+ letech s otcem vůbec nevidí, že to jde i jinak.
Od doby odstěhování mě mamka i přes mé prosby a nekolikeré upozornění jak ode mě, tak od mého manžela, psychicky deptá tím, že já mám být ta, která se půjde s otcem usmířit a že vše hodíme za hlavu a pojedeme dál. Já si vůbec něco takového nedokážu ani představit a vůbec to tak nechci. Uvědomila jsem si, že bez otce je v mém životě dobře, cítím se fajn, nesvázaná, nemusím se obhajovat. Uvědomila jsem si, jaké to je, když doma je pohoda, a když se může vše řešit v klidu bez facek, manipulace a řvaní. Mamka toto bohužel není schopná pochopit a pokaždé, když už na toto narazí, automaticky mě vytočí a nemám chuť v komunikaci pokračovat. Pořád mi předhazuje, že život je krátký, že to jsou jen drobnost a že se zas tolik nestalo, a jak si mám uvědomit, co pro nás otec všechno udělal. Když ji poprosím, ať tuto debatu nechá být, že se s ní ráda budu bavit o čemkoliv jiném, tak to stejně nevydrží a zase začne po chvíli. Na jednu stranu mi je ji líto - Vždy chtěla velkou rodinu, scházet se na vánoce atd, ted nemá nic z toho, co pro ni je důležité. Ale já prostě nedokážu žít tak, aby byla spokojená ona a já ne, dělá mi to vnitřní stres.
Párkrát se to už z mé strany dost vyostřilo, i když ve slušné rovině a přerušila jsem s ní na pár týdnů kontakt. Osobně jsme se neviděly rok a půl, protože bez otce přijít na setkání nechce (minule jsme šli s rodinou na jídlo a ona mi napsala, že má Atb a přitom jsem se pak dozvěděla, že šla s otcem na bazén.) Nemám chuť si s ní psát ani volat, protože je to pokaždé ten samý kolovrátek o usmiřování v rodině. Pokaždé jsem pak z toho hodně smutná, sem tam pobrečím a dost mě to fyzicky deptá, jelikož bych byla ráda, aby mamka byla šťastná, ale ne za cenu, že budu nešťastná já.
Upřímně moc nevím, co v téhle situaci dělat. Budovat zpět vztah s otcem určitě nechci, za žádnou cenu. Mamku bych moc ráda v životě měla - vždycky to byla hodná ženská (i když pak vlivem manipulace že strany otce i ona odsoudila můj vztah s manželem a někdy ryje), ale ne za cenu, že mě nebude respektovat a zhoršovat tím neustále mé psychické rozpoložení. Nevím, zda si myslí, že jako rodič má právo neustále vyjadřovat svůj názor na to samé. Zároveň v téhle situaci nějak cítím, že asi nebude jiná možnost, než ukončit kontakt i s ní, protože bavit se s ní momentálně fakt nedá. Naposledy jsem jí řekla, že kdybych se jí já svěřila, že můj manžel mě nazývá sprostě, křičí na mě, manipuluje atd (tak jako ji to dělá můj otec), tak jestli by si myslela, že mám šťastné manželství (protože mamka tvrdí, že to jejich je super šťastné). Neodpověděla. Od té doby nemám chuť se s ní bavit, i když je to hrozné.
Děkuji těm, kteří to dočetli až sem. Potřebovala bych jsem se z toho po letech vypovídat, jelikož o záležitostí ví jen nejbližší rodina, můj manžel a moje kamarádka.
Budu ráda za jakýkoliv váš názor a radu, jak byste postupovali vy.